pondělí 29. srpna 2011

Opět nejdřív obrazem..

musím začít netopýrem; bude tady dokonce třikrát - pokud se Vám to zdá až moc, přičtěte to prosím silnému zážitku

netopýrek zepředu

obludka v letu

netopýr a la orel!

Dog Wash- myčka pro psy. Pes bojoval, ale prohrál; nemohli jsme se dívat až do konce, brečeli jsme s juniorem smíchy a byli jsme podezřelí..

Před kostelem v Lastours, před námi je kostel, za námi se pomalu objevuje Chateau de Lastoures - jeli jsme tam za "hrami pro děti v rytířském duchu"; první překvapení byl samotný "chateau" - evokuje to zámek, ale byly to ruiny. Bezkonkurenční byl ale program, který tahle vesnička o pár obyvatelích s pár historickými domky a ruinou uprostřed připravila.

Šla jsem tam nadšená - slunce, kočárek, ovoce, sušenky, pití, dvě děti, podpatky a šatičky. Viděla jsem hry ve stylu "hod míčkem, šikulko!" a pak přejít na druhé stanoviště, na třetím dostane bonbonek a půjdeme domů. Spletla jsem se. Hra vyžadovala projít asi 12 stanovišt, nešlo ani tolik o plnění úkolů - které byly ovšem úžasné - třeba, které koření a jídlo se používalo ve středověku, tušíte?-z křížových výprav přivezli nečekané věci; na dalším stanovišti složit puzzle vyžadovalo i veškerou MOU pozornost, nemluvě o přemožení rytíře (fakt boj s meči - gumovými, ale dívčina to juniorovi nedala zadarmo!) a finální úkol -zapamatovat si asi dvanáct věcí na stole a uhodnout kterou a jak přemístili (toho jsem se ujala já) načež junior statečně sáhl do mísy a hledal tu správnou kost - nějakou krční...kromě toho nás hra navigovala ve stylu "běžte 200 metrů na jih k věži, před ní je trojúhelníkova komnata", "běžte na severo-severozápad a hledejte hrnčíře!" ..
Ani jedno stanoviště nebylo zadarmo.
Po devíti slovech z asi dvanácti která jsme našli začala princezna tak strašlivě ječet, že jsem ji využila jako záminku pro předčasný odchod. Zbytečně, junior druhý den vstal s tím že "dnes to dokončíme, vid, mami!" takže jsem opět sbalila děti a odjela třicet kilometrů k ruině, abychom dokončili úkol a pasovali juniora na rytíře. Jak sám přiznal, myslel že dostane bonbonky a zatím jen diplom; ale to netušil že největší vítězství to celé bylo pro maminku.

průvodní akce - vyzkoušel si rytířskou zbroj a k mému úžasu nám dva pánové věnovali asi dvacet minut a podrobně vysvětlovali jaký meč, k čemu, proč to, proč to... smekám

a poté co přemohl rytíře v boji (a já jsem po dvou dnech prolezla severo-jiho-západo-východně celou ruinu) jsme konečně mohli jít za kouzelníkem, na poslední úkol




jehňátko .. a slibuju že recepty už nejpozději příští týden budou

Příští týden tady máme "svátek šneků" a první účastníci se už schází u nás. Princezna je tak strašlivě špinavá protože "bordel v bytě, štastné dítě!" a hlavně mi pomáhá sázet kytky..

i pokud jste mnoho pili, ten dům je opravdu nakřivo

jedna z uliček v centru - tam se chystáme na oběd nebo na večeři, jak jen bude hlídání

kytička pro štěstí....


...at těch zvířátek není málo

Katedrála v Limoges a naše slečna, která se snaží v mezičase orvat botanickou zahradu (zabránila jsem jí v tom!) mám i fotku kde je celá katedrála, ale zase tam není dítko - a pokud si musím vybrat, čert vem památky...

A tak dobře, jedna s celou katedrálou...

A jedna rodinná nakonec :)

neděle 28. srpna 2011

Limoges bude muset počkat...


protože zřejmě byly moje poznámky o zástupcích zvířecí říše šťouráním do vosího hnízda a přišel spravedlivý trest.

Začalo to tím že mě vzbudil závan větru a zašustění, chvíli jsem se dívala do tmy a když jsem se posadila, ucítila jsem jemný dotyk na tváři. Celá rozespalá jsem doufala že se ta můra unaví, ale jakmile jsem se probrala došlo mi že máme v pokoji asi nějakého malého ptáčka. To už jsem mírně panikařila, ale kdybych věděla že tam lítá neskutečně rychle a v malých kruzích netopýr, ječela bych jako Kevin když si naplácal kolínskou na tvářičky.

