pondělí 15. prosince 2014

Je prosinec..

a nějak nerozumím tomu, že to opravdu tak rychle uteklo. Žádné Vánoční šílenství se u nás doma nekoná, jako vždycky mám většinu dárků už mnoho měsíců pohromadě (protože dárky se nenakupují na poslední chvíli "abych něco měla" ale "abych udělala fakt radost"!),s cukrovím to nijak nehrotíme, co stihneme, to bude, a Vánoční úklid jsem naprosto vyškrtla ze života, a jsem šťastná.
Cukroví peču většinou za asistence dětí, Princeznu to baví o dost víc, asistuje mi v červené zástěrce se sobem, odhrnuje si důležitě vlásky z tváře a je pak celá od mouky; a chce dělat prostě VŠECHNO sama, takže cukroví je nepravidelných tvarů i velikostí, ale dělané opravdu s láskou. Juniora to bere už o něco méně, většinou se brzo pohádají a dítě odchází zpět k mobilu, legu nebo svým vlastním, hlubokým myšlenkám.

Učí se pořád tak bezproblémově a stejně tak bezproblémově začal sám hrát na klavír. Vytáhli jsme klávesy, ukázala jsem mu tři písničky - dvě jednoduché a finální "Pro Elišku" .. a on se ten den naučil ty dvě jednoduché a do tří dnů i tu Elišku. Slyší rytmus, melodii, tóny.. tak se ted pokoušíme najít učitele na klavír (kteří jsou soukromě pekelně drazí) a příští rok se ho pokusíme dostat na konverzatoř. Funguje to tady jinak než v Čechách, dostat se na klavír je prakticky nemožné - je potřeba přijít v jediný den někdy v červnu s kompletní složkou (pokud zapomenete jediný papír o národnosti, škole, bezinfekčnosti, způsobilosti...tak jste skončili) a vystát frontu. Otevírá se v devět, pokud přijdete v sedm ráno, místa na klavír na Vás asi už nezbydou. Už teď s exmanželem chystáme strategii, jak zařídit, aby naše dítě přijali.

Přítelkyni má stále stejnou - brýlatou, kudrnatou a miloučkou Leu - chodí s ní už čtvrtý rok, baví ho věda a matematika a má úžasnou, úžasnou paní učitelku.
Loni měl paní učitelku, která prošla tréninkem gestapa - děti tloukla, tahala za vlasy, občas museli ležet hlavami dolů na lavicích a nemluvit. Ve Francii se bohužel nedá jen tak někdo vyhodit, takže ředitelka to pojala tak že "komu se to nelíbí, může si hledat jinou školu". Na paní učitelku pak podali i trestní oznámení, čtyři žáci opravdu odešli a v této atmosféře si učitelka zvýšila dávky léků a my jsme se modlili, aby ty děti v návalu vzteku nepodřízla. Což se nestalo. Juniorovi spadl kámen ze srdce a jen jsme doufali, že letos to bude o dost lepší. A to se stalo.

Když ta dobrá žena na můj dotaz "Co Tobík...?" překvapeně vykulila oči a řekla že je zlatý, začala jsem zase volně dýchat, a když mi pak položila ruku kolem ramen a dodala "je to chytrej, skvělej kluk, ale upřímně Vám řeknu, že píše jako prase!" .. chtěla jsem ji obejmout. Takže máme upřímnou, spravedlivou a laskavou paní učitelku, která s dětmi navíc chodí do domova důchodců - do stejného, kde my máme "babičku". Ale o tom zase někdy jindy.

Ve Francii se všechno chystá na Vánoce. Nemyslím teď dárky a hračky, ale především potraviny. Vánoce, to je gastronomická oslava, slavnost všech chuťových buněk, a ochody se předhání v nabídce šampaňských, foie gras, krůt, perliček, humrů, mořských plodů, sorbetů, "kanapek", což jsou takové malé jednohubky; a exotických druhů ovoce.
Francouzi berou jídlo vážně; to jsem zjistila už před léty v Provence. Rodiče odjeli s Juniorem na výšlap do kopců a já vzala Princeznu a namířily jsme spolu na trh. Holčice byl rok a půl, vcelku způsobně hačala, na podzim bylo krásných asi dvacet stupňů a já nakoupila pár sýrů, ovoce a pak jsem se zastavila před pánem, který prodával malé salámky. Jsou tady na každém rohu, doplněné o kousky pepře, kousky hřibů, v některých můžete cítit i fíky, divočáka nebo třeba oříšky. Pán byl mistrem svého řemesla, nabízel kolemjdoucím kousky na ochutnání, vychvaloval svoje zboží a špičkoval se s kulatou paní vedle, která prodávala nugáty a makronky.
Rozhodla jsem se vzít pár na ochutnání; a přišla jsem blíž. Pán zazářil, obdaroval mě prkýnkem s kousky na ochutnání a já poprvé zaváhala. "Není tam mouka, prosím Vás?"
Pán svraštil tvář a naklonil se blíž: "Co prosím?"
Zkontrolovala jsem pohledem dítě v kočárku a nahnula se přes pult "Jestli tam není náhodou mouka!"
"Mouka??" zarazil se pán a váhavě přejížděl pohledem po mně i Princezně.
Nechápala jsem čemu nerozumí, ale řekla jsem si, že třeba není místní.. třeba používají pro mouku jiné slovo.
"Víte", nabrala jsem dech "když chcete upéct třeba chleba...potřebujete vodu, kvásek, sůl..." vypočítávala jsem, a pán zamyšleně přikyvoval... "a mouku!"
"To ano", souhlasil se mnou pán a k davu rozesmátých vesničanů rozšafně dodal "ale tohle není chleba, to jsou salámky!"
"No právě!" rozzářila jsem se. "Tak jestli v nich není taky mouka!"
Pán zbledl.
"V mojich.. salámcích???? MOUKA????? Kdo Vám to řekl? Ona?" - ukázala ostrým nožem na trhovkyni, která si utírala slzy smíchu.
"Jak si to vůbec můžete myslet! To je čisté vepřové! Ochutnala jste to někdy vůbec?"
Nezmohla jsem se na žádnou odpověď. Pán do mě před vesnicí natlačil ochutnávku snad všech salámků, a abych ho uklidnila, koupila jsem aspoň osm malých domů.

A abych se dostala také k Princezně: je teď tak roztomiloučká. Každý večer se dlouho loučíme, a když pak odcházím volá na mě "Dobrou mami! A paaaapaaaa!". Ze školy občas nosí dárečky od kluků, co jsou do ní zamilovaní. Když jí Nathan věnoval krásnou sponku a já jsem se divila, vysvětlila mi že "kluci by se měli snažit a nosit dárky mami!".
Svému harému také dává pravidelně pusinky, a říkala že paní učitelka "se tomu jen směje" (což chápu).
Nathánek ji ve sfředu pozval na oslavu narozenin, tak se moc těší. Chtěla mu namalovat dopis, stejně jako Willovi, který narozeniny už oslavil, a přála si tam napsat "joyeux anniversaire nathan". Napsala jsem to na čistou čtvrtku, princezně to přepsala, pak mi to donesla a strašně se rozplakala.
"Co je koťátko", uklidňovala jsem jí, "máš to moc krásný!"
"Já jsem to spletla" hořekovala holčička "to mělo být pro Willa!"
"Vždyt to máš jedno... Willovi uděláš jiný!"
"Ale Will je černej mami" rozplakala se ještě víc a já rozbalila obrázek. A opravdu, vedle "joyeux anniversaire Nathan!" byl krásný chlapeček, černý jako bota.

"To by se ti v Čechách nestalo..." vrtěl přemýšlivě hlavou Junior z postele.
A má pravdu, ten chlapec :)

pátek 5. prosince 2014

Mikuláš...

