čtvrtek 30. října 2014

Před Halloweenské zápisky...

Podzim ve Francii pořád není opravdový podzim, rozbíhá se sice do spousty teplých barev, ale počasí se drží na solidních minimálně dvaceti stupních, slunce nehřeje, ale pálí, a díky tomu, že máme dva týdny prázdnin, ani nevíme, že je ráno chladněji.

Jako náznak nadcházející zimy a blížících se Vánoc (které Princezna zuřivě odpočítává, co jí počty a la Kopčem stačí) dorazil první vánoční katalog. Junior si pragmaticky vybral tři věci, vcelku drobnosti, zatímco Princezna to pojala ne jako "co si přeji k Vánocům" ale jako "co ještě nemám". Zaškrtala proto v podstatě veškerou předraženou i slevněnou nabídku vánočních radostí; a většinu "dálešků" tedy Ježíšek vybere sám.

S Ježíškem máme dost problém. Ne že by nám to holé novorozeně něco provedlo, nenosilo dárky nebo snad děti nějak nezvládaly vzít v potaz existence Jezulátka i Pere Noela najednou; problém je úplně jinde. Junior stále věří. Jeho dětská, neotřesitelná víra, jeho jiskřičky v očích mu nesebraly ani děti ve škole, které mu samozřejmě řekly, jak se to doopravdy s tím Pere Noelem má.
"Já ti věřím mami" položil mi bezelstně ruku na rameno, když jsem nenápadně v září vyzvídala co děti a Pere Noel. "A taky by nemohl zvládnout zazvonit zvonečkem když v tom obyváku nikdo není!" dodal radostně a já proklínala všechny své pletichářské akce, kdy jsem stáhla zvonění zvonečku do počítače a ten se spustí až po jisté pauze, kdy se dospělý, po pečlivém umístění dárků na svá místa, už dávno vrátil do rodinného kruhu.

Jeho vírou neotřásly ani loňské Vánoce. Děti byly u jídla jak z reklamy, všechno do nich spadlo jako Němci do krytu; a tak jsme se odebrali hrát společenské hry, aby Ježíšek mohl v klidu přijít.
Mně se nechtělo přenášet horu dárků prakticky ve tmě z vymrzlého balkonu pod stromeček, rozsvěcet svíčky a pak je na poslední chvíli předělávat, aby nechytl stromeček a pálit si u toho ruce voskem. A tak jsem ráda roli štědrého dítěte přenechala muži.
Muž zmizel, zanedlouho přišel s tajemným úsměvem a svěřil se mi, že i otevřel okno jak Ježiško odešel. Děti se naštěstí - ač v absolutní tmě - hrnuly k dárkům, takže mou poznámku, že Ježíšek sice otevřel okno, ale zapomněl zapálit svíčky a prskavky, stejně jako mužovu jadrnou odpověď, naštěstí přeslechly.

Když se po hodině nějakou strašnou technickou chybou znovu pustil vánoční zvoneček; Junior vypadal trošku překvapeně, ale ani to bohužel jeho vírou neotřáslo. Tak uvidíme co letos.



V podzimní Francii nám začíná spousta gastronomických orgií. Přes kaštany, vína, jablka a mošty,přes dýně, nejen na zítřejší Haloween, se vždycky dostaneme k ústřicím. 95% ústřic evropské produkce pochází právě z Hexagonu (tak se říká Francii, kdyby náááhodou někdo nevěděl), takže je jasné, že to není jen tak. Ústřice opravdu mají chutnat jako "když políbíte moře na ústa", mé pocity byly zezačátku podobné těm, když jsem se topila v moři, ale k té chuti se musíte projíst. My budeme mít šanci v sobotu v Solignacu, kde bude ohromný svátek ústřic a vín. Já už preferuju jednoduchost, žádný citron, žádný pepř; jen ta slizko-slaně-sladká (ted jsem nikomu chutě neudělala, je mi to jasný) pochoutka v luxusním kamenném obalu.

Minule byl k ochutnání maličký dortíček, původně dort ve tvaru puku, vyvedený místním sponzorem cukrářem, pečlivě rozkrájený na malé kousky, lákající k ochutnání drobným světlým piškotem, vysokou čokoládovou pěnou a tenkou polevou. Princezně upadla po překonání prvních schodů čokoládová čepice z dortíku na zem, kde ji okamžitě rozšlapali kolemjdoucí a holčička se zoufale rozplakala.
Zacpala jsem jí pusu zbytkem svého dortíku (sice nesmím mouku, ale v čokoládě prý nebyla, takže díky mé vrozené žravosti jsem si jeden vzala a ojedla vršek) a připomněla jí, že nahoře si sedne a dopapá svůj zbytek. Nedopapala. Spadla na třetím schodu a rozdrtila korpus dlaničkou na světlou hmotu. Plakala, ale vyjídala rychle ze země zbytky dokud jsem ji neodtáhla. Vrozená žravost bude asi opravdu vrozená.


