pondělí 1. srpna 2011

Jídlo, jídlo, JÍDLO...!

 
na to jsem se těšila nejvíc. Při každé návštěvě Francie jsem vytáhla manžel na procházku do Intermarche, kde jsem nasadila smuteční výraz, protože mi bylo jasné že TOHLE ted zase dlouho neuvidím.
Až ted jsem se ocitla v gastronomickém ráji hojnosti.
Opět jsem stála před regály se salámem, uzeninou, špekem a dalším tisícem nasmrádlých záhad – většinu neumím ani pojmenovat, ale jedno vím jistě: taková pevná a smradlavá stehna, jaká mají v regálech (a která by podle mě prodavačka ani neuzvedla) jsem teda ještě neviděla. A že už jsem pár pevných, pořádných stehen zblízka viděla.

Další fascinující regál jsou pro mě vejce. Neskutečný a mnohametrový výběr vajec. Než to všechno pročtu, potřebovala bych vaťák, takže jsem odchytila jednu značku, která mě přesvědčuje že slepičky žijí venku a zdravě jí (určitě zdravěji než většina populace).

Ovoce a zelenina je svět sám pro sebe, tam trávím hodně času, většinou zatím jenom zírám. Doufám že si brzy zvyknu, zírat přestanu a budu se tvářit že to je standard, ne jako synáček v metru který ještě před rokem v Praze při příjezdu soupravy skákal kolem dokola a křičel „VLÁČEK!! UŽ JEDE TEN VLÁČEK, MAMI! VIDÍM TEN VLÁČEK“ A TEN VÍTR, VÍTR VŠUDE! POJEDEME VLÁČKEM!“ a při každém otevření a zavření dveří se nadšeně smál, a moje image pražandy byla opět vystřídaná realitou rodiny z maloměsta, konečně v PRAZE:
Fascinující je pro mě (i po těch letech co jsme sem přeci jen často jezdili) že už zdálky voní. Česnek mě minule pálil v očích už dva metry předem; objevila jsem fascinující druh rajčat s poetickým názvem „rajče hovězí srdce“ a opravdu vypadají jakoby byla vypěstovaná za branou Fukušimi. Vtip je to asi blbej, ale jiné přirovnání momentálně nemám. Zatím jsem nesebrala odvahu je vyzkoušet, ten tvar mě trošku děsí.
Na srdíčka artyčoků už jsem si zvykla, stejně jako na neskutečné množství salátů, které pomalinku ale pořád osvěžují rozprašovače, stejně jako na chlapce, který na rozdíl od unavené a vzteklé ukrajinky, rovnající nahnilé jahody v Tescu, něžně čechrá zelené hlavičky salátů, vybírá všechny křivé a hnědé lístky které nedejbože zahlédne a nadmíru ochotně pomáhá a radí. Občas mám nutkání se k němu nachnout a načechrat s vděčností zase jeho hlavičku; stejně jako se pokačdé ptám u kasy manžela - poté se prodavačka čeká až si všechno v klidu srovnáme, pak se na nás USMEJE a popřeje nám „hezký den, pane a paní, děkujeme“ - jestli bych ji neměla obejmout a políbit. Prý asi ne.

Další kapitolkou jsou ryby; stále je máme se synem jako atrakci. Živí krabi ho baví nejvíc, pak se díváme i na ledu vystavené mušle, krevety, langusty, ústřice, chobotničky, dorády, čerstvého tuňáka a další tisíce, které už jsem zapomněla.
Zatím jsem si troufla zbaběle jen na lososa na špenátu a na mušle na víně. Etiketa u mušlí slibovala že jsou čerstvé a živé, o čemž jsem vesele pochybovala až do té doby než jsem odloupla obal, jednu lehce zmáčkla a ona se zavřela.
Položila jsem krabičku zpátky na linku a chvilku je pozorovala, vypadalo to jakoby se nadechovaly a tak nějak byly rády že jsou z vakua zpátky na světě. Při pohledu na nachystaný hrnec, zeleninu a víno jsem si připadala jako Hanibal.
S kilem mušlí v hrnci v ruce jsem došla za manželem „Podívej, ony jsou fakt živý“ strkala jsem mu je pod nos „Je to morální je prostě uvařit?? Neměli bychom je třeba vrátit do moře, o víkendu?“ Manžel se na mě dlouze díval a poznamenal, že rychlejší varianta by byla vzít si čelovku, pytlík soli a hodit je sousedům do zahradního jezírka.
Takže jsem se vrátila do kuchyně a mušle jsem podusila. (ne jednu po druhé, na víně) Výsledek byl naprosto luxusní a už dnes jsem s láskou přivezla další vakuové balení, které dostane svou šanci zítra. A tntokrát to bude naprosto bez výčitek!

1 komentář: