sobota 31. prosince 2011

Mini bilancování - a co děti? Mají si kde hrát?

 U nás mají, celý byt začíná vypadat jako gigantická herna, k radosti našich dvou pokladů. A co je tedy u nich nového:

Princezna nerada usíná a vůbec se nerada nechává jakkoliv manipulovat. V postýlce buď řve nebo si rozsvítí světlo, vytáhne si knížky, na které dosáhne z postýlky a čte si. Ukazovala jsem ji dnes mým „krásným sestrám“, jak se říká švagrovým ve Francii.
Nakukovaly jsme všechny tři za dveřmi a smály se „Já jí zhasnu!“ nadchla se ta mladší a v nastálé tmě jsme poslouchaly nadávky v dětské verzi.
Asi není náhodou, že zrovna tahle švagrová bude naší princezně kmotrou.

Moje holčička má už vlásky pod ramena, zvlněné hnědé pramínky voňavých heboučkých vlásků, které skoro denně pročesávám a dělám culíčky (na copánky to ještě úplně není, ale „ca pousse“ - rostou, rostou) a když ji netahám, ráda drží a těší se že bude „klásná“.
Často se na mě dívá s takovou láskou v očích že jí odpouštím noční vstávání na dva roky dopředu (i když by už mohla začít spát lépe) a nechce se mi věřit tomu, že to je to samé dítě, které se mě občas snaží pokousat.

Stejně tak ráda se obléká a pak jde k nám do ložnice, podívat se do velkého zrcadla. Často si k tomu vezme nějakou vkusnou (jedovatě růžovou) kabelku a je vidět že se jí až štěstím tají dech, jak je „kuásná“

Moc ráda maluje (to od technicky založeného juniora neznám), občas přijde s tím že si přeje "něčo namalovat", posadí se ke svému stolečku a způsobně čeká až jí donesu vše potřebné.

Rozmluvila se v krátkých větách, bohužel většinou s negativním významem.
 Je to pořád vizuelně krásné, sladké dítě, které denodenně – bez přehánění – sklízí od kolemjdoucích chválu. Má zvláštní dar uchvátit důchodce, prošedivělé padesátníky (tatínku, vždycky si na tebe vzpomenu!), desetileté děti jdoucí ze školy, maminky i mladé muže a ještě mladší slečny. Větu jak je princezna „mignone“ slýchám cestou ze školy i do školy; o něco méně na nákupech kde dítko bez skrupulí ukazuje svou negativní stránku a aspoň v polovině případů hystericky řve.

Při předvánočních nákupech ječela a tloukla do nákupního vozíku a snažila se vypadnout ven nebo se zahryznout do madla. Na dotaz co chce odpovídala stručně „Ven! Domů!“
Když jsme konečně vyjely za pokladny dítě se uklidnilo, začalo se usmívat a dokonce v klidu vystoupila a ťapala okouzlená po svých, podél vánoční výzdoby. Zastavila se u osvětleného stromečku „klásá.. klásný!“ spínala dojemně ručičky.
Výjev jako z jesliček přilákal i dvě krásné elfky, které se staršími dětmi kreslily obrázky. „Jak ta je „mignone“! volala blonďatá elfka na kolegyni a podávala naší příšerce sladkosti. Pustila jsem košík a otočila se k ní „Slyšela jste jak strašně tady řvalo to dítě?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Elfka pohledem hladila mou princeznu. „Slyšely, to byla hrůza!“
„Tak to byla ona!“ oznámila jsem jim.
„Mais c´est pas possible!!“ volaly obě unisono ještě když jsme odcházely.
Ale bylo to possible. O tom se přesvědčil i GoSport, kde kvůli princezně otevřeli extra pokladnu. Obsluha přežila náš postup obchodem a dvě minuty čekání ve frontě, pak rezignovala, zavolala kolegu, pohybem hlavy ukázala na nás a do minuty jsme byly venku.
Manžel příhodu vyslechl s klidem. „To je tím, že není pokřtěná“ zhodnotil situaci.

Všech Pere-Noelů, které jsme potkávaly když byl junior ve škole se princezna bála. Křičela "bojí, bojí!" a tiskla se ke mně, otočená co nejdál od záhadného pána v červeném.
Pere-Noel je ale štědrý, tedy všech šest, které jsme potkaly bylo, a bonbonky krmili aspoň mě,
Jen na klín jsem si jim, pravda, nesedala.

Jednoho - a pravého! - Otce Vánoc jsme našli také v centru Limoges, kde se zdarma fotil s dětmi. Junior se ho trošku bál, tak na fotce má takový křečovitě-zoufalý výraz, ale i to se počítá.

Prošli jsme se zároveň po kouzelně osvíceném centru Limoges, děti zářily nadšením a všichni jsme se o to víc těšili na Vánoce, které byly krásné, tak akorát štědré, s pravým stromečkem a svíčkami (k hrůze všech návštěv); princezna u každého dárku běhala kolem stromečku a volala "peta peta petalda, dálek!" - brzy jsme si vzpomněli, že je to díl v Teletubbies kdy Dipsy (z nepochopitelného důvodu) volá "peta peta petarda, dipsy dostal dárek!!" a junior několikrát padl na kolena a děkoval, až jsem měla slzy v očích.

Junior dál prokazuje svou přirozenou inteligenci (dohady ze které je to strany jsou časté), a v pohodě čte ve dvou jazycích.
Neuměla jsem si představit jak to bude probíhat – my čteme všechno, zato Francouzi jsou národ který slovo „queue“ přečte jako „k“ a „avaient“ jako „ave“.
Junior už v pěti letech víceméně česky četl, ne plynule, ale přečetl si všechno co chtěl.
Naučil se číst tak, že sám začal rozkládat a pak skládat slova, a pak ke svému štěstí zjistil že korespondují s písmeny a že vše co vidí je vlastně také jen na písmena rozložené slovo. Což se malým Francouzům stát asi nemůže.
Nevěděla jsem ale jak přijme francouzský způsob čtení a vůbec celou, dost tvrdou výuku. A protože nám naše „miminko“ doneslo první vysvědčení (až jsem opět zamáčkla slzu v oku), zjistili jsme, že to naše dítě známe dobře a přesně splnilo očekávání.
Píše katastrofálně (ale je levák, kluk a věčně zamyšlený), málo se soustředí (ale vždycky splní co má, a dobře) a povídá ve třídě. Sice poté co skončí s prací, ale tuhle jedinou připomínku jsme vzali jako mírně negativní, ačkoliv před dítkem jsme brali vážně všechno, aby se nepřestal snažit hezky psát a soustředit se, že.
K vysvědčení více v tématu „škola“, které snad bude brzy.

Česky mluví pořád dobře, ale častěji teď překládá věty přímo z francouzštiny – místo „co je dnes za den“ říká „který jsme den?“ (on est quel jour), občas vytvoří novotvary jako zaplatíme u „kesky“ (a la caisse – tj. u pokladny) nebo si na pití bere „butejku“ - tj. Láhev, une bouteille.
Vždycky mu to rychle zopakuju správně a hned mu odpovím, moc se v tom nepitváme.
Stejně jako ve výrazu „pitchounette“ (čteme „pičunet“) kterým občas počastoval sestru (dodávám že je to něco jako „holčička“ v češtině).
Do vysvětlování proč se to slovo nehodí, se moc nepouštím, to jsem si mohla dovolit jen u manžela a jeho rodičů, když mi poprvé řekli že jsem „pičunet“ a já jsem se u nich (těhotná) málem rozplakala.

Má dost bojovné období, jako všichni kluci v jeho věku, běhá, střílí, nevnímá mě, padá pod postel, pere se sestrou (ale velmi ohleduplně), zapomíná krmit morče (péče o to chuďátko je plně na mě, jak jsem očekávala), a je s ním strašná legrace.

Když už se na něj náhodou zlobím (což moc často není), vždycky mu vysvětlím proč a pokud mi to přijde nepřiměřené, omluvím se mu. A on se zase omluví mě. Jen princezna se asi nikdy nikomu omlouvat nebude.. ale nepředbíhejme.

