neděle 1. března 2015

Březen, za kamna vlezem :)

V Limoges tedy určitě. Období dešťů je zpět, nemá na nás snad ani rovníková Afrika. Předpověď slibuje, že dešťů si užijeme minimálně týden; ale máme prázdniny a děti mi odjely na týden na hory a pak týden u babičky a dědečka na severu Francie, takže moje maximální starost je jak nakoupit a nezmoknout, případně jak dojít do fitka a nezmoknout.
Začala jsem opravdu znovu cvičit (ano, tleskejte a klaňte se mi!); vážím prakticky stejně, ale poměr svaly:tuk se vyvíjí nějak nepříznivě a rozhodně ne v můj prospěch. Taky gravitace je neúprosná. Tož se budu snažit z toho vytřískat aspoň nějaké reálné maximum.

Děti jsou už týden pryč a ještě týden je čeká. Ve Francii to funguje pro mě extrémně: tak, že jsou buď ve škole nebo mají volno. Ve škole jsou každý den od 8:15 do 16:30; mají sice dvě hodiny pauzu na oběd (abychom věděli, že jsme asi vážně ve Francii a oběd se bere vážně) ale pak opět zasedají do školních lavic a učí se.
Každá přestávka se tráví venku, prakticky za každého počasí, neexistuje přestávka ve třídě. Školní dvůr je napůl romantické místo a la "Malý Mikuláš"; kde všechno vře, běhá, hýbe se, nadává si, špitá a schovává se. Na druhou stranu je to prostě betonový dvůr; žádné zahrady, žádné stromy, žádné vycházky do přírody, ani pro školkové děti.
Družina neexistuje; v 16:30 skončí škola, a kdo si nemůže děti do 16:45 vyzvednout ze školního dvora, vyzvedne si je později v "etudes". Etudes je jednoduše třída, kde děti opět sedí a dělají úkoly do sedmi večer.

Díky tomu jsou všichni Francouzi "fatigue", unavení. Zeptejte se koho chcete a určitě řekne že jako "ca va", jde to, ale je fatigue.
"Co babička?" zeptáte se dál na starou milou paní. "Babička taky ca va", mávne rukou Francouz, "ale jak ta je fatiguee! Ohlalaaaaa".

A protože jsou všichni fatigue, je nutné nacpat do rozvrhu i hodně prázdnin. Prázdniny začínají hned podzimními; které trvají dva týdny. Pak jsou Vánoce, také dva týdny. Ted jsme došli k zimním prázdninám, dvoutýdenním; no a poslední dubnový týden nám začínají dva týdny jarních prázdnin.

Děti, které nemají babičky nebo z dětství chůvy, které je mohou hlídat, pak tráví opět celý den, od půl osmé do sedmi večer ve střediscích volného času, kam jich většina nechce chodit, ale nedá se nic dělat, protože rodiče jsou v práci celý den. Pracují sice o hodinu denně méně než my, ale začnou v devět, na oběd si dají dvě hodiny pauzu, a z práce vyráží nejdřív v šest.
Moje děti jsou samozřejmě pečlivě distribuovány mezi mnou, exem, Českou Republikou a severem Francie, kde mají prarodiče, protože jejich školní systém mě přivádí k šílenství a střediska volného času se v mých očích tyčí jako nápravné zařízení pro delikventy.

A abych nezapomněla, dcerka má jednu svačinu - odpoledne - kolem třetí hodiny. Synově škole svačit zakázali, má snídani, oběd a pak musí vydržet zase do večera. Já jsem podlehla zdravému na.... naštvání a zašla jsem si pro papír od naší milé paní doktorky, že "synův zdravotní stav vyžaduje aby jedl odpoledne aspoň ovoce". Výhoda je i ta, že si všichni myslí, že má asi nějakou příšernou nemoc nebo cukrovku, tak jsou na něj o něco hodnější.

Tož tolik k systému, a teď k životu. Díky babičce a dědečkovi z Jihlavy jsme si užili kráásné prázdniny v Alpách; Junior získal první hvězdičku (Francouzi mají neustále zkoušky a testy, ať chcete v životě dělat cokoliv); Princezna se coby "medvídek" prodrala základy lyžování, my jsme si užívali horský vzduch a krásné výhledy a zrelaxovali se do úplného zenu.