Manžel se po probuzení netvářil nějak zvlášť mile ani bystře, když jsem s ním po osmé třásla a prosila ho ať rozsvítí (světlo má na dosah on, já bych musela ujít čtyři kroky a protože jsem si omotala polštář kolem hlavy byl by to motoricky dost náročný úkol).
Za chilku jsem slyšela hluboký povzdech a konečně odešel na chodbu, kde rozsvítil aby se před ním zjevil netopýrek ala větroň. „No to je krása, netopýr! A já myslel že zase přeháníš!“

Po chvilce netopýr odletěl do obyváku, kde manžel otevřel oboje velká francouzská okna (.. jestli pak francouzi ví co znamenají francouzská okna? Aby to nebylo jako francouzské brambory.. ) a já jsem se připlížila chodbičkou, překonala svůj strach a netopýra jsem při jeho okruzích obyvákem vyfotila. Bohužel mě dvakrát prohnal až zpátky k ložnici, ale máme památku, pevně věřím že těch fotek nebude víc – už nikdy nezapomenu zavřít garáž a už nikdy v noci neotevřu okna!

Taky už máme doma skoro školáka; když jsem ho viděla v obchodě, jak stojí hrdě s tou velkou aktovkou na tom maličkém tělíčku a vybírá si penál, měla jsem najednou knedlík v krku který se rozpustil až u oběda.

Jak se první den blíží, juniorovo nadšení pro školu klesá a má potřeba zorganizovat se stoupá, zatím bezvýsledně.
Snažila jsem se z manžela vytáhnout jak probíhá první školní den („jak to mám vědět??“), jestli půjdou domů po dvou hodinách nebo kdy („to těžko, to se v čechách dělá? Přijeď pro něj normálně ve čtvrt na pět..“) jestli se do školy nosí kornouty, jak jsem to vídávala v Rakovníku („co to je??“) a co sebou má mít a kdy a kde tam vlastně máme být („vidíš, to je dobrá otázka, na to jsem se neptal!“)

Na francouzské vzdělávání drobotiny jsem žádnou chválu neslyšela; musí tam být každý den až do čtvrt na pět, některé kroužky jsou pak v sobotu, takže pohodová odpoledne s prvňáčkem a klidný, rodinný víkend tady asi nebudou.
Junior navíc nastupuje na katolickou soukromou základní školu; což už jako popis není příliš uklidňující, manžel se mě snažil uklidnit tím že se ptal jestli používají tělesné tresty a „představ si že už dlouho ne!“, ale to samozřejmě mělo efekt spíš opačný.

Na druhou stranu si asi tenhle typ školy lépe poradí s případnou šikanou; a také se mi moc líbí jejich složitý systém bodování kdy za drzost k rodičům jdou také body dolů, jen si nějak neumím představit že půjdu žalovat na vlastní dítě (ale to můj chlapeček neví...)

A docela se na začátek školy těším, protože jsme včera v Limoges potkaly milou starou paní - procházely jsme se s princeznou centrem, kluci byli mezitím v kině (pravda, procházka nebyla bezúčelná, chtěla jsem se hlavně podívat na jednu kouzelnou kabelčičku, skoro zadarmo) když jsme se náhodou třikrát sešly v těch starých uličkách; nakonec jsme společně prochodily skoro dvě hodiny a příští týden vyrazíme všechny tři do botanické zahrady, kterou jsem stihly s princeznou navštívit ve dvou už včera.. malá fotodokumentace bude následovat!

středa 24. srpna 2011

Kromě Limoges a okolí objevujeme i místní faunu a floru (abych hned na začátek vypadala chytře)

Flora je naprosto vyhovující – v rohu zahrady nám divoce rostou ostružiny; je tady tepleji než v čechách, ale zároveň nám docela slušně prší, takže celá terasa kvete a roste dost šíleným tempem, dokonce i verbena poté co opět zabila vše živé kolem (že já blbec vždycky naletím katalogovým obrázkům a neudělám z ní solitéra!) přestala vypadat jako kopřiva a doslova vybuchla; ted je nádherně obsypaná a zajistila si tím čestné místo i příští rok – ještě před týdnem jsem přísahala že jestli nezačne kvést, poletí k ostružinám i s květináčem.

S faunou je to horší. To že hned za naší zahradou je pastvina se spoustou krav (a jedním býkem který zosobňuje všechno co slovo „býk“ evokuje), které se tam navíc moc nezdržují, protože mají výběh až do dáli, že všechna pole kolem jsou krávami doslova obsypaná, že sousedé mají slepičky, ovečky, králíčky, kočky a psi a že slyšíme skoro neustále hýkat oslíka, to všechno je roztomilé.

Ale když se při návštěvě rodičů se na terase k mojí hrůze (a radosti ostatních) objevila kudlanka nábožná, už mi to nijak roztomilé nepřipadalo.
Vůbec mě nenapadlo že bych někdy něco takového mohla potkat mimo terárium. Manžel se přiznal že se mu taky hnusí, ale čistě kvůli tomu že při páření sežere samečka, divoška jedna.

Obrovské žáby zase vadí víc manželovi než mně; pár jsme jich u nás na zahradě viděli už předtím, jedné se stala osudnou strunová sekačka, ale ta největší a nejrozkydlejší ropucha přiskákala na terasu k bazénku včera večer. Málem špatně skončila, protože si ji manžel v šeru a při jejích rozměrech spletl s neuklizenou hračkou a chtěl ji nabrat botou směr trávník, ale všechno dobře dopadlo a dokonce spolu po chvilce donucování zapozovali pro foťák. Žába s tupým výrazem.. manžel v podstatě také.