Při jedné cestě do školy, kdy jsem pěnila při odchodu z domu a pak jsem mu v autě vysvětlovala, že když zapomene obléct spodní prádlo, mikinu, vyčistit si zuby, při odchodu potom bundu, čepici, pak se vrátí pro aktovku a nechá tam zase tu čepici a pak nevezme klíče (já s princeznou už jsme v té době dávno v autě), a to co udělá, udělá jen proto že nad ním stojím a trpělivě opakuju duší nepřítomnému dítěti co má dělat, že to je prostě moc. A že mě mrzí že se na něj pak zlobím, ale že už fakt nevím co dělat víc.
„Víš mami“, podíval se na mě sladce junior, „můžeš si třeba jen myslet, že jsem strašnej, ale nebudeš mi to říkat. A až Tě to přejde, tak budeš vědět že vlastně nejsem strašnej, ale protože jsi mi to neřekla, budeme všichni pořád štastní!“
Byla jsem dojatá a těžko hledala slova „..ale broučku, já si přece nikdy nemyslím že jsi strašný, ani když se na tebe zlobím!!“ ujišťovala jsem ho.
„To je od tebe hezký, mami“, pohladil mě junior zamilovaně po rameni. „Já si teda občas myslím, že jsi strašná matka, ale neříkám Ti to.“

A ještě se občas vyplácí i finančně – vyskládávala jsem nedávno v obchodě věci na pás, princezna se snažila udusit rohlíkem nebo aspoň vypadnout z košíku a junior stál před pokladní a zaujatě ji sledoval. Paní před námi doskládala své věci a odešla.
Pokladní mě pozdravila, usmála se a dívala se s úsměvem na juniora. „Alors au revoir!“ řekla mu a to už jsem se zase na ni dívala zmateně já. Proč se s ním loučí? Šílená pokladní? Mám volat ochranku? Nemá ráda děti? To zešílí až se jí objeví princezna před očima!
Situace byla ještě záhadnější když se pokladní otočila ke mně a vyděšeně mi řekla „On je Váš?“
„Bah oui....“ řekla jsem opatrně a čekala co bude dál.
„Oh mon Dieu!“ bědovala pokladní a vysvětlila mi co se stalo – junior byl příliš blízko paní, která odešla, navíc věkově odhadovala že to musí být její dítě, ne moje; takže ho požádala jestli by jí mohl dát časopisy, které držel (spidermana, vaření, Le Monde) a namarkovala je nevinné paní.
Tu už jsme nepotkali, takže tímto děkujeme neznámému dárci za zhruba 15 ušetřených euro.
Merci, c´est tres gentil!

Dnes večer s námi bude (junior, ne paní) slavit Nový rok a moc se těší, bude ho slavit asi i princezna, která se sice nechá kolem deváté večer uložit do postele, ale do jedenácti má anarchii a čte si; možná odpadnu první já, doufám, že mě vzbudí aspoň na ohňostroj.

Takže Vám všem přejeme krásný Nový rok, zdraví, pohodu a úsměv..

i+m+m+t+t+m (poslední dvě jsou tekila+morče – už máme jen jedno – takový smutný příběh:)

úterý 27. prosince 2011

Když zbydou bílky.. Gâteau aux blancs d oeufs aneb Dort z bílků

je lehoučký, nadýchaný, s minimem mouky, o hodně dietnější než klasický piškot; díky kokosu je krásně vláčný (já kokos moc nemusím, ale v tomhle piškotu je prostě potřeba) a vždycky se povede!


Většinou ho dělám (kromě Vánoc) den po přípravě Crème brûléé, který má spotřebu žloutků skoro stejně vražednou jako vánoční cukroví.
Tentokrát jsem stihla vyfotit poslední dva kousky, což jako ilustrace stačí, takže první recept (se speciálním věnováním pro Míšu:) je tady.

Potřebné suroviny:
6 bílků
50g mouky
50g maizeny
200g cukru moučka
100g másla
kokos (podle chuti, já dávám tak dvě hrsti)

-a na dozdobení co máte rádi-

A jak na to:
- předehřát troubu na 180
- rozpustit máslo a nechat chladnout
- vyšlehat sníh z (chladných!) bílků
- zašlehat do pevného sněhu cukr, obě mouky, kokos a nakonec (rozpuštěné a zchladlé máslo)
- nalít do formy (já mám sklo+silikon, jen vymažu máslem)
- a péct tak 25-30 minut než zezlátne a vypadá tak, jak má korpus vypadat :)

A co s ním dál - u nás je nejoblibenější slaďoučká omáčka z lesního ovoce+créme fraîche, tentokrát to byla jahodová marmeláda, kterou jsem pomázla korpus a 400g šlehačky, vyšlehané se ztužovačem a jeden jogurt. 

před pečením..

..a po upečení. Jak říká junior "Mami, víš proč s tebou rád vařím? Protože to je úplný zázrak jak se to vždycky promění!" (těch děr si nevšímejte, místo špejlí jsem koupila podložku na rolování suši, takže jsem zkoušela jestli je dort upečený nožem, tím největším co máme)


Junior si sám nakrájel i ozdobil..



ale aspoň pár fotek jsem konečně udělat stihla!


sobota 24. prosince 2011

Štastné a veselé!

Vám všem, známým i neznámým, přejeme krásné Vánoce a ať je (nejen) ten dnešní den kouzelný, pohodový a šťastný.

 A kdybyste chtěli vědět kde že to ten Ježíšek bydlí (tedy jeho pravá ruka Santa, tedy Pere-Noel)

.....tak.... byl objeven v Limoges!



Krásné svátky Vám všem et a bientot!

čtvrtek 22. prosince 2011

Když v Limoges prší..

mám rozepsaných pár novinek od nás, i článků, ale nějak nevím jak to sem naskládat. Chaoticky? Dát tomu smysl? Počkat až něco dopíšu?

Pro pobavení Vám ale musím napsat přes jaká klíčová slova někteří "neštastníci" našli můj blog.
Nevím jestli bylo jejich překvapení po zjištění na jakých stránkách jsou větší než moje, když jsem zjistila za jakým účelem přišli.

Slovní spojení odkazující na můj rodinný deníček byly mimo jiné:

- vánoce ve Francii (to je samozřejmě v pořádku)
- doliprane (také normální, anestetika jsou potřeba všude)
- montáž ve Francii (chlapec asi zíral když viděl blondýnu montující postýlku pro syna,
                               místo pracovních nabídek)
- kde bydlí ježíšek (to už mě zarazilo - já to sama nevím, přísahám!)
- opilé holky se svlékli (přepisuji včetně té hrubky na konci...a zůstávám zírat s
                                    otevřenou pusou)
- kázání na hoře (a to nechápu už vůbec - asi ze  mě bude novodobý Mesiáš?)

A pár fotek z deštivého Limoges..


Pozor, to bílé auto je také zaparkované! Na druhé straně neprůstřelně ucpal chodník náklaďáček. Pokud se chci dostat k juniorově škole, která je vpravo vzadu v té úzké uličce, musím jít bud po přechodu kde se vrhnu naslepo pod kola autům, abych pak na druhé straně zjistila že na chodník se stejně nevejdu a můžu pokračovat po silnici, nebo prostě přejdu mimo přechod, přímo v další křižovatce o deset metrů výš. Pořád váhám jestli to neposlat jako teplý bonz..
Cestou ze školy, průchod kolem aut jsme přežili

Parkuju bud v téhle ulici, nebo u parku který začíná na jejím konci..

a chčije a chčije...

A když už pak neprší... :)

Maminko, ty máš ale velké.....nohy!

neděle 18. prosince 2011

Vánoce ve Francii

..dostávám spoustu dotazů jak se slaví Vánoce ve Francii, tak se dnes pustím do krátkého a naučného článku. Vzhledem k rozloze Francie, počtu obyvatel i tradic se nebudu pouštět do žádných větších akcí a budu se držet toho co znám od mojí rodiny, sousedů a přátel.
Můj výčet je subjektivní. Možná někdo zažil Vánoce ve Francii úplně jinak a článek ho překvapí, stejně jako mě překvapilo zjištění z předloňských svátků, že na severu Čech se jí na slavnostní večeři vinná klobása.
Vinná klobása!! Ale k věci:

Ačkoliv jsme jako Češi národem největších ateistů v Evropě, dodržujeme pro cizince až šokujícím způsobem advent a spoustu dalších tradic kolem.