Dnešní plán byl jednoduchý: přežít. A taky uklidit byt, nachystat nějaké jídlo tetě Zuzce, která hlídá zítra smráďátka, vydrhnout koupelnu, záchod, párkrát naplnit pračku, udělat si oběd. Zároveň koupit náplň do vaku na polohování novorozenců, vyzvednout stromeček a nákup v Chronu, zajet s odpadky do dechetrie, odpoledne vyzvednout děti, poslat balík do Čech, a protože zítra fotím v Bordeaux, tak nabít foťák, vyprázdnit karty, nachystat všechny norovozenecké sračičky, od deček, wrapů, háčkovaných kalhot, pletených čepiček, až po proutěné hnízdečko a estetický koš na prádlo. Kdybych si to takhle napsala už včera, dost možná bych to nenechala všechno na jeden den. Ale včera je včera a dnes je dnes, že.

Ráno jsme vyhodili děti ve školách a vyrazili s odpadky. Cestou jsme minuli překrásný zámeček, seděl za krásnou příjezdovou cestou lemovanou platany , taková větší, luxusnější vilka.
"Nekoupíš mi ho??" škemrala jsem, "Nekoupím, ale můžeme ho obsadit" navrhl mi

Se stromeček v kufru jsme zastavili o pár kilometrů dál, v obchodě s koberci, látkami a doplňky. Prodavačka se zády průměrného černého vzpěrače odložila čtyřtunový koberec a neochotně nás přivedla na místo, kde po zemi vesele poskakovalo pár bílých kuliček a v dřevěné ohrádce čekaly pytle s polystyrenem. Podívala jsem se na ně a nervozita opět vzrostla. Čtyřicet litrů obsah. Dobře, ale pán co mi prodal polohovací vak hovořil v jakýchsi úplně jiných jednotkách!

"Tatínku? Neruším??" vytočila jsem bleskově číslo do Čech. Kdo jiný než muž který ví co znamená 3/8 litru mléka by mě mohl zachránit, že. A navíc, každý tatínek je přece hrdina.
Nerušila jsem. Stručně jsem nastínila, že na naplnění pytle o obsahu 0,2 metru krychlových potřebuji koupit blíže neurčitý počet pytlů s polystyrenem o obsahu 40 litrů. Tatínek mi řekl, že pět. "A to je nějaká soutěž??" dodal se zaujetím.

Nebyla. Jeden pytel se sypal. Prodavačka ho vyměnila a s úšklebkem sledovala poskakující kuličky po zemi. "Tak si to zameť, ne..." poradila jsem jí v duchu a vyběhli jsme ven, do chladného prosincového vzduchu.

Doma jsem vynesla tři pytle polystyrenu nahoru. Teď ještě béžový, zatím beztvarý vak...a začala jsem přesypávat.

Dostavil se hluboký pocit klidu. Proč si to neužít? Kuličky na zemi vypadaly jaké malé sněhové závěje, stromeček čekal v garáži, Mikuláše pro děti jsem nachystala...dala jsem si vodu na čaj a sypala dál.
Kuliček na zemi přibývalo a pocit romantiky vzrůstal. Spousta jich zůstala roztomile uchycená statickou elektřinou na průhledných sáčcích, a tak jsem je roztrhala, vytřásala ven co šlo a fascinovaně sledovala jak se pořád drží při sobě a pohybují se společně směrem dolů. U čtvrtého pytle už jsem sypala dovnitř i vedle, však čert to vem, pak to zametu!

Před otevřením pátého jsem se rozhodla dostat dovnitř závěje.
Byl to i strategický tah, když se vrátí muž, uvidí to čisté, pracovní prostředí, po obědě uklizeno, na zítra uvařeno, hotová Rettigová, a navíc jsem tu práci zvládla sama, s úsměvem, s čajem u ruky a s dokonalým make upem. Všechno bylo skvělé až na jednu věc. Ty kuličky z pekla.

Pokoušela jsem se je zametat. Obalily smeták bílým závojem a stejně tak lopatku. Místo aby vytvářely hromádky, lepily se mi na ruce, při každém pokusu o nametení na lopatku odskakovaly i třicet centimetrů daleko. Zpočátku mi to přišlo fascinující, ale když jsem se podívala po obyváku, zaplaveném tou bílou katastrofou, měla jsem dost nepříjemný pocit v žaludku.
Diskrétně jsem si došla pro vysavač. Pekelné kuličky se nalepily po celém vnitřku vysavače, kolem filtru, ale na vysypání skoro žádné nebyly. Ty co v plastové nádobce byly, zase vysypat nešly. Držely uvnitř tou milou, statickou elektřinou a se slzami s očích jsem je aspon vypláchla.

Třicet kuliček plavalo v umyvadle, tři sta se vysypalo z hubice vysavače a další tisíce tiše ležely v našem pocukrovaném obyváku. Díky vzduchu z vysavače se dostaly i na původně odlehlá místa, a moje pokusy o samosběr, zametání i další vysávání je jen rozesílaly dál a dál.

Nakonec jsem je v jakémsi záblesku inteligenci pokropila vodou. Kropila jsem jako kdysi dávno venkovské dívky prádlo, velké kapky, a všude, pokropila jsem většinu obyváku, opláchla jsem smeták i lopatku a po hodině snažení se kuličky konečně daly dát zamést. Připadala jsem si jako naprostý genius. Zbavila jsem se většiny pohromy, zbytek navlhlých kuliček už se dal vysát.


Děti měly z Mikuláše tu pravou, dětskou, nefalšovanou radost. Junior se sice nejdřív politoval, protože " jsem spadl na beton a rozbil si koleno a roztrhl kalhoty. Nejdřív jsem neplakal moc, ale když jsem viděl ty kalhoty tak trochu a když jsem viděl tu krev, tak to už jsem brečel fakt dost mami!", ale čokoládka a mandarinky ho nakonec rozveselily. Princezna vesele prskala čokoládu do balonků a volala děkuji Mikuláši

čtvrtek 30. října 2014

Před Halloweenské zápisky...

Podzim ve Francii pořád není opravdový podzim, rozbíhá se sice do spousty teplých barev, ale počasí se drží na solidních minimálně dvaceti stupních, slunce nehřeje, ale pálí, a díky tomu, že máme dva týdny prázdnin, ani nevíme, že je ráno chladněji.

Jako náznak nadcházející zimy a blížících se Vánoc (které Princezna zuřivě odpočítává, co jí počty a la Kopčem stačí) dorazil první vánoční katalog. Junior si pragmaticky vybral tři věci, vcelku drobnosti, zatímco Princezna to pojala ne jako "co si přeji k Vánocům" ale jako "co ještě nemám". Zaškrtala proto v podstatě veškerou předraženou i slevněnou nabídku vánočních radostí; a většinu "dálešků" tedy Ježíšek vybere sám.

S Ježíškem máme dost problém. Ne že by nám to holé novorozeně něco provedlo, nenosilo dárky nebo snad děti nějak nezvládaly vzít v potaz existence Jezulátka i Pere Noela najednou; problém je úplně jinde. Junior stále věří. Jeho dětská, neotřesitelná víra, jeho jiskřičky v očích mu nesebraly ani děti ve škole, které mu samozřejmě řekly, jak se to doopravdy s tím Pere Noelem má.
"Já ti věřím mami" položil mi bezelstně ruku na rameno, když jsem nenápadně v září vyzvídala co děti a Pere Noel. "A taky by nemohl zvládnout zazvonit zvonečkem když v tom obyváku nikdo není!" dodal radostně a já proklínala všechny své pletichářské akce, kdy jsem stáhla zvonění zvonečku do počítače a ten se spustí až po jisté pauze, kdy se dospělý, po pečlivém umístění dárků na svá místa, už dávno vrátil do rodinného kruhu.

