sobota 31. prosince 2011

Mini bilancování - a co děti? Mají si kde hrát?

 U nás mají, celý byt začíná vypadat jako gigantická herna, k radosti našich dvou pokladů. A co je tedy u nich nového:

Princezna nerada usíná a vůbec se nerada nechává jakkoliv manipulovat. V postýlce buď řve nebo si rozsvítí světlo, vytáhne si knížky, na které dosáhne z postýlky a čte si. Ukazovala jsem ji dnes mým „krásným sestrám“, jak se říká švagrovým ve Francii.
Nakukovaly jsme všechny tři za dveřmi a smály se „Já jí zhasnu!“ nadchla se ta mladší a v nastálé tmě jsme poslouchaly nadávky v dětské verzi.
Asi není náhodou, že zrovna tahle švagrová bude naší princezně kmotrou.

Moje holčička má už vlásky pod ramena, zvlněné hnědé pramínky voňavých heboučkých vlásků, které skoro denně pročesávám a dělám culíčky (na copánky to ještě úplně není, ale „ca pousse“ - rostou, rostou) a když ji netahám, ráda drží a těší se že bude „klásná“.
Často se na mě dívá s takovou láskou v očích že jí odpouštím noční vstávání na dva roky dopředu (i když by už mohla začít spát lépe) a nechce se mi věřit tomu, že to je to samé dítě, které se mě občas snaží pokousat.

Stejně tak ráda se obléká a pak jde k nám do ložnice, podívat se do velkého zrcadla. Často si k tomu vezme nějakou vkusnou (jedovatě růžovou) kabelku a je vidět že se jí až štěstím tají dech, jak je „kuásná“

Moc ráda maluje (to od technicky založeného juniora neznám), občas přijde s tím že si přeje "něčo namalovat", posadí se ke svému stolečku a způsobně čeká až jí donesu vše potřebné.

Rozmluvila se v krátkých větách, bohužel většinou s negativním významem.
 Je to pořád vizuelně krásné, sladké dítě, které denodenně – bez přehánění – sklízí od kolemjdoucích chválu. Má zvláštní dar uchvátit důchodce, prošedivělé padesátníky (tatínku, vždycky si na tebe vzpomenu!), desetileté děti jdoucí ze školy, maminky i mladé muže a ještě mladší slečny. Větu jak je princezna „mignone“ slýchám cestou ze školy i do školy; o něco méně na nákupech kde dítko bez skrupulí ukazuje svou negativní stránku a aspoň v polovině případů hystericky řve.

Při předvánočních nákupech ječela a tloukla do nákupního vozíku a snažila se vypadnout ven nebo se zahryznout do madla. Na dotaz co chce odpovídala stručně „Ven! Domů!“
Když jsme konečně vyjely za pokladny dítě se uklidnilo, začalo se usmívat a dokonce v klidu vystoupila a ťapala okouzlená po svých, podél vánoční výzdoby. Zastavila se u osvětleného stromečku „klásá.. klásný!“ spínala dojemně ručičky.
Výjev jako z jesliček přilákal i dvě krásné elfky, které se staršími dětmi kreslily obrázky. „Jak ta je „mignone“! volala blonďatá elfka na kolegyni a podávala naší příšerce sladkosti. Pustila jsem košík a otočila se k ní „Slyšela jste jak strašně tady řvalo to dítě?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Elfka pohledem hladila mou princeznu. „Slyšely, to byla hrůza!“
„Tak to byla ona!“ oznámila jsem jim.
„Mais c´est pas possible!!“ volaly obě unisono ještě když jsme odcházely.
Ale bylo to possible. O tom se přesvědčil i GoSport, kde kvůli princezně otevřeli extra pokladnu. Obsluha přežila náš postup obchodem a dvě minuty čekání ve frontě, pak rezignovala, zavolala kolegu, pohybem hlavy ukázala na nás a do minuty jsme byly venku.
Manžel příhodu vyslechl s klidem. „To je tím, že není pokřtěná“ zhodnotil situaci.

Všech Pere-Noelů, které jsme potkávaly když byl junior ve škole se princezna bála. Křičela "bojí, bojí!" a tiskla se ke mně, otočená co nejdál od záhadného pána v červeném.
Pere-Noel je ale štědrý, tedy všech šest, které jsme potkaly bylo, a bonbonky krmili aspoň mě,
Jen na klín jsem si jim, pravda, nesedala.

