neděle 8. listopadu 2015

Podzimní prázdniny..

...jsme strávili v Čechách.
Děti jsou tady šest týdnů ve škole a pak mají dva týdny prázdnin, což jen přispívá k mé teorii "buď furt ve škole nebo furt doma".

Cesta tam byla dlouhá, zapomněla jsem doma DVD přehrávač, u kterého se beztak rozbila jedna obrazovka a na té zbývající nejde zesílit zvuk, takže děti drží ten jediný přehrávač na střídačku v rukou, hádají se, křičí na sebe a pak zase co nejhlouběji mlčí, aby slyšely vůbec nějaké zvuky z právě hrající pohádky.
Tentokrát držely tablet a knížky a spoustu dobrot a poslouchali jsme české písničky; a cesta nám utekla docela hezky. Spali jsme ve Schwarzwaldu, na krásném místě u francouzských hranic, ve ztraceně vypadajících kopcích, s léčivými prameny a hlubokými lesy všude kolem nás; a spali jsme tak dobře, že se tam vracíme už potřetí.

A pak cesta přes Německo, co utíká dobře, ale z Norimberku už člověk čeká, jen až přejede tu hranici a pustí si první české radio.

Všude lesy, aut ubývá, protože k nám do čech asi nikdo velmi nejezdí; lesů naopak pořád přibývá a pak, když už si říkám že se unudím k smrti a předtím seřvu ty děti vzadu na dvě doby, naladím první české radio a uvidím u silnice tu drobnou kulatou značku označující Českou Republiku. Děti to většinou zaujme tak, že se přestanou hádat; a na první benzínce se mnou oba běží pro dálniční známku. Ne aby si protáhly nohy, ani aby si koupily něco dobrého, ale aby slyšely že VŠICHNI MLUVÍ ČESKY. Princezna občas vyžaduje abychom se na cokoliv zeptali i okolo procházejících lidí, a já jí občas vyhovím a prostě jim na té benzínce řeknu, jestli se mnou můžou chviličku mluvit, a oni vždycky můžou. Princezna si pak tiskne ruku na pusu v gestu naprostého úžasu a hopsá všude kolem samým štěstím, a pak stejně tak mlčí, protože se nějak stydí začít mluvit.

No a pak už jsme konečně přijeli do Jihlavy, a já to zatím asi nedokážu všechno popsat a říct; protože je nám tak vždycky tak dobře, krásně a přirozeně. Vy víte komu chci poděkovat a na koho myslím ♥

Teď se potřebuju vrátit k cestě zpátky, jak jsem slibovala na blogu.

Vyrazili jsme po deseti krásných dnech z Jihlavy, auto bylo plné dárečků od všech - naší zlaté tchýňky, kamarádek, babiček i dědečků, a docpané všemi nezbytnostmi bez kterých ve Francii pouze přežíváme, jako je majoránka, tatarka, české máslo, české bílé víno, česká hořčice, koření na guláš (bez glutamátu, znáte mě!), pribináčků, becherovky a slivovice (vždy od prababičky pro Tomáška, prvni polovina padne v prvním týdnu, a pak ji diskrétně schovám).

Děti seděly vzadu, spokojené s tabletem a nintendem; kolem nás zlátly poslední neopadané listy a jeli jsme klidně a neochvějně na západ, domů. V Praze jsem si naposledy povzdechla, odbočila na Plzeň a začala se zase pomalu těšit na Limoges.

U Plzně mi poprvé zhasla navigace. "Sakra", lomcovala jsem šňůrou od nabíjení a rozsvěcela navigaci, aby zase po chviličce s hláskou "slabá baterka" upadla do elektronického bezvědomí.
"Asi budeš muset dopředu", otočila jsem se na Juniora. "Víš jak zlobila ta minulá navigace? Asi mi ji budeš muset zapínat. Do Německa přijedeme v noci, bude tma, spíme ve Schwarzwaldu, v horách...netrefím tam bez ní. "

Juniora ta myšlenka nadchla a já tedy zastavila na benzínce, abych navigaci domluvila, rozchodila ji, zkusila případně koupit nový napájecí kabel a potom eventuelně přesadila Juniora dopředu. Junior věkem i výškou dopředu může, ale při dlouhých cestách je praktičtější, když sedí vedle své sestřičky a pomáhá mi plnit její lehce diktátorská přání.

