pátek 21. října 2011

Už i v Limoges začalo mrznout!


Začalo mrznout i v Limoges, městě, které nás jako zázrakem až doposud hýčkalo necelými dvaceti stupni přes den. Ráno bylo mínus jedna a auto do kterého jsem naháněla vesele štěbetající drobotinu bylo neprůstřelně obemknuté ledovou krustou.
Úpěla jsem při pohledu na hodinky a na pomalu rozmrzající přední sklo, ale jak jsem nepublikovatelně úpěla když jsem po půl kilometru ujetém poslepu před sebou najednou uviděla neosvětlené auto ani nemůžu popisovat.
Slunce se marně snažilo prorazit cestu ranní ledovou mlhou a krčilo se na obzoru, občas jsme ale vjeli do teple prosvíceného místa, abychom se o chvilku později zase zabořili do mlhové tmy. 
A ve vší té kráse za mnou tiše seděly dvě nadšené a okouzelné děti a já viděla tak na dva metry dopředu a proklínala všechny francouze kteří s úsměvem a cigaretou projížděli rozostřenou krajinou a nejenže nezapli mlhovky, ale ani normální světla.

Do školy jsme dorazili tentokrát se čtyřmi minutami k dobru, junior jako vždy v pohodě popadl aktovku, zamával mi, políbil sestru a vběhl na školní dvůr; statný rumun zase jako vždy zamával mně a vyrazily jsme s princeznou zpátky.

Dřív jsem ráno přijížděla ke křižovatce přes Viennu místo povolené padesátky rychlostí o něco větší (leč bezpečnou), než jsem zjistila proč všichni asi dvěstě metrů před křižovatkou brzdí – je tam připevněný obrovský radar i s kamerou. Poučila jsem se a stejně jako ostatní (navíc už mám tu značku, tak abych zapadla..) před kamerou zpomalila, abych pak všechny ty zbabělce za kamerou bleskově předjela.
Konečně po třech měsících mě osvítilo a já se na radar podívala i z druhé strany – ano, i z té strany měří a fotí.
Takže pokud nám přijde tučná pokuta, asi už za mnou nepřijde Ježíšek – jen registrace auta stála už 700 euro.

Spoustu peněz jsem totiž také utratila ze oblečení. Tentokrát kupodivu ani ne za oblečení pro mě, ale pro juniora; svetříků, mikinek i bundiček bylo nějak málo a jakkoliv jsem si myslela že možná zmizely při stěhování, situace se stávala záhadnou. Moje auto bylo navíc minulý víkend vydrhnuto k nepoznání (poté co jsem rafinovaně navrhla manželovi že bychom mohli koupit auto nové, abych si užila zase jízdu v čistém) a manžel dostal služební auto nové; takže případné ztráty a nálezy, které jsem očekávala, by byly bývaly odhaleny.

Rozuzlení přišlo při nákupu nových svetříků, kdy mi dítě bezelstně sdělilo že „to je dobře, protože zrovna dnes mu někdo mikinu ukradl.“
Po telefonátu do školy jsem čekala především dopadení viníka, ale ne naši krásnou paní učitelku Sandrine, která přes přetékající náruč dětského oblečení skoro nebyla vidět. Dala mi dvě bundy, dva svetříky, dvě mikiny a přidala jednu navíc, kterou zrovna ten den „junior opět zapomněl u oběda.“ Já jsem dostala kázání, že mu mám věci popsat a junior dostal kázaní od samotné Madame Rodin že si má na své věci dávat pozor.
Škola je tedy opět bezpečné místo!

Na co si junior ale opravdu dává pozor jsou věci na karate, karate ho strašně moc baví, má úžasného učitele a krásné nové kimono, na kterém si (od doby kdy jsem mu uvázala na boku slušivou mašličku a on před vstupem do tělocvičny málem omdlel hrůzou že ho tak někdo uvidí) i pásek umí zavázat sám.
Manžel se ke karate asi vrátí od nového roku, zatím se věnuje veslování. Nevím jak ho vůbec napadlo s veslováním začít, když se mi ho za šest let nepodařilo ani dostat na vodu, ale už je jisté že kariéru zřejmě neudělá.
Při prvních lekcích jezdil sám „od kraje ke kraji“, a vzhledem k tomu že naše říčka je asi tak široká jako Labe v Pardubicích to není velký úspěch. Při poslední lekci už k sobě dostal parťáka, zřejmě stejně nadaného jako je on, protože se mi svěřil že jim dalo dost práci trefit se pod most.