Když to vezmu postupně, Mikuláš prý snad v některých oblastech chodí, v těch které znám já ale ne. My jsme ale rodina multikulturní, k nám přišel.
Bohužel musel vylézt oknem a přichystat dětem nadílku na terasu, při výskoku z okna si roztrhl punčocháče a pak jel po mokré trávě a hlíně dva metry samospádem až k autu, kde byly dobroty schované.
Děti ovšem nadšené byly a to že jsem měla hlínu i ve vlasech a oteklé koleno jim nepřišlo nijak divné (manželovi, který dorazil pozdě večer, také ne)

Zpět k tradicím – zapalování svíček na adventním věnci (hotový se sehnat nedá, takže jsme vyráběli) je pro všechny velkou neznámou, stejně jako pečení cukroví, které miluje rodina, přátelé a širší okolí; díky tomu jsou dárečky pro paní učitelky a učitele jasné, jednoduché a vděčné.

Velká spousta Francouzů připraví aspoň dokonalou vánoční výzdobou, fotky dodám – tolik Santů lezoucích z oken, balkonů, svítících sobů, blikajících sáněk, žárovčiček lemujících celé domy, příjezdové cesty, zahradní altánky i stromy a keře, to jsem ještě neviděla.
I my jsme podlehli, máme malého, roztomilého svítícího soba (diskrétně doma) a lezoucícho Santu, ten náš ale vypadá spíš jako když slaňuje a fakt se bojí; vyvolával ve mně tak mateřské pocity že jsem ho vzala dovnitř, teď slaňuje bezpečně nad květinami a sedačkou.

Betlémy – opět vzorek francouzské populace mně známý betlémy sice zná, ale doma je nemá. 

Vánoční stromeček se zdobí s předstihem, každá rodina má své vlastní know-how, teď už je ve většině francouzských domácností stromeček připravený a nachystaný.

Přímo na Štědrý Den je nejen pro křesťany důležitá půlnoční mše, která má v předehře i verzi pro nejmenší, začínající kolem rozumné šesté hodiny.

A jsme u toho hlavního - na Štědrý den je velmi podstatnou, spíše nejpodstatnější záležitostí večeře, Le Reveillon, kdy jsou součástí menu luxusnější jídla, šampaňské a vína ladící s každým chodem.

Francouzi, kteří i normálně řeší recepty s vážností přináležející navádění jaderné ponorky, si dávají ještě více záležet a už teď je procházení katalogů potravinových řetězců mučivou rozkoší.

Na Štědrý Den, před slavnostní večeří, se nepostí, a i když manžel už ví co to je zlaté prasátko („jaké prasátko?“ „vy máte prasátko?“) tak je jediný, vidět ho také netouží.

Večeře má v celé Francii několik styčných bodů, skoro všude se jako předkrm podává Foie Gras.
Předkrm často doplňují i ústřice, letos budou také u nás. Manžel je sice rád nemá, ale aspoň mi pomůže s otvíráním, tím snad minimalizujeme riziko úrazu.

Hlavní chod je většinou krůta, často s kaštany, kaštanovým pyré, případně kaštany plněná; u nás s gratinovanými brambory.

Jako dezert se podává „Buche de Noel“, natvrdo přeloženo jako „Vánoční poleno“.
Jak by mělo Poleno vypadat, v tom se jednotlivé domácnosti liší.
U manžela to byla vždycky zmrzlina v patříčném tvaru (koupená, ne domácí, tady se kupují běžně i celá hotová menu, které Vám kuchaři z Intermarche připraví den před Štědrým Dnem k odběru, i se sadou vín a Champagne, plus návodem co se k čemu hodí), u sousedů Buche de Noel znamená zmrzlinu, ovšem s piškotem nebo nějakou „sušenkou“ uvnitř, jsou také návody na upečení, podle kterých se Buche de Noel kvalifikoval jako roláda.
V části Francie, hlavně v Provence, se dodržuje tradice Třinácti dezertů, které reprezentují Ježíše a jeho dvanáct apoštolů.
Na severu Francie v okolí Valenciennes a Lille, ani tady u nás v Limoges, se k tomu zatím nikdo nechystá a i my se v této fázi večeře rádi vrátíme k českým tradicím a dáme si české cukroví.

Dárky, které nosí Pere Noel, se v některých rodinách rozbalují 24. večer, často po návratu ze mše (ne tedy té půlnoční..), jiní věší punčochy, na stůl dají hrneček s mlékem (nebo džusem), další s horkou čokoládou, vedle položí pomeranč (nejoddanější můžou přidat i pochoutku pro soby) a jdou spát.
V noci Pere Noel dorazí, ze všeho ochutná a hlavně nechá u stromku dárečky. Je důležité při aranžování dárečků nezapomenout na to ochutnání, ať nezačínáte 25. ranním obecným ohrožením a zarudlým výstřihem, jak mi líčila kamarádka „loni jsem na to zapomněla, najednou slyším jak děti běží po schodech, tak jsem vyběhla, všechno vypila, pomeranč hodila z okna a seno si strčila do výstřihu“

U nás přijde Pere Noel 24. večer, jednak jsme na to s manželem oba zvyklí, no a „last but not least“, kdo by chtěl mít fotky u stromečku v pyžamu??????
Blondýny teda určitě ne!

neděle 11. prosince 2011

Jak nás bylo chvilku o jednoho až dva méně..

Tatínka děti velmi letmo zahlédly v pondělí a pak až do konce týdne odjel.

Já jsem tím pádem konečně stihla napéct, zjistit spoustu věcí o podnikání a zároveň tajně napéct; peču samozřejmě s dětmi nebo po večerech jen s juniorem, ale děti mi aspoň polovinu čerstvého cukroví sežerou rychlostí kobylek; takže pokud nechci dětem zkazit radost a zakazovat jim ujídat a zároveň chci udělat radost všem Francouzům kolem (kteří nepečou a ani cukroví moc neznají) musím upéct dvě třetiny v utajení a okamžitě je schovávat do našeho obrovského sklepa.
Kam se občas bojím chodit, je obrovský, rozlehlý, tmavý, pod celým domem; když jsem se manželovi poprvé svěřila po telefonu, očekávajíc útěchu a uklidnění, odpověděl mi můj muž, vlastnící černý pásek v karate, šeptem „Já vím! Já se taky bojím, nejhorší je jak se za tebou samy zabouchnou dveře..“

Ve středu děti snídaly, já jsem otevřela klec a balancovala jsem denní příděl jídla pro naše svěřence, morče se na chvilku schovalo, králík v klidu ležel v kleci.
Posunula jsem ho rukou a ke své hrůzě jsem posunula velké, nehybné, ztuhlé tělo. „On chcípnul!“ vytřeštila jsem oči a junior se s třesoucí bradou rozběhl ke kleci.
Snažila jsem se jak to jen šlo zmírnit dopad svých slov a vymyslet jak dostat bez záchvatu paniky to velké tělíčko někam pryč; velký problém bylo už jen vyndat morče, na králíka jsem se nemohla ani podívat a přikryla jsem ho taškou; ovšem morče se neustále tisklo k jeho bezvládnému tělu a já nemohla ani ječet, abych nerozdmýchávala smutek v už tak smutném dítku.

Nakonec se vše podařilo, klec jsem vydrhla, vydenzifikovala, sebe také; a vyrazili jsme do Jardilandu pro nového člena rodiny, jak kvůli morčeti, tak kvůli juniorovi. V Jardilandu se jako zásadní ukázala má nevědomost ohledně pohlaví prvního morčete (junior ho pojmenoval Sára, ovšem to ještě nic neznamená) a tak v rámci zachování klidu v kleci a s tím že je to padesát na padesát jsme vybrali malou, bílou, morčecí holčičku, tentokrát Kláru.


Odpoledne volala prababička, po chvilce povídání jsem jí předala princeznu.
„Není“ opakovala princezna do telefonu, „není, nemá“ zvyšovala hlas a mávala ručičkami. Naklonila jsem se k telefonu.
„Tak si hraješ s králíčkem?“ ptala se něžně babička.
„Není! Kálík není!“ rozhazovala rukama holčička.
„Má dlouhá ouška, viď?“
„Nemá.. není...“ vysvětlovala malá slečna dál. Doběhla jsem přivřít dveře k juniorovi do pokoje a vrátila se k telefonu.
„Králík dnes chcípl, babi“ vysvětlovala jsem babičce celé ranní drama a princezna pak plynule pokračovala ve vyprávění o „močeti“.
Co babičce nevyprávěla byl úžas dětí před Santou, kterého nám vystrojil GamnVert, do kterého jsme se také zajeli podívat když jsme hledali nové cochon d´inde, tedy morče.

