“Máš
zelené ruce“, řekla mi láskyplně moje francouzská
tchyně a sklonila se zpátky k dětem. Ruce jsem si šla umýt a moc
moudrá jsem z ní nebyla.
Když
mi to řekla podruhé, prohlédla jsem si tak zoufale dlaně že se
tchyně dovtípila a vysvětlila mi, že to znamená, že se umím
starat o květiny. „Všechno ti tu tak krásně roste“ dodala
obdivně.
¨
Zapomněla
na svou vlastní zahradu, kterou sice s chaotičtností sobě vlastní
moc neudržovala, ale která se každé jaro a léto růžověla,
červenala a žhnula ohňostrojem desítek druhů rostlin. Já jsem
měla doma asi pět květin, které prošly přísnou selekcí druhů
– při mých odjezdech se o ně staral manžel a tak přežily jen
ty nejsilnější.
Její
pochvalu jsem si ale vzala k srdci a letos v euforii z toho,
že konečně můžu obdělávat kus země jsem k obligátním
bylinkám a jahodám z loňska, které se o sebe
staraly tak nějak samy, zasela prakticky všechno co jsem
přes zimu nakoupila.
Největší
uspokojení mi přinášela péče o rajčata, v rámci osvěty jsem
zasadila semínka i s dětmi a k mé
obrovské radosti vzešly všechny květináčky.
Pravidelně
jsem je zalévala, čechrala jsem jim malé zelené hlavičky,
přivolávala děti, aby sledovaly jak rostou,a radovala se ze svých
úspěchů.
Když
konečně povyrostly, přesadila jsem je nežně do země, k plotu;
byla jich hezká řádka a překvapilo mě, jak jsou husté.
Houstly
přímo neřestně, zato moc nerostly do výšky, ale brzo obrazily a
slibovaly slušnou úrodu. Když přijela o víkendu tchýně, hrdě
jsem ji přivedla před záhonek a s
úsměvem jsem čekala.
Tchyně
se neusmívala. Je z kategorie těch laskavých, hodných tchýní,
které z většiny vyhynuly nebo se vyskytují v
knihách; je to tchyně která se hlavně nechce
nikomu plést do života, která by mě v životě
nekritizovala, která nám při odjezdu domů naskládá hory
domácích koláčů, naloženého I pečeného masa, čerstvého
salátu, rajčat, paprik, bylinek, jablek, hroznů, citronů, a která
je tak hodná, až nechápu jak s tím může žít. Teď tiše
sledovala můj zeleninový záhonek a bylo na ni vidět, že je v
úzkých.
“Já
vím, že do výšky moc nenarostly” přiznala jsem svůj neúspěch.
“Ale zase kvetou” dodala jsem povzbudivě. Tchyně si rozpačitě
posunula brýle a nadechla se konečně k větě.
“..
To nejsou rajčata....” zašeptala tiše.
“A
co to je?” zeptala jsem napůl dotčeně.
“Plevel”
dodala omluvně a zadívala se na pole za domem.
Odmítla
jsem svoje rajčata vytrhat s tím, že to
je možná jenom jiná odrůda, a tchyně moje
rozhodnutí nijak nerozporovala a prohlížela si dál s rozpačitým
úsměvem pole, ale když jsem ani po týdnu nezaznamenala
změnu, kapitulovala jsem, vytrhala
jsem svůj plevel a přivezla jsem si
sazeničky od tchyně. Ty vypadají jako rajčata,
chovají se jako rajčata a rostou jako rajčata.
Jeden
neúspěch mě ale nerozhodil, a dala jsem se do dalšího sázení.
Muž,
který vyrostl na vesnici a vyzná se květinách,
ovoci, zelenině, péči o ovocné stromky, chovu včel i lovu zvířat
se už choval obezřetně a začal mě
kontrolovat.
“Co
to je?” ukázal na půlmetrový čtverec, který se zelenal
drobnými rostlinkami různých druhů.
“To
jsou květiny” vysvětlila jsem hrdě a po
dotazu „proč tak hustě?“ jsem priznala skutečnost, že
až po vysypání dvou sáčků jsem si všimla poznámky u obou že
“jeden stačí na dva metry čtvereční”.
“Bien....
A tohle?” ukázal na robustně vypadající sazeničky,
které se tlačily v odstupech patnácti centimetrů na zbytku
záhonu.
“Těch
je jenom dvacet....” uklidňovala jsem ho. Muž naopak při
konkrétním čísle zbystřil.
“Dvacet
ČEHO??”
“Dvacet
melounů. Mně nenapadlo, že se to všechno ujme. “ dodala
jsem omluvně.
“Kristepane!!!
Dvacet melounů!! Viděla jsi někdy jak vypadá meloun, když
roste?” držel si hlavu muž.
Dotčeně
jsem ho upozornila na svůj středoevropský
původ, a že právě proto bych si ráda poprvé
v životě vypěstouvala vlastní meloun.
Muž
mi donesl sáček se zbytkem melounových semínek
a ukázal mi informace, které jsem přeskočila jako nepodstatné,
třeba jako “vysazujte půl metru od sebe” a “jedna rostlinka
dává až tři melouny” a že “šlahouny dosahují několika
metrů”.
Navrhla
jsem, že je přesadíme, ale muž odmítl mít “melounovou farmu”
s tím, že je to “absolutní šílenství” a že je ochoten mi
nechat “maximálně tři rostlinky”.
Marně
jsem namítala, že když je vypěstuju jsou trošku jako moje děti,
nakonec jsem se je snažila aspon nenápadně
přesadit na volná prostranství kolem domu. Byla jsem ale
zachycená, prozrazená, a zesměšněná a
tak jsem to vzdala a věnuju teď všechnu energii svým třem
sazeničkám.
S
takovou péčí a odhodláním to prostě musí dopadnout dobře, a
navíc to opravdu NENI plevel – takže pokud pojedete kolem,
zastavte se koncem srpna na domácí melouny, ať mám příští rok
důvod zasadit regulérní melounové pole.