Jednoho - a pravého! - Otce Vánoc jsme našli také v centru Limoges, kde se zdarma fotil s dětmi. Junior se ho trošku bál, tak na fotce má takový křečovitě-zoufalý výraz, ale i to se počítá.

Prošli jsme se zároveň po kouzelně osvíceném centru Limoges, děti zářily nadšením a všichni jsme se o to víc těšili na Vánoce, které byly krásné, tak akorát štědré, s pravým stromečkem a svíčkami (k hrůze všech návštěv); princezna u každého dárku běhala kolem stromečku a volala "peta peta petalda, dálek!" - brzy jsme si vzpomněli, že je to díl v Teletubbies kdy Dipsy (z nepochopitelného důvodu) volá "peta peta petarda, dipsy dostal dárek!!" a junior několikrát padl na kolena a děkoval, až jsem měla slzy v očích.

Junior dál prokazuje svou přirozenou inteligenci (dohady ze které je to strany jsou časté), a v pohodě čte ve dvou jazycích.
Neuměla jsem si představit jak to bude probíhat – my čteme všechno, zato Francouzi jsou národ který slovo „queue“ přečte jako „k“ a „avaient“ jako „ave“.
Junior už v pěti letech víceméně česky četl, ne plynule, ale přečetl si všechno co chtěl.
Naučil se číst tak, že sám začal rozkládat a pak skládat slova, a pak ke svému štěstí zjistil že korespondují s písmeny a že vše co vidí je vlastně také jen na písmena rozložené slovo. Což se malým Francouzům stát asi nemůže.
Nevěděla jsem ale jak přijme francouzský způsob čtení a vůbec celou, dost tvrdou výuku. A protože nám naše „miminko“ doneslo první vysvědčení (až jsem opět zamáčkla slzu v oku), zjistili jsme, že to naše dítě známe dobře a přesně splnilo očekávání.
Píše katastrofálně (ale je levák, kluk a věčně zamyšlený), málo se soustředí (ale vždycky splní co má, a dobře) a povídá ve třídě. Sice poté co skončí s prací, ale tuhle jedinou připomínku jsme vzali jako mírně negativní, ačkoliv před dítkem jsme brali vážně všechno, aby se nepřestal snažit hezky psát a soustředit se, že.
K vysvědčení více v tématu „škola“, které snad bude brzy.

Česky mluví pořád dobře, ale častěji teď překládá věty přímo z francouzštiny – místo „co je dnes za den“ říká „který jsme den?“ (on est quel jour), občas vytvoří novotvary jako zaplatíme u „kesky“ (a la caisse – tj. u pokladny) nebo si na pití bere „butejku“ - tj. Láhev, une bouteille.
Vždycky mu to rychle zopakuju správně a hned mu odpovím, moc se v tom nepitváme.
Stejně jako ve výrazu „pitchounette“ (čteme „pičunet“) kterým občas počastoval sestru (dodávám že je to něco jako „holčička“ v češtině).
Do vysvětlování proč se to slovo nehodí, se moc nepouštím, to jsem si mohla dovolit jen u manžela a jeho rodičů, když mi poprvé řekli že jsem „pičunet“ a já jsem se u nich (těhotná) málem rozplakala.

Má dost bojovné období, jako všichni kluci v jeho věku, běhá, střílí, nevnímá mě, padá pod postel, pere se sestrou (ale velmi ohleduplně), zapomíná krmit morče (péče o to chuďátko je plně na mě, jak jsem očekávala), a je s ním strašná legrace.

Když už se na něj náhodou zlobím (což moc často není), vždycky mu vysvětlím proč a pokud mi to přijde nepřiměřené, omluvím se mu. A on se zase omluví mě. Jen princezna se asi nikdy nikomu omlouvat nebude.. ale nepředbíhejme.