Ještě předtím jsem ale zkusila dětem pustit pár písniček; a když i přehrávač zhasl, došlo mi, že problém je v té záhadné elektrické dírce a ne v navigaci. Všimla jsem si, že je v ní zaseklý papírek ze žvýkačky; a vrazila jsem tam nůžky abych ho vyndala, ale záhadně modře se tam zablesklo a navigace ani po vytažení papírku stále nefungovala (o tom modrém záblesku tomovi neříkejte, nešlo to beztak už předtím, děkuji...:)

Pak mi došlo, že jsme defitinitivně bez pomoci. Kabel ani nová navigace situaci nevyřeší, a nové auto koupit (zřejmě, že) nemůžu. Na benzínce jsem si koupila capuccino s trojnásobným cukrem na uklidněnou a mapu Německa, dětem Sluníčko a Ábíčko; chvíli jsem tam seděla, v tom nádherném slunci a u lesa, a trošku se uklidňovala.

Podle mapy, ač blondýnka, přece navigovat dokážu; v tomhle jsem dcera svého otce, který miluje mapy, baví se o nich hodiny, má je všechny a i ložnici původně vytapetoval velkou, krásnou a plastickou mapu Československa. Nejenže jsem tísícikrát projížděla prstíky pohoří, hlavně Vysokých Tater, ale dokážu navigovat koholiv kamkoliv bez otáčení mapy.
A také jsem už v tom v Německu v hotelu spala, takže když najdu město a centrum, trefím tam určitě zpaměti.

Zbývalo jen tam dojet.

Bude tma, bude noc. Budu muset po každé odbočce zastavit, bezpečně zastavit, vesnice tam nejsou, tak sjet na nějakou lesní cestu; rozsvítit si a podívat se kam dál. Napadlo mě napsat si odbočky a čísla silnic na papírek, ale bylo by jich asi patnáct; stejně bych musela zastavovat a dívat se.

Tou dobou jsem přemýšlela a už řídila, abych ujela co největší část cesty za dne. Hrálo mi německé radio, novodobé songy prokládalo německými šlágry s harmonikou; jela jsem si v klídku 140 v nejpomalejším pruhu, krásné, majestátné lesy ubíhaly kolem oken a já se podívala do zpětného zrcátka na děti.

Princezna mě uviděla a hned se na mě zašklebila, aby mě rozesmála, a pak ke mně natáhla ručičku. Vždycky jí podám pravou rukou dozadu, bez dívání; ona se mě chytne a většinou mi ji i políbí a přitiskne ke tvářičce, což mě pravidelně dojme.  Pak jsem přejela pohledem k Juniorovi, který mi od Nintenda věnoval pohled "mám tě rád, mami", poloúsměv; a mrknutí pravým okem.

A pak mi to došlo.

To dítě má čestvoučkých deset let, má problém zavázat si tkaničky a pravidelně zapomíná bundu, aktovku, mikinu, rovnátka.. (volně dosaďte dál). Na druhou stranu, v logice, matematice a podobných věcech je mimo tento svět a prostor.
Znovu jsem ho zafixovala pohledem. Tentokrát mě nevnímal, tak jsem ho vyrušila ze soustředění.
"Tobísku, ty máš rád mapy, viď?" dožadovala jsem se pozitivní odpovědi.
"Moc, mami", usmál se Junior.
Rozhodla jsem se neztrácet čas.
"A už jsi někoho někam navigoval?"
Juniora to překvapilo.
"...nevím co to znamená, mami?"
Vysvětlila jsem mu to, a on zkonstatoval, že to asi ještě ne.
"A chtěl by ses to naučit, viď?" dotírala jsem sladce dál.
"To jo.... " připustilo moje desetileté dítě.
"Tak to je tvůj šťastný den!" rozzářila jsem se vepředu. "Máš stopadesát kilometrů abys to pochopil, než sjedeme na Stuttgart a já budu v háji".

V následujících minutách jsem dítě instruovala aby strhalo igelit z nové mapy a rozbalilo ji. "Teď se s ní trošku seznam, listuj si, a všimni si těch čísel a písmen na krajích. Vidíš?"
Junior viděl. Pochopil okamžitě kde hledat průsečíky; našel si v rejstříku naše městečko a když jsem mu chtěla vysvětlit co znamená "84 A 8" znuděně vzdychl "...já vím, MAMI!!" a našel ho.
Ještě ohromená jsem mu řekla, že zhruba o stránku předtím bude Stuttgart, a já potřebuju někde sjet z té velké dálnice a dojet až tam. Dítě na chviličku zmlklo. Za chvilku se spokojeně ozval. "Stuttgart je velký, viď, mami, tak radši sjedeme tady nahoře. A pak pojedeš na tuhle silnici, tímhle směrem, a pak odbočíš sem. A pak třicet kilometrů a zase odbočíme, a pak to bude celkem blízko".