Pavouků je tady spousta a jsou nějak větší než jsem byla zvyklá; pomalu upouštím od svého zvyku běhat bosá na terase a po zahradě a teď našlapuju jak při chůzi po minovém poli.

A ačkoliv táta říká že jednou budeme jíst hmyz všichni, zatím mu teda na chuť nepřicházím.

A zítra nebo pozítří něco o Limoges, konečně!

pátek 19. srpna 2011

Malé lingvistické okénko

„Celá moje rodina jsou kreténi“ překvapil mě jednou manžel v půlce hovoru o ateistech v čechách.
„Počkej, proč??“ ptala jsem nechápavě „vždyť je máš rád...ne?“
„No to mám, proč bych neměl“ díval se nechápavě zase manžel na mě.
„Tak proč říkáš že jsou kreténi?“ rozhodila jsem rukama „já tomu nerozumím!“
„Už se tak narodili“ odtušil suše manžel.
„A všichni jo?“
„Všichni“
„A moje rodina nejsou kreténi?“
„Já myslím že ne, podle toho co jsi říkala..“
„A co dědeček Jacques?“ vytasila jsem nejtěžší kalibr. Dědeček byl šarmantní starý pán, který oplýval „la classe“, laskavý, hodný, vždy dobře oblečený a (nejen) vnoučaty bezmezně milovaný.
„To je ten největší kretén!“

Po následném krátkém rozhovoru v angličtině bylo jasno, takže pozor na záměnu „cretin“ - kretén a „chrétien“ - křesťan.

Stejně jak na artikulační rozdíl mezi „un kilo“ (to je asi jasné) a „enculé“ (velmi, velmi ošklivé slovo)
V oddělení zeleniny nezírejte jaké já při mých prvních návštěvách Francie... s největší pravděbností to budou jednotky váhy.

K záměně svádí také „lache-moi“, tj. „nech mě, pust mě“ a „leche-moi“, „lízej mě“. To je dost nepříjemné přeřeknutí, obzvlášť při velkých rodinných oslavách.

Na druhou stranu manželovi znělo hodně podobně „dobrý den“ a „do prdele“; a stejně dlouho říkal místo „nashledanou“ „Nasranou!“
Ale na to jsem ho první dva roky neupozorňovala, protože s přáteli a rodinou se loučil jinak nebo anglicky, a při odchodu z různých úřadů jsem to jeho „Nasranou!“ naopak s gustem zopakovala.

Takže tolik na začátek pro Vás všechny co se ptají na jazyky.

A abych byla s těmi jazyky úplná, ráda bych vyvrátila mýtus že Francouzi nechtějí mluvit anglicky. To je naprostá blbost.
Většina jich totiž v první řadě opravdu a upřímně anglicky neumí.

A pokud náhodou narazíte na studenta nebo třeba člena dvoujazyčné rodiny, kteří anglicky mluví, rádi si s Vámi anglicky popovídají. Ale to už je skoro větší pravděpodobnost že v (navíc neoploceném!) lese zakopnete o lanýže.
Jinak doporučuji úsměv, „bonjour“ na začátek a i když zbytek je anglicky, nikdy se mi nestalo že by mi někdo za první tři roky, kdy jsem francouzsky bud neuměla nebo uměla a styděla se mluvit, nechtěl pomoct.
Manžel tvrdí že za to můžou dlouhé vlasy a krátké sukně, ale já vím svoje...

pondělí 15. srpna 2011

O návštěvách, spánku a mém novém "looku"

Dveře se u nás netrhnou – za prvé je Limoges strategicky umístěno skoro v půli cesty ze severu na jih; za druhé část rodiny náhodou naplánovala pobyt asi hodinky od nás, také nám babi s dědou museli přivézt juniora, takže po návštěvě babičky a dědečka, jedné švagrové, její kamarádky, druhé švagrové s přítelem a tetou a strýčkem dorazili také bratranec a sestřenice s dětmi. Byla jsem nachystaná pečlivě, jen v obchodě jsem byla v posledních dvou asi pětkrát, díky hysterii dcerky si mě tam už dobře pamatují a pokud mě náhodou neradi vidí, vrozená slušnost jim nedovoluje to ani naznačit.
Dezert se chladil, lahve se chladily, maso se grilovalo a na návštěvu jsme se fakt těšili; sice jsem před jejich příjezdem ztratila klíče od brány, což by návštěvu v podstatě technicky znemožnilo, jinak se k nám totiž dostat nedá, ale po půlhodině hledání jsem se uklidnila a zjistila že jsou jako vždycky v zámku a návštěva tedy dorazila, zaparkovala, děti jsme uklidili do bazénku a usadili jsme se u „apera“ (fakt moc pěkná tradice)
Skorošvagrová (co je manželka bratrance manžela?) si několikrát stěžovala že jí mladší dcerka špatně spí, ale to jsem odbývala veselým „naše taky měla takové období“ Že to myslí vážně a že tohle je jiná liga bylo evidentní kolem půlnoci, kdy její stále nespící dítko zoufale plakalo a všechny pokusy o utišení selhaly. Moje děti spaly svorně (a vzorně) u juniora, pokoj princezny měl být zapůjčen malým sestřeničkám, ale kolem půl jedné jsem vedle gauče pro rodiče přihodila ještě velkou matraci a rozestlala sestřeničkám tam. Chudáci si tam všichni lehli, hladili tu malou, zoufalou a zpocenou berušku, pak si diskrétně a potichu doběhli vykonat večerní očistu a konečně jsme všichni usnuli.