Při jedné cestě do školy, kdy jsem pěnila při odchodu z domu a pak jsem mu v autě vysvětlovala, že když zapomene obléct spodní prádlo, mikinu, vyčistit si zuby, při odchodu potom bundu, čepici, pak se vrátí pro aktovku a nechá tam zase tu čepici a pak nevezme klíče (já s princeznou už jsme v té době dávno v autě), a to co udělá, udělá jen proto že nad ním stojím a trpělivě opakuju duší nepřítomnému dítěti co má dělat, že to je prostě moc. A že mě mrzí že se na něj pak zlobím, ale že už fakt nevím co dělat víc.
„Víš mami“, podíval se na mě sladce junior, „můžeš si třeba jen myslet, že jsem strašnej, ale nebudeš mi to říkat. A až Tě to přejde, tak budeš vědět že vlastně nejsem strašnej, ale protože jsi mi to neřekla, budeme všichni pořád štastní!“
Byla jsem dojatá a těžko hledala slova „..ale broučku, já si přece nikdy nemyslím že jsi strašný, ani když se na tebe zlobím!!“ ujišťovala jsem ho.
„To je od tebe hezký, mami“, pohladil mě junior zamilovaně po rameni. „Já si teda občas myslím, že jsi strašná matka, ale neříkám Ti to.“

A ještě se občas vyplácí i finančně – vyskládávala jsem nedávno v obchodě věci na pás, princezna se snažila udusit rohlíkem nebo aspoň vypadnout z košíku a junior stál před pokladní a zaujatě ji sledoval. Paní před námi doskládala své věci a odešla.
Pokladní mě pozdravila, usmála se a dívala se s úsměvem na juniora. „Alors au revoir!“ řekla mu a to už jsem se zase na ni dívala zmateně já. Proč se s ním loučí? Šílená pokladní? Mám volat ochranku? Nemá ráda děti? To zešílí až se jí objeví princezna před očima!
Situace byla ještě záhadnější když se pokladní otočila ke mně a vyděšeně mi řekla „On je Váš?“
„Bah oui....“ řekla jsem opatrně a čekala co bude dál.
„Oh mon Dieu!“ bědovala pokladní a vysvětlila mi co se stalo – junior byl příliš blízko paní, která odešla, navíc věkově odhadovala že to musí být její dítě, ne moje; takže ho požádala jestli by jí mohl dát časopisy, které držel (spidermana, vaření, Le Monde) a namarkovala je nevinné paní.
Tu už jsme nepotkali, takže tímto děkujeme neznámému dárci za zhruba 15 ušetřených euro.
Merci, c´est tres gentil!

Dnes večer s námi bude (junior, ne paní) slavit Nový rok a moc se těší, bude ho slavit asi i princezna, která se sice nechá kolem deváté večer uložit do postele, ale do jedenácti má anarchii a čte si; možná odpadnu první já, doufám, že mě vzbudí aspoň na ohňostroj.

Takže Vám všem přejeme krásný Nový rok, zdraví, pohodu a úsměv..

i+m+m+t+t+m (poslední dvě jsou tekila+morče – už máme jen jedno – takový smutný příběh:)

úterý 27. prosince 2011

Když zbydou bílky.. Gâteau aux blancs d oeufs aneb Dort z bílků

je lehoučký, nadýchaný, s minimem mouky, o hodně dietnější než klasický piškot; díky kokosu je krásně vláčný (já kokos moc nemusím, ale v tomhle piškotu je prostě potřeba) a vždycky se povede!


Většinou ho dělám (kromě Vánoc) den po přípravě Crème brûléé, který má spotřebu žloutků skoro stejně vražednou jako vánoční cukroví.
Tentokrát jsem stihla vyfotit poslední dva kousky, což jako ilustrace stačí, takže první recept (se speciálním věnováním pro Míšu:) je tady.

Potřebné suroviny:
6 bílků
50g mouky
50g maizeny
200g cukru moučka
100g másla
kokos (podle chuti, já dávám tak dvě hrsti)

-a na dozdobení co máte rádi-

A jak na to:
- předehřát troubu na 180
- rozpustit máslo a nechat chladnout
- vyšlehat sníh z (chladných!) bílků
- zašlehat do pevného sněhu cukr, obě mouky, kokos a nakonec (rozpuštěné a zchladlé máslo)
- nalít do formy (já mám sklo+silikon, jen vymažu máslem)
- a péct tak 25-30 minut než zezlátne a vypadá tak, jak má korpus vypadat :)

A co s ním dál - u nás je nejoblibenější slaďoučká omáčka z lesního ovoce+créme fraîche, tentokrát to byla jahodová marmeláda, kterou jsem pomázla korpus a 400g šlehačky, vyšlehané se ztužovačem a jeden jogurt. 

před pečením..