Jeho vírou neotřásly ani loňské Vánoce. Děti byly u jídla jak z reklamy, všechno do nich spadlo jako Němci do krytu; a tak jsme se odebrali hrát společenské hry, aby Ježíšek mohl v klidu přijít.
Mně se nechtělo přenášet horu dárků prakticky ve tmě z vymrzlého balkonu pod stromeček, rozsvěcet svíčky a pak je na poslední chvíli předělávat, aby nechytl stromeček a pálit si u toho ruce voskem. A tak jsem ráda roli štědrého dítěte přenechala muži.
Muž zmizel, zanedlouho přišel s tajemným úsměvem a svěřil se mi, že i otevřel okno jak Ježiško odešel. Děti se naštěstí - ač v absolutní tmě - hrnuly k dárkům, takže mou poznámku, že Ježíšek sice otevřel okno, ale zapomněl zapálit svíčky a prskavky, stejně jako mužovu jadrnou odpověď, naštěstí přeslechly.

Když se po hodině nějakou strašnou technickou chybou znovu pustil vánoční zvoneček; Junior vypadal trošku překvapeně, ale ani to bohužel jeho vírou neotřáslo. Tak uvidíme co letos.



V podzimní Francii nám začíná spousta gastronomických orgií. Přes kaštany, vína, jablka a mošty,přes dýně, nejen na zítřejší Haloween, se vždycky dostaneme k ústřicím. 95% ústřic evropské produkce pochází právě z Hexagonu (tak se říká Francii, kdyby náááhodou někdo nevěděl), takže je jasné, že to není jen tak. Ústřice opravdu mají chutnat jako "když políbíte moře na ústa", mé pocity byly zezačátku podobné těm, když jsem se topila v moři, ale k té chuti se musíte projíst. My budeme mít šanci v sobotu v Solignacu, kde bude ohromný svátek ústřic a vín. Já už preferuju jednoduchost, žádný citron, žádný pepř; jen ta slizko-slaně-sladká (ted jsem nikomu chutě neudělala, je mi to jasný) pochoutka v luxusním kamenném obalu.

Minule byl k ochutnání maličký dortíček, původně dort ve tvaru puku, vyvedený místním sponzorem cukrářem, pečlivě rozkrájený na malé kousky, lákající k ochutnání drobným světlým piškotem, vysokou čokoládovou pěnou a tenkou polevou. Princezně upadla po překonání prvních schodů čokoládová čepice z dortíku na zem, kde ji okamžitě rozšlapali kolemjdoucí a holčička se zoufale rozplakala.
Zacpala jsem jí pusu zbytkem svého dortíku (sice nesmím mouku, ale v čokoládě prý nebyla, takže díky mé vrozené žravosti jsem si jeden vzala a ojedla vršek) a připomněla jí, že nahoře si sedne a dopapá svůj zbytek. Nedopapala. Spadla na třetím schodu a rozdrtila korpus dlaničkou na světlou hmotu. Plakala, ale vyjídala rychle ze země zbytky dokud jsem ji neodtáhla. Vrozená žravost bude asi opravdu vrozená.


neděle 12. října 2014

Přicházející podzim a také rozuzlení: kdopak se stal vítězem soutěže o nejhezčí květinovou výzdobu? :)

Po sobotní party s hokejisty bylo jasné, že dnešek bude ve znamení odpočinku. Sice jsem se účastnila jen jako řidič, ale ponocování do tří ráno už nějak přestává být v mých silách.
Pozitivní byly dvě věci, jednak že nejmladší (šestnáctileté) hokejky nepřišli, tudíž jsem neměla tendence je posílat kolem půlnoci spát; a taky přišla přítelkyně asistenta trenéra, které je asi 45 let - a tím jsem se katapultovala z nejstarší zúčastněné osoby na druhou nejstarší zúčastněnou osobu.
Všichni byli milí, pivo teklo proudem (a to doslova), hudba hrála tak, že jsem do půlhodiny ochraptěla a nejroztomilejší byl Rus Sergei, který v roli náhradní maminky stavěl rozkopnuté lahve zpátky na svá místa a trpělivě vytíral místa politá pivem.
"Je to můj domov!" vysvětlil mi hrdě a v jako jediný v ponožkách opatrně vytíral další pivní kaluž "a stejně to tu zítra budu muset uklidit".

Ráno (=v poledne) jsme se vzbudili do překrásného podzimního dne; posnídali jsme rizoto s kozím sýrem a červenou řepou, kterou muž zamíchal už do rizota, a získalo tak zvláštní růžovou barvu; a vyrazili jsme i se psem ven. Tekila šílela štěstím a my se brodili zaschlým bahnem, povídali si a sbírali šípky, ostružiny, a další spoustu plodů, které ani neznám.

Stáli jsme u keřů, trhali ty tmavě rudé, silné bobule, slunce hřálo a všechno bylo tak barevné a syté. Muž idylku tak neprožíval, protože šípky ozaj musel trhat ve škole povinně; tak jsme nabrali něco do vázy, tolik šípků co zvládl s úsměvem a pro zbytek půjdu s dětmi :)




A abych nezapomněla na události minulého týdne, hlavní akcí se stalo předávání cen za květinovou výzdobu. Junior kvůli tomu vynechal šachy, Princezna to moc nechápala, mně celá ta situace připadala veselá a muž to mlčky snášel.
V úterý večer jsme zastavili v místě konání a už od auta jsme viděli velkou prosklenou halu, kde se celá sláva měla konat; asi dvacet židlí bylo obsazeno zvláštními postavičkami.
"Zatím tam jsou jen postižení", konstatoval muž a vešli jsme. Nebyli to postižení, byli to ostatní účastníci soutěže. Druhé nejmladší účastníci bylo asi svěžích padesát, zbytek se rekrutoval z předválečné doby (a to možná i z doby před první světovou válku).
"Je to tu jako v mauzoleu" opřel se muž o zeď. "...mohl jsem být doma, na gauči, a ja jsem v pravěku!"
Důchodců přibývalo.
"Mami, ty lidi jsou tu nějaký divný" chytil mě Junior napůl vyděšeně a napůl pobaveně za ruku. "Pán přede mnou je strašně tlustej a pán za Tebou nemá nohu!"
Vyhlašování díkybohu začalo docela rychle. Prvních cen bylo celkem devět, za různé sektory. za zahrady, balkony, i okna; na první dvě vyslovená jména ale nikdo nereagoval.
"Asi už zemřeli" zašeptal mi muž; a než jsem se mohla začít smát, vyhlásili naše jméno. Stařík držící dost těžkou květinovou vazbu vyšel do popředí, dal mi dvě pusy, kytku; důchodci nám zatleskali a my jsme po deseti minutách, kdy jsme se snažili tleskat ostatním s úlevou sbalili rozjívené děti i věcnou cenu a odjeli domů, na gauč, k hokeji a pivu.

Kytka vypadá krásně, váží asi pět kilo; mám jen dva dotazy: Jak ji mám zalévat, když to po tom mechu stéká všechno ven; a jsou ty papriky jedlé? Ráda bych to na někom vyzkoušela, ale mám tady všechny ráda :) 

A abych soutěží nebylo dost (ačkoliv já jsem opravdu TAK nesoutěžní typ, všichni učitelé tělocviku by mohli vyprávět:) tak ještě asi týden - do 19.10.2014 pro mě můžete hlasovat na Blogerce Roku-

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy/http-zfrancie-blogspot-com

Díky!































pondělí 29. září 2014

Září v Limoges

V září jsou ve Francii důležité dvě věci:
Tou první je La rentree, což je ekvivalent amerického "back to school" a v češtině se to asi stále nijak přeložit nedá. Prostě návrat do školy.
Tou druhou je "Foire aux vins" což je taková milé předvinobraní, ve všech obchodech jsou vystavené a slevněné lahve značek známých i neznámých; záplavy lahví se valí i ze všech letáků, billboardů a rozhlasových reklam. Účel je jasný, zpříjemnit to "rentree" rodičům jak se jen dá a dostat je do obchodu, kde mohou nakoupit zapomenuté školní potřeby. Tedy tak to aspoň vidím já.