Ve dvě ráno se ozval zoufalý, hysterický pláč. A trval do tří. První půlhodinu jsem za nimi nešla, cítili se už tak hrozně, ale po třiceti minutách už jsem nevydržela a poslala tam manžela. „zeptej se jestli nechtějí třeba kočárek, nebo mléko, nebo vystřídat...řekni že nám to nevadí, jen bychom měli nějak pomoct..“
Manžel odešel a nevracel se. Pláč neustával, nevím co s tou malou je, ale je chudinka opravdu neštastná, vyděšená a neutišitelná. Za chvilku jsem se na terase zjevila s lahví vína, kterou jsem chtěla uklidit což manžel i bratranec komentovali svorně „to je nápad!“
Na víno ale nedošlo, holčička nám nedala jedinou šanci. Nepomohlo světlo, tma, chování, ležení vedle, zpěv, kočárek, jedna postel, druhá postel, nic. Po chvilce nás oba svorně prosili at jdeme spát, tak jsme je nechali osudu, ačkoliv spánek byl technicky vyloučen. Kolem třetí malá padla vyčerpáním a usnula, aby se ve čtyři hodiny vzbudila a (díkybohu!) si jen vesele povídala. Normálně bych nebyla tak optimistická, ale ted jsem se při tom žvatlání jen vděčně usmívala. V šest ráno pak děti vstávaly. Nachystala jsem snídani, něco sebou a před osmou hodinou byli hosté pryč – cesta na jih je v srpnu bezpečně ucpaná.
Cestou zpátky ze zahrady se manžel zastavil za dveřmi juniorova pokoje, kde bylo naprosté ticho. „Andílci, milí, sladcí andílci!“ zašeptal dojatě.

Což netrvalo dlouho. Nevím jestli princezna něco chytla, jestli se tohle snad přenáší virovou cestou, nebo je to leporelem „hrajeme si celý den“ a v něm oblíbenou básničkou „spi panenko, spi“ ale dnes byla dvouhodinová předspací scénka. Hodinu jsem musela opakovat „Spi panenko, spi“, což se změnilo z původně něžného šeptání po velmi výhružnou verzi „SPI, SPI!!!“ Nakonec jsem padala vyčerpáním a zkusila si s ní lehnout do postele. Dcera ožila, šimrala se mou rukou na břiše, strkala si prsty hluboko do nosu a snažila se spadnout po hlavě z postele. Když konečně začala usínat, plížila jsem se ven, ale přišlápla jsem hlavu pejskovi který mě okamžitě hlasitě lákal „POJD SI HRÁT!“
Přišlápla jsem ho o něco víc, ale bylo pozdě, malá postavička se posadila na postýlce. V tu chvíli přišel manžel a dítě, zhrzené mou zradou a mým odchodem se vrhlo k němu do náruče.
Pochopila jsem že moje šanci je teď a tady a zamkla se v koupelně. Což bylo zbytečné, manžel už neměl žádnou šanci se z pevného objetí dostat. Po hodině malá konečně odpadla, ale obávám se že naše relativně klidné večery jsou ztraceny.

Nebo mě napadá že je to možná tím jak teď vypadám – při hře „kolo kolo mlýnské“, konkrétně při části „..udělalo BÁC!“, kdy jsme se točili s dětmi v obyváku, se junior nečekaně vymrštil (prý chtěl udělat bác z výskoku) a trefil mě v předklonu hlavou do oka. Další co si pamatuji je jak jsem lezla po podlaze a tiskla obočí ke studené dlažbě, slzy mi nezadržitelně tekly a jen jsem slyšela synův vyděšený hlásek v dálce „PAPAAAAA, MAMINKA SI UBLÍŽILA!“. Alibista.
Na jedno oko jsem chvíli vůbec neviděla, manžel mě se slovy „ah merde!“ uložil s paralenem a já půlhodinu prospala; potom se přišel zeptat jestli už mi je fajn a postarám se o děti, že by dosekal zahradu – pokusila jsem se o vzteklý výraz, ale vzhledem k tisícům permoníků co mi třískali kovadlinami v hlavě a faktu že mi z oka zbyla tenká fialová čárka jsem asi vypadala dost děsivě i tak. Manžel každopádně pochopil, zase tiše přivřel dveře a já vylezla ven až po dvou hodinách na apero, na které jsme pro změnu ten den pozvali naše úžasné sousedy my. Hlava už se mi tolik nemotala, viděla jsem je nerozmazaně a opravdu ráda a oni mě zřejmě taky, i když mě vítali slovy „vypadáš příšerně!“