Pokud mi ten z Intermarche připadal jako člen Ku-klux-klanu, za čímž si stojím, i když ho už Intermarche narovnal, vytáhl mu kapuci z hlavy a trošku urovnal dárky, což si na fotce musíte odmyslet, pak Pere-Noel v GamnVertu je senilní alkoholik, který ztratil dárky i sám sebe a teď vyspává kocovinu.

Santa z Intermarche, uz upraveny, narovnany, bez cepice narazene pres pul obliceje. Ale to nejlepsi teprve prijde!
Vesele Vanoce přejí Anonymní Akoholici!

 
Aby problémů nebylo dost, ve středu v osm večer zazvonil zvonek.
„Salut Iva, c´est Pierre“ ozval se v interkomu naléhavý hlas souseda. „Spadla k Vám na zahradu helikoptéra, můžeš otevřít?“
„Co se děje mami?“ přišel junior s rukama v kapsách.
„Spadla nám na zahradu helikoptéra“ vydechla jsem
„Hustý!!“ zaradoval se junior a běžel otevírat dveře a okenice na terasu.
V předtuše epické katastrofy jsem našla klíče, naše kovaná vstupní brána se otevřela a já čekala vjezd zásahových jednotek a rychlou evakuaci mě a dětí.
Za dveřmi stál jen rozesmátý soused s vysílačkou v ruce.
„Promiň že tě ruším takhle pozdě, ale vyletěla mi tamhle nad stromy, pak se roztočila.....“
Sousedovi s hledáním pomohl i tak nadšený junior, helikoptéra byla nakonec až u dalších sousedů, a já mu s úlevou donesla misku cukroví pro něj i pro jeho zlatou Brigitte, které jsme už měsíc kvůli našim nemocem pořádně neviděli.
Koňak jim ale nedošel, jak jsme byli ujištěni, tak snad příští víkend opět zapadneme do soudského koloritu.

pátek 2. prosince 2011

Big brother je mi v patách..

"Co jsi dělala 28 října ve 12:44?" zeptal se mě chladně manžel do telefonu.
Seděla jsem u rodičů v obyváku a začala s neurčitě špatným pocitem zpytovat svědomí "No.. já nevím..."
"Tak já ti to řeknu" přerušil mě choť "jela jsi přes Dijon jako prase!"

A tak jsem dostala svou první pokutu na 40 euro.

V podstatě jsem s tím souhlasila, v čechách jsem pořád volala po tom aby konečně začali orgáni s anarchií na silnicích něco dělat, ovšem když jsem při návratu dostala další složenku na 40 euro, kdy jsem rychlost překročila o tři kilometry, to už mi přišlo moc.
Věděla jsem i přesně kde to bylo, dlouhé stoupání, rovina a abych neztratila rychlost trošku jsem zrychlila, zdálo se mi že jsem pořád pod 95, tj. v toleranci.
V té vteřině mě vyfotili. Přísahám.

Obálka "Svoboda, rovnost, bratrství" dorazila asi čtyři dny po našem návratu z čech a manžel mi ji s ponurým pohledem začal tahat z ruky.
"To je pro mě!" bránila jsem se.
"Z toho bych radost neměl, to je určitě pokuta. Jak uvidíš Liberte, egalite, fraternite, je to průser!" poučil mě můj vlastenec a mezitím bleskově jeden list vyhodil, jeden list schoval a z třetího odtrhával spodní část.
"Nejhorší je že už ani nemusím číst instrukce" povzdechl si u toho.

A to nemusí, protože sám už dostal pokuty dvě. Jednu na 90 euro, za překročení rychlosti ve městě o jeden kilometr (čtete dobře). A druhou klasicky na 40 euro, za překročení rychlosti o 3 kilometry mimo obec.

Jakmile zjistím který že z prezidentských kandidátů chce tenhle zákon změnit (tak že pokud překročíte rychlost do mene nez deseti km, neplatite nic, o vice jak deset ale pokuty jeste pritvrdi) volím ho!

A zjistíme jestli by do našeho auta nešel namontovat tempomat.. asi by to vyšlo o dost levněji.

A fotky na závěr, až na to že jsem zredukovala svá Vánoční přání kvůli pokutám skoro na nulu je život ve Francii víc než fajn. Princezna si dokonce pohrála na dětském hřišti´, kterým já se vyhýbám jak čert kříži, chodím tam jen když tam nikdo jiný není, však mě znáte.
A ve středu když byl junior na karate jsme měli štěstí! Kromě dvou milenců, kteří nás ale nijak nerušili, bohužel asi to samé neplatilo vice versa.
Levitující slečna (láska Vám dá křídla!)

Zone nord v Limoges, nakoupili jsme svítícího soba a vyrazili jsme na procházku.


 A dnes jdeme péct linecké :)

středa 30. listopadu 2011

Fotoblog..

v momentě kdy bychom mohli vyrazit aspon na malou procházku, i když já antibiotika jíst začínám a cácorka je dojída se ochladilo a začalo pršet, takže se můžu věnovat Vám a oblažit Vás fotografiemi; vezmeme to od září, protože slibované nahotinky z pláž z jihu Francie Vám ukázat musím.
Máte radost? Těšíte se? :)


Tak čím začít.. nejdřív zvířátka.
Ve zprávách bývají nakonec, u nás to bude na rozjezd.
Copak jste ještě neviděli? Měli jsme žáby, netopýry, šneky, kočky, kobylky, tisíce druhů můr a much a hmyzu.. ale co tady ještě nebylo..? Ježek!


"Měli bychom ho vzít domů a zvážit ho, víš?" chytla jsem manžela za ruku a ten se rozesmál. "...a kdyby měl míň než půl kila tak si ho vezmeme domů a vykrmíme ho a když to nestihneme tak ho necháme přezimovat!"
To už se manžel nesmál, chvilku se díval jestli to proboha zase myslím vážně, pak mi řekl že on ježky vážit nebude, natož se o ně starat; že tenhle je pěkně vyžranej a že mám šílené nápady; a pak ho (jemně) popohnal směrem k sousedům než jsem ho stihla zvážit a odblešit já.



 A ať Vás dlouho nenapínám, přejdu rovnou k pláži poblíž Perpignanu..



Tohle jen pro ukázku - manžel tvrdí že si myslel že fotí mě. Hmmm





A pak si před nás sedly tyhle gazely. Netrvalo dlouho a byly obě nahoře bez, a záhy dokonce - všechny tři nahoře bez!
 

škoda že na fotce kde vedle nich stojí rozzářený manžel mám i polonahé děti, takže ji zveřejnit nemůžu. No byly holky krásné, ale hulily jednu za druhou a byly bohužel dost vulgární; ale to Vy nevíte.. jak říkal Svěřák "..já se neotočil, já je mám pořád krásný.."



Takže o to radši jsem byla když nám vlna zchladila tatínka (je někde uprostřed..)



Od pozdního odpoledne hrála partička místních "boules", aka petanque


škoda že jsem nevyfotila moment kdy se jim středem prohnal pařížan na motorce.. to byla teprve jízda



Výletu k moři se zůčastnil i psík! Bohužel se nějak nechtěla dívat do foťáku, lepší foto nemám.

A zpátky do Limoges...



Ulička vedle juniorovy školy, svažuje se dolů k Vienně (kde jsem včera byla vyfocena, překročila jsem rychlost o 2km - po odečtu, tedy- a dostanu další pokutu na 90E.. Ježíšek fakt nepřijde. Fenomenu pokut bude brzy věnován ne-li článek, aspoň tučný odstavec!



Ulička v centru, na konci výborná restaurace "Les petits ventres", tedy malá bříška. Já jsem při odchodu měla bříško jako naše vypapané morče a jejich "
Magret de canard rôti à l’ananas  & flan de foie gras", tedy kachní prsa pečená na ananasu a flan z foie gras, to je kulinářská výzva.



Jak říkal nadšený junior "mami, oni se muckají na střeše!" A muckali.. roztomilé to bylo!

Zajeli jsme konečně do Panazolu, kde je každou neděli obrovský trh. Velká část už je okupovaná vietnamskými trhovci a příšernými hadry, stejně jako u nás, ale pořád ještě zůstává dost stánků s olivami, klobáskami, masem, rybami a sýry.