Třetí věc je podstatná jen u nás, ale o to důležitější: Juniorovy narozeniny a Princeznin svátek. Princezna sice ječela, že nechce svátek, ale taky narozeniny, ale vysvětlily jsme si že i na svátek dostane "dálešky" a tak se uklidnila a těšila se.
Junior zase počítal, kolikrát narozeniny oslaví: měl oslavu v Čechách, potom s babičkou a dědečkem z Francie, potom s námi, zvlášť s tatínkem, jednu bude mít ještě ve škole a jednu měl s kamarády v Laser Game. Byl z toho úplně ohromený a přepočítávali jsme to spolu několikrát týdně.
K narozeninám dostal především spoustu dárků od prababičky. Moje babička, jeho prababička je úžasná, vkusná, vtipná a prostě dokonalá dáma, která mimo jiné nerada mluví o svých případných problémech se zdravím. Když mi napsala k narozeninám v červnu smsku o pár dnů dřív, byla jsem z toho rozhozená - babička nezapomíná a prakticky se neplete - ale netušila jsem, že si myslela že umírá.
Stihla mi tedy napsat přání a v horečkách se potácela Zlínem, kde dětem nakoupila dárky k narozeninách i Vánocům, "aby na ni děti měly památku". Z umírání se nakonec vyklubal zánět štítné žlázy, takže babička nám zase ožila, ale taška dárků zůstala. Já jsem k tomu tedy doplnila už jen jeho vysněný mobil; a Junior i Princezna slavili a zářili.

Svůj den zakončil můj už devítiletý chlapeček ve vaně, ze které přišel s pláčem a ve ruce držel půlku předního zoubku. Uklidnila jsem ho tím, že se to dá přilepit a že aspoň na tu oslavu nikdy nezapomene; a tak klidně usnul a druhý den jsme se zoubkem v obálce dorazili k jeho zlaté zubařce, která mu ho opět přilepila.
Princezna sledovala pozorně celou proceduru a zajímala ji jen jediná věc: "bolí ho to??" ptala se mě krvelačně a na negativní odpověď reagovala  znepokojeným vrtěním hlavy a lehce rozladěným "trochu musí..."

Nevím jak je to s pořádáním dětských oslav v Čechách, ale tady je to povinnost. Počet pozvánek obdržených během roku ukazuje každému dítěti jak na tom je s oblíbeností; a pak je samozřejmě povinnost pozvat svoje kamarády na svou oslavu. Junior má novou třídu, kde skoro nikoho nezná, ale staré kamarády pořád potkává na školním dvoře, takže nakonec jsme složili asi desetimístný seznam jmen, kam pozval i dvě holčičky. Bohužel, na svou přítelkyni zapomněl.
Ne tak ona.
Když jsem druhý den hledala Juniora a jeho věci na školním dvoře, už u mě stála, dala mi pusu na tvář, posunula si brýlečky na nosíku, a vážně mi řekla "Tobias mě nepozval na oslavu!" Mně se udělalo lehce mdlo, protože mi došlo, že jsme na tu holčinku vážně zapomněli. "Beruško Tobík asi neměl dost pozvánek, ale určitě tě chtěl pozvat. Musíš přijít, dobře?" uklidňovala jsem ji a gestikulovala na Juniora, at jde k nám. Rozzářené dítě přiběhlo, sbíralo na zemi aktovku, bundu, šálu a já mu řekla že jsme zapomněli pozvat Leu. "Nezapomněli mami, já ji prostě nepozval, to by ji nebavilo" oznámil mi Junior, díkybohu česky.
Dost rázně jsem mu česky vysvětlila, že to si přece nemůže ani myslet ani říkat, když tam Lea jít chce a tak jsme druhý den donesli ještě jednu pozvánku a Lee za brýlečkami zase zářily oči.

Junior toužil už druhý rok zase po oslavě v Laser Game, která naplňuje počítačové střílečky v reálu; ve svítící vestě a s laserovou pistolí běháte po setmělém bludišti a střílíte nepřátele; a přesně tam jsme ten chumel rozjívených dětí pozvali. Připadala jsem si spíš jako krotitelka, než jako matka; a když konečně zmizely v bludišti, nachystala jsem dort, zhroutila jsem se nahoře na sedačku a snažila se vytáhnout z obsluhy na jakých drogách jsou, aby tam vydrželi deset hodin denně. Po návratu Junior sfoukl svíčku, děti se pustily do dortu a překřikovaly se a volaly na sebe... a jedno místo ale bylo volné.
"Někoho nemáme zlato" dřepla jsem si u Juniora znepokojeně "Přemýšlej rychle kdo nám chybí...."
"Lea mami, asi s námi nešla nahoru" došlo Juniorovi a tak jsme spolu vyběhli zpátky.

Laser Game je dost rozlehlá, můžete tam jezdit na závodničkách, motorkách; je tam spousta sálů. Proběhli jsme sály, záchody, ale marně.
Po chvilce bylo jasno: musí být v bludišti. A tam opravdu byla, malá kudrnatá holčička na nás namířila pistoli hned jak jsme se objevili, ale z lehce roztřesené bradičky bylo jasné, že nás vidí ráda. Sundali jsme ji vestu i zbraň a vzali ji k dortu; kde si Junior neodpustil poznámku "Já ti říkal že jí to nebude bavit!"

Zbytek oslavy šlapal jako hodinky, děti mu daly krásné dárky, pán jim přišel říct výsledky (a Junior skončil druhý, což komentoval slovy "Pro mě je to jako první místo!") a rodiče si je živé a zdravé a bez větších traumat zase rozebrali.

A pokud si aspoň matně vzpomínáte na soutěž o "nejlepší květinovou výzdobu", tak já jsem na ni naprosto zapomněla. Částečně i proto, že muž vyrobil během našeho pobytu v CR z květin suchou vazbu, a vzkřísit je mi trvalo asi deset dnů; a taky proto, že to je prostě nebetyčná kravina.
To ale jen do včerejška, kdy mi přišel dopis, kde nám "se ctí a radostí" oznamují, že jsme "laureáti ceny o nejhezčí květinovou výzdobu".
Smích nás přešel, když Junior trval na tom že tam prostě musíme jít. Muž se snažil tvrdit že on bude určitě pracovat a i kdyby nepracoval, tak tam nejde, ale po deseti minutách psychického nátlaku jsem ho přesvědčila a jdeme na předávání všichni. Celou svou duší doufám, že nic nevyhrajeme a nebudeme muset přebírat nějakou cenu. Kdyžtak poděkuju mamince, celému světu a budu si přát světový mír....tak nějak se to dělá, ne?

V posledním článku jsem vychválila počasí; jak je krásně, letně, horko... tak to byl přesně poslední krásný den. Strašně se ochladilo, zatáhlo; a jedno ráno jsme měla lehce namrzlé sklo. Pomalu začínám vyndávat zimní věci z garáže... Tak ještě aspoň to babí léto, prosím....

neděle 21. září 2014

Po prázdninách..

