čtvrtek 1. prosince 2016

Adventní čas..

překvapil nááááás! Doslova a dopísmene.

Jednak nám odjel Četník na týden do hor, kde cvičí (on říká recykluje) jakési jiné zásahové jednotky; a za druhé začal advent.
Absence Četníka se projevuje více způsoby. Jednak mi vnesl do života konstanty které zůstávají i v době jeho fyzické nepřítomnosti, jako je láska, jistota, veselí a jistý druh klidu.
Do života mi vnesl ale i jistoty, které bez jeho fyzické přítomnosti upadají, jako pravidelný režim, pravidelná strava a hlavně dostatek toaletního papíru.

Ačkoliv se já těším na jeho návrat, mám pocit, že on se i přes všechnu lásku a těšení návratu trochu bojí. Četník nikdy neslavil Vánoce nijak vyjímečně;, pětadvacátého ráno našel dárky a na oběd si dal krocana; a tím to tak nějak skončilo.
Teď spadl do rodiny, která Vánoce miluje. Těšíme se už od srpna, což Četník, který procestoval všechny zámořské oblasti Francie a nenávidí zimu, těžko nesl. "Je teprve srpen, máme ještě čtyři měsíce času než bude hnusný počasí a pořád tma" zvedal výstražně prst, když jsem s nábožným výrazem v očích vyprávěla, že za čtyři měsíce přijde Ježíšek.

Slouží mi ke cti že jsem ho tak zpracovala, že u sebe doma pověsil ještě v listopadu jednu svítící girlandu, a dokonce z ní má radost. My jsme mu pověsili Santu na okap; princezna ho předtím celou cestu autem držela na klíně, a přemýšlela nad Nerudovským "Kam s ním". Santa vypadá spíš jakoby slaňoval, nebo padal; ale okapu se zatím statečně drží a všichni jsme rádi.

Když Četník myslel, že to na chvíli skončilo, zjistil, že to začalo.
Vyrobili jsme adventní věnec; nechtěla jsem Četníka po několika dnech nonstop v práci a s mononukleozou hnát do lesa pro větve, tak jsme zaimprovizovali doma. Bohužel mi kromě větviček chyběly i svíčky; taky jsem zjistila že čajové svíčky se při naražení na jehlu bud zdeformují, nebo prasknou, nebo zdeformují jehlu. Tyhle tři problémy jsem zjistila ve třech případech, takže jen jedna čajová svíčka vypadala slušně a byla v neděli zapálená; a do příští neděle musíme vyrobit normální adventní věnec, jinak shoříme.
Pořídila jsem adventní kalendáře a Princezna se pravidelně, denně, několikrát ptala, kdy už může začít. Junior vytrvával, neptal se; jednak umí počítat a jednak mám pocit že bude stejně vyžírat přihrádky předem jako loni.

Začínáme péct cukroví a pouštět koledy; to ještě Četník nezažil, ale čeká ho to jak přijede ze školení. Taky jsem mu poslala fotky perníkové chaloupky, kterou budeme o víkendu vyrábět. Nejdřív si nebyl jistý co tou fotkou chci říct, ale pak přišla odpověd "To budeme dělat??" Zkusil ještě možnost, že je alergický na perník, ale neprošlo to. Prosadil si aspoň, že ve volných chvílich bude hrát na Play Station; což mi nijak nevadí, já si zatím umeju těstu nebo cukrovou pastu z hlavy, oblečení, kuchyně i Četníka.
Ale buď tam po večerech pijí, nebo pochopil že kouzlo Vánoc je prostě ve všem tom kolem, protože dnes večer vypadá, že se těší. A já taky; uděláme si svařák, pustíme koledy; a čím ošklivější ta chaloupka bude a čím víc bude padat, tím líp; protože přesně tohle jsou ty vzpomínky, které chci mít. Nemusí to být sterilní, chladné a dokonalé, ale musí to být naše.

pátek 9. září 2016

Nový školní rok...

Já vím, že moje pauzy jsou dlouhé, ale vždycky dobře oddůvodněné. Tahle je oddůvodněná tím, že k nám přišel a už nikdy neodešel Četník.
Jako by k nám patřil vždycky a jako bychom se vždycky hledali; zapadl do úzké i široké rodiny, mezi přátele i známé, a vytváří s nadhledem to vtipné, milující a láskyplné podhoubí, které dělá rodinu rodinou.