Plavaly po řece rybičky, vystrkovaly ploutvičky... plavaly po řece sardele, vystrkovaly.. ploutvičky.


.. pokud by Vás to napadlo stejně jako mě: Ano, ta drobná slečna uzvedne i ten obrovský sýr úplně na konci.


Junior začal chodit na karate! Vím že fotka je rozmazaná, ale aspon nelezeme ostatním dětem a panu učiteli (nebo jak se mu říká? mistr?:) do soukromí. Baví ho to moc, jsou tam úžasné děti a moc příjemní rodiče; a snad se brzy zapojí i manžel - veslování už je zřejmě passe.

A jedna roztomilá fotka - park u kterého nechávám auto když jdu vyzvednout juniora na školní dvůr.

Fotka je z října, tak tady bylo krásně. A bonbonek na závěr - junior se nám zamiloval! A aby toho nebylo málo.. je to Agnanova sestra...


sobota 26. listopadu 2011

Nakupovací story.. (původně to mělo být úplně o něčem jiném..:)


Už druhý týden si užíváme domova. Užíváme by se hodilo spíš dát do uvozovek, princezně nezabraly antibiotika, takže ve středu dostala další a dost nervózně jsme čekali jestli tyhle zaberou; junior sice od pondělí chodí do školy, ale od včera má zase kašel a já i manžel se už deset dnů snažíme vyléčit samoléčbou.

Na druhou stranu, po prvním týdnu beznadějně zabraném léčbou marodů jsem se konečně dostala mezi lidi; tím luxusem pro mě byly běžné nákupy v Carrefouru a Intermarche, kde už začali s vánoční výzdobou. Carrefour ji servíruje ve stříbrné a červené variantě, s velkými saněmi, zářícími vířátky a barevnými, lesklými dárky kolem.
Intermarche asi šetří a požádal o výzdobu školní družinu, protože jinak si neumím vysvětlit výjev kolem kterého musíme pokaždé projít - Pere Noel sedí na židli a kolem něj se povalují dárky a předměty; bohužel je to laciná postavička, ačkoliv v životní velikosti, navíc se na židli sesunul a kápě mu spadla přes obličej, takže vypadá spíš jako člen Ku-klux-klanu, zastřelený v převlečení za Santu ve svém bytě při prohlížení lupu.

V centru Limoges jsem si výzdobu prohlížet nestihla, byla jsem si tam jen rychle koupit šaty na „Gala“, ples manželovy školy.
Výběr šatů měl být „dopoledne pro princeznu“, jak to formuloval manžel; iniciativně obešel asi deset obchodů a zhotovil mi plánek s top pěti, včetně referencí které šaty by byly ty nejvhodnější.
Měla jsem za úkol dát si někde kávu nebo sklenku vína, obejít všechny zmiňované obchody, užít si zkoušení a něco si vybrat. Realita vypadala jinak, z parkoviště jsem se vypotácela z horečkou, snažila se nezkolabovat ve dvou obchodech (do více jsem se ani nepokoušela jít) a místo kaváren a barů jsem jako záchytné body vyhledávala lékárny, v první jsem koupila Doliprane, bratrance našeho Paralenu, ve druhé něco na bolest v krku a ve třetí kapesníky. Šaty ale mám a i při pohledu nezkaleném horečkou bych řekla, že … jsou fakt, fakt dobrý.

A když jsme u nakupování, návrat do Francie mi zase připomněl to co se mi tady tak moc líbí, přístup k zákazníkovi, stejně jako přístup ostatních čekajících, kteří naprosto v klidu počkají až si všechno uklidíte a nikdo se kvůli tomu netváří dotčeně.
Kupodivu to stojí spoustu úsilí často mě, abych neťukala podpatkem a neprotáčela panenky, a to jen díky šekům.
Šeky často používá starší generace; nákup pak proběhne tak že staroušek doskládá poslední věci do tašky a pokladní mu s úsměvem oznámí částku.
Dědeček se také usměje a začne hledat v kabátu na jedné straně, na druhé straně, nakonec si vzpomene že šeková knížka bude ve vnitřní kapse, a ejhle, naštěstí tam je.
Přichází čištění brýlí, chvilka listování, vybrání vhodné stránky, dotaz na datum a pak pomalé a soustředěné vypisování. Absolutně nejdelší je pak zřejmě ověřování zda je šek krytý – pokladní ho pošle kamsi terminálem, načež šek vyjíždí a zajíždí a vyjíždí a zajíždí (oblíbená část našich dětí). Pak ho pokladní vyndá, znovu předloží důchodci s dotazem jestli to takhle „ca va“, dědeček znovu pomalu vše pročte, pokývá hlavou a usměje se. Pak stejně pomalu sundá a složí brýle, poskládá šekovou knížku, propisku, vše uloží kam to patří a rozloučí se.

Ale nikdy nervózně nepřešlapuju, protože když pak skládám já svůj obrovský nákup do košíku a princezna ječí, pokladní si s ní vypráví, fronta se na mě chápavě usmívá; jednou mi pár za mnou doběhl zvážit banány, na které jsem zapomněla, jindy zase za mnou stojící vypráví malé básničky; a co je nejlepší, nejúžasnější a stres snižující je kromě dobře naladěných pokladních, kteří se Vás zeptají jak se máte, pochválí dítě a proberou počasí, hlavně to, že čekají až si uložíte všechny věci kam potřebujete a připravíte se k odchodu, než se rozloučí a začnou se věnovat dalšímu v řadě.

Už jsem na to zapomněla, takže pokladní v Jihlavě, která mě chladně pozdravila a zírala mi u toho kamsi za hlavu; aby pak v momentě kdy mi podala hrst drobných začala do mého nákupu házet nákup dalšího člověka, byla jako studená sprcha.

Kromě skvělých supermarketů chodím moc ráda do naší „malé farmy“, La petite ferme; tak jak jsem se v čechách kromě masa názvu „bio“ vyhýbala, tady mi nevadí, saláty u nich kupuju moc ráda a to luxusní mléko, které prodávají v plastovém sáčku (vzpomínka na doby dávno minulé) to je delikatesa pro kterou si jezdím co tři dny.
Naposledy jsem hledala maso, chtěla jsem kuře, ale nikde jsem žádné neviděla, jen kohouty a kachny.
Slečna za pultem ale po dotazu „jestli náhodou ještě nemají někde kuře...“ vytáhla takovou menší kachnu, takže jsem domů dovezla dvoukilovou kuřecí příšeru. Chtěla jsem ho ukázat manželovi, který skloněný nad stolem studoval mapu; v momentě kdy jsem stála vedle něj se ale kuřeti uvolnila hlavička a svěsila se volně vedle manželovy hlavy, takže mapu studovali dva. Manžel dodnes nevěří že to byla náhoda a že jsem ho nechtěla vyděsit; ale přiznávám, že kdybych věděla jak nadskočí až se podívá zblízka na pankáčskou kuřecí hlavu, udělala bych to sama.
Hlavička pak ohromila i juniora, česal kuřeti „vlásky“, hledal mu uši a moc si přál si ji nechat nebo mi aspon pomoct uříznout mu ji. Děti jsou kruté.
No ale pak už jsme udělali jsme z křídel a krku polévku, zbytek upekli na tymiánu, prsíčka si dali s estragonovou omáčkou a týden jsme měli co jíst.

A abych byla férová, mám i dva nepříjemné zážitky z role zákazníka.
První je z Lidlu, v Rakovníku jsem do něj tak jednou za čtvrt roku zašla, byla tam navíc moc milá dredatá pokladní.
Ten francouzský byl na první pohled stejný jako český - prodávali tam namlich stejné věci jako v čechách, lidi uvnitř ale byli nějak šediví a smutní, žádné úsměvy na které jsem tady zvyklá, a pokladní prošla stejným školením „jak se neusmát ani kdyby mě lechtali“ (na které se rakovnická slečna díkybohu asi nedostala) a dokonce mi i stejným způsobem začala skládat nákup dalšího do zbytku mých věcí.
Takže tam už mě nikdo nikdy neuvidí.

