neděle 30. září 2012

Junior měl narozeniny...

my měli přání jediný .... :)  štěstí, zdraví, samozřejmě. Zato junior měl jiné přání: první narozeninovou oslavu s kamarády, ve velkém centru pro děti.

Já jsem  nikdy svoje narozeniny neslavila (a hlavně po tom netoužila), takže mě svou prosbou trošku překvapil, ale kdo jsem já abych mu říkala co má a nemá chtít.. a tak jsme hned první týden školy vyrazili do Royal Kids na jihu Limoges, abychom zjistili podmínky, ceny a zamluvili datum.

Před Royal Kids stálo auto Google Maps: (které jsem už dvakrát potkala v Limoges, oni to asi myslí vážně.. ) takže jsem se několikrát rozhlédla, než jsme vyrazili diskrétně z auta ven. Oslavu jsme domluvili na další neděli (není to výhra být narozený na začátku září, těžko se distribuují pozvánky spolužákům před začátkem školního roku), dostali jsme pozvánky, zaplatili zálohu a večer jsem je na terase pod vistárií všechny vypsala.

Několik jsem jich nechala volných, kdyby náhodou junior na někoho zapomněl.
Když jsem pak ráno viděla, jak běhá šťastně za dětmi po školním dvoře, v obvyklé vřavě a změti dětí, bundiček, tašek, ztracených kusů oblečení, míčů a jakýchsi papírových bumerangů, neměla jsem dobrý pocit.
Pozvánky mu při běhu létaly z rukou ven a slétaly ve spirálách na zem, kde tvořily takovou zajímavou stopovanou; té se ujala starší sestřička Salima a poctivě je všechny za juniorem vysbírávala a nosila mu je do aktovky.

Ten den odpoledne mi rodiče, se kterými se známe, potvrzovali účast svých ratolestí a svorně se těšili na volné nedělní dopoledne.
Večer jsem měla dva telefonáty od rodičů, o kterých vím, že existují, ale neznáme se osobně; a nakonec jsem měla ještě jeden hovor.
Zrovna jsme večeřeli na terase a mobil byl uvnitř, nestihla jsem ho vzít, takže mi po chvilce volal záznamník a tam byla velmi milá zpráva
"Dobrý den, já jsem maminka od Agnes. Chci Vám potvrdit, že Agnes přijde na Juniorovy narozeniny, moc Vám za ni děkuji a těšíme se."

Vyšla jsem ven a mrkala spiklenecky na juniora "Kdopak je Agnes?"
"Já žádnou Agnes neznám" opovědělo lakonicky dítě a dojídalo dezert.
"..ale ona přijde na tvoje narozeniny...!" naklonila jsem se k němu důrazně.
Junior zvedl rozzářenou tvářičku od dezertu a zasněně se umíval
"To je dobře, to je moc hodná. Aspoň se poznáme!"

Manžel se díval střídavě na mě, na juniora, pak si vyžádal doplňující informace a nakonec junior dostal pětiminutové kázání o věnování dostatečné pozornosti seznamu pozvaných hostů.
Junior se celou dobu usmíval, točil lžičkou v jogurtu a na konci se jen usmál a povzdechl si "..já se tak strašně těším!"
A tak jsme to vzdali a těšili jsme se také.

A oslava byla nakonec přesně taková jak si ji junior přál, měl tam deset kamarádů, fakt byla legrace, spousta dobrot, všichni byli moc milí, včetně rodičů, kteří si děti přiváželi a odváželi hezky načas a já jsem po čtvrtém latté zapomněla i na to, že jsme se dva dny pořádně nevyspali, protože Princezna dostala horečky a angínu.

Náš blonďáček v obležení... myslím že malého draka Salima všichni identifikujete.
Tajemná Agnes je  ta, kterou si junior drží kolem ramen.. nakonec moc milá holčička se stejně příjemnými rodiči. A za ní vykukuje Tatiana :) 


















Tak ještě jednou vše nej, ty náš malý-velký muži!