..a po upečení. Jak říká junior "Mami, víš proč s tebou rád vařím? Protože to je úplný zázrak jak se to vždycky promění!" (těch děr si nevšímejte, místo špejlí jsem koupila podložku na rolování suši, takže jsem zkoušela jestli je dort upečený nožem, tím největším co máme)


Junior si sám nakrájel i ozdobil..



ale aspoň pár fotek jsem konečně udělat stihla!


sobota 24. prosince 2011

Štastné a veselé!

Vám všem, známým i neznámým, přejeme krásné Vánoce a ať je (nejen) ten dnešní den kouzelný, pohodový a šťastný.

 A kdybyste chtěli vědět kde že to ten Ježíšek bydlí (tedy jeho pravá ruka Santa, tedy Pere-Noel)

.....tak.... byl objeven v Limoges!



Krásné svátky Vám všem et a bientot!

čtvrtek 22. prosince 2011

Když v Limoges prší..

mám rozepsaných pár novinek od nás, i článků, ale nějak nevím jak to sem naskládat. Chaoticky? Dát tomu smysl? Počkat až něco dopíšu?

Pro pobavení Vám ale musím napsat přes jaká klíčová slova někteří "neštastníci" našli můj blog.
Nevím jestli bylo jejich překvapení po zjištění na jakých stránkách jsou větší než moje, když jsem zjistila za jakým účelem přišli.

Slovní spojení odkazující na můj rodinný deníček byly mimo jiné:

- vánoce ve Francii (to je samozřejmě v pořádku)
- doliprane (také normální, anestetika jsou potřeba všude)
- montáž ve Francii (chlapec asi zíral když viděl blondýnu montující postýlku pro syna,
                               místo pracovních nabídek)
- kde bydlí ježíšek (to už mě zarazilo - já to sama nevím, přísahám!)
- opilé holky se svlékli (přepisuji včetně té hrubky na konci...a zůstávám zírat s
                                    otevřenou pusou)
- kázání na hoře (a to nechápu už vůbec - asi ze  mě bude novodobý Mesiáš?)

A pár fotek z deštivého Limoges..


Pozor, to bílé auto je také zaparkované! Na druhé straně neprůstřelně ucpal chodník náklaďáček. Pokud se chci dostat k juniorově škole, která je vpravo vzadu v té úzké uličce, musím jít bud po přechodu kde se vrhnu naslepo pod kola autům, abych pak na druhé straně zjistila že na chodník se stejně nevejdu a můžu pokračovat po silnici, nebo prostě přejdu mimo přechod, přímo v další křižovatce o deset metrů výš. Pořád váhám jestli to neposlat jako teplý bonz..
Cestou ze školy, průchod kolem aut jsme přežili

Parkuju bud v téhle ulici, nebo u parku který začíná na jejím konci..

a chčije a chčije...

A když už pak neprší... :)

Maminko, ty máš ale velké.....nohy!

neděle 18. prosince 2011

Vánoce ve Francii

..dostávám spoustu dotazů jak se slaví Vánoce ve Francii, tak se dnes pustím do krátkého a naučného článku. Vzhledem k rozloze Francie, počtu obyvatel i tradic se nebudu pouštět do žádných větších akcí a budu se držet toho co znám od mojí rodiny, sousedů a přátel.
Můj výčet je subjektivní. Možná někdo zažil Vánoce ve Francii úplně jinak a článek ho překvapí, stejně jako mě překvapilo zjištění z předloňských svátků, že na severu Čech se jí na slavnostní večeři vinná klobása.
Vinná klobása!! Ale k věci:

Ačkoliv jsme jako Češi národem největších ateistů v Evropě, dodržujeme pro cizince až šokujícím způsobem advent a spoustu dalších tradic kolem.

Když to vezmu postupně, Mikuláš prý snad v některých oblastech chodí, v těch které znám já ale ne. My jsme ale rodina multikulturní, k nám přišel.
Bohužel musel vylézt oknem a přichystat dětem nadílku na terasu, při výskoku z okna si roztrhl punčocháče a pak jel po mokré trávě a hlíně dva metry samospádem až k autu, kde byly dobroty schované.
Děti ovšem nadšené byly a to že jsem měla hlínu i ve vlasech a oteklé koleno jim nepřišlo nijak divné (manželovi, který dorazil pozdě večer, také ne)

Zpět k tradicím – zapalování svíček na adventním věnci (hotový se sehnat nedá, takže jsme vyráběli) je pro všechny velkou neznámou, stejně jako pečení cukroví, které miluje rodina, přátelé a širší okolí; díky tomu jsou dárečky pro paní učitelky a učitele jasné, jednoduché a vděčné.