No a za druhé, při výměně onoho záhadného panelu pod volantem politého Colou. Vezla jsem auto do servisu a manžel dorazil také, aby mě s princeznou hodil zase domů (což nás zřejmě uchránilo od větších problémů).
„Garage“, jak tady říkají, byla ohromná, celý Citroen servis je obrovská čtvercová hala kterou můžete projet autem skrz naskrz a všude po stranách obdivovat zavěšená, zvednutá nebo jen zaparkovaná auta a (u zavěšených aut dost nebojácně) pracující týmy.
Hned na osmou ráno jsme měli předat auto, jen jsem předtím potřebovala vyndat autosedačku, takže jsem auto zaparkovala za servisem.
Vzápětí dorazil skrček, (který kdyby se pořád netvářil jako diabetik před cukrárnou mohl být mile vypadajici člověk) s velkou jizvou přes levou tvář a bez pozdravu mi řekl že tam nemůžu stát. Zeptala jsem se ho jestli by to na tři minutky nešlo, že vyndám autosedačku a že kdyby někdo v mezičase přijel, tak uhnu.
Skrček krčil rameny a tvářil se důležitě, nakonec mi pokynul at si přeparkuju naproti a tvářil se u toho jakoby mi právě daroval polovinu státního pokladu.
Přeparkovala jsem a skrček zase přišel se zadumaným pohledem a navrhl mi ať možná zaparkuju ještě někde jinde. V tu chvíli dorazil manžel, který klidně - za neustálého remcání skrčka - přeparkoval už na třetí určené místo.
Skrček k nám mířil znovu a cukal hlavou.
Tiskla jsem zuby k sobě a manžel se ke mně naklonil.
„Uklidni se.. podívej se na něj, třeba má komplex z té jizvy na tváři.“
„Spíš mu tam předchozí zákazníci chrstli horký kafe..a já se jim nedivím„ procedila jsem vztekle.
Jako následek jsem v servisu nedostala kafe, přestože nám ho nabízeli, manžel tvrdil že strašně, strašně chvátá do práce a na horké nápoje není čas.

A protože za chvilku vyrážím na nákup, doufám že jsem to nezakřikla a už pro Vás opravdu chystám ty recepty.. začneme sýrovým souffle, uz mam i nafoceno.

sobota 19. listopadu 2011

Jak jsme k prvnímu kalendáři na rok 2012 přišli..

Chlapec který nám vozí klasickým žlutým autem poštu je jako většina francouzů drobnější postavy (tedy aspon vůči mým 175cm znásobených často podpatky), má rošťácký sestřih, vypadá stále jako lehce zkouřen a je neskutečně milej.

Trošku se přede mnou stydí a ztrácí řeč, ale jinak bych – jak podotýká jeden nejmenovaný milý člověk - neskromně řekla bych že budu jednou z hlavních postav jeho masturbačních fantazií, vybičovaných jeho příchody v pro mě naprosto nevhodnou dobu a tím pádem mými župánky, krátkými tričky nošenými naopak, kratásečky ke kterým si obouvám manželovy boty, abych doběhla k brance co nejdříve; nebo zapnutou bundou v kombinaci s holýma nohama, kdy to vypadá že pod ní nic nemám (a nemám!)

Ve čtvrtek ráno, když mi dovezl balíček, mě překvapil tím že by se odpoledne zastavil, po chvilce naštěstí rychle dodal, že s kalendářem.

Což je taková milá tradice kterou znám už od manželových rodičů a která se naštěstí drží i u nás v Limoges, kdy se Váš pošťák kromě běžných zdvořilostních frází usadí jednou ročně u Vás doma na sklenku něčeho dobrého a můžete společně probrat život, stávky, poštu a tak vůbec všechno a především si zakoupit za libovolný příspěvek kalendář.

Kolem šesté večer jsem akci „kalendář“ pustila z hlavy; takže když se v sedm večer ozval zvonek lekla jsem co se děje.
„To jsem já, Váš „facteur“!“ hihňal se do interkomu mladík.

Když jsem otevírala bránu cítila jsem příjemnou vůni tabáku a alkoholu, což pokud podstoupil koňakovou inaugaraci u sousedů by nebylo překvapující. O to víc mě dojímalo jak se náš doručovatel snažil odmítat alkohol a navozovat dojem že toho moc nevypil. Usadil se u stolu a hodinu si se mnou s chutí vyprávěl; bohužel se mu pletly nohy, myšlenky a s postupujícími minutami i slova; asi k tomu přispělo i teplo a jeho huňatá firemní mikina, kterou si nechával jako záchranný kruh; nevěděla jsem totiž rychle jak říct „odložte si..“ tak jsem to nahradila improvizovaným „nechcete se svléknout?“, po čemž mu naskákaly fleky na oblečeji a zapl si zip mikiny víc ke krku.

Dál už jsem nanaléhala, naštěstí z chlapce se vyklubal příjemný společník - mluvili jsme o životě, dětech, čechách, jeho přítelkyni; děti se mlátily kalendáři a já se nemohla dočkat momentu kdy manžel vstoupí do dveří a najde tady naprosto ožralého, veselého a cizího chlapa, sedícího na jeho místě.

Bohužel měl manžel zpoždění a na podobný zážitek si budu muset počkat, což ale asi nebude trvat dlouho – s kalendáři ještě dorazí popeláři a hasiči; a obzvlášt na ty druhé se těším, ačkoliv s popeláři bude možná větší legrace.
A představa toho jak u jídelního stolu sedí několik svalnatých opilých chlapů a manžel vůbec nechápe co se děje je ještě lepší než náš mladinký doručovatel.
Který se, mimochodem, od osudného dne neukázal...

Beaujolais nouveau est arrivé!

Každý třetí čtvrtek v listopadu se v celé Francii objeví Beaujolais nouveau, mladé červené víno které se prodává už po 6-8 týdnech od sklizně; nebo také „nejhorší víno s nejlepším marketingem“ jak mě kdysi poučil tatínek.
Ač je hojně kritizováno gurmány je to přeci jen první známka toho jak budou vypadat další lahve, navíc já mám lehká a ovocná vína moc ráda, takže jsem poprosila manžela ať se někde zastaví a přiveze domů vzorky.

Anestetika v jakékoliv formě jsem po třídenní cestě a následném celotýdenním léčení marodů potřebovala, ale manžel překvapil.
Omlouvá ho extrémní pracovní nasazení (spojené samozřejmě s extrémním průserem, ale to už je jiná věc) nicméně přijel s lahvemi už 16.11., ve středu, což mě mělo varovat.
Sice odborník nejsem, můžu hodnotit jen chutná-nechutná, ale tohle bylo už po prvním doušku velmi podivné víno, upřímně se snažím vynechávat tady sprostá slova, ale teď jinak nejde – ne že bych je někdy ochutnala, ale fakt to chutnalo jako chcánky.

Etiketa pak odhalila tajemství - „Beaujolais nouveau 2009“

Manžel se mi pak svěřil že víno bylo podezřele levné, ale že nemá tušení kolik stálo Beaujolais loni, předloni, případně před devíti lety, kdy ve Francii bydlel; takže láhev bez přemýšlení koupil.

To staré hnusné Beaujolais jsme vylili a doporučuji, opravdu nearchivujte, ale dnes už máme to správné Beaujolais nouveau a jakkoliv nejsem odborník, můžu Vám říct.. letos to bude dobrý ročník, přátelé!

středa 16. listopadu 2011

I cesta může být cíl.. aneb ani další cesta nebyla bez špetky vzrušení


K úžasu všech i svému jsem opravdu vyrazila s dětmi na cestu domů sama.
V pátek šel junior ještě na dvě hodiny do české školy (detailněji příště.. ale bylo to úžasný!) od čtvrtka byl jinak doma, kašlal totiž hůř a hůř, a pak jsme vyrazili; z chladné Vysočiny, která nasládle voněla podzimem, přes zamlženou Prahu až do Německa, kde se na chviličku oteplilo, ale po hodině se začalo ochlazovat a stmívat, my sjeli před Norimberkem z dálnice, vzali to směrem na Regensburg a začali se proplétat silničkami k našemu hotelu.

Cesta začala připomínat horskou silnici; kolem byly neprostupné lesy, mlha, teplota klesla na dva stupně a začala výhrůžně blikat. Snažila jsem se najít vhodnou odpověd na to jak tady proboha budu kdyžtak hledat pohotovost; když se konečně silnice rozevřela a my po chvilce vjeli do upravené a čisté vesničky.