Má na mě blahodárný vliv co se organizace a řádu týká; takže snad i letošní rentree, back to school, neboli začátek školního roku proběhlo lépe než loni.
Loni bylo rentree náročné; pár sešitů se mi nedařilo sehnat, zbytek jsem zapomínala obalit a taky mě urgovala paní učitelka na matematiku, protože v seznamu nezbytných věcí byl i kompas. Potěšilo mě, že zase nějakou věc říkáme stejně česky i francouzsky, a na poslední chvíli jsem ho sehnala, i když mi to dalo práci.
A pak se na první hodině jediný Junior představil s kompasem, kdežto ostatní děti co nemají maminku z východního bloku, měly kružítka. Po této zkušenosti jsem raději celý seznam věci na letošek konzultovala s Četníkem.

Princezně jsem věci nakoupila horečně a na poslední chvíli, protože škola vyvěsila seznam potřeb jen na své webové stránky; a já jsem asi jediná matka, která jejich stránku během prázdnin nenavštěvuje. To že jsem nenachystala rentrée jsem zjistila u známých; ke kterým jsme se rozjeli dva dny před začátkem školy.

Byla to naše první návštěva u nich, dostala jsem jejich adresu, oblékla hezky holčičku i sebe, vzala láhev vína, zapla navigaci a v teplém večeru jsme se rozjeli jižně od Limoges. Po patnácti minutách cesty navigace zahlásila že cíl bude vlevo po pětistech metrech, takže jsem vypla navigaci, rozdala poslední kázání o zdravení a nehádání se, a v klidu zastavila před domem.
Princezna vyhopkala první a vyběhla po kamenných shodech nahoru, já jsem se s lahví dostavila právě když otevřela starší paní.
"Asi babička" usmála jsem na Princeznu, která paní jen letmo pozdravila a proběhla celá šťastná dovnitř. Já jsem jí, jak tradice žádá, dala pusu na obě tváře a čekala jsem až se představí. Paní se nepředstavovala.
"My jdeme za Elzou", vysvětlila jsem ji.  "Tady žádná Elza nebydlí..." odpověděla mi tiše. "Víte to určitě??" zeptala jsem se s velmi nepříjemným pocitem kdesi u žaludku. "Bydlím tady třicet let, takže určitě" odpověděla suše paní a sledovala Princeznu, která se právě vynořila z hloubky chodby.
"Mami já tu Elzu vůbec nikde nemůžu najít" stěžovala si plynulou češtinou. "Protože tu nebydlí" vysvětlovala jsem jí česky a paní značně znervozněla. "Tak proč sem chodíme?!" otočila se ke mně vyzývavě dcerka a rozčilěně rázovala ven. "Au revoir" probodla pohledem Princezna vyčítavě mě i cizí paní a vydala se k autu.
"Tak nashledanou..." loučila jsem se s nervozním úsměvem i já "líbat Vás už teda asi nebudu, co?"


Dům přátel jsme našli o dvěstě metrů dál, já zjistila co všechno nám do školy chybí a pak Princezna letos začala první třídu.
Brala to hrozně vážně, poctivě, s veškerou důstojností svých šesti (a půl, jak stále zdůrazňuje) let. Dostala krásnou aktovku, na poslední chvíli doručil Amazon i penál, protože tady poschoďové nejsou, a já to zjistila 29. srpna a moje holčička vyrazila do velkého světa.
Naučila se už říkat R i Ř. Když to bylo ještě nové a čerstvé, na jaře v Čechách, zvolila bůhvíproč slovo "pračka" na kterém svou novou dovednost s chutí demonstrovala. Takhle to nějak strašně nezní, ale představte si sladkou, culíkatou holčičku co přeruší vaši konverzaci s kamarádkou/pokladní/paní na poště/ a řekne "Já už umím říkat R! Třeba... PRRRRR...ačka".
Je fakt, že jsem ji to původně učila ještě hůř.
Naučila se říkat "drrrrn, drrrn" ale měla problém to "r" dostat do jiného slova.
Rozhodla jsem se být nevýchovná, leč účelná matka a poradila jsem jí slovo, na kterém se to R opravdu dobře učí.
"Hele, prostě řekni "drn drn drn drn a pak rychle prdel", doporučila jsem Princezně.
Junior se rozesmál, ale Princezna důležitě přikývla a zaujala pozici u stolu.
Odhrnula si vlásky z čela, nachystala jazýček a svěřila nám "drn, drn, drn... a pak...lychle...  pldel".




Junior začal druhý stupeň, šestou třídu. Strašně hezky se na první den oblékl a mě potěšilo, že to bere tak vážně. (později se přiznal, že prostě vzal první tři věci nahoře); řekl, že se těší jen na kamarády a na školu vůbec ne, a šel. Je ve třídě zaměřené na vědu; což by ho mělo a mohlo bavit (a bude muset bavit). Po čtyřech letech se navíc rozešel s přítelkyní Leou. Přemýšlel nad tím už dlouho a nakonec se mi i přiznal. "Když já jí to nechci říct, mami" svěřoval se mi u večeře.
"Budeš muset, jinak to nejde..." vysvětlovala jsem mu. Junior si vzdychl a přemýšlel. Po týdnu jsem se ho zeptala jak to dopadlo. "Super, už spolu nejsme" odpovědělo mi spokojeně dítě.
"Tak jsi jí to řekl?" pohladila jsem ho pyšně.
"Ne, já jsem to řekl všem kamarádům a oni jí to řekli" odpověděl bezelstně Junior.

Zamiloval se po pár měsících do holčičky se kterou chodil do nauky. Dlouho mi to nechtěl říct, až jsem jednou potřebovala mluvit s jeho učitelkou. Zaparkovala jsem v centru Limoges, proběhla jarním deštěm až ke konzervatoři, jak se tady říká "liduškám";a po schodech až nahoru.
Vyřídila jsem co jsem potřebovala, odtrhla jsem Juniora od skupiny dětí, se kterými si povídal a šli jsme spolu ke schodům. Junior se po chvilce zastavil, vteřinu se sebou bojoval a pak mi vážně řekl "Víš, já Alix vezmu dolů tašku. Pro ni je to strašně těžký" a obrátil se, vrátil se k dětem a té drobné holčičce s pihami, velkým úsměvem a stejně velkými zoubky vzal tašku a šel pomalu ke schodům.
A já tam stála, s knedlíkem v krku, a říkala jsem si, že přes všechny pochyby jestli jsem dobrá máma, dobrý příklad a prostě dobrý člověk, jsem vychovala naprosto skvělý dítě.

Z nošení aktovky se stala taková ta hezká, platonická, dětská láska; a Junior chtěl Alix k narozeninám za svoje penízky něco koupit, čímž mě dojal podruhé.
Jeli jsme do Hyper U, to je takové naše Tesco a zatímco Princezna při čekání přicházela o zdravý rozum, Junior vybíral, Nakonec vybral knížku, rozhodl se jí tam napsat i věnování, a všichni jsme šli šťastně k pokladně. Junior vyprávěl o své lásce a nakonec dodal.. "a navíc znáš její maminku!"
"To se pleteš, určitě neznám" bránila jsem se. "Neznám nikoho z konzervatoře."
"Ale ona chodí s Princeznou do školy! Víš, ty děti jak hlídá teta Karolínka" připomněl mi jednu veselou, chytrou a mladou českou au-pair. To byla ale jediná pozitivní zpráva.
"Ježiš zlato" .. pohladila jsem mu po vláskách "tahle rodina se za dva měsíce stěhuje asi čtyřista kilometrů od nás". Junior se sesunul na pokladnu a mně to bylo líto; i když vím že dětské lásky nevydrží, i když vím, že "toho ještě bude", i když to všechno vím, tak bych chtěla svoje děti vidět pořád šťastné a vím že zlomené srdce bolí i v deseti letech.
Z iluzí mě trošku vyvedla Karolínka, které jsem tuhle love story svěřila.
"Naše Alix????" vytřeštila oči. "Tak to nechápu. Buď se tam chová úplně jinak, nebo je láska opravdu slepá"

Takže nakonec je to snad dobře, a vzhůru do nového roku :)