Velká spousta Francouzů připraví aspoň dokonalou vánoční výzdobou, fotky dodám – tolik Santů lezoucích z oken, balkonů, svítících sobů, blikajících sáněk, žárovčiček lemujících celé domy, příjezdové cesty, zahradní altánky i stromy a keře, to jsem ještě neviděla.
I my jsme podlehli, máme malého, roztomilého svítícího soba (diskrétně doma) a lezoucícho Santu, ten náš ale vypadá spíš jako když slaňuje a fakt se bojí; vyvolával ve mně tak mateřské pocity že jsem ho vzala dovnitř, teď slaňuje bezpečně nad květinami a sedačkou.

Betlémy – opět vzorek francouzské populace mně známý betlémy sice zná, ale doma je nemá. 

Vánoční stromeček se zdobí s předstihem, každá rodina má své vlastní know-how, teď už je ve většině francouzských domácností stromeček připravený a nachystaný.

Přímo na Štědrý Den je nejen pro křesťany důležitá půlnoční mše, která má v předehře i verzi pro nejmenší, začínající kolem rozumné šesté hodiny.

A jsme u toho hlavního - na Štědrý den je velmi podstatnou, spíše nejpodstatnější záležitostí večeře, Le Reveillon, kdy jsou součástí menu luxusnější jídla, šampaňské a vína ladící s každým chodem.

Francouzi, kteří i normálně řeší recepty s vážností přináležející navádění jaderné ponorky, si dávají ještě více záležet a už teď je procházení katalogů potravinových řetězců mučivou rozkoší.

Na Štědrý Den, před slavnostní večeří, se nepostí, a i když manžel už ví co to je zlaté prasátko („jaké prasátko?“ „vy máte prasátko?“) tak je jediný, vidět ho také netouží.

Večeře má v celé Francii několik styčných bodů, skoro všude se jako předkrm podává Foie Gras.
Předkrm často doplňují i ústřice, letos budou také u nás. Manžel je sice rád nemá, ale aspoň mi pomůže s otvíráním, tím snad minimalizujeme riziko úrazu.

Hlavní chod je většinou krůta, často s kaštany, kaštanovým pyré, případně kaštany plněná; u nás s gratinovanými brambory.

Jako dezert se podává „Buche de Noel“, natvrdo přeloženo jako „Vánoční poleno“.
Jak by mělo Poleno vypadat, v tom se jednotlivé domácnosti liší.
U manžela to byla vždycky zmrzlina v patříčném tvaru (koupená, ne domácí, tady se kupují běžně i celá hotová menu, které Vám kuchaři z Intermarche připraví den před Štědrým Dnem k odběru, i se sadou vín a Champagne, plus návodem co se k čemu hodí), u sousedů Buche de Noel znamená zmrzlinu, ovšem s piškotem nebo nějakou „sušenkou“ uvnitř, jsou také návody na upečení, podle kterých se Buche de Noel kvalifikoval jako roláda.
V části Francie, hlavně v Provence, se dodržuje tradice Třinácti dezertů, které reprezentují Ježíše a jeho dvanáct apoštolů.
Na severu Francie v okolí Valenciennes a Lille, ani tady u nás v Limoges, se k tomu zatím nikdo nechystá a i my se v této fázi večeře rádi vrátíme k českým tradicím a dáme si české cukroví.

Dárky, které nosí Pere Noel, se v některých rodinách rozbalují 24. večer, často po návratu ze mše (ne tedy té půlnoční..), jiní věší punčochy, na stůl dají hrneček s mlékem (nebo džusem), další s horkou čokoládou, vedle položí pomeranč (nejoddanější můžou přidat i pochoutku pro soby) a jdou spát.
V noci Pere Noel dorazí, ze všeho ochutná a hlavně nechá u stromku dárečky. Je důležité při aranžování dárečků nezapomenout na to ochutnání, ať nezačínáte 25. ranním obecným ohrožením a zarudlým výstřihem, jak mi líčila kamarádka „loni jsem na to zapomněla, najednou slyším jak děti běží po schodech, tak jsem vyběhla, všechno vypila, pomeranč hodila z okna a seno si strčila do výstřihu“

U nás přijde Pere Noel 24. večer, jednak jsme na to s manželem oba zvyklí, no a „last but not least“, kdo by chtěl mít fotky u stromečku v pyžamu??????
Blondýny teda určitě ne!

neděle 11. prosince 2011

Jak nás bylo chvilku o jednoho až dva méně..