Seděla jsem vpředu lehce v šoku, z té rychlosti a inteligence, s jakou všechno pochopil. Chtěla jsem jen upřesnit jeho odhad kilometrů, a vysvětlila mu, že tam je přímo měřítko; že může zjistit, kolik kilometrů má jeden centimetr a pro upřesnění jsem s nadšením dodala, že jeden centimetr je jako jeho paleček.
Junior mi věnoval lehce znechucený pohled. "Mami, centimetr je tady označený. Jeden centimetr je pět kilometrů, to vím už od začátku, dávno, takže když ti říkám třicet kilometrů, znamená to, že přejedeme přesně šest čtverečků, takže třicet kilometrů!"

Schovala jsem svůj paleček, kterým jsem tak nadšeně pro ilustraci točila; a následovala už tiše Juniorovo navigování. Ani jednou jsem nezastavila abych ověřila, jestli jedeme dobře a jestli to chápe; a to moje malé, úžasné dítě mě se zapnutým předním světlem navigovalo zezadu a ve tmě bezchybně, precizně a s láskou. A v původní čas jsme opravdu přijeli do našeho městečka a hotelu; a já přemáhala chuť si před ním kleknout a obejmout ho.

Tak až to budeš jednou číst, Tobísku, a budeš velký, tak ti ještě jednou děkuju. Jsi teď můj malý chlapeček, citlivý a zlatý a objevující svět, ale zároveń jsi i chlap, co už teď dokáže rodinu přivést přes kus Evropy někam, kde může strávit klidnou noc. Ohromuješ mě, okouzluješ mě, a i když občas ztrácím trpělivost s tvým zapomínáním (mimochodem, kde máš mobil a carillon???)...jsi neskutečně úžasné dítě a já přešťastná a vděčná máma.

Noc byla klidná, pohodová, a druhý den jsme vyjeli do Francie. Junior zase navigoval, ale jak jsme vjeli na hlavní silnici, už jsem si byla cestou celkem jistá. Nevýhoda zničené elektřiny je ta, že nemáte absolutně nic k zabavení dětí. A tak jsme začali hrát hry. První hry byly hádací, ty miluje Princezna. Ve svých pěti letech dává seriozní hádanky jako "je to velké, žluté, teplé a na obloze" a pak je nadšená, že jsme uhodli.
Hráli jsme i hru na "kdo/co jsem". První se ptal Junior.
"Jsi člověk?" zeptal se a já řekla "ano!" a Princezna na to odpověděla "jsi můj doudou? (čteme "dudu":))))", což je takové až fetišistické zvířátko na spaní. Děti mají svoje "doudou" se kterým spí, jí, všude chodí, nosí za nohu, takže dudu reje hlavou do země a podle toho pak vypadá; a je věčným a tichým společníkem na všech cestách.
Princeznin "dudu" je pejsek, a Juniorův je zase medvídek. Dudu jsem samozřejmě nebyla, ale Princezna se raději zeptala ještě dvakrát.
Pak byla řada na Juniorovi. Sepnul pěstičky u hlavy a za chvilku se šťastně usmál.
"Jsi člověk?" zeptala jsem se. "Jo", odpověděl s úsměvem Junior. "Jsi žena?" zeptala jsem se dál. "Jo", usmál se Junior.
"Jsi můj dudu??" vložila se do toho důležitě Princezna.

Po chvilce přišla řada na Princeznu. Manon zavřela oči, přiložila ručičky k hlavě a zamračeně chvilku přemýšlela. Pak se jí na tváři usadil šťastný úsměv a zavelela nám, že můžeme.
Podívala jsem se na ní vě zpětném zrcátku a zeptala se "... jsi tvůj dudu??"
Princezna otevřela modrá očka ve výrazu absolutního šoku a zaječela "JAK TO VÍŠ??"

A tak jsme hráli a hráli, a já byla nakonec vděčná, že se rozbila ta elektřina, protože tolik smíchu a pohody jsme v autě ještě neměli.
Doma na nás čekal překrásně uklizený byt a ticho, a když jsem procházela ztichlým bytem, uviděla jsem v obyváku dárečky.