Zeptala jsem se v prvním domě na cestu; paní uměla jen německy, ale zvládly jsme to obě, jen mi pořád opakovala něco co znělo jako „pissen strassen“ a když jsem juniorovi v autě vysvětlila že tam asi bude počuraná silnice nebo tomu nerozumím, naprosto ho to nadchlo.
Druhá část podstatné informace kterou jsem z její němčiny pochytila byla že noch čtyři kilometry. Nebylo mi jasné jak by ta malá vesnička mohla mít čtyři kilometry, takže když jsme po kilometru a půl uviděli značku oznamující že tam víska končí, zastavila jsem bezradně v křižovatce před posledním domem a začala couvat abych cestou zpět našla nějakou živou bytost která by mi poradila.

V tu chvíli tam dorazilo terénní auto, pán stáhl okénko a jadrnou němčinu mi začal nadávat; což mi bylo úplně jedno; vytáhla jsem mapu, otevřela dveře, vyběhla ven a strčila mu hlavu do auta.
Pán byl konsternován, stejně jako další dva pasažéři, ale pak pochopil že se nechci rvát, ale chci pomoct a najednou z něj byl milý venkovský strýc.

Průchod emocím opět dal až když dorazilo další auto a troubením chtělo uvolnit ucpanou křižovatku. „Fucken!“ zařval pán v autě až jsem málem ohluchla a s úsměvem mi vysvětlil at jedu za ním, že mě tam dovedou.

Cesta se opravdu kroutila další dva kilometry ve kterých jsem juniorovi vysvětlovala co znamená zkomolenina „fucken“; penzion jsem pak uviděla u silnice, ale náš vůdce mě zavedl až na parkoviště z druhé strany, které bych těžko hledala.
Děkovala jsem ve třech jazycích, děti mávaly a rozsypaly u toho dvě balení velkých lentilek, které velikostí připomínají spíš mentosky; a které jsem posbírala a hodila bez přemýšlení na palubní desku.

V pokoji jsem posádce pustila pohádky, dotáhla jsem tam tašky nezbytné pro přežití jediné noci; a že jich bylo, a pak jsem si vychutnávala ten zvláštní pocit, „na cestě“, kdy se čas na chvilku zastaví.

K tomu bych ráda dodala že strach z cesty se dvěmi dětmi a 1600km byl zbytečný.. nejhorší strach byl strach ze strachu, doufám že mi rozumíte, jinak to byla nádherná cesta evropou s malou milovanou posádkou, naprostým chaosem v autě a obrovským množstvím namazaných chlebů, bezlepkových i normálních, jablek, hrušek, banánů, sušenek, čokolád, brumíků, lodiček, coly, džusů, minerálek, mlíček s kaší i obyčejných vod.. prostě díky babi nejen za dokonalé zásobování!

Princezna se v Německu v noci vzbudila asi osmkrát, takže jsem vycházela z hotelu unavená, děti se vedly za ruce, já vlekla tašky, ale scenérie venku nás všechny ohromila a mě probrala; byli jsme uprostřed listnatých lesů, jemně zvlněných a kromě pár vzácných žlutavých vyjímek byly všechny listy jasně rudé a v ranním slunci opravdově hořely.

Cesta se okamžitě začala opět vlnit, při každé zatáčce se objevila nová nachová zákoutí, ale hlavní pozornost na sebe poutaly lentilky, které při každém otočení volantu s rachotem létaly jak barevný vodotrysk po palubní desce sem a tam a děti řvaly nadšením.

Zastavit jsem v těch kopcích nemohla, takže trvalo dlouhých pár minut než jsem konečně mohla přibrzdit a rozdat zbytky potlučených barevných koleček pasažérům.
Pár jich juniorovi spadlo, což okomentoval hlasitým „Fucken!“ a sám sebe pochválil že se učí další jazyk.
Cesta do Francie byla snad ještě klidnější než těch pár hodin jízdy k Norimberku; ale junior byl na tom hůř a hůř. Zrudly mu oči, začal pospávat; navíc opět padla mlha a mně začal asi šedesát kilometrů před cílem docházet benzín. Po těžkém rozhodování a pohledu na dítě s tuberáckým kašlem jsem se rozhodla benzínku nehledat a dostat ho do postele co nejdříve´.
Po příjezdu do hotelu mi milý pan recepční na můj pozdrav a větu že tady máme rezervovaný pokoj odpověděl „..ale to bylo včera!“ a vytáhl papír s červeně podtrženou rezervací na pátek, ne na sobotu.
Naštěstí v pokoji s dětskou postýlkou nikdo nebyl, takže nás ubytoval, já si hned objednala pivo a poté co jsem dostala sklenku kde bylo kápnuto 0,2 mi bylo jasné že už jsme fakt ve Francii.
Kéž by tady někdo založil Octoberfest s jejich litrovými sklenicemi..

Usínání bylo horší, ale nakonec se mi povedlo uspat oba dva i sebe. Někdy po půlnoci junior začal kňourat a jakmile jsem se ho dotkla, bylo mi jasné že má pořádnou horečku.
Léky jsem zapomněla v autě, ale při druhém zakňourání jsem v kraťounkém tričku na spaní vylezla z postele, obula si boty, vzala klíče od pokoje, od auta a láhev mattonky na zablokování dveří do hotelu – nechtělo se mi vyťukávat kód – což se ukázalo jako obrovská prozřetelnost.

Na parkovišti po otevření dveří jsem uviděla skupinku asi dvaceti tmavých výrostků (to je čistě v rámci popisu, z dvaceti bílých bych měla stejnou hrůzu..) kteří byli asi padesát metrů ode mě.
Auto jsem měla asi deset metrů od hotelu a nikdo z nich si mě nevšiml, tak jsem k němu potichu doběhla a pak už s cvaknutím musela odemknout a otevřít dveře. Léky jsem našla celkem rychle, ale to už mě zahlédli a začali mi věnovat přílišnou pozornost. Dva se svižně rozešli směrem ke mně, takže jsem sebrala léky, ve dveřích vykopla láhev mattonky a zabouchla za sebou dveře hotelu.

V pokoji jsem se vrátila do reality, změřila toho mého krásného chlapečka, který měl opravdu čtyřicítku horečku, dala mu léky na teplotu, na kašel a držela ho v náručí aby usnul. Po půlhodině jsme na tom byli bohužel o něco hůř, junior se kroutil, vzdychal stěžoval si že ho bolí břicho, záda a pak mě vyděsil tím že ho to bolí když dýchá, načež usnul.

A mně došlo že kabel od notebooku je v autě, stejně jako navigace která by mi také ukázala kde je nejbližší nemocnice, telefony se mi k netu nechtěly připojit a pán z recepce byl už dávno pryč, ani jsem netušila jestli jsou v hotelu nějací další hosté.
Měla jsem špatný pocit že další výlet do auta na odlehlém parkovišti by nemusel dopadnout dobře, ale zároveň jsem zoufale potřebovala vědět jestli je ve městě Dole, kde jsme spali, nemocnice, v opačném případě přicházel v úvahu Dijon nebo Besancon, oba asi 40-60km daleko; to bych vyjela raději hned a kdyžtak zbytečně, než riskovat že se junior začne horšit a nemocnice bude hodinu cesty autem.
Výrostky by určitě dvě spící nebo plačící děti v náručí zaskočily a nechali by mě nasednout a odjet; pokud ale je nemocnice v Dole, můžu si dovolit počkat jestli léky zaberou.
V této chvíli jsem byla osudu vděčná za mého drahého bratra, s láskou bych ho označila jako opravdového nerda; napsala jsem širší skupince lidí, kteří by mohli být vzhůru a navíc u internetu, zkusila jsem i mou úžasnou Martinku, a jiné.. ale Libča ve kterého jsem vkládala největší naděje opravdu zareagoval bleskově a hlavně s tím že v Dole nemocnice je, napsal mi i adresu a telefon. Takže když po hodině junior začal klidně oddechovat, usnula jsem taky, bohužel jen na hodinu a půl, protože pak začala kńourat princezna.

Poslední den byl pro mě nejnáročnější, byla jsem zoufale nevyspaná a čekalo mě sedm hodin s jedním nemocným a jedním skoro nemocným dítkem; ranní telefonát s manželem, kdy jsem líčila noční drama a svou únavu skončil jeho překvapující větou „ale zase bude dnes krásné počasí!“ a když jsem ohromeně ztichla a pak se zeptala kde se v něm ten nečekaný optimismus bere, pyšně dodal „..tos mě naučila ty...“

Na to už se nedalo říct nic a navíc měl pravdu, asi za hodinu se roztrhala mlha a krajina kolem byla úžasná, nějakou dobu úhledná jako Kraj v Pánovi Prstenů, všude kolem byly mléčně zbarvené krávy a když je konečně vystřídala jejich hnědá, steakově vypadající verze, byli jsme už skoro doma.