Tatínka děti velmi letmo zahlédly v pondělí a pak až do konce týdne odjel.

Já jsem tím pádem konečně stihla napéct, zjistit spoustu věcí o podnikání a zároveň tajně napéct; peču samozřejmě s dětmi nebo po večerech jen s juniorem, ale děti mi aspoň polovinu čerstvého cukroví sežerou rychlostí kobylek; takže pokud nechci dětem zkazit radost a zakazovat jim ujídat a zároveň chci udělat radost všem Francouzům kolem (kteří nepečou a ani cukroví moc neznají) musím upéct dvě třetiny v utajení a okamžitě je schovávat do našeho obrovského sklepa.
Kam se občas bojím chodit, je obrovský, rozlehlý, tmavý, pod celým domem; když jsem se manželovi poprvé svěřila po telefonu, očekávajíc útěchu a uklidnění, odpověděl mi můj muž, vlastnící černý pásek v karate, šeptem „Já vím! Já se taky bojím, nejhorší je jak se za tebou samy zabouchnou dveře..“

Ve středu děti snídaly, já jsem otevřela klec a balancovala jsem denní příděl jídla pro naše svěřence, morče se na chvilku schovalo, králík v klidu ležel v kleci.
Posunula jsem ho rukou a ke své hrůzě jsem posunula velké, nehybné, ztuhlé tělo. „On chcípnul!“ vytřeštila jsem oči a junior se s třesoucí bradou rozběhl ke kleci.
Snažila jsem se jak to jen šlo zmírnit dopad svých slov a vymyslet jak dostat bez záchvatu paniky to velké tělíčko někam pryč; velký problém bylo už jen vyndat morče, na králíka jsem se nemohla ani podívat a přikryla jsem ho taškou; ovšem morče se neustále tisklo k jeho bezvládnému tělu a já nemohla ani ječet, abych nerozdmýchávala smutek v už tak smutném dítku.

Nakonec se vše podařilo, klec jsem vydrhla, vydenzifikovala, sebe také; a vyrazili jsme do Jardilandu pro nového člena rodiny, jak kvůli morčeti, tak kvůli juniorovi. V Jardilandu se jako zásadní ukázala má nevědomost ohledně pohlaví prvního morčete (junior ho pojmenoval Sára, ovšem to ještě nic neznamená) a tak v rámci zachování klidu v kleci a s tím že je to padesát na padesát jsme vybrali malou, bílou, morčecí holčičku, tentokrát Kláru.


Odpoledne volala prababička, po chvilce povídání jsem jí předala princeznu.
„Není“ opakovala princezna do telefonu, „není, nemá“ zvyšovala hlas a mávala ručičkami. Naklonila jsem se k telefonu.
„Tak si hraješ s králíčkem?“ ptala se něžně babička.
„Není! Kálík není!“ rozhazovala rukama holčička.
„Má dlouhá ouška, viď?“
„Nemá.. není...“ vysvětlovala malá slečna dál. Doběhla jsem přivřít dveře k juniorovi do pokoje a vrátila se k telefonu.
„Králík dnes chcípl, babi“ vysvětlovala jsem babičce celé ranní drama a princezna pak plynule pokračovala ve vyprávění o „močeti“.
Co babičce nevyprávěla byl úžas dětí před Santou, kterého nám vystrojil GamnVert, do kterého jsme se také zajeli podívat když jsme hledali nové cochon d´inde, tedy morče.

Pokud mi ten z Intermarche připadal jako člen Ku-klux-klanu, za čímž si stojím, i když ho už Intermarche narovnal, vytáhl mu kapuci z hlavy a trošku urovnal dárky, což si na fotce musíte odmyslet, pak Pere-Noel v GamnVertu je senilní alkoholik, který ztratil dárky i sám sebe a teď vyspává kocovinu.

