Dveře se u nás netrhnou – za prvé je Limoges strategicky umístěno skoro v půli cesty ze severu na jih; za druhé část rodiny náhodou naplánovala pobyt asi hodinky od nás, také nám babi s dědou museli přivézt juniora, takže po návštěvě babičky a dědečka, jedné švagrové, její kamarádky, druhé švagrové s přítelem a tetou a strýčkem dorazili také bratranec a sestřenice s dětmi. Byla jsem nachystaná pečlivě, jen v obchodě jsem byla v posledních dvou asi pětkrát, díky hysterii dcerky si mě tam už dobře pamatují a pokud mě náhodou neradi vidí, vrozená slušnost jim nedovoluje to ani naznačit.
Dezert se chladil, lahve se chladily, maso se grilovalo a na návštěvu jsme se fakt těšili; sice jsem před jejich příjezdem ztratila klíče od brány, což by návštěvu v podstatě technicky znemožnilo, jinak se k nám totiž dostat nedá, ale po půlhodině hledání jsem se uklidnila a zjistila že jsou jako vždycky v zámku a návštěva tedy dorazila, zaparkovala, děti jsme uklidili do bazénku a usadili jsme se u „apera“ (fakt moc pěkná tradice)
Skorošvagrová (co je manželka bratrance manžela?) si několikrát stěžovala že jí mladší dcerka špatně spí, ale to jsem odbývala veselým „naše taky měla takové období“ Že to myslí vážně a že tohle je jiná liga bylo evidentní kolem půlnoci, kdy její stále nespící dítko zoufale plakalo a všechny pokusy o utišení selhaly. Moje děti spaly svorně (a vzorně) u juniora, pokoj princezny měl být zapůjčen malým sestřeničkám, ale kolem půl jedné jsem vedle gauče pro rodiče přihodila ještě velkou matraci a rozestlala sestřeničkám tam. Chudáci si tam všichni lehli, hladili tu malou, zoufalou a zpocenou berušku, pak si diskrétně a potichu doběhli vykonat večerní očistu a konečně jsme všichni usnuli.
Ve dvě ráno se ozval zoufalý, hysterický pláč. A trval do tří. První půlhodinu jsem za nimi nešla, cítili se už tak hrozně, ale po třiceti minutách už jsem nevydržela a poslala tam manžela. „zeptej se jestli nechtějí třeba kočárek, nebo mléko, nebo vystřídat...řekni že nám to nevadí, jen bychom měli nějak pomoct..“
Manžel odešel a nevracel se. Pláč neustával, nevím co s tou malou je, ale je chudinka opravdu neštastná, vyděšená a neutišitelná. Za chvilku jsem se na terase zjevila s lahví vína, kterou jsem chtěla uklidit což manžel i bratranec komentovali svorně „to je nápad!“
Na víno ale nedošlo, holčička nám nedala jedinou šanci. Nepomohlo světlo, tma, chování, ležení vedle, zpěv, kočárek, jedna postel, druhá postel, nic. Po chvilce nás oba svorně prosili at jdeme spát, tak jsme je nechali osudu, ačkoliv spánek byl technicky vyloučen. Kolem třetí malá padla vyčerpáním a usnula, aby se ve čtyři hodiny vzbudila a (díkybohu!) si jen vesele povídala. Normálně bych nebyla tak optimistická, ale ted jsem se při tom žvatlání jen vděčně usmívala. V šest ráno pak děti vstávaly. Nachystala jsem snídani, něco sebou a před osmou hodinou byli hosté pryč – cesta na jih je v srpnu bezpečně ucpaná.
Cestou zpátky ze zahrady se manžel zastavil za dveřmi juniorova pokoje, kde bylo naprosté ticho. „Andílci, milí, sladcí andílci!“ zašeptal dojatě.
Což netrvalo dlouho. Nevím jestli princezna něco chytla, jestli se tohle snad přenáší virovou cestou, nebo je to leporelem „hrajeme si celý den“ a v něm oblíbenou básničkou „spi panenko, spi“ ale dnes byla dvouhodinová předspací scénka. Hodinu jsem musela opakovat „Spi panenko, spi“, což se změnilo z původně něžného šeptání po velmi výhružnou verzi „SPI, SPI!!!“ Nakonec jsem padala vyčerpáním a zkusila si s ní lehnout do postele. Dcera ožila, šimrala se mou rukou na břiše, strkala si prsty hluboko do nosu a snažila se spadnout po hlavě z postele. Když konečně začala usínat, plížila jsem se ven, ale přišlápla jsem hlavu pejskovi který mě okamžitě hlasitě lákal „POJD SI HRÁT!“
Přišlápla jsem ho o něco víc, ale bylo pozdě, malá postavička se posadila na postýlce. V tu chvíli přišel manžel a dítě, zhrzené mou zradou a mým odchodem se vrhlo k němu do náruče.
Pochopila jsem že moje šanci je teď a tady a zamkla se v koupelně. Což bylo zbytečné, manžel už neměl žádnou šanci se z pevného objetí dostat. Po hodině malá konečně odpadla, ale obávám se že naše relativně klidné večery jsou ztraceny.
Nebo mě napadá že je to možná tím jak teď vypadám – při hře „kolo kolo mlýnské“, konkrétně při části „..udělalo BÁC!“, kdy jsme se točili s dětmi v obyváku, se junior nečekaně vymrštil (prý chtěl udělat bác z výskoku) a trefil mě v předklonu hlavou do oka. Další co si pamatuji je jak jsem lezla po podlaze a tiskla obočí ke studené dlažbě, slzy mi nezadržitelně tekly a jen jsem slyšela synův vyděšený hlásek v dálce „PAPAAAAA, MAMINKA SI UBLÍŽILA!“. Alibista.
Na jedno oko jsem chvíli vůbec neviděla, manžel mě se slovy „ah merde!“ uložil s paralenem a já půlhodinu prospala; potom se přišel zeptat jestli už mi je fajn a postarám se o děti, že by dosekal zahradu – pokusila jsem se o vzteklý výraz, ale vzhledem k tisícům permoníků co mi třískali kovadlinami v hlavě a faktu že mi z oka zbyla tenká fialová čárka jsem asi vypadala dost děsivě i tak. Manžel každopádně pochopil, zase tiše přivřel dveře a já vylezla ven až po dvou hodinách na apero, na které jsme pro změnu ten den pozvali naše úžasné sousedy my. Hlava už se mi tolik nemotala, viděla jsem je nerozmazaně a opravdu ráda a oni mě zřejmě taky, i když mě vítali slovy „vypadáš příšerně!“
Junior mi zase několikrát denně připomíná „ty máš to hrozný oko!“ a manžel se také občas zastaví a řekne zamyšleně „vypadáš fakt hrozně...“ Doufám že z jeho strany se jedná o dočasnou záležitost a je to fakt jen tím okem.
No a dcera si mě velmi znepokojeně prohlíží, občas se té spodní „linky“ dotkne prstíkem a je pravda že je o dost radši když ji držím na opačné straně než je moje černofialové stínování. Tak třeba se jen bojí, já se sama sebe v pološeru taky vždycky leknu, co si budeme povídat.
Žádné komentáře:
Okomentovat