A abych nezapomněla na naši malou, sladkou princeznu, která už má lokýnky až na ramínka; krásně povídá, spojuje slova a už začíná oddělovat jazyky, na mně opravdu mluví z osmdesáti procent česky, na manžela francouzsky.
Jedeme zase podle osvědčeného systému „každý svůj jazyk a přes to vlak nejede“ a přináší to ovoce; je pak potřeba vydržet krátké období „vzdoru“, kdy se dětem moc nechce – junior to obcházel tím že chodil za mnou s prosbou „řekni prosím tě tatínkovi že...“ nebo na něj zkoušel mluvit česky; tak uvidíme co beruška.

Ale tam ještě nejsme.. takže teď říká mimo jiných užitečných slov neskutečně roztomilé „aHOJ“, s tím že krásně stoupne hlasem, říká to hlasitě, hláskem celkem hlubokým, s velkým úsměvem a často u toho bohužel hajluje, to ještě musíme nějak doladit.
Je u toho tak roztomilá že dokonce i juniora který ze školy chodí většinou zamračený (protože jsem zapomněla vzít jídlo, protože si už nemůže hrát na školním dvoře, protože se ptám jestli ho paní učitelka pochválila a „kdyby mě pochválila tak bych ti to snad hned řekl, ne?“) dokáže rozesmát. Většinou si svou chvíli schová do auta, kdy jí přivážu, junior hodí aktovku dovnitř, sedne si, připoutá se a zamračeně zírá dopředu.
V tu chvílí se holčinka vykloní ze své sedačky a pronese s neodolatelným úsměvem „aaahOOJ!“ když se jí nedostane odpovědi pokusí se o ještě veselejší „aaHOOOJJ“, to už junior nevydrží a řekne jí aspon ironické „nazdar...“, na což princezna reaguje nadšeným „nazdar AHOJ!“ (a hajluje, bohužel...) .. a s takovou veselou posádkou pak jedu domů.. a je nám krásně..!

čtvrtek 20. října 2011

..nejen jak vyhrát kilo krevet v Carrefouru :)

Škola jde juniorovi nad očekávání dobře. Středy má volné, jinak ho vozím na půl devátou a chodím pro něj ve čtvrt na pět. Škola je skoro v centru, zaparkovat u ní je technicky nemožné (aspon pro mě, dodávám pro objektivitu – občas se někde místo uvolní, ale já bych se tam dostala pouze za pomoci čtyř svalnatých černých obrů, kteří by mi auto nadzvedli a prostě odnesli do vzniklé mezery) takže parkujeme v jedné z uliček poblíž.

Ulička má svoje kouzlo, všechny domy jsou starší, všechna okna mají pečlivě upravené závěsy, stažené stranou asi v polovině, většina domů má okenice, kovová kování před okny i velkými francouzskými okny (..a když jsme u toho francouzská okna francouzi opravdu neznají, už jsem se ptala) a veliké dřevěné dveře s klepadly.
Když přijedeme včas, potkáme v ulici pošťáka, v typicky žlutém autě, už mě zdraví a vždycky na mě mrkne, ale já se snažím načasovat náš příchod na vteřiny kvůli staré paní v obrovském upraveném domě, které podává poštu oknem. Probíhá to vždycky stejně – pošťák přibrzdí na opačné straně ulice; paní ho zřejmě vyhlíží oknem, protože pak se zachvěje závěs, otevře se okno, objeví se upravená ruka se spoustou zlatých prstenů a natáhne se pro dopisy, prohodí roztřeseným hlasem pár slov s dobře naladěným pošťákem a ulice se na chvilku zalije vůní Chanelu 5 (a Vy co mě znáte víte že parfémy opravdu poznám!), ale nikdy, NIKDY se mi nepodařilo být v dostatečně dobrém úhlu abych z babičky zahlédla víc než upravený bílý drdůlek. Kdybych ovšem ve správnou vteřinu byla asi jen pět metrů nad ní, viděla bych ji celou; takže to je taková moje ranní radůstka, vždycky je na co se těšit.