Junior mi zase několikrát denně připomíná „ty máš to hrozný oko!“ a manžel se také občas zastaví a řekne zamyšleně „vypadáš fakt hrozně...“ Doufám že z jeho strany se jedná o dočasnou záležitost a je to fakt jen tím okem.
No a dcera si mě velmi znepokojeně prohlíží, občas se té spodní „linky“ dotkne prstíkem a je pravda že je o dost radši když ji držím na opačné straně než je moje černofialové stínování. Tak třeba se jen bojí, já se sama sebe v pološeru taky vždycky leknu, co si budeme povídat.

sobota 13. srpna 2011

Všechno smontováno!

Duch zvítězil nad hmotou a junior uz ma pokojik hotový.
Zůstali jsme částečně věrni bílé, ve které ma novou, vyšší postel; pod ní je spousta úložného místa, které nam snad pomůže vypořádat se s rostoucím množstvím věcí. Dostal ještě novou, velkou, světle modrou skříň a nezbytné gormití povlečení, opustil sestru a může spát i hrát si ve svém pokoji.

Což je praktické, protože k sousedům vedle dorazily na prázdniny vnoučata – šestiletý Tom a dvouletá Lea; děti se poprvé zahlédly včera večer a kluci málem sbourali plot mezi našimi zahradami, takže nás sousedi raději pozvali na „apero“.

Sousedé jsou milí, ochotní, v rozumné míře upovídaní (což já také), oba jsou menší, a zejména on vypadá velmi rustikálně, lepší slovo nemůžu najít. A laskavě. Hned první den mě ujistili že kdyby cokoliv, jsou tady pro mě a ukazuje se že to myslí vážně – at už v zásobování zeleninou a vejci, dotazy jestli nechceme odvézt posekanou trávu nebo větve, pohlídat děti.. doufám že někdy budu moct něco pro ně udělat i já. Zásadně odmítají i jakoukoliv finanční kompenzaci za věci které nám dávají, tak jim aspon občas koupíme láhev koňaku

Poprvé jsem je viděla hned první den po příjezdu; běhala jsem bosá po ledové trávě a terase (ne kvůli romantice, nemohla jsem najít boty) a dívala jsem se jak v tom mrholení zahradničí, což dělají s neutuchajícím nadšením pořád.
Pěstují si svůj salát, cukety, brambory, cibuli (bílou, žlutou a pokud existují i jiné barvy, tak ty určitě také) a rajčata, malá křupavá cherry rajčátka, ze kterých jsou ale neštastní, protože si chtěli koupit stromek který bude plodit normální, velká rajčata a pak „nám vyrostlo tohle!“ Kromě toho jsou to sousedi ze starých časů, dávají nám všechno co jim přebývá, včetně domácích vajec; a ačkoliv mám jistou predispozici k vysokému cholesterolu, jím ted aspon tři vejce denně.
Většinou spolu s košíkem věcí dostanu i radu jak to nejlépe zpracovat; takže třeba jejich červené brambory (vypadají spíš jako jablka podivného tvaru, jsou veliká a štavnatá) jsou ideální pro frites maison, domácí hranolky. Nebo jen tak hodit na pánev se solí a pepřem; „ale hlavně neloupat!“ shodli se oba, bílou cibuli zase doporučují na saláty.
Hodit na pánev je tady asi oblíbená úprava; minulý týden jsem v Intermarche zahledla mezi hlívami a žampiony hřiby. Chvilku jsem bezradně váhala který vybrat, byly velké a silné, takže jeden by úplně stačil; ale to už se mě nečekaně ujala upravená babička která stála vedle. „Hlavně at má pevnou nohu, podívejte, tyhle jsou už tak dva tři dny staré. A jestli váháte mezi těmi dvěmi co držíte, tak si vezměte ten vpravo.“ Ještě si přivoněla, přikývla a podala mi hřib která právě vyhrál konkurz. Když jsem jí poděkovala, dostalo se mi právě rady at ho jen tak „hodím na pánev“.

Ale zpátky k sousedům - to „apero“ v jejich podání znamená koňak a schweppes; kombinace která připomíná dovolenou.
Nahnali jsme děti do pokojíků a sesedli se kolem bytelného dřevěného stolu.
Že to bude síla jsem tušila už když pán domu otevřel dřevěnou truhlu a vyndal obrovskou láhev s fixou napsaným názvem; ale že půjdu domů veselá jsem s definitivní platností pochopila jakmile nalil koňak i tonic asi v poměru 1:2. Po druhém aperu jsme raději popadli děti a vrátili se domů na večeři, ač jsme byli několikrát ujištěni že máme zůstat u nich, že mají všeho dost. Domů jsem sice šla skoro stejně vratce jako naše malá slečna, ale říkala jsem si že tady, tady se mi asi bude fakt líbit.