Byla tam čokoláda, plná lepku, který patnáct let nemůžu; a vzhledem k tomu že byl dušičkový víkend, na stole stály kytky na hrob. "Byly tam na obalu takové malé černé křížky, to jo", přiznal později po telefonu muž.
Já jsem mu to ale nevyčítala, protože jsem ještě v čechách vybrala krásný věnec domů na dveře; a až u pokladny jsem si všimla drobné cedulky "vzpomínáme".

Ocenila jsem snahu, navíc na tyhle úžasné drobnosti člověk nikdy nezapomene, a taky tam přihodil láhev francouzského, silnéhé, červeného vína se zlatou medailí, která dovedně otupila všechny případné hroty smutku, že jsem zase doma. A tak je nám tu dobře :)


neděle 23. srpna 2015

La rentrée 2015/2016, tedy začátek školního roku

nám klepe na dveře, jak se tak vtipně říká.

Melounů v obchodech ubývá, agresivních reklam se školními potřebami přibývá a některá města už ohlásila poslední letošní "marchés des producteurs", což je geniální francouzský vynález který propojuje gurmánství, pospolitost, místní farmáře, trhovce, přátelství, vychutnávání si okamžiku a bůhví čeho ještě.
Vypadá trošku jako běžný trh, ale koná se večer.
Ranní trh je dynamický, nabuzený, trhovci prodávají jako o život, u stánků se diskutuje o receptech a všechna blízká bistra a restaurace jsou obsypaná zákazníky, kteří již nakoupili a teď se věnují rannímu pastisu, sklence jemného rosé a místním drbům nebo novinám (v případě mladších ročníků i telefonům).

Tyhle večerní marchés jsou ale robustní a líné, už z dálky cítíte vůni grilovaných klobásek, vnitřností i domácích hranolek a čím víc se blížíte, tím víc se zesiluje i hluk, směs mluvení a smíchu; a když pak konečně přijdete na místo, uvidíte ohromné množství stolů sražené do dlouhých řad, a s bílým papírovým ubrusem tvořící dlouhé bílé linky, obsypané šťastně vypadajícími hosty. Pokud se vám podaří najít místo u stolu, máte vyhráno; jinak si asi sednete na kamenný most nebo prostě někam na chodník, jako spousta dalších, a nakonec Vám to ani nebude vadit.

Kolem dokola stolů jsou stánky trhovců kteří nabízí to nejlepší co mají -  všechno musí být čerstvé, domácí a lokální. Můžete začít třeba talířkem s fois gras, domácí paštikou a domácí tlačenkou; u dalšího stánku s pekelně dlouhou frontou si v klidu počkáte na talíř čerstvého salátu, protože mezitím si s lidmi před vámi i za vámi popovídáte o všem od počasí, začátku školy až po váš eventuální původ (pokud jako já nejste z Francie, že). Pak je těžký výběr od koho a jaké si vybrat maso; co takhle drůbeží klobásku? Nebo nějakou pikantnější? Kus domácí krůty nebo kuřete? Fronta na obrovský gril kde vám všechno čerstvě upečou utíká rychle, ale
je dobré se rozdělit a vyslat někoho zároveň do fronty na hranolky a na čerstvoučké pečivo; a také pro nezbytnou láhev červeného.

Pokud se vám podaří najít místo u stolu, máte vyhráno; jinak si asi sednete někam na chodník, jako spousta dalších, a nakonec Vám to určitě vadit nebude. Výhoda stolu je kromě komfortu hlavně to, že si sednete vedle někoho. A je dost velká šance, že se se sousedy zleva i zprava začnete pozvolna bavit a hodnotit svá jídla, možná Vás nalákají dát si ještě talíř šneků nebo grilovaných paprik jako předkrm, a s přibývajícím večerem budete dost možná ochutávat ze svých talířů všichni navzájem.
Jako dezert není špatná domácí zmrzlina, makronky nebo i sýr třeba s troškou marmelády; zbytek si pak vezmete domů stejně jako spoustu dalších věcí, které si asi nakoupíte do zásoby.
Odjezd z trhu je jako odjezd od přátel, od kterých se Vám nechce; z příjemného, ovínělého hluku do ticha a chladu. A když tyhle trhy skončí, končí i léto, a nám se, jak se zdá, ten čas už nachýlil.