Vás zase zdravím ze sluncem zalitého Limoges.
Počasí nám asi vynahrazuje to letošní nepovedené léto (temps de merde, kdyby to někoho zajímalo francouzsky a bez okolků) a je prostě perfektně, ani moc teplo, ani moc zima, krásných 25 stupňů a Princezna se ve svých punčocháčkách, které si prosadila včera na průlezky málem upekla zaživa.


Abych teda nekecala, pár horkých dnů bylo vlastně i koncem června; to si pamatuju dobře, protože  jsme jeli tenkrát pro děti do škol; inteligentně jsem zvolila kovové doplňky, které se rozžhavily zhruba na sto stupňů a díkybohu jsme cestou potkali auto, které mělo hadici a z té kapala voda. "Polej nás!!" volala jsem s nadějí. "To je hovnocuc...." otočil se ke mně překvapeně muž.

O Provence jsem Vám už psala; a pak mě s dětmi čekala ještě jedna krásná cesta, domů, do Čech. Počasí bylo taky trošku podzimní, ale bylo nám tam překrásně. Babička vařila a pečovala o nás, dědeček jezdil s Juniorem na kole, byli sbírat houby a řádili na chalupě; prostě si užili to krásné české léto se všemi vůněmi a chutěmi a já jsem za to strašně moc vděčná.

Já jsem stihla focení, vidět se skoro se všemi, které mám ráda a prostě zapadnout do toho jihlavského života, jako bych nikdy neodjela. Obdivovala jsem elán Aličky, která se stará o čtyři malé holčičky a je pořád krásná; vychutnala jsem si pohodu u Evči, kterou nerozhodí asi nic na světě, užila jsem si zoo a cukrárnu s rozesmátou Lenďou, probrala jsem život s éterickou Kamčou, a užila jsem si rozmazlování u neskutečně vtipné Libušky i naší statečné Martinku, která si udělala dva týdny volna, aby se mnou mohla být kdykoliv; a omlouvám se Vám všem, které tady nemůžu vyjmenovat jednotlivě, byla to paráda.
Děti se mnou byly i dvakrát u Libušky, sídliště Březinky mi dává zabrat, většinou parkuju u úplně jiného paneláku a pak běháme ke správnému přes trávník, naštěstí se děti tak těší, že nic nenamítají a pomáhají hledat správné číslo. Junior má rád jak dvanáctiletou Káťu, tak dvouletou Terezku, se kterou už na jaře zadumaně seděl na lavičce a povídali si. Junior říká, že jí rozumí. Princezna tam obdivovala hlavně želvičku; ta má privilegované místo a terárium velikosti menší šatny. Ven ji většinou nevyndávají, protože "Terezka by s ní jezdila jako s autíčkem", ale Princezně bohatě stačí i pohled přes sklo.

Když pak děti odjely na chalupu, prošla jsem si všechna stará místa; byla na Prázdninách v Telči, dala si Ježka, vdechovala ten chlad naší Vysočiny a snažila jsem se udržet si ty obrázky v hlavě, abych si je tady mohla kdykoliv vyvolat.
Abych se netvářila jako světice, když už mi začínaly děti chybět, sekla jsem s nostalgií a udělala jsem aspoň večer mini party pro holky. Vinou osudu jsem koupila Colu s nápisem "Dobrá máma", takže mi srdce kleslo ještě o něco hlouběji; ale holky mi to vynahradily (ač Libuška s poznámkou "Ty máš volnej barák a není tam žádnej chlap? To mě překvapuješ!")

Na chalupu jsme s "babičkou prababičkou" pak přijely také; děti už byly na pohádkách na Červené Lhotě a já je vzala ještě do Jindřichova Hradce na noční prohlídku s Bílou Paní. Původně měl jet jenom Junior, ale pak se mi zželelo té mojí sladké uřvané holčičky, která tak miluje princezny, a vzala jsem ji sebou.
Po vyzvednutí lístků jsme šli do cukrárny, kde na sebe a na mě Princezna převrhla horké maliny ještě než je ochutnala. Seděla tam v záplavě šlehačky a zmrzliny, v ruce lžičku, na stole převrácenou prázdnou sklenku a hystericky ječela. Já měla na hoze horké maliny (a popáleninu třetího stupně, díkybohu že já) a Junior mi skepticky šeptal, že říkal že jí nemáme brát.
Prohlídka to dětem ale vynahradila, já jsem až tak okouzlená nebyla, jak množstvím lidí tak organizací, ale šlo o děti a ty byly štastné. Juniorovi to přišlo "hrozně vtipný" a když jsme byli v Rondelu, kde tančily "princezny a princové", jak to ta moje Princezna nazvala, tak jen spráskla ručičky, nemluvila a když to skončilo tak vydechla "to bylo překrásné maminko". A já ji jen držela v náručí a když jsme vyšli před Rondel, pod hvězdy, tak jsem děkovala všemu a všem, že je oba mám.

Po návratu jsme stihli ještě rockový festival na Letňáku a oslavu Juniorových narozenin.
Na festival jsem vzala jsem sebou i Juniora a domluvila fotku s naprosto úžasnou, vstřícnou a prostě nejlepší skupinou Horkýže Slíže, kterou zbožńuje. Dítě tomu nemohlo ani uvěřit; řval nadšením už když jsme přišli a zpěvák skupiny, která zrovna hrála uvedl další píseň slovy "Co je s Váma?? Začne chcát a jste nějaký chcíplý!" a pak dorazila i Libuška s Lukym, snědla jsem asi půl kilové vepřové koleno, Junior si dal Kofolu a krkovičku, nevěřícně sledoval kapelu Dymytry, která hrála v nějakých šílených maskách a pak na závěr si koupil triko Neser!. Seděl vedle mě, kolem spousta rockových fanoušků, hluk a chaos a občas se na mě podíval s tak absolutním štěstím v očích, že jsem si musela dát pozor, abych se moc nedojala, protože to by žádnej rock nebyl.

A na závěr jsme oslavili u babičky a dědečka i jeho narozeniny. Dostal kolo a nemohl tomu ani uvěřit, dopoledne ho šel vybírat s tím že je "pro nějakého chlapečka co je podobně velkej" a to dítě s dobrým srdcem opravdu trávilo dopoledne v obchodě výběrem pro cizí dítě.
Pro dort jsem mu skočila s Princeznou; zaparkovaly jsme kousek od centra a pán na nás mávnul, že když jdeme jen pro dort, ať neplatíme nic. V cukrárně jsme mu za to vybraly pořádný kus Schwarzwaldského dortíku a Princezna mu ho celá šťastná donesla; ten hodný starší pán si zrovna udělal kafe, tak snad nemá cukrovku a dortík mu fakt udělal takovou radost jakou se zdál mít.
Největší radost měl ale Junior, který nemohl uvěřit tomu že kolo není "pro chlapečka" ale pro něj; marně ho chtěl naskládat do Tomášova Focuse, kterým jste tam přijeli, bude muset počkat na babičku a dědečka, kteří dorazí už za měsíc.

A příště už zase z Francie... :)

A pár fotek.. sorry za vodoznak.. ale člověk nikdy neví....

Kolo! :) i s novou přilbou... a ted dokonce i s novými pneumatikami :) 

Princezna v cukrárně vybrala marcipánovou žabičku a motýlka; k moje mu dojetí svého motýlka věnovala Juniorovi k narozeninám

Jindřichův Hradec ♥

Jdeme se jen podívat a projít a poslat pohled; žiju v tom jak dobře jsem zaparkovala, ale za chvilku dostanu botičku (naštěstí jen za 200:)

Prohlídka na Červené Lhotě...

A pak projížďka na koních

Dost.. zvláštní... náplast.....

Babička mi dala peníze k Vánocům, tak jsem se obdarovala.. novým oblečením i botami. Ach :) Děkuju!!