Návrat do reality byl trošku horší (byli jsme všichni fatigue, jak jinak), ale už jsme se zase doplácali k dalším prázdninám. Juniorovi to ve škole pořád jde, trošku teď polevil a nosí o maličko horší známky, respektive body - je to na stupnici od 0-20, a spokojení můžeme být když má 14/20 a víc. Na druhou stranu je tak chytrej a šikovnej a v učení samostatnej (ačkoliv vzít si ráno aktovku do školy je pro něj nadliský úkol); že jsem na něj pořád strašně pyšná a nemůžu si stěžovat. Doma je trošku chaotik, ale má pro mě, vlastně pro nás všechny tolik "klidné lásky" a je s ním taková legrace, že je pro mě pořád zlaté dítě.
Po strejdovi Libčovi (můj drahý, mladší bratříček, který se stal nedávno po dlouhém studiu inženýrem!:) je lehký nerd a zdědil po něm i vlastnosti, o kterých jsem ani netušila že jsou dědičné.

Má svůj mobil, aby mohl komunikovat se mnou i s tatínkem jak sám potřebuje a chce (nutno říct že prakticky nikdy nepotřebuje ani nechce), proto mě překvapilo, když se jednou ozývalo z pokoje neustálé pípání smsek.
Zvědavost mi nedala, a tak jsem po zaklepání na jeho dveře a naťukání kodu prstem na papír pod nápisem "sem nikdo nesmý!! gdo sem vejde bude smutný!" vešla dovnitř a položila dítěti skloněnému u stolu zásadní otázku "Co pořád dnes tak píšeš...?"
"To tatínek..." mávlo dítě rukou. "Se podívej"
Vzala jsem telefon do ruky a se zájmem si přečetla jejich konverzaci.
Začínala dlouhou, milou smskou od tatínka, na kterou dítě odpovědělo zasláním jediné tečky.
Otec se nedal a poslal další sms ve znění "co to znamená chlapečku? přeťukl ses?".
Dítě odpovědělo zasláním písmene "v".
Otec naléhal dál a poslal smsku s žádostí o vysvětlení.
Dítě odpovědělo stručnou smskou "v=vu". Jako že to viděl.
Otec poslal dlouhou smsku s lehkou výtkou a prosbou, aby dítě příště odpovídalo delšími smskami a věnovalo mu trošku času.
Konverzace končila smskou dítěte, na které se skvělo jedno malé, sladké "v".

Vybavily se mi chvíle, kdy jsem se snažila udržovat s bratrem vztah pomocí smsek. Na mé dlouhé smsky, kde jsem rozebírala své pocity, zdravotní stav, aktuální situaci doma, co děti a končila jsem vzletným zvoláním, že doufám, že on se má taky dobře, mi odepisoval "ok".
Pochopila jsem, že naše sourozenecká láska se délkou smsek nikdy měřit nebude, ale nenapadlo mě, že je to dědičné.
A taky kdyby se aspoň někdy sám ozval, tak bych málem nespadla hrůzou do řeky, když mi na procházce před měsícem zazvonil mobil a tam se skvělo bratrovo jméno.
Myslela jsem že jsem sirotek, ale on jen udělal státnice a byl z něj inženýr. Moje radost byla nehranná, jak ze státnic, tak z toho že si vzpomněl i na mě. "Ozývej se častěji!!" nabádala jsem ho na konci hovoru. "Ivi víš jak já to mám.." odpověděl mi laskavě Liborek a rozloučili jsme se. Vím, Liborku, a mám tě moc ráda i tak. Ale proč to musí mít i Junior?

Chodí pořád na rugby, ale příští rok ho chce vyměnit za fotbal. Mně je to srdečně jedno, já jsem typický příklad neambiciozní matky, co se sportu týká. Moje jediná opravdová starost co se sportu týká je aby v něm nebyli příliš dobří. Myslím, že vrcholový sport tělo spíš ničí, často musíte obětovat školu a čas nejistému výsledku; a prostě budu daleko radši když budou dělat sport jako hobby.

Čteme spolu hodně, ve francouzštině čteme Julese Verna a jeho Cestu kolem světa...; v češtině zase Toma Sawyera. To je strašně těžká knížka, má bohaté věty a používá nezvyklá slova, ale baví nás oba moc. Taky hrajeme šachy,  a teď začal hrát přes internet s pradědečkem v Čechách, který býval krajský šampion; tak uvidíme jak mu to půjde a hlavně jak ho to bude bavit dál.

Je pořád tak laskavý a hodný a je s ním neskutečná legrace. Občas se na něj dívám a nemůžu pochopit, že je opravdu můj, že mám tak velké, úžasné dítě.