Návrat do reality znamená i nákup školních potřeb. Juniorova škola nám předá (bůhví proč růžový) papír s vypsanými školními pomůckami. Kromě zoufalého motání po Carrefourech, Casinech a a Hyper-účkách se jako varianta nabízí i předání papírku papírnictví, které všechno nashromáždí a vy jen zaplatíte. Loni jsem se rozhodla jít vlastní cestou a těch pár chybějících věcí ze seznamu nakoupit sama. Během dvaceti minut v oddělení papíru v Hyper-U Corgnac jsem se seznámila s krásnou studentkou z Ekvádoru, která hledala stejně zoufale jako já, a s životem opotřebovanou francouzkou Cristine, ze které táhly cigarety, v rukou měla papírů několik a neustále polohlasem opakovala "...se na to můžu vy****..." Já jsem po dvaceti minutách odcházela spokojená, sice jsem nechápala na co potřebují děti kompas, který jsem musela dokoupit jinde, a chyběly mi dva speciální sešity, ale čert to vem. Sešity juniorovy chyběly asi ještě měsíc a půl, stejně jako "compas", který si přinesl na hodinu matematiky a ze kterého se v překladu vyklubalo kružítko.

Při chystání Juniorových věcí jsem objevila i jeho školní písemky, sešity; a prostě všechno co donesl poslední školní den domů a šťastně to hodil do kouta. Zaujaly mě jeho slohové práce, kde často vystupuje "chlapec z České Republiky jménem Pako"; a jeho písemná práce z biologie, kde se ukázala nějaká předčasná posedlost sexem. Junior na otázku "jak se mění tělo chlapce v pubertě" odpověděl že mu " rostou chlupy a vyrábí spermatozoidy". O ženském těle už ale tvrdil že mu "taky rostou chlupy a připravuje se na přijetí spermatozoidů" a prakticky tou odpovědí vyplnil asi dalších deset otázek.
Kromě toho jeho úroveň angličtiny je příšerná, a to opět dokazuje, že Francouzi by rádi mluvili anglicky, ale opravdu to neumí, tož příští rok zabereme. Asi i díky dvojjazyčnosti a touze stát se slavným youtuberem Junior nadhodil, že bych na něj mohla občas mluvit anglicky a zkoušeli jsme to už cestou do/z Čech. Junior se rozmlouvá rychle a rozkošná Princezna na každou větu vypálí "yeaaaaaaassssss! Gooooood!".

Touha po nabytí slávy, společenského statusu a tisíců fanoušků žene Juniora k potřebě být youtuberem, tedy dávat na youtube (čím dál slavnější) videa. Já ho nechávám žít, také jsem měla touhu být slavná - ve školkovém věku jsem u babičky cvičila s plácačkou v ruce mouchy, které kroužily u lustru a nechápala, že něco tak geniálního ještě nikoho předtím nenapadlo.
Pak jsem se rozhodla proslavit když ne já, tak geniálním bratrem, kterému bylo o šest let méně. Známky geniality nevykazoval, ale rozhodla jsem se, že tam jsou a učila jsem ho zlomky, které absolutně nepochopil. On tedy dodnes tvrdí, že je to tím, že jsem to špatně vysvětlovala; ale já vím své.

Princezna ze školního vybavení nic zvláštního zatím nepotřebuje, chystá se ve svých pěti a půl letech do "grande section", tedy poslední "školkové" třídy a kromě starosti aby ve třídě nebyla Ameli, zákeřná holčička zvláštního vzhledu, a Adélka, bývalá nejlepší kamarádka, nemá žádné zvláštní potřeby ani požadavky.

Byli teď tři týdny s tatínkem, voláme si, píšou mi a užívám si ten čas kdy mám absolutní volno.
Ale až je konečně obejmu a ucítím tu jejich krásnou vůni vlásků a léta, až si dají krupičku a omáčku s knedlíkem,a až se začnou hádat a všude budou nechávat věci, a zároveň mi budou pomáhat tak dojemným a něžným způsobem, až mi budou opakovat, když budu zahánět jejich strachy, smutky a starosti a zametat beze slov všechno co rozbijí, že "takovou hodnou maminku ještě nikdy neviděli" a až Junior prostě jen tak přijde a obejme mě a řekne prostě klidně a s láskou "MAMI..." a až Princezna se bude dlouho tulit a říkat "mám te ráda nejvíc na světě mami, až na sluníčko".. tak to bude teprve ten opravdový život...






neděle 1. března 2015

Březen, za kamna vlezem :)

V Limoges tedy určitě. Období dešťů je zpět, nemá na nás snad ani rovníková Afrika. Předpověď slibuje, že dešťů si užijeme minimálně týden; ale máme prázdniny a děti mi odjely na týden na hory a pak týden u babičky a dědečka na severu Francie, takže moje maximální starost je jak nakoupit a nezmoknout, případně jak dojít do fitka a nezmoknout.
Začala jsem opravdu znovu cvičit (ano, tleskejte a klaňte se mi!); vážím prakticky stejně, ale poměr svaly:tuk se vyvíjí nějak nepříznivě a rozhodně ne v můj prospěch. Taky gravitace je neúprosná. Tož se budu snažit z toho vytřískat aspoň nějaké reálné maximum.