čtvrtek 6. září 2012

Nexon


Nexon je od nás asi 15 kilometrů, je to malé a šarmantní městečko s všudypřítomným zámkem, kde je dnes sídlo radnice; a se spoustou koní - Nexon je chovem koní vyhlášený už pár set let; a je to stále významné jezdecké a chovatelské místo.
Má i smutnější historii, byl místem, kam se sváželi Židé pochytaní za druhé světové války; z táboru v Nexonu pak pokračovali do dalších internačních nebo koncentračních táborů.

Ale my jsme tam přišli kvůli slunci a pohodě a procházce, je tam kromě jiného také "Jardin des sens", zahrada smyslů, která je hned mezi domovem důchodců a školou, zároveň na kraji obrovského zámeckého parku.

A omlouvám se za ten vodoznak všude, ale čert nikdy nespí..
Moji Beatles :) ..aspoň skoro...

Zahradu jsme našli, je to pravda spíše zahrádečka, ale plynule na ni navazuje obrovský zámecký park



Domov důchodců, hned naproti malému lanovému bludišti a v sousedství školy. Zahrada má být místo, kde se generace setkávají, a zřejmě to tak funguje - důchodci občas spokojeně vykoukli, usmáli se na děti a zase se vrátili k pastisu. 

Co důležitějšího děti učit než rozeznávat révu.. vinice zabírá tak třetinu zahrádky

A nahoře je kouzelná lavička s kouzelným výhledem a naprostým klidem..

A takhle koukáte do vsi a předstíráte, že nevidíte, jak se děti kloužou vinicí po zadku dolů..

"a pak tam na koníčky mami, jo"



Pohoda jazz.. příště si vezmu knížku nebo se přidám k důchodcům, i když pastis pravda nemusím



"Já tě taky vyfotím, mami, ty fotíš pořád jenom nás a nemáš žádnou fotku. Ale černobílé, jako kdyby to fotil pes" ..pravil junior.. a tak se taky stalo :) 

..a já ani nevěděla, že psi vidí černobíle.. ale líbí se mi, jak svět vidí ten můj malý velký muž.







Ta fotka vypadá zbytečná a zmatená, ale nenechte se mýlit, je to moment kdy junior vyhodil nad hlavu z přemíry štěstí listí (to je nad ním i vidět) a neuvědomil si, že má bundu v mikině a to celé kolem krku, takže se do toho šíleným způsobem zamotal :) 


Popadané zelené kaštany. Jak k této ekologické katastrofě došlo, nevíme, možná srážka s koněm..?


Zámek v Nexonu a všudypřítomní koně

A hned u zámku je dětské hřiště, kde nikdo nebyl..


Houpačka, která nám dcerenku málem katapultovala (ta hrůza v obličejíku je mírně patrná)



Bývalá konírna.. a především kašna, junior ke mně běží a chce mince, že prý si "budeme něco přát, jo?"


A přál si koně. 

Zátiší se schránku (schovaná za vodoznakem, tak si ji aspon představte)

A zpátky jsme šli centrem (maličkatým), za zatáčkou máme auto

Pekařství :) 



Veterina..

To chtěl hrozně vyfotit tobík, stál tam v tichém obdivu dokud neodjeli. Ale než motorku, to mu radši koupím toho koně..

A domů :)






























středa 5. září 2012

Zlaté slunce září..malátně a s únavou...

jak zpívá Zdeněk Svěrák.

Stáří přišlo i na naše léto, po tropických dnech (které byly i v CR, já vím, já vím) se tady ochladilo (jako v CR, já vím, já vím!) a tak jsem vynosila ze sklepa polovinu zimních věcí.

Přišla jsem si jako nesmírně výkonná a tak jsem se rozhodla mimo jiné přerovnat kompletně juniorovi pokoj, náš snílek stále uklízí ve stylu "někam to schovám".
A tím začal chaos, který stále ještě neskončil, není v mých silách to nějak dát aspoň do původního stavu, princezna mi moc nepomáhá, spíš se snaží schovat věci, které jsem konečně nějak logicky přiřadila k sobě; junior se také snaží, abych misi nedokončila, protože může spát se mnou v posteli.