Poslední dvě hodiny jsme jeli překrásnou krajinou plnou viaduktů, vysokých mostů a především vulkánů, nevím jak jsem mohla ignorovat že ta úžasná Volcania je od nás jen hodinu a půl cesty.
Ale tak to máme vždycky, když jsme někde na dovolené chceme vidět, poznávat; když někde žijete tak žijete normálně, normálně nakupujete, vaříte, bydlíte.. a když se přiblíží další stěhování, jen si uvědomuju co jsme zase nestihli.
Takže předsevzetí..  budeme objevovat!

A jak to všechno dopadlo - doma si manžel hned převzal juniora a odvezl ho na pohotovost, kde nafásli antitiobitika s tím že má zánět průdušek, horních cest dýchacích, dutin a středního ucha a já naprosto vyčerpaná před devátou večer usnula a spala jsem v tahu do sedmi do rána, což se mi už šest let nestalo.

Má radost z toho že princezna se drží trvala pouhé dva dny, před hodinou jsme se vrátili od doktora také s antibiotiky, pro změnu má zánět horních cest dýchacích a středního ucha, plus jí hnisají i očička, dnes v noci měla přes 39, spala jsem s ní v posteli a když ráno kňourala u mě v náručí a neotvírala oči, myslela jsem že pořád ještě spinká; po hodině už kňourání přešlo v zoufalý pláč a já konečně zjistila že má úplně zalepené oči které nedokáže otevřít, chuďátko moje.. no, ale taky mi to moho trvat o pár hodin déle.

Takže až je oba zaléčím, snad sthnu pokrýt i třítýdenní výpadek způsobený krásným týdnem v Provence a dvěmi týdny v Čechách; do té doby nezapomeňte že mladé víno est arrivé! 

pátek 21. října 2011

Už i v Limoges začalo mrznout!


Začalo mrznout i v Limoges, městě, které nás jako zázrakem až doposud hýčkalo necelými dvaceti stupni přes den. Ráno bylo mínus jedna a auto do kterého jsem naháněla vesele štěbetající drobotinu bylo neprůstřelně obemknuté ledovou krustou.
Úpěla jsem při pohledu na hodinky a na pomalu rozmrzající přední sklo, ale jak jsem nepublikovatelně úpěla když jsem po půl kilometru ujetém poslepu před sebou najednou uviděla neosvětlené auto ani nemůžu popisovat.
Slunce se marně snažilo prorazit cestu ranní ledovou mlhou a krčilo se na obzoru, občas jsme ale vjeli do teple prosvíceného místa, abychom se o chvilku později zase zabořili do mlhové tmy. 
A ve vší té kráse za mnou tiše seděly dvě nadšené a okouzelné děti a já viděla tak na dva metry dopředu a proklínala všechny francouze kteří s úsměvem a cigaretou projížděli rozostřenou krajinou a nejenže nezapli mlhovky, ale ani normální světla.

Do školy jsme dorazili tentokrát se čtyřmi minutami k dobru, junior jako vždy v pohodě popadl aktovku, zamával mi, políbil sestru a vběhl na školní dvůr; statný rumun zase jako vždy zamával mně a vyrazily jsme s princeznou zpátky.

Dřív jsem ráno přijížděla ke křižovatce přes Viennu místo povolené padesátky rychlostí o něco větší (leč bezpečnou), než jsem zjistila proč všichni asi dvěstě metrů před křižovatkou brzdí – je tam připevněný obrovský radar i s kamerou. Poučila jsem se a stejně jako ostatní (navíc už mám tu značku, tak abych zapadla..) před kamerou zpomalila, abych pak všechny ty zbabělce za kamerou bleskově předjela.
Konečně po třech měsících mě osvítilo a já se na radar podívala i z druhé strany – ano, i z té strany měří a fotí.
Takže pokud nám přijde tučná pokuta, asi už za mnou nepřijde Ježíšek – jen registrace auta stála už 700 euro.

Spoustu peněz jsem totiž také utratila ze oblečení. Tentokrát kupodivu ani ne za oblečení pro mě, ale pro juniora; svetříků, mikinek i bundiček bylo nějak málo a jakkoliv jsem si myslela že možná zmizely při stěhování, situace se stávala záhadnou. Moje auto bylo navíc minulý víkend vydrhnuto k nepoznání (poté co jsem rafinovaně navrhla manželovi že bychom mohli koupit auto nové, abych si užila zase jízdu v čistém) a manžel dostal služební auto nové; takže případné ztráty a nálezy, které jsem očekávala, by byly bývaly odhaleny.

Rozuzlení přišlo při nákupu nových svetříků, kdy mi dítě bezelstně sdělilo že „to je dobře, protože zrovna dnes mu někdo mikinu ukradl.“
Po telefonátu do školy jsem čekala především dopadení viníka, ale ne naši krásnou paní učitelku Sandrine, která přes přetékající náruč dětského oblečení skoro nebyla vidět. Dala mi dvě bundy, dva svetříky, dvě mikiny a přidala jednu navíc, kterou zrovna ten den „junior opět zapomněl u oběda.“ Já jsem dostala kázání, že mu mám věci popsat a junior dostal kázaní od samotné Madame Rodin že si má na své věci dávat pozor.
Škola je tedy opět bezpečné místo!

Na co si junior ale opravdu dává pozor jsou věci na karate, karate ho strašně moc baví, má úžasného učitele a krásné nové kimono, na kterém si (od doby kdy jsem mu uvázala na boku slušivou mašličku a on před vstupem do tělocvičny málem omdlel hrůzou že ho tak někdo uvidí) i pásek umí zavázat sám.
Manžel se ke karate asi vrátí od nového roku, zatím se věnuje veslování. Nevím jak ho vůbec napadlo s veslováním začít, když se mi ho za šest let nepodařilo ani dostat na vodu, ale už je jisté že kariéru zřejmě neudělá.
Při prvních lekcích jezdil sám „od kraje ke kraji“, a vzhledem k tomu že naše říčka je asi tak široká jako Labe v Pardubicích to není velký úspěch. Při poslední lekci už k sobě dostal parťáka, zřejmě stejně nadaného jako je on, protože se mi svěřil že jim dalo dost práci trefit se pod most.

A abych nezapomněla na naši malou, sladkou princeznu, která už má lokýnky až na ramínka; krásně povídá, spojuje slova a už začíná oddělovat jazyky, na mně opravdu mluví z osmdesáti procent česky, na manžela francouzsky.
Jedeme zase podle osvědčeného systému „každý svůj jazyk a přes to vlak nejede“ a přináší to ovoce; je pak potřeba vydržet krátké období „vzdoru“, kdy se dětem moc nechce – junior to obcházel tím že chodil za mnou s prosbou „řekni prosím tě tatínkovi že...“ nebo na něj zkoušel mluvit česky; tak uvidíme co beruška.

Ale tam ještě nejsme.. takže teď říká mimo jiných užitečných slov neskutečně roztomilé „aHOJ“, s tím že krásně stoupne hlasem, říká to hlasitě, hláskem celkem hlubokým, s velkým úsměvem a často u toho bohužel hajluje, to ještě musíme nějak doladit.
Je u toho tak roztomilá že dokonce i juniora který ze školy chodí většinou zamračený (protože jsem zapomněla vzít jídlo, protože si už nemůže hrát na školním dvoře, protože se ptám jestli ho paní učitelka pochválila a „kdyby mě pochválila tak bych ti to snad hned řekl, ne?“) dokáže rozesmát. Většinou si svou chvíli schová do auta, kdy jí přivážu, junior hodí aktovku dovnitř, sedne si, připoutá se a zamračeně zírá dopředu.
V tu chvílí se holčinka vykloní ze své sedačky a pronese s neodolatelným úsměvem „aaahOOJ!“ když se jí nedostane odpovědi pokusí se o ještě veselejší „aaHOOOJJ“, to už junior nevydrží a řekne jí aspon ironické „nazdar...“, na což princezna reaguje nadšeným „nazdar AHOJ!“ (a hajluje, bohužel...) .. a s takovou veselou posádkou pak jedu domů.. a je nám krásně..!