Přivítání našich dvou slečen.. Terezka a Manonka .. v pozadí kráásná Libuška



Na rockovém festivalu s kamarádem, co seděl opodál (je o deset let mladší...fakt jsem tak stará? :) Jak vidíte, vhodné oblečení jsem nezvolila, ale po tom co jsem snědla to půlkilové koleno jsem tam celkem zapadla. 

Nácvik pogování :) 

Skupinka co to vychytala: u piva byly příšerné fronty, takže si udělali improvizovaný bar na popelnici a vždycky jeden si šel stoupnout do fronty, přinesl osm piva a rovnou šel čekat další. 

A Juniorovo tričko. Jestli bude mít tak strašnou učitelku jako loni, má slíbeno že si ho může brát do školy. 

neděle 20. července 2014

Fotoblog z Provence...sorry za filigrane ale clovek nikdy nevi..

Když mi odjely děťátka na prázdniny, nastal čas udělat to samé.

V pondělí jsme to pojali zase dost ležérně, odevzdali jsme zlatým  přátelům zo Slovenska našeho psa, byt s ptáky a rybičkami a květinovými favority jsme svěřili zlaté francouzce Lydce a začátkem odpoledne jsme se konečně vykopali směrem na jih.

Doufali jsme že do kempu dorazíme dost brzo na to, abychom si mohli postavit stan; ale někdy kolem osmé večer nám bylo jasné, že to neklapne. Pán co byl původně na telefonu nám nechal vzkaz, ze kterého jsem pochopila jenom jméno vesnice (a to tady fakt tlumočím za peníze), takže bylo evidentní že přespíme v autě a čas příchodu tím pozbyl na důležitosti.

Zastavili jsme se tedy poblíž městečka Agde... nedaleko Montpellier a Narbonne. Na pláži už nikdo nebyl; jen jedna paní, pár racků (muž přísahal že slyší plakat novorozeně; a kdyby nezačali ti ptáci znovu řvát, hledáme tam to dítě doteď) a zapadalo slunce.






Prošli jsme se samozřejmě at k majáku, kde seděl stylový, životem znavený chlapec se sluchátky v uších, co bohužel všem kazil fotku protože byl vidět ze všech úhlů.





A pak už bylo načase odjet od moře a ponořit se do noční Provence
A tahle dramatická obloha nás vítala a slibovala mistral... místní vítr, ze kterého prý lidé i zešílí...


A málem jsem zešílela já. Vítr prvních pět dnů hučel, řval, třásl vším co nebylo přivázané a uchycené a měl skoro  90km/h.
Spali jsme přímo pod alejí topolů, a když vítr lomcoval stanem a stíny topolů se mi ohýbaly nad hlavou, přemýšlela jsem, který se zlomí první. Muž mi řekl že "topoly mají hluboké kořeny" a v klidu usnul a já se ho aspoň pevně držela a představovala jsem si, jak se budu snažit zavalená stromem vypustit matraci, na které jsme leželi, a že tak snad získám aspoň nějaký prostor. 

Přes den bylo všechno růžovější. Provence voněla, hřála a chutnala tak jak má, mistral nám připomínal kdo tady má doopravdy moc a navíc jsme byli v kempu přímo u vinice, v maličké vesničce, kde se o nás místní starali jako o vlastní.. Starý pár důchodců se nás ujal jako první; dostali jsme od nich fíky čerstvé i vařené, meruňky a také tohle:



Pán mi to ale podal se slovy "Voici, mademoiselle, divoký tymián přímo z hor!", zatímco muž tenkrát právě rozehříval místní gril a vypadal nadšeně, že dostal něco na podpal.

I dřevo na grilování bylo stylové - ze starých vinic...vzadu vidíte topoly, které mě děsily skoro týden



Mistral v akci. Takhle vypadaly stromečky u obchodu skoro celý první týden. 


Objeli jsme si Mont Ventoux, kde já už jsem jednou byla (když jsem na mapě našla "zkratku"). Mont Ventoux měří přes 1900 metrů a vede sem jedna z nejznámějších etap Tour de France. Cestou jsme fotili vesničky, vinice a obdivovali skupinku důchodkyň, která se (ač zčásti na elektrických kolech) dostala až na vyhlídkové místo v podhůří, kde teda jedna paní spadla, ale zase se zvedla a jela dál.

Vyjeli jsme si druhý den i na vrchol. Nahoře bylo deset stupnů, mlha a vichřice. Muže to ale celé uchvátilo, druhý den si půjčil kolo a vyjel to nahoru za dvě hodiny. Kam se hrabe házení kroužků na lahve vína, ve kterém jsem excelovala já..

Stoupání z vesničky Malaucene, jedné ze tří cest na vrchol. 

cestou...

A na vrcholu. Nevím jak umíte číst řeč těla, ale je mi zima a chci dolů!

Při sjezdu.. kolem nás stoupali do mraků omrzlí cyklisté, kteří netušili o kolik to ještě bude horší. 

Třešně.. nejsladší, nejvoňavější, největší, které jsem kdy viděla. 



A další idylka.. levandule, vinice, zámeček v Suze la Rousse.. ale není to jen tak ledajaký zámeček, je tam Univerzita Vín. Můžete se stát someliérem, specialistou nebo si udělat Master II, což je magisterský diplom. Nebo se zapsat na víkendový kurz čistě pro radost. 






A... tohle jsou Les Dentelles. Les dents jsou francouzsky zuby, takže jsme jim říkali familiérně "zoubky" a byl to náš orientační bod při výletech po tom čarokrásném jihu. Pod nimi jsou samozřejmě vinice, byli jsme v kraji kde jsou jedny z nejlepších vín - u vesniček Vacqueyras, Gigondas, Sablet a Seguret. Náhodou byl zrovna ten víkend ve Vacqueyras "Fete de vin", tedy svátek vín; a paní v kempu, Nathalie, se kterou jsme si už na konci tykali, mi položila ruku na rameno a řekla "Bylo by opravdu dobré abyste tu zůstali".. a tak jsme tam zůstali.

V kempu se pak organizoval i společný aperitif se starostou vesnice, který nám vysvětlil jak je rád, že jsme všichni přijeli a pak vytáhli tři pizzy, tři quiche (takové slané koláče), vše o velikosti jídelního stolu, a asi čtyřicet litrů vína. Slunce pálilo, begonie rostly, topoly šuměly a jazykové bariéry mizely. Muž se tam spřátelil s Holanďanem, já si zase oblíbila dva Nizozemce. O pánovi jsem si myslela že je nonstop v lihu, než jsem poslední den pobytu zjistila, že má vadu řeči.
Bohužel tam chyběl náš nejoblíbenější párek důchodců. Pán se mi později svěřil že "víno není z nejlepších", takže tam nechodí. Na svátek vín ve Vacqueyras s ohromnou ochutnávkou zdarma ale dorazil. Jako my všichni.

Koupili jsme si skleničky za čtyři eura, políbili se se starostou jako staří známí a vtrhli do historické části městečka. Ochutnávalo a hodnotilo se všude; všichni kroužili sklenkami, voněli k vínům, srkali, chválili....a často i nakupovali, jako tahle rodinka, která odjela s pár kartony Chateuneuf du Pape


Na náměstíčku se jedlo a tančilo na "Elvise". Důchodci rozjeli rokenrol a kraloval jim dědeček v červených teniskách, který musí vymetat všechny party v okolí. 



Já jsem si zkusila házení kroužků na vystavené lahve vína. Princip je jednoduchý, na kterou láhev kroužek spadne, je Vaše. Vyhrála jsem dvě výborné lahve ve třech hrách a muže jsem ohromila tak, jako bych vyhrála etapu Tour de France. 