Nejdřív obrazem..

Zelenina od našich úžasných sousedů

Co to je za keř?? Vykvete to a druhý den je po všem, navíc smrdí..

Naše "metropole" Limoges, jak ji vidíme asi dvě minuty od domu

Když nakupujete nábytek, nezapomente myslet na to kudy se dostanete na místo!

Menu u "rybáře Martina"

Menu z druhe strany, stručně a jednoduše

..doufám že mi je rybář Martin neulovil v "naší" řece, poté co jsem viděla co do ní vylévají by mě přešla chuť..

Manželova "charcuterie" - v celé široké fr.rodině jsem já a tchán jediní kteří jí šneky, žáby a mořské plody, takže to nejsou žádní žabožrouti!

Luxusní kávička nakonec

Foceno od nás ze zahrady, krávy jsou krásné, zdravé a přežrané a odmítají jakýkoliv kontakt, kromě focení.

Troška charcuterie u nás doma a "verrines".. to se na terasu hodí!


Veselí mravenci, bohužel se po pár dnech klidu zase vrátili - asi přivolám zpět na pomoc "kill bill", nedá se jinak

Zpracovaná zelenina opět od sousedů - kupodivu zapečené cukety jí s chutí i děti

Moje palma co vlastně není palma (ale nevadí, nevadí..)

A tohle máme asi 70 vteřin jízdy od domu, jak jsem náhodou zjistila (když jsem se ztratila:)

úterý 9. srpna 2011

O všem možném...

Konečně jsem se uklidnila a přestala vykupovat obchody. Nemohla jsem si zvyknout na přehršel nabídky a snažila jsem se vybudovat odpovídající poptávku, takže jsem doma hromadila a zpracovávala (a jedla..) obrovské množství čerstvé zeleniny a sýrů.

Ted, po třech týdnech už můžu s klidným svědomím říct že jsem nechala tvorbu
poptávky zase na ostatních a jezdíme nakupovat každý den nebo obden to co je zrovna potřeba. Tím se ale manžel zeleniny nezbaví, na dnešní večer chystám artyčoky (ale je pravda že v pohotovosti bude i pořádný flák hovězího)

Děti jsou klidné od začátku a nadšené také, užívají si hlavně zahradu, která se nám svažuje dolů a zároven naklání doleva; tím jak se majitelé snažili aspon místy vyrovnat sklon (aby vůbec mohli postavit dům) vzniklo pár prudkých svahů, kam nejenže nemůže traktůrek a trávu tam sekáme (..no spíš manžel seká..) klasickou sekačkou, ale hlavně tam moc nemůže naše princezna.
Po pár eskapádách kdy jsme zaslechli vzteklý jekot a nemohli chvíli najít aktérku, než jsme zjistili že leží rudá vzteky hlavou dolů v půlce svahu; se to naše slečna naučila a slézá svah obratně pozadu, stejně jako schody.
Máme tam taky trampolinu, na kterou když se odvážila i francouzská babička (zatímco junior z terasy volal „babi, je to jen do osmdesáti kilo!“ a kterou děti požívají denně.

Holčinka opakuje všechno česky i francouzsky, už dohnala čtyři měsíce kdy skoro neviděla tatínka a na francouzštinu nereagovala zdaleka tak jako na češtinu, teď už umí mečet, bučet, štěkat, mňoukat i bečet bilingvně.
Junior byl oproti tomu skoro nastejno v obou jazycích, občas se sice splete a volá na mě „Maman?“, ale doufám že i tím že doma pojedeme českou školu si udrží pořád stejnou, ne-li lepší úroveň.

Už se nám vzpamatovaly i květiny - byly po týdenním přejezdu v kamionu, kdy dorazily vyschlé, vystaveny podzimnímu počasí - bylo tady asi patnáct stupnů, foukalo tak že déšt pršel skoro vodorovně. a lilo, lilo a lilo, takže kytky zase málem zplesnivěly. Když jsem je se na ně ráno při otevírání okenic dívala (pokud přes tu deštovou mlhu byly vůbec vidět) říkala jsem jim jako Forrest Gump, "jo holky, život je jako bonboniera, nikdy nevíš co ochutnáš"

Ted už se ale otřášly, narovnaly a začaly kvést; navíc tady mám i nezbytnou levanduli, oleandr, olivovník a palmu, kterou jsem si vybrala hned pár dnů po příjezdu.
Čekala tam na mě, statná a vzpřímená a já jsem vždycky palmu na terasu chtěla, takže když jsme přijeli konečně někam kde mi místní stěhovák svěřil že „některý rok tady třeba i dva dny sněží!“ došlo mi že teď nebo nikdy.
Přivezli jsme palmu domů, málem si o ni oba dva několikrát vypíchli oko nebo poškrábali obličej a já jsem se hned zeptala googlu cože to za palmu máme. Google mi objasnil hned první větou že „ač vypadá jako palma a mnozí si ji s palmou pletou, palma to není“
Zařadila jsem ji tedy do kategorie „bizon“ a mám ji pořád za palmu.. však se přijeďte podívat sami.. :)