Když nestíháme, což se nám poslední dobou stává často, dovezu juniora do uzoučké jednosměrky kterou na chvilku ucpu, nechám ho vystoupit přímo před vchodem, kde na mě statný Rumun u vchodu kývne že je junior opravdu uvnitř a že můžu jet.
Auta za mnou krátká přestávka většinou netrápí, protože vysazují své děti stejným způsobem a těch pár řidičů kteří do uličky vjedou omylem a pak bubnují na volant, spínají ruce, prohrabují si vlasy a roztřeseně kouří, podobnou chybu před půl devátou už nikdy znovu neudělá.

Naposledy jsme přijeli dokonce o dvě minuty později tohle úterý, když jsem konečně měla po náročném ránu (většinou jsou pohodová) obě děti v autě, naskakovala jsem do auta a snažila se věřit že to ještě stihneme, povzdechl si vzadu
„Nějak mi nejdou zavázat tenisky mami!“
Začala jsem couvat k bráně a snažila se mluvit klidně „Miláčku, nemůžeš si brát do školy tyhle tenisky, ty jsou na sport... já Ti je teda zavážu u školy, jen nesmíme zapomenout, ano?“
Začala jsem zavírat bránu, couvala na hlavní a junior se sladce usmál
„Neboj mami, já ti to připomenu. Jinak by se mi dnes na olympiádě špatně běhalo!“
Dupla jsem na brzdy s dost jadrným českým výrazem.
Celá akce lovení „cahier de correspondance“, takového franco notýsku, čtení a hlavně hledání toho co má mít na sobě (sportovní oblečení) a sebou (pití, kšiltovku, sportovní boty) mi zabrala asi deset minut a přijeli jsme poprvé pozdě do školy.

Ten den mi ale osud nadělil milé překvapení – jela jsem pak nakoupit s princeznou do Carrefouru a s lehkostí sobě vlastní jsem usoudila že nepotřebuju ani kočárek, ani vozík; po chvíli jsem kromě princezny, kterou jsem přidržovala levou rukou držela tou samou rukou ještě mléko a džus, v pravé ruce jsem měla vše co je potřeba na výrobu sushi doma a na prostředníček jsem si zavěsila rajčata. Podlamovaly se mi nohy, tedy spíš ruce, když mě zastavila usměvavá paní s mikrofonem v ruce „Nechcete si zkusit zasoutěžit? Jen zkuste uhodnout kolik váží ryba...“
Svěřila jsem se jí že nemám odhad na vzdálenost, míry, váhy, prostě na nic; ale ona trvala na svém – ujistila mě že do mikrofonu mluvit nemusím, jen řeknu svůj tip jejímu kolegovi, který stál s fixou u velké tabule. Kolega se mě hned ujal, slavnostně mě otočil směrem k vystaveným rybám a dva pomocníci vytáhli z ledu obrovskou rybu, měla takovou vyváženou pěknou hlavičku, dvě řady zoubků jako perliček a naprosto nasraný výraz. „Tak kolik myslíte že váží, Madame?“ usmíval se pán.
Dívala jsem se na rybu a říkala jsem si kde už jsem tenhle výraz viděla... po chvilce se mi rozsvítilo. Junior při ranním vstávání!
„21 kilo“ usmála jsem se na něj, nadiktovala mu svoje jméno a vyběhla s cácorkou k pokladnám.
Už po dvou minutách jsem slyšela v rozhlasu své jméno (hrozný pocit, málem jsem pustila nákup) a že se mám vrátit k oddělení, protože jsem vyhrála KILO KREVET!
Celá červená jsem zkontrolovala lidi kolem, nikdo se na mě nedíval a diskrétně jsem běžela zase zpátky k rybám.
Tam, bohužel, čekal nastoupený manažerský tým i s foťáky; fotku jsem jim zřejmě zkazila, protože jsem krevety přebírala jedinou volnou rukou – pravou, kde mi na zvednutém prostředníčku visel sáček s rajčaty – a jak je mým dobrým zvykem překvapila jsem i pána, který si prohlížel tabuli s odhady o deset i více kilo různými a ptal se mě „Jak jste to mohla vědět tak přesně? Podívejte, na kilo správný odhad“
„Tváří se jako můj syn při vstávání“ vysvětlila jsem mu, zvedla ruku se zvednutým prostředníčkem, foťáky zacvakaly a krevety změnily majitele.

Junior měl z krevet velkou radost, má je moc rád, ale je fakt že jak jsem přišla ke správnému odhadu váhy, netuší.

čtvrtek 13. října 2011

Mám francouzskou značku a zítra přijede nové služební auto!