Děti jsou už týden pryč a ještě týden je čeká. Ve Francii to funguje pro mě extrémně: tak, že jsou buď ve škole nebo mají volno. Ve škole jsou každý den od 8:15 do 16:30; mají sice dvě hodiny pauzu na oběd (abychom věděli, že jsme asi vážně ve Francii a oběd se bere vážně) ale pak opět zasedají do školních lavic a učí se.
Každá přestávka se tráví venku, prakticky za každého počasí, neexistuje přestávka ve třídě. Školní dvůr je napůl romantické místo a la "Malý Mikuláš"; kde všechno vře, běhá, hýbe se, nadává si, špitá a schovává se. Na druhou stranu je to prostě betonový dvůr; žádné zahrady, žádné stromy, žádné vycházky do přírody, ani pro školkové děti.
Družina neexistuje; v 16:30 skončí škola, a kdo si nemůže děti do 16:45 vyzvednout ze školního dvora, vyzvedne si je později v "etudes". Etudes je jednoduše třída, kde děti opět sedí a dělají úkoly do sedmi večer.

Díky tomu jsou všichni Francouzi "fatigue", unavení. Zeptejte se koho chcete a určitě řekne že jako "ca va", jde to, ale je fatigue.
"Co babička?" zeptáte se dál na starou milou paní. "Babička taky ca va", mávne rukou Francouz, "ale jak ta je fatiguee! Ohlalaaaaa".

A protože jsou všichni fatigue, je nutné nacpat do rozvrhu i hodně prázdnin. Prázdniny začínají hned podzimními; které trvají dva týdny. Pak jsou Vánoce, také dva týdny. Ted jsme došli k zimním prázdninám, dvoutýdenním; no a poslední dubnový týden nám začínají dva týdny jarních prázdnin.

Děti, které nemají babičky nebo z dětství chůvy, které je mohou hlídat, pak tráví opět celý den, od půl osmé do sedmi večer ve střediscích volného času, kam jich většina nechce chodit, ale nedá se nic dělat, protože rodiče jsou v práci celý den. Pracují sice o hodinu denně méně než my, ale začnou v devět, na oběd si dají dvě hodiny pauzu, a z práce vyráží nejdřív v šest.
Moje děti jsou samozřejmě pečlivě distribuovány mezi mnou, exem, Českou Republikou a severem Francie, kde mají prarodiče, protože jejich školní systém mě přivádí k šílenství a střediska volného času se v mých očích tyčí jako nápravné zařízení pro delikventy.

A abych nezapomněla, dcerka má jednu svačinu - odpoledne - kolem třetí hodiny. Synově škole svačit zakázali, má snídani, oběd a pak musí vydržet zase do večera. Já jsem podlehla zdravému na.... naštvání a zašla jsem si pro papír od naší milé paní doktorky, že "synův zdravotní stav vyžaduje aby jedl odpoledne aspoň ovoce". Výhoda je i ta, že si všichni myslí, že má asi nějakou příšernou nemoc nebo cukrovku, tak jsou na něj o něco hodnější.

Tož tolik k systému, a teď k životu. Díky babičce a dědečkovi z Jihlavy jsme si užili kráásné prázdniny v Alpách; Junior získal první hvězdičku (Francouzi mají neustále zkoušky a testy, ať chcete v životě dělat cokoliv); Princezna se coby "medvídek" prodrala základy lyžování, my jsme si užívali horský vzduch a krásné výhledy a zrelaxovali se do úplného zenu.