čtvrtek 4. srpna 2011

Montáž.. aneb jak to dnes dopadlo? (ještě nijak..)


po asi pěti hodinách s dětmi v zádech jsem postavila torzo postele. Spousta skříněk a úložného místa, která bude okupovat veškerý (prostorný) plac pod postelí, je ještě v krabicích. Grafika sice slibovala při dvou panáčcích asi hodinu a půl práce, ale myslím že na samotnou blondýnu bylo pět hodin solidní výkon. Skončila jsem v zaprášené místnosti, bez jednoho šroubku D, bez součástky I, která přidrží schůdky u postele, a bez nálady.
Po návratu manžela z práce byl den hned jasnější. Zbavil mě dcerunky, která se snažila sabotovat práci, zadusit šroubky nebo jednoduše ječela, nalil mi víno a rozhodl se mě vystřídat, v čemž jsem ho jen podpořila, protože jsem se dostala do fáze kdy jsem měla třicet (TŘICET!) šroubků F namontovat do roštu postele. Po pěti šroubcích, čtyřiceti minutách a modrých prstech mi to přišlo jako dobrý nápad, před chvílí jsem ale zaslechla z pokoje vrtačku.
„Podvádíš!!!“ zařvala jsem. Odpověd jsem přes vrtačku neslyšela, což je asi dobře, na druhou stranu to ale asi fakt JE dobrý nápad. Škoda že to nenapadlo mě, i když já vrtat neumím – nejblíž jsem vrtání byla když jsem se jednou, asi v šestnácti, vrátila ze školy a slavnostně jsem tatínkovi oznámila „Budu feministka!“
„Uvidíme u vrtačky..“ odpověděl táta klidně. A to byl konec.. ani jsem se k té vrtačce nedostala.

Takže rošt je na místě, až se zbavíme juniora, budeme pokračovat.
Juniora totiž zaujalo páření mravenců, které vesele pokračuje už třetí večer na naší terase. První noc jsem je v temnu a po dvou sklenkách považovala za komáry a postříkala jsem je Biolitem (killbillem, jak se u nás říká) ale přeživší to nijak neodradilo a každý večer se k nám na terasu vrací.

Zatím mě fascinuje množství mravenců (jak by řekl prostě Kopčem, je jich „mnoho“) a taky jejich přelétavost, a tím nemyslím to že mají křídla – prostě souloží jeden s druhým, a pak zase druhý s třetím; napjatě jsem čekala jestli po konci aktu fakt sameček umře a samičce upadnou křídla, ale nestalo se nic – prostě lezou nebo letí dál a vesele pokračují. Asi je to baví.... :)))))

Status z facebooku...

pro ty z Vás kteří ksichtoknihu nevlastní; další článek snad večer - dovezli nám totiž nábytek do juniorova pokoje, takže o zábavu mám opět postaráno.
Sice když jsem viděla drobnou postavičku chlapce který vylezl z dodávky nevěřila jsem, že se nám podaří přemístit byt jen jednu bednu (a bylo jich pět); nicméně dotyčný s úsměvem prohlásil že je muslim a stejně podezřívavě se díval na moje podpatky. Takže jsem se přezula a s úsměvem jsem mu řekla, že já  jsem zase šikovná blondýna.
Asi zřejmě víra má magickou sílu, protože ten padesátikilový klučík nosil bez mrknutí oka, stejně jako zafungovala moje lež o "šikovné" a "blondýně" (s černými kořínky)

Takže slibovaný status.. a více večer!

První postřehy z Francie:
1. obědová pauza trvá fakt dvě až tři hodiny (aneb fr stehovak se po jedenacte protahne a se slovy "ve ctvrt na tri jsme tady" zmizi!
2. i kdyz je povolenych pul promile v krvi, nedavejte si na oslavu tohoto mileho faktu k snidani pivo, bude Vam cely den blbe.
3. Pivo se ovsem da otevrit i sroubovakem nebo klestemi (otvirak stale jste neni vybalen, takze uz jsem dosahla mistrovstvi!)
 ‎4. nez se budete (obzvlast blondyny) pokouset otevrit pivo klestemi, zkontrolujte si platnost ockovani proti tetanu, protoze az si rozrizenete pul ukazovacku o vicko jako ja, a otece Vam to jako prase, tak se zacnete bat.
5. U "toys" na krabici popsane stehovaky se nemusite vydesit, jsou to fakt jen hracky pro deti.. :))))))

- a dodatek k prispevku ctyri, ukazovacek zhojen, ted jsem si zase rozrizla prostrednicek o skrinku a pri strihani naplasti jsem se vcera rizla do palce.
Tak mam snad splněno "jamais deux sans trois", nikdy ne dva bez tří, a můžu se jít vrhnout na stavění pokoje pro našeho velkého školáka.
Jinak princezna už říká "jejda, hopla, belle, děti, prd prd, tap tap, NECHCI, bác, kec, bratr, míňa" a opakuje v podstatě všechno. Je tady veselo, momentálně oba lozí přes kartony a vřeští, takže už fakt jdu.. a bientot!