Princezna je absolutně boží. Je to malý uzurpátor, žárlivec a přitom je tak sladká, krásná a strašně rozumná. Chce si se mnou často hrát, ale připadá mi, že v tom nejsem nějak dobrá. Buď si hrajeme na "paní učitelku", kdy se společně se zvířátky a panenkami účastním výuky, zřejmě  v nějakém výchovném ústavu. Docela často mě posílá za dveře na hanbu, sedět na židli, což mi vyhovuje, protože můžu surfovat na mobilu. Dítě ale rychle pochopilo, že absence jediného živého žáka je pro hru limitující, tak mi rychle odpouští a můžu se vracet zpátky.
Hrajeme si i s panenkami; naposledy mi dala dvě, ke kterým důležitě podotkla že jsou víly, sedla si naproti, odhrnula si vlásky z těch svých krásných modrých očích, držela své dvě panenky a vážně čekala až začnu. Začala jsem nerozhodně s panenkami ťapat směrem k ní, když Princezna protočila panenky a podotkla "Jsou to víly, mami!". Nechápala jsem dál, tak mi dítě vysvětlilo, že "když můžeš letět, nemusíš chodit!".
Vzletěla jsem s panenkami do vzduchu a chvíli tam kroužila. Princezna mi důležitě zašeptala "teď mluv!!!" V tu chvíli mě naštěstí zachránil Junior, který projevil touhu pokračovat ve hře, protože "chtěl i u tatínka, ale vyhodili ho".
Jsou věci, které spolu ale děláme rády a jdou nám. Hodně čteme, vždycky se o mě opře a poslouchá. Spoustu knížek už umí skoro nazpaměť, je to taková poctivka, organizovaná holčička; takže odmítá vynechávat jakoukoliv část knížky. V "Palečkovi" čteme tedy i všechny grafiky, techniky, a to že knihu vyrobil "Grafobal, a. s. Skalica" nezapomenu už nikdy.
Ráda se taky maluje, lakuje si nehtíky, dvakrát jsem jí natočila vlásky - jednou doma a jednou když jsem jí vzala na Labutí Jezero.
Je to asi deset dnů, byl tady balet ze Saint Peterburgu. Podařilo se mi sehnat levně dva lístky té nej kategorie a nakonec jsem se rozhodla, že sebou vezmu Princeznu. Junior už na baletu byl a Tomáš o něj velký zájem nejevil (lebo tam behaju chalani v elasťákách), a tak jsme se vypravily spolu.
Měla krásné šaty, natočené vlásky, čelenku v hlavě, dokonce i lesk na rtech a navoněla jsem ji mojím parfémem. Zářila jak malé slunce; nesla se jako opravdová Princezna, byla tak krásná a tak šťastná až mě to dojímalo, což ona pozná - před začátkem představení mě chytila oběma rukama za obličej a řekla "úplně se ti chce plakat jak jsi se mnou štastná, že?"

Orchestr i balet byly absolutně dokonalé. Šeptala jsem Princezně příběh, o narozeninách prince, o zakleté Odetě, o zlém čaroději. Princezna poslouchala; zezačátku dirigovala celý orchestr a sledovala s napětím balet, jen občas vzdychla jak je to "klásné".
Pak byla u mě na klíně a sledovala představení tak klidně, tak hrozně klidně.. dokud se orchestr neztišil na minimum a do nastálého ticha a marného rozhlížení prince Sigfrieda se rozléhalo jen tiché chrápání mojí dcery. Balet nabral naštěstí rychle spád, orchestr basoval a já jsem balila. Konec uvidíme až se vrátí zase za dva roky.

Hodně ráda taky maluje a vytváří věci. Já jsem na to tak strašně nešikovná, ale snažím se pomáhat a chválit. Moc jsem nechválila jen minule, když ze školky přinesla jakousi věc, oblepenou černou páskou, která ze všeho nejvíc připomínala nějakou podivnou skoro latexovou sexuální pomůcku. Ukázalo se, že je to mikrofon. V této souvislosti a před naším příjezdem do Čech upozorňuju, že si stále myslí, že malá pizza je pička. Snad ji to s rozvojem slovní zásoby zase přejde; takhle nás zaskočila už loni když se svěřila v Čechách přátelům že "já mám malou pipici a maminka má velkou pipici". Naštěstí se brzo ukázalo, že mluvíme o čepicích a konverzace se zase plynule rozběhla.

Teď už tenhle román pošlu; a vrátím se k plotně. Vzhledem k hubnoucím pokusům je třeba dát pozor i na stravování; tož mi držte palce! :)