Návrat do reality byl trošku horší (byli jsme všichni fatigue, jak jinak), ale už jsme se zase doplácali k dalším prázdninám. Juniorovi to ve škole pořád jde, trošku teď polevil a nosí o maličko horší známky, respektive body - je to na stupnici od 0-20, a spokojení můžeme být když má 14/20 a víc. Na druhou stranu je tak chytrej a šikovnej a v učení samostatnej (ačkoliv vzít si ráno aktovku do školy je pro něj nadliský úkol); že jsem na něj pořád strašně pyšná a nemůžu si stěžovat. Doma je trošku chaotik, ale má pro mě, vlastně pro nás všechny tolik "klidné lásky" a je s ním taková legrace, že je pro mě pořád zlaté dítě.
Po strejdovi Libčovi (můj drahý, mladší bratříček, který se stal nedávno po dlouhém studiu inženýrem!:) je lehký nerd a zdědil po něm i vlastnosti, o kterých jsem ani netušila že jsou dědičné.

Má svůj mobil, aby mohl komunikovat se mnou i s tatínkem jak sám potřebuje a chce (nutno říct že prakticky nikdy nepotřebuje ani nechce), proto mě překvapilo, když se jednou ozývalo z pokoje neustálé pípání smsek.
Zvědavost mi nedala, a tak jsem po zaklepání na jeho dveře a naťukání kodu prstem na papír pod nápisem "sem nikdo nesmý!! gdo sem vejde bude smutný!" vešla dovnitř a položila dítěti skloněnému u stolu zásadní otázku "Co pořád dnes tak píšeš...?"
"To tatínek..." mávlo dítě rukou. "Se podívej"
Vzala jsem telefon do ruky a se zájmem si přečetla jejich konverzaci.
Začínala dlouhou, milou smskou od tatínka, na kterou dítě odpovědělo zasláním jediné tečky.
Otec se nedal a poslal další sms ve znění "co to znamená chlapečku? přeťukl ses?".
Dítě odpovědělo zasláním písmene "v".
Otec naléhal dál a poslal smsku s žádostí o vysvětlení.
Dítě odpovědělo stručnou smskou "v=vu". Jako že to viděl.
Otec poslal dlouhou smsku s lehkou výtkou a prosbou, aby dítě příště odpovídalo delšími smskami a věnovalo mu trošku času.
Konverzace končila smskou dítěte, na které se skvělo jedno malé, sladké "v".

Vybavily se mi chvíle, kdy jsem se snažila udržovat s bratrem vztah pomocí smsek. Na mé dlouhé smsky, kde jsem rozebírala své pocity, zdravotní stav, aktuální situaci doma, co děti a končila jsem vzletným zvoláním, že doufám, že on se má taky dobře, mi odepisoval "ok".
Pochopila jsem, že naše sourozenecká láska se délkou smsek nikdy měřit nebude, ale nenapadlo mě, že je to dědičné.
A taky kdyby se aspoň někdy sám ozval, tak bych málem nespadla hrůzou do řeky, když mi na procházce před měsícem zazvonil mobil a tam se skvělo bratrovo jméno.
Myslela jsem že jsem sirotek, ale on jen udělal státnice a byl z něj inženýr. Moje radost byla nehranná, jak ze státnic, tak z toho že si vzpomněl i na mě. "Ozývej se častěji!!" nabádala jsem ho na konci hovoru. "Ivi víš jak já to mám.." odpověděl mi laskavě Liborek a rozloučili jsme se. Vím, Liborku, a mám tě moc ráda i tak. Ale proč to musí mít i Junior?

Chodí pořád na rugby, ale příští rok ho chce vyměnit za fotbal. Mně je to srdečně jedno, já jsem typický příklad neambiciozní matky, co se sportu týká. Moje jediná opravdová starost co se sportu týká je aby v něm nebyli příliš dobří. Myslím, že vrcholový sport tělo spíš ničí, často musíte obětovat školu a čas nejistému výsledku; a prostě budu daleko radši když budou dělat sport jako hobby.

Čteme spolu hodně, ve francouzštině čteme Julese Verna a jeho Cestu kolem světa...; v češtině zase Toma Sawyera. To je strašně těžká knížka, má bohaté věty a používá nezvyklá slova, ale baví nás oba moc. Taky hrajeme šachy,  a teď začal hrát přes internet s pradědečkem v Čechách, který býval krajský šampion; tak uvidíme jak mu to půjde a hlavně jak ho to bude bavit dál.

Je pořád tak laskavý a hodný a je s ním neskutečná legrace. Občas se na něj dívám a nemůžu pochopit, že je opravdu můj, že mám tak velké, úžasné dítě.