Santa z Intermarche, uz upraveny, narovnany, bez cepice narazene pres pul obliceje. Ale to nejlepsi teprve prijde!
Vesele Vanoce přejí Anonymní Akoholici!

 
Aby problémů nebylo dost, ve středu v osm večer zazvonil zvonek.
„Salut Iva, c´est Pierre“ ozval se v interkomu naléhavý hlas souseda. „Spadla k Vám na zahradu helikoptéra, můžeš otevřít?“
„Co se děje mami?“ přišel junior s rukama v kapsách.
„Spadla nám na zahradu helikoptéra“ vydechla jsem
„Hustý!!“ zaradoval se junior a běžel otevírat dveře a okenice na terasu.
V předtuše epické katastrofy jsem našla klíče, naše kovaná vstupní brána se otevřela a já čekala vjezd zásahových jednotek a rychlou evakuaci mě a dětí.
Za dveřmi stál jen rozesmátý soused s vysílačkou v ruce.
„Promiň že tě ruším takhle pozdě, ale vyletěla mi tamhle nad stromy, pak se roztočila.....“
Sousedovi s hledáním pomohl i tak nadšený junior, helikoptéra byla nakonec až u dalších sousedů, a já mu s úlevou donesla misku cukroví pro něj i pro jeho zlatou Brigitte, které jsme už měsíc kvůli našim nemocem pořádně neviděli.
Koňak jim ale nedošel, jak jsme byli ujištěni, tak snad příští víkend opět zapadneme do soudského koloritu.

pátek 2. prosince 2011

Big brother je mi v patách..

"Co jsi dělala 28 října ve 12:44?" zeptal se mě chladně manžel do telefonu.
Seděla jsem u rodičů v obyváku a začala s neurčitě špatným pocitem zpytovat svědomí "No.. já nevím..."
"Tak já ti to řeknu" přerušil mě choť "jela jsi přes Dijon jako prase!"

A tak jsem dostala svou první pokutu na 40 euro.

V podstatě jsem s tím souhlasila, v čechách jsem pořád volala po tom aby konečně začali orgáni s anarchií na silnicích něco dělat, ovšem když jsem při návratu dostala další složenku na 40 euro, kdy jsem rychlost překročila o tři kilometry, to už mi přišlo moc.
Věděla jsem i přesně kde to bylo, dlouhé stoupání, rovina a abych neztratila rychlost trošku jsem zrychlila, zdálo se mi že jsem pořád pod 95, tj. v toleranci.
V té vteřině mě vyfotili. Přísahám.

Obálka "Svoboda, rovnost, bratrství" dorazila asi čtyři dny po našem návratu z čech a manžel mi ji s ponurým pohledem začal tahat z ruky.
"To je pro mě!" bránila jsem se.
"Z toho bych radost neměl, to je určitě pokuta. Jak uvidíš Liberte, egalite, fraternite, je to průser!" poučil mě můj vlastenec a mezitím bleskově jeden list vyhodil, jeden list schoval a z třetího odtrhával spodní část.
"Nejhorší je že už ani nemusím číst instrukce" povzdechl si u toho.

A to nemusí, protože sám už dostal pokuty dvě. Jednu na 90 euro, za překročení rychlosti ve městě o jeden kilometr (čtete dobře). A druhou klasicky na 40 euro, za překročení rychlosti o 3 kilometry mimo obec.

Jakmile zjistím který že z prezidentských kandidátů chce tenhle zákon změnit (tak že pokud překročíte rychlost do mene nez deseti km, neplatite nic, o vice jak deset ale pokuty jeste pritvrdi) volím ho!

A zjistíme jestli by do našeho auta nešel namontovat tempomat.. asi by to vyšlo o dost levněji.

A fotky na závěr, až na to že jsem zredukovala svá Vánoční přání kvůli pokutám skoro na nulu je život ve Francii víc než fajn. Princezna si dokonce pohrála na dětském hřišti´, kterým já se vyhýbám jak čert kříži, chodím tam jen když tam nikdo jiný není, však mě znáte.
A ve středu když byl junior na karate jsme měli štěstí! Kromě dvou milenců, kteří nás ale nijak nerušili, bohužel asi to samé neplatilo vice versa.
Levitující slečna (láska Vám dá křídla!)

Zone nord v Limoges, nakoupili jsme svítícího soba a vyrazili jsme na procházku.


 A dnes jdeme péct linecké :)