Manžel odletěl do Indie a vrátil se včera, smsky fungovaly jen první den a pak už se mu nešlo ani dovolat. Vždycky to zvedla to nějaká slečna a něžnou tamilštinou mi cosi vysvětlovala. Chvíli jsem jí říkala at zmlkne, a dá mi manžela, než jsem to položila a zavolala za chvilku znovu.
Slečna to vzala zase, ale to už mi došlo že bude asi jen virtuální, protože říkala namlich to samé.

Když jsme se pak konečně spojili aspon mailem, poslala jsem manželovi vtip:
"Manžel se vrátí po týdnu ze služební cesty, hned na to s manželkou vletí a vůbec nejsou potichu. Po chvilce začne bušit na zeď souseď a volá "to toho nemáte pořád dost, po tom týdnu??"

a on se pak dva dny vůbec neozval. .

My jsme to bez něj zvládli v klidu; byla jsem i ráda, že mám děti sama pro sebe; hned v pátek nás navíc sousedé pozvali na večeři.
Všechno u nich vonělo, krásně vypadalo, všichni se usmívali; babička Marcelle měla od rána nové "chodítko", říkala mi že hůlky na Nordic walking byly teda víc sexy, ale že se nedá nic dělat. Choditko nadchlo juniora a hned s ním odjel, zatímco princezna dostala první Coca Colu v životě a z přemíry štěstí do ní začala brčkem bublat.
"Hned toho nechej, to se nedělá" usměrnila jsem jí.
"Já ti nelozumím, já sem tygl" odpověděla holčička a bublala dál.

K večeři se nakonec dostavili jejich další známí, byly kulaťoučcí a růžolící a při chuti; a byla s nimi legrace. Pili jsme pastis a různá vína, jedli jsme domácí paštiky a salát a červenou řepu s česnekem a olivovým olejem; a pak domácí kuře a domácí hranolky; a pak už děti začínaly usínat, tak jsem všechny olíbala a šla domů.
A když jsem tak koukala na tu noční oblohu a hladila polospící princeznu po vláskách (nečekejte romantický závěr), došlo mi, že to je poprvé, co jdu od nich večer střízlivá.

Junior pak v úterý začal chodit do školy, do CE1 (prostě něco jako druhá třída). Má novou paní učitelku, v lavici sedí se svým malým arabským kamarádem, a nakonec se tam těšil.
Proč škola začala v úterý, místo v pondělí, a proč hned první den jeli až do půl páté večer, to už jde mimo moje chápání.
Učebnice z české školy by nám měly dorazit během pár týdnů (děkujeme, babičko a ZS Březinova:), snad juniorovi vydrží i láska ke svém druhému (původně prvnímu) jazyku.

A v neposlední řadě junior začal chodit na rugby a to jednou velkou náhodou - hledala jsem akce na víkend a nejvíc mě zaujal "Svátek piva" ve vesnici vedle nás, Isle.
Při pročítání jsem zjistila, že tam bude i zápas v rugby; a při rozkliknutí tam byla zmínka o tom, že kurzy pro děti 7-9 let začínají ve středu od 14 hodin.
Byla středa 9 hodin ráno, juniorovi bylo skoro sedm let a říkal že by na rugby jít chtěl; a tak jsme šli.

Je to krásné, nové centrum, trénuje tam snad 200 dětí, učitelé jsou úžasní a sport je to geniální - dokonce i malé děti už dodržují tu "třetí polovinu" zápasu, kdy se po každém tréninku společně osprchují, převlečou a pak se všichni nasvačí; a hlavně je to tvrdé, ale zároveň gentlemanské, junior byl v sedmém nebi a tak zítra pojedeme koupit boty a vzhůru do nového dobrodružství...