neděle 12. října 2014

Přicházející podzim a také rozuzlení: kdopak se stal vítězem soutěže o nejhezčí květinovou výzdobu? :)

Po sobotní party s hokejisty bylo jasné, že dnešek bude ve znamení odpočinku. Sice jsem se účastnila jen jako řidič, ale ponocování do tří ráno už nějak přestává být v mých silách.
Pozitivní byly dvě věci, jednak že nejmladší (šestnáctileté) hokejky nepřišli, tudíž jsem neměla tendence je posílat kolem půlnoci spát; a taky přišla přítelkyně asistenta trenéra, které je asi 45 let - a tím jsem se katapultovala z nejstarší zúčastněné osoby na druhou nejstarší zúčastněnou osobu.
Všichni byli milí, pivo teklo proudem (a to doslova), hudba hrála tak, že jsem do půlhodiny ochraptěla a nejroztomilejší byl Rus Sergei, který v roli náhradní maminky stavěl rozkopnuté lahve zpátky na svá místa a trpělivě vytíral místa politá pivem.
"Je to můj domov!" vysvětlil mi hrdě a v jako jediný v ponožkách opatrně vytíral další pivní kaluž "a stejně to tu zítra budu muset uklidit".

Ráno (=v poledne) jsme se vzbudili do překrásného podzimního dne; posnídali jsme rizoto s kozím sýrem a červenou řepou, kterou muž zamíchal už do rizota, a získalo tak zvláštní růžovou barvu; a vyrazili jsme i se psem ven. Tekila šílela štěstím a my se brodili zaschlým bahnem, povídali si a sbírali šípky, ostružiny, a další spoustu plodů, které ani neznám.

Stáli jsme u keřů, trhali ty tmavě rudé, silné bobule, slunce hřálo a všechno bylo tak barevné a syté. Muž idylku tak neprožíval, protože šípky ozaj musel trhat ve škole povinně; tak jsme nabrali něco do vázy, tolik šípků co zvládl s úsměvem a pro zbytek půjdu s dětmi :)




A abych nezapomněla na události minulého týdne, hlavní akcí se stalo předávání cen za květinovou výzdobu. Junior kvůli tomu vynechal šachy, Princezna to moc nechápala, mně celá ta situace připadala veselá a muž to mlčky snášel.
V úterý večer jsme zastavili v místě konání a už od auta jsme viděli velkou prosklenou halu, kde se celá sláva měla konat; asi dvacet židlí bylo obsazeno zvláštními postavičkami.
"Zatím tam jsou jen postižení", konstatoval muž a vešli jsme. Nebyli to postižení, byli to ostatní účastníci soutěže. Druhé nejmladší účastníci bylo asi svěžích padesát, zbytek se rekrutoval z předválečné doby (a to možná i z doby před první světovou válku).
"Je to tu jako v mauzoleu" opřel se muž o zeď. "...mohl jsem být doma, na gauči, a ja jsem v pravěku!"
Důchodců přibývalo.
"Mami, ty lidi jsou tu nějaký divný" chytil mě Junior napůl vyděšeně a napůl pobaveně za ruku. "Pán přede mnou je strašně tlustej a pán za Tebou nemá nohu!"
Vyhlašování díkybohu začalo docela rychle. Prvních cen bylo celkem devět, za různé sektory. za zahrady, balkony, i okna; na první dvě vyslovená jména ale nikdo nereagoval.
"Asi už zemřeli" zašeptal mi muž; a než jsem se mohla začít smát, vyhlásili naše jméno. Stařík držící dost těžkou květinovou vazbu vyšel do popředí, dal mi dvě pusy, kytku; důchodci nám zatleskali a my jsme po deseti minutách, kdy jsme se snažili tleskat ostatním s úlevou sbalili rozjívené děti i věcnou cenu a odjeli domů, na gauč, k hokeji a pivu.

Kytka vypadá krásně, váží asi pět kilo; mám jen dva dotazy: Jak ji mám zalévat, když to po tom mechu stéká všechno ven; a jsou ty papriky jedlé? Ráda bych to na někom vyzkoušela, ale mám tady všechny ráda :) 

A abych soutěží nebylo dost (ačkoliv já jsem opravdu TAK nesoutěžní typ, všichni učitelé tělocviku by mohli vyprávět:) tak ještě asi týden - do 19.10.2014 pro mě můžete hlasovat na Blogerce Roku-

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy/http-zfrancie-blogspot-com

Díky!