Naše auto má konečně francouzské pojištění a francouzskou značku, a kdybych se zmenšila asi o hlavu a nabyla běžně hnědou barvu vlasů a přestala se trošku malovat, zapadla bych mezi místní jako hrozinka do těsta.
Na značce hrdě září Limousin a 87, číslo našeho regionu Haute Vienne; pak má spoustu písmen a málo čísel a moc se mi líbí, ale díky ní jsem dnes několikrát s počínající panickou hrůzou přehlédla vlastní auto a chvějící se rukou jsem hledala mobil abych nahlásila krádež.

Všechno papírování vyřídil manžel, která zatím postavil mezi mě a proslavenou francouzskou papírovací mašinerii nepropustnou zeď. Francouzi berou sňatek očividně dost vážně; kromě toho že často formulují oslovení jako „pán nebo paní xyz“, takže člověk může s klidem otevírat dost osobní dopisy toho druhého, manželovi stačilo ofotit si mou občanku a řidičák a bez jediného podpisu předem jsem dostala platební kartu, šekovou knížku, práva v bance, 100 euro měsíčně od štědrého francouzského státu, auto napsané na sebe a kreditní kartu do Galerie Lafayette. Doufám že stejně tak lehce se ovšem nedají na manželku přehodit nějaké ošklivé závazky, ale proč si kazit den takovými nesmysly!

Zítra se také manžel dočká nového služebního auta; původní auto mu zůstalo po kolegovi který odešel a který měl pět dětí – to -Vám ted asi připadá jako nepodstatná záležitost, ale je to záležitost dost podstatná.
Poprvé se o autě zmínil už cestou z Německa, v červenci - cestou si povzdechl, že už se na to „svoje“ auto, které zdrželo zemětřesení v Japonsku fakt těší, že momentálně má velké, černé auto které „není vůbec sexy“

A skutečně, když jsme přijeli před nádraží (a v Limoges je prý nejkrásnější...) stál mezi drobnými Citroenky a Renaultky truchlivě velký pohřební vůz.
Poprvé v životě jsem litovala že mám „gramlavé ruky“ a neumím šít, spíchla bych mu dozadu nějakou stylovou záclonku.
Od té doby jsem začala nevhodně žertovat že „bud nám vezou tatínka nebo sám jede domů“ a jeho příjezdy jsem hlásila slovy „už jede pohřebák“, ted po čtvrt roce můžu jen doufat že to děti nepochytily a nezůstane nám to i s novým, čerstvým a voňavým (a konečně SEXY) vozem.

Autu jsem se ale smála zbytečně, abych byla férová, protože ač máme úžasný dům, máme málo úložného prostoru a pokojíčky jako dlaň; vestavnou skříň jsme nechali v Rakovníku a vůz se ukázal jako ochotný spolknout cokoliv a v jakékoliv velikosti.
Vešlo se do něj všechno, skříně, stoly, úložné boxy a ještě my všichni, ačkoliv – viz fotka kdesi dole - jsme občas museli nastupovat a vystupovat kufrem. Oceňujeme ho když manžel pravidelně po vyhraném boji s přírodou (já jsem velkou zahradu nechtěla..jak mu s chutí připomínám..) nebo kartony jezdí do „dechetrie“ a zbavuje se listí, větví, trávy i papíru.
Nakonec nám bude náš Expert bude chybět, ale marná sláva.. „sexy“ auto to tedy určitě není.

Vzhledem k brzké cestě do čech jsem také nechala u mého Citroenka vyměnit cosi pod volantem, chlapec ze servisu to tuším označoval jako VFM nebo VMF, já jsem si to pracovně překřtila na WTF, protože jsem musela znovu přiznat že jsem polila palubní desku litrem Coly (můžu za to že mi to v McDrivu nějak blbě podali?) a také nahlásit všechny škrábance na autě; u toho se pán velmi bavil - „tady jste najela na sloupek, aha... a tady? Jo to jste nacouvala do snížené střechy, jistě, c´est evident!“ - a bylo vidět že je rád, že mě nemá doma.

Chtěla jsem taky vyměnit pneumatiky za zimní (které mám v celém širokém okolí zřejmě jenom já) ale klasicky jsme zapomněli přezout na letní, jak mi technik s úsměvem připomněl, takže zimní jsou připravené.
Teď už jen začít balit...!