Princezna je absolutně boží. Je to malý uzurpátor, žárlivec a přitom je tak sladká, krásná a strašně rozumná. Chce si se mnou často hrát, ale připadá mi, že v tom nejsem nějak dobrá. Buď si hrajeme na "paní učitelku", kdy se společně se zvířátky a panenkami účastním výuky, zřejmě  v nějakém výchovném ústavu. Docela často mě posílá za dveře na hanbu, sedět na židli, což mi vyhovuje, protože můžu surfovat na mobilu. Dítě ale rychle pochopilo, že absence jediného živého žáka je pro hru limitující, tak mi rychle odpouští a můžu se vracet zpátky.
Hrajeme si i s panenkami; naposledy mi dala dvě, ke kterým důležitě podotkla že jsou víly, sedla si naproti, odhrnula si vlásky z těch svých krásných modrých očích, držela své dvě panenky a vážně čekala až začnu. Začala jsem nerozhodně s panenkami ťapat směrem k ní, když Princezna protočila panenky a podotkla "Jsou to víly, mami!". Nechápala jsem dál, tak mi dítě vysvětlilo, že "když můžeš letět, nemusíš chodit!".
Vzletěla jsem s panenkami do vzduchu a chvíli tam kroužila. Princezna mi důležitě zašeptala "teď mluv!!!" V tu chvíli mě naštěstí zachránil Junior, který projevil touhu pokračovat ve hře, protože "chtěl i u tatínka, ale vyhodili ho".
Jsou věci, které spolu ale děláme rády a jdou nám. Hodně čteme, vždycky se o mě opře a poslouchá. Spoustu knížek už umí skoro nazpaměť, je to taková poctivka, organizovaná holčička; takže odmítá vynechávat jakoukoliv část knížky. V "Palečkovi" čteme tedy i všechny grafiky, techniky, a to že knihu vyrobil "Grafobal, a. s. Skalica" nezapomenu už nikdy.
Ráda se taky maluje, lakuje si nehtíky, dvakrát jsem jí natočila vlásky - jednou doma a jednou když jsem jí vzala na Labutí Jezero.
Je to asi deset dnů, byl tady balet ze Saint Peterburgu. Podařilo se mi sehnat levně dva lístky té nej kategorie a nakonec jsem se rozhodla, že sebou vezmu Princeznu. Junior už na baletu byl a Tomáš o něj velký zájem nejevil (lebo tam behaju chalani v elasťákách), a tak jsme se vypravily spolu.
Měla krásné šaty, natočené vlásky, čelenku v hlavě, dokonce i lesk na rtech a navoněla jsem ji mojím parfémem. Zářila jak malé slunce; nesla se jako opravdová Princezna, byla tak krásná a tak šťastná až mě to dojímalo, což ona pozná - před začátkem představení mě chytila oběma rukama za obličej a řekla "úplně se ti chce plakat jak jsi se mnou štastná, že?"

Orchestr i balet byly absolutně dokonalé. Šeptala jsem Princezně příběh, o narozeninách prince, o zakleté Odetě, o zlém čaroději. Princezna poslouchala; zezačátku dirigovala celý orchestr a sledovala s napětím balet, jen občas vzdychla jak je to "klásné".
Pak byla u mě na klíně a sledovala představení tak klidně, tak hrozně klidně.. dokud se orchestr neztišil na minimum a do nastálého ticha a marného rozhlížení prince Sigfrieda se rozléhalo jen tiché chrápání mojí dcery. Balet nabral naštěstí rychle spád, orchestr basoval a já jsem balila. Konec uvidíme až se vrátí zase za dva roky.

Hodně ráda taky maluje a vytváří věci. Já jsem na to tak strašně nešikovná, ale snažím se pomáhat a chválit. Moc jsem nechválila jen minule, když ze školky přinesla jakousi věc, oblepenou černou páskou, která ze všeho nejvíc připomínala nějakou podivnou skoro latexovou sexuální pomůcku. Ukázalo se, že je to mikrofon. V této souvislosti a před naším příjezdem do Čech upozorňuju, že si stále myslí, že malá pizza je pička. Snad ji to s rozvojem slovní zásoby zase přejde; takhle nás zaskočila už loni když se svěřila v Čechách přátelům že "já mám malou pipici a maminka má velkou pipici". Naštěstí se brzo ukázalo, že mluvíme o čepicích a konverzace se zase plynule rozběhla.

Teď už tenhle román pošlu; a vrátím se k plotně. Vzhledem k hubnoucím pokusům je třeba dát pozor i na stravování; tož mi držte palce! :)