Večer bylo společné jídlo; vesnička se vyzdobila do svých nejhezčích podob; celé náměstíčko pod platany obsadily stoly, židle, velká obrazovka a podium. Se starostou jsme si na dálku jen mávli a snažili jsme se zorientovat v tom množství lidí, stolů a jídla. Na jedné straně kralovaly lanýže; dali se jíst se zapečeným sýrem nebo smaženicí; na druhé straně vládly mušle, připravované na ohni; a hned vedle kachní prsíčka, foie gras a pravá domácí šunka. Domácí i turisté seděli svorně bok po boku; menu samozřejmě doplňovalo místní víno; a přitom sledovali další francouzský paradox - hned vedle podia se skupinou byla obrazovka, na které šlo finále mistrovství světa. Bez zvuku. To dokáží jen Francouzi.

Půlka zaplněného náměstíčka..

a francouzský paradox. Basák stíhal sledoval jak vlastní hru, tak i tu na obrazovce.

My jsme nejdřív stáli pod platanem; ale pak se pro nás natáhli místní, že mají dvě volné židle. Byla jsem úplně okouzlená  jejich ochotou a pohostiností; jen muž  poznamenal že "nám mohli i nalít". A protože měl pravdu a protože to je fakt kouzelná vesnička, za chvilku se natáhli sousedi z druhé strany a podali nám dva pohárky plné nejlepšího červeného. Celý stůl sledoval jestli dobře kroužíme a ochutnáváme, a když jsme víno pochválili, napětí povolilo a začali se zase bavit.

Očarovaní francouzskou přívětivostí ale brzy pominulo, protože začalo pršet a když se náměstíčko trošku vyprázdnilo, sbalili Francouzi při začátku penalt i obrazovku a odjeli.

A ještě pár klasických obrázků na závěr... když jsme byli v té Provence!









A to nejlepší na konec! :) 

pátek 20. června 2014

Červnový update....

Jak vidíte, jdu do sebe a začínám zase psát častěji. Díky moc za všechny maily a vzkazy, jak od Vás se kterými se znám, tak i ty anonymní. Začínají většinou "milá paní Ivo" a všechny jsou tak krásné a milé a já absolutně nechápu, že i někoho zvenku baví číst si, jak se nám tady bydlí, ale strašně mě to těší. Děkuju.

Užíváme si konečně letního počasí, Slunce hřeje naplno, ale pořád příjemně, žáby v noci řvou tak, že bez zavřených oken se nedá usnout, jen ty kytky v oknech rostou nějak pomalu. Přihlásili jsme se agilně do soutěže o nejhezčí květinovou výzdobu (vím co si o tom všichni myslíte, a věřte že si to myslím taky) ale naši barevní favoriti nechtějí příliš spolupracovat. Vytáhli se do jakési dorostenecké velikosti, ale odmítají mi vytvořit barevné květinové převisy, na které jsem byla zvyklá. Ale protože mám "zelené ruce", jak se ve Francii říká lidem, kterým všechno roste, to by bylo abychom nakonec neuspěli a nemuseli brzo řešit "jak se vyhnout oficiálnímu předávání cen"

Princezna konečně provětrala svou zásobu šatečků, já jsem dostala příležitost konečně vyndat (a vyprat a vyžehlit) všechny letní věci, schované v garáži a Junior tráví spoustu času hraním venku.
Někdy jezdí na kole (které mu opět začíná být malé) a někdy si kope s balónem (což vyžaduje mou účast v okně a časté pokřikování aby nekopal balon lidem do garáže, do výšky nebo do sestry.

Zintenzivnily se mu i tréninky rugby. Děti už se učí shazovat na zem, jít po sobě; ale zároveň to dělat korektně a chovat se k sobě navzájem hezky. Junior chodí pravidelně domů se sedřenou rukou, rozkoplou bradou; ale baví ho to a chce hrát i poté, co jsme byli na dvou opravdových zápasech.
Jeden hrálo Limoges, což je tým o ligu výš. Zápas byl tvrdý, ale korektní, bylo pár zranění, ale větší pozornost jsme věnovali stánku s pivem a pánovi, který vytrvale křičel "allez les jaunes!!!", tedy "do toho žlutí!" což by nebylo nijak zvláštní, kdyby teda na hřišti nehráli modří proti červeným.
Princezna taky fandila, většinou zády k hřišti; a Junior tam pobíhal po tribuně a vypadal šťastně.

Druhý zápas už byl zápas přímo Juniorova klubu. Na tribuně se sešli zřejmě všichni příbuzní a známí hráčů; a že to byla pěkně krvelačná sebranka. Každých pět minut začal někdo na hřišti krvácet, v lepším případě bez  hnutí ležet.
Hra klidně pokračovala dál.
Pokud se postavička nehýbala, po pár minutách tam neochotně přiklusal nějaký asistent s lahví vody. Hráče, ať ležícího nebo stojícího polil, načež se ten vymrštil a vrátil se do hry. Živá voda existuje, přátelé.
Krvácející hráči byli také polévání, jen ti co krváceli víc byli zalepeni nebo sešiti, ale opět se vraceli.
Pocit že jsme ve špatném filmu se vystupňoval, když jeden z nejagresivnějších hráčů konkurenčního týmu si šel podruhé nechat zalepit příšerně krvácející obočí.
"Jste nějací citliví!" řvala na něj tribuna; a první rvačka na sebe nenechala dlouho čekat. První reálná rvačka v mém životě. Mlátili se pěstmi, kopali se, řvali na sebe a tribuna řvala nadšením s nimi. Každá bitka byla vítaná, očekávaná a okomentovaná, zatímco já pozorovala blonďáčka před sebou a srdce mi těžklo.
"Nechceš dělat jiný sport miláčku? Já to pochopím, klidně můžeš!"
Dítě se na mě nechápavě dívalo a vysvětlil mi, že ho to baví a že dnes je to super.

Aby rugby nebylo málo,odjel druhý červnový týden na tři dny do "pays basque", baskicka, kde měli "šampionát"
Už jen myšlenka na cestu ho nadchla, tři dny bez rodičů, baskicko, ubytování v rodinách konkurenčního týmu a kapesné na cestu. Já jsem řešila spíš praktickou stránku, jaké oblečení mu dát, aby vypadal dobře, ale aby mi nevadilo, že ho zřejmě ztratí. Co mu nachystat na cestu do autobusu (bylo to asi sedm hodin), aby mu to chutnalo, ale nepodlehlo to rychle zkaze/nerozkydalo se to na male kousky/bylo to výživné. Nakonec jsem podlehla svému slovanskému původu a udělala řízky, přidala mu "kompoty", to jsou takové malé sáčky s ovocem na vypití, colu, vodu (nechci machrovat, ale Evian...dodávám ale, že je tady fakt levnej:), obložené chlebíčky, jablíčka a sušenky. Juniora pohled do baťůžku nadchl, jeden obložený chleba mi vrátil s tím, že to nikdy nesní, a pak jsem se zeptala na to, co mě trápilo nejvíc.
"A nebude ti tam smutno broučku?"
"Neboj mami, já si vezmu tvojí fotku" usmál se na mě ten můj opálený blonďáček a já už ho jen objala a užívala si, že ještě můžu.
Ještě zbývalo poslat dárek pro hostitelskou rodinu. Junior navrhl poslat flašku; kterou jsem opravdu koupili, ex přihodil čokolády, dali jsme mu patnáct euro kapesné a poslala jsem dítě do světa.

Druhý den pobytu jsem měla telefon. Francouzská pevná linka.
"Mami, já už jsem tady! Je to tady úplně super. Ty lidi jsou hrozně hodní, mluví ale úplně zvláštně. Jsou tady bílé domy a strašný teplo. Vidím hory. Dali mi hranolky a kuře a žlutej meloun, co mám úplně nejradši. A mami, já jsem si radši zapamatoval číslo tvojeho telefonu. Proto ti taky volám, jestli to funguje a taky, abych tě slyšel. Hlavně nos telefon pořád sebou, protože já kdybych se ztratil, tak zastavím nějakou paní a zavolám ti, jo?"