pondělí 1. srpna 2011

Jídlo, jídlo, JÍDLO...!

 
na to jsem se těšila nejvíc. Při každé návštěvě Francie jsem vytáhla manžel na procházku do Intermarche, kde jsem nasadila smuteční výraz, protože mi bylo jasné že TOHLE ted zase dlouho neuvidím.
Až ted jsem se ocitla v gastronomickém ráji hojnosti.
Opět jsem stála před regály se salámem, uzeninou, špekem a dalším tisícem nasmrádlých záhad – většinu neumím ani pojmenovat, ale jedno vím jistě: taková pevná a smradlavá stehna, jaká mají v regálech (a která by podle mě prodavačka ani neuzvedla) jsem teda ještě neviděla. A že už jsem pár pevných, pořádných stehen zblízka viděla.

Další fascinující regál jsou pro mě vejce. Neskutečný a mnohametrový výběr vajec. Než to všechno pročtu, potřebovala bych vaťák, takže jsem odchytila jednu značku, která mě přesvědčuje že slepičky žijí venku a zdravě jí (určitě zdravěji než většina populace).

Ovoce a zelenina je svět sám pro sebe, tam trávím hodně času, většinou zatím jenom zírám. Doufám že si brzy zvyknu, zírat přestanu a budu se tvářit že to je standard, ne jako synáček v metru který ještě před rokem v Praze při příjezdu soupravy skákal kolem dokola a křičel „VLÁČEK!! UŽ JEDE TEN VLÁČEK, MAMI! VIDÍM TEN VLÁČEK“ A TEN VÍTR, VÍTR VŠUDE! POJEDEME VLÁČKEM!“ a při každém otevření a zavření dveří se nadšeně smál, a moje image pražandy byla opět vystřídaná realitou rodiny z maloměsta, konečně v PRAZE:
Fascinující je pro mě (i po těch letech co jsme sem přeci jen často jezdili) že už zdálky voní. Česnek mě minule pálil v očích už dva metry předem; objevila jsem fascinující druh rajčat s poetickým názvem „rajče hovězí srdce“ a opravdu vypadají jakoby byla vypěstovaná za branou Fukušimi. Vtip je to asi blbej, ale jiné přirovnání momentálně nemám. Zatím jsem nesebrala odvahu je vyzkoušet, ten tvar mě trošku děsí.
Na srdíčka artyčoků už jsem si zvykla, stejně jako na neskutečné množství salátů, které pomalinku ale pořád osvěžují rozprašovače, stejně jako na chlapce, který na rozdíl od unavené a vzteklé ukrajinky, rovnající nahnilé jahody v Tescu, něžně čechrá zelené hlavičky salátů, vybírá všechny křivé a hnědé lístky které nedejbože zahlédne a nadmíru ochotně pomáhá a radí. Občas mám nutkání se k němu nachnout a načechrat s vděčností zase jeho hlavičku; stejně jako se pokačdé ptám u kasy manžela - poté se prodavačka čeká až si všechno v klidu srovnáme, pak se na nás USMEJE a popřeje nám „hezký den, pane a paní, děkujeme“ - jestli bych ji neměla obejmout a políbit. Prý asi ne.

Další kapitolkou jsou ryby; stále je máme se synem jako atrakci. Živí krabi ho baví nejvíc, pak se díváme i na ledu vystavené mušle, krevety, langusty, ústřice, chobotničky, dorády, čerstvého tuňáka a další tisíce, které už jsem zapomněla.
Zatím jsem si troufla zbaběle jen na lososa na špenátu a na mušle na víně. Etiketa u mušlí slibovala že jsou čerstvé a živé, o čemž jsem vesele pochybovala až do té doby než jsem odloupla obal, jednu lehce zmáčkla a ona se zavřela.
Položila jsem krabičku zpátky na linku a chvilku je pozorovala, vypadalo to jakoby se nadechovaly a tak nějak byly rády že jsou z vakua zpátky na světě. Při pohledu na nachystaný hrnec, zeleninu a víno jsem si připadala jako Hanibal.
S kilem mušlí v hrnci v ruce jsem došla za manželem „Podívej, ony jsou fakt živý“ strkala jsem mu je pod nos „Je to morální je prostě uvařit?? Neměli bychom je třeba vrátit do moře, o víkendu?“ Manžel se na mě dlouze díval a poznamenal, že rychlejší varianta by byla vzít si čelovku, pytlík soli a hodit je sousedům do zahradního jezírka.
Takže jsem se vrátila do kuchyně a mušle jsem podusila. (ne jednu po druhé, na víně) Výsledek byl naprosto luxusní a už dnes jsem s láskou přivezla další vakuové balení, které dostane svou šanci zítra. A tntokrát to bude naprosto bez výčitek!