Nutno říct, že Juniorovi nakonec smutno nebylo vůbe Poprvé byl tři dny u cizích lidí, ale tomu dítěti je to úplně jedno. Nadchlo ho baskicko, bílé domy, Pyreneje, rodina; a navíc celý šampionát vyhráli a starý Gilles, který se o ně stará jako o vlastní vnoučata, plakal a strašně šťastné děti s medailemi na krku pak přijely autobusem zpátky do Limoges. Jen Junior medaili v autobuse ztratil; ale zase jsme ji našli; a když jsem mu vybalovala věci, místo patnácti eur přivezl domů 25.


Abych se dostala k Princezně, roste každým dnem a je taková hezoučká a voňavá; a moc šikovná, jen pořád chce abych jí "utírala zadešek". Zkoušela jsem se bránit, že je velká, ale tvrdí, že ve školce i u tatínka to dělá sama, ale u mě doma MŮŽU já, a koulí u toho očima tak, že nemám to srdce jí odmítnout. Na záchodě se zamkne, pak mě zavolá a když přijdu ke dveřím, je vždycky zamčeno. Musím zaklepat, Princezna se zeptá jestli se usmívám a pokud řeknu že ano, pustí mě dál. Je fakt, že tímhle přístupem dosáhla toho, že mám opravdu pocit jakési privilegovanosti. A taky se vždycky usmívám, když jdu na záchod.

Večer se se mnou mazlí a říká mi "nejhodnější maminko"; zbožňuju její ouška, říkáme jim "uši dědy Vilímka", protože je máme všichni trošku od hlavičky; a ona občas říká že "vypadá jako netopýrek". Je to ten nejkrásnější netopýrek na světě! Chodí ráda do školky, ale na oběd je beru oba domů, takže pani nemusí ani spinkat. Má moc ráda svoje paní učitelky i Valerii, takovou starší laskavou paní která paní učitelce pomáhá. Pořád má nejradši Maxence, z holčiček Clemence a Adele; i když se spolu občas "neka". Byla pozvaná už na tři narozeniny, což je známka oblíbenosti a Princezna z toho dlouho žila.

Máme taky dva ptáčky, Zoluxe a Beneluxe. Jména jim přinesla krabička, ve které byli; původní plán byl ochočit je, ale zatím selháváme. Princezna Beneluxe ráda chytá (Zolux trošku klove), hladí, prohlíží; i po nich občas ráda sbírá peříčka do sáčku

A ještě dvě fotky na závěr.. a příště opravdu fotoblog :)






pondělí 26. května 2014

Čím začít moji milí...

..asi letem světem shrnu pár měsíců, a příště si prosfištíme nějaké aktuálnější věci, co Vy na to?

Takže jsme si nejdřív užili česko-slovensko-francouzské Vánoce, československou oslavu Nového Roku, a zimu, která nevypadala vůbec jako zima. Žádné námrazy, žádné nestartující peugotky a citroeny; bylo tady prostě období deštů pravidelně proložené voňavým sluncem a lákavou teplotou.

Po půl roce jsme někdy začátkem února zprovoznili televizi a naskočili tak přímo do olympiády v Soči. Princezně byla srdečně ukradená, mě to docela bavilo a Juniora to kupodivu nadchlo.
Shlédli jsme spolu kromě sportovních klasik i curling, dvojbob a snowbordovou urampu a Junior se nakonec dostal do sportovní nálady natolik, že nám doma obden rozdával medaile.
Zajímal nás hlavně hokej, francouzské televizní stanice hokej ale bohužel moc nebavil. Celou tu slávu pojali dost nonšalantně; buď hokej nevysílali vůbec; nebo se v průběhu zápasu přepojili jinam, kde se vlastně nic nedělo, v klidu si popovídali s kolegou komentátorem a zasmáli se, zatímco my šíleli,
Vrchol přišel jednou na konci třetí třetiny jakéhosi důležitého zápasu, kdy se přepojili do nedaleké Zoo, kde rozzářená komentátorka oznámila, že se právě narodilo medvídě


Děti byly konečně bruslit, Junior stále před sebou strká takovou tu branku, ale strká ji s chutí. Princezna to také zkusila, sice se nejdřív zhrozila, že jí po bruslení bude "smrdět hlava", ale vysvětlili jsme jí, že to smrdí jen hokejistům, kterým neteče v šatně teplá.
Po prvním pádu už bruslit nechtěla; snažila jsem se jí motivovat, ale Princezna má svou hlavu, takže výcvik je odložen.

Na konci zimy jsme také vyrazili na víkend do Bordeaux (já i ten fotoblog zase někdy udělám.. fakt.. ) ochutnali jsme vína, prošli si Saint Emilion (a bez lahvinky neodešli) a zajeli i do Ikei.


V únoru byl i Valentýn a Junior prinesl ze školy dopis od své dva roky trvající lásky.
Strašně hrdě mi ho ukázal a já byla tak pyšná maminka, když jsem četla "...jsi hezky a hodny. Miluju te, Lea".
"To je tak krásný miláčku, to si musíš schovat. A co jsi dal Ty jí?" ptala jsem se ho s hrdlem sevřeným dojetím.
"No nic, ne?" podivil se Junior a dojetí mě přešlo. ¨
Muže zaujala jiná věc "To je tvůj první dopis?"
"Ne, já už jich dostal víc" pochlubil se Junior.
"A to od té holčičky co máš fotku na nástěnce?"
"Ještě od jiný...." odmávlo to dítě.
"No, vidím že jablko nepadlo daleko od stromu" podíval se na mě vyčítavě muž a já mezitím Juniora přesvědčila, že by bylo opravdu vhodné na ten dopis aspoň zareagovat, ač opožděně, což se dosud nestalo.


Princezna má také svou lásku, přišla za mnou někdy na podzim s tím, že by potřebovala sehnat "nějakýho chlapa v její velikosti". Požadavek mě trošku vyděsil, a když jsem si to prakticky představila tak to taky nebylo bohviečo.
Navrhla jsem jí, jestli by nebylo jednodušší se spíš poohlédnout rovnou v její velikosti, třeba ve školce; a Princezna se rozzářila tajuplným úsměvem "... Maxence..".
Když pak oslavila svoje narozeniny, Maxence nemohl na seznamu hostů chybět. Princezna každý den měnila seznam hostů podle toho s kým se zrovna ve školce "ka" nebo "neka"; ovšem stálicí byla kromě Maxence už jen "paní učitelka". Marně jsem jí vysvětlovala, že paní učitelka po tom asi zrovna netouží, Princezna si stála za tím že "ona si s námi ráda hraje!!"..
Pozvala nakonec čtyři holčičky a dva kluky; se kterými, jak mi tajuplně prozradila, si "budeme hrát na svatbu!". Nic netušící chlapečci pozvání přijali.
Paní učitelku jsme nakonec za využítí maximální diplomacie vynechali a děti byly hodné, dorty chutnaly a Princezna se už zase ptá, kdy že to bude mít ty další narozeniny.



Překvapit ale může i čeština, byli jsme na jarní prázdniny v "československu" a v radiu navrhl komentátor "dejte si kvalitního vínka!"
"Kvalitní hovínka??" otočil se na mě vyděšeně Junior; a teď kdykoliv piju víno, nemůžu se té myšlenky zbavit.

A to bude asi vhodný závěr pro dnešní krátký vstup :) Tak zbytek zase příště... a nezapomente si dát kvalitního vínka, moji milí...