pondělí 29. září 2014

Září v Limoges

V září jsou ve Francii důležité dvě věci:
Tou první je La rentree, což je ekvivalent amerického "back to school" a v češtině se to asi stále nijak přeložit nedá. Prostě návrat do školy.
Tou druhou je "Foire aux vins" což je taková milé předvinobraní, ve všech obchodech jsou vystavené a slevněné lahve značek známých i neznámých; záplavy lahví se valí i ze všech letáků, billboardů a rozhlasových reklam. Účel je jasný, zpříjemnit to "rentree" rodičům jak se jen dá a dostat je do obchodu, kde mohou nakoupit zapomenuté školní potřeby. Tedy tak to aspoň vidím já.

Třetí věc je podstatná jen u nás, ale o to důležitější: Juniorovy narozeniny a Princeznin svátek. Princezna sice ječela, že nechce svátek, ale taky narozeniny, ale vysvětlily jsme si že i na svátek dostane "dálešky" a tak se uklidnila a těšila se.
Junior zase počítal, kolikrát narozeniny oslaví: měl oslavu v Čechách, potom s babičkou a dědečkem z Francie, potom s námi, zvlášť s tatínkem, jednu bude mít ještě ve škole a jednu měl s kamarády v Laser Game. Byl z toho úplně ohromený a přepočítávali jsme to spolu několikrát týdně.
K narozeninám dostal především spoustu dárků od prababičky. Moje babička, jeho prababička je úžasná, vkusná, vtipná a prostě dokonalá dáma, která mimo jiné nerada mluví o svých případných problémech se zdravím. Když mi napsala k narozeninám v červnu smsku o pár dnů dřív, byla jsem z toho rozhozená - babička nezapomíná a prakticky se neplete - ale netušila jsem, že si myslela že umírá.
Stihla mi tedy napsat přání a v horečkách se potácela Zlínem, kde dětem nakoupila dárky k narozeninách i Vánocům, "aby na ni děti měly památku". Z umírání se nakonec vyklubal zánět štítné žlázy, takže babička nám zase ožila, ale taška dárků zůstala. Já jsem k tomu tedy doplnila už jen jeho vysněný mobil; a Junior i Princezna slavili a zářili.

Svůj den zakončil můj už devítiletý chlapeček ve vaně, ze které přišel s pláčem a ve ruce držel půlku předního zoubku. Uklidnila jsem ho tím, že se to dá přilepit a že aspoň na tu oslavu nikdy nezapomene; a tak klidně usnul a druhý den jsme se zoubkem v obálce dorazili k jeho zlaté zubařce, která mu ho opět přilepila.
Princezna sledovala pozorně celou proceduru a zajímala ji jen jediná věc: "bolí ho to??" ptala se mě krvelačně a na negativní odpověď reagovala  znepokojeným vrtěním hlavy a lehce rozladěným "trochu musí..."

Nevím jak je to s pořádáním dětských oslav v Čechách, ale tady je to povinnost. Počet pozvánek obdržených během roku ukazuje každému dítěti jak na tom je s oblíbeností; a pak je samozřejmě povinnost pozvat svoje kamarády na svou oslavu. Junior má novou třídu, kde skoro nikoho nezná, ale staré kamarády pořád potkává na školním dvoře, takže nakonec jsme složili asi desetimístný seznam jmen, kam pozval i dvě holčičky. Bohužel, na svou přítelkyni zapomněl.
Ne tak ona.
Když jsem druhý den hledala Juniora a jeho věci na školním dvoře, už u mě stála, dala mi pusu na tvář, posunula si brýlečky na nosíku, a vážně mi řekla "Tobias mě nepozval na oslavu!" Mně se udělalo lehce mdlo, protože mi došlo, že jsme na tu holčinku vážně zapomněli. "Beruško Tobík asi neměl dost pozvánek, ale určitě tě chtěl pozvat. Musíš přijít, dobře?" uklidňovala jsem ji a gestikulovala na Juniora, at jde k nám. Rozzářené dítě přiběhlo, sbíralo na zemi aktovku, bundu, šálu a já mu řekla že jsme zapomněli pozvat Leu. "Nezapomněli mami, já ji prostě nepozval, to by ji nebavilo" oznámil mi Junior, díkybohu česky.
Dost rázně jsem mu česky vysvětlila, že to si přece nemůže ani myslet ani říkat, když tam Lea jít chce a tak jsme druhý den donesli ještě jednu pozvánku a Lee za brýlečkami zase zářily oči.

Junior toužil už druhý rok zase po oslavě v Laser Game, která naplňuje počítačové střílečky v reálu; ve svítící vestě a s laserovou pistolí běháte po setmělém bludišti a střílíte nepřátele; a přesně tam jsme ten chumel rozjívených dětí pozvali. Připadala jsem si spíš jako krotitelka, než jako matka; a když konečně zmizely v bludišti, nachystala jsem dort, zhroutila jsem se nahoře na sedačku a snažila se vytáhnout z obsluhy na jakých drogách jsou, aby tam vydrželi deset hodin denně. Po návratu Junior sfoukl svíčku, děti se pustily do dortu a překřikovaly se a volaly na sebe... a jedno místo ale bylo volné.
"Někoho nemáme zlato" dřepla jsem si u Juniora znepokojeně "Přemýšlej rychle kdo nám chybí...."
"Lea mami, asi s námi nešla nahoru" došlo Juniorovi a tak jsme spolu vyběhli zpátky.

Laser Game je dost rozlehlá, můžete tam jezdit na závodničkách, motorkách; je tam spousta sálů. Proběhli jsme sály, záchody, ale marně.
Po chvilce bylo jasno: musí být v bludišti. A tam opravdu byla, malá kudrnatá holčička na nás namířila pistoli hned jak jsme se objevili, ale z lehce roztřesené bradičky bylo jasné, že nás vidí ráda. Sundali jsme ji vestu i zbraň a vzali ji k dortu; kde si Junior neodpustil poznámku "Já ti říkal že jí to nebude bavit!"

Zbytek oslavy šlapal jako hodinky, děti mu daly krásné dárky, pán jim přišel říct výsledky (a Junior skončil druhý, což komentoval slovy "Pro mě je to jako první místo!") a rodiče si je živé a zdravé a bez větších traumat zase rozebrali.

A pokud si aspoň matně vzpomínáte na soutěž o "nejlepší květinovou výzdobu", tak já jsem na ni naprosto zapomněla. Částečně i proto, že muž vyrobil během našeho pobytu v CR z květin suchou vazbu, a vzkřísit je mi trvalo asi deset dnů; a taky proto, že to je prostě nebetyčná kravina.
To ale jen do včerejška, kdy mi přišel dopis, kde nám "se ctí a radostí" oznamují, že jsme "laureáti ceny o nejhezčí květinovou výzdobu".
Smích nás přešel, když Junior trval na tom že tam prostě musíme jít. Muž se snažil tvrdit že on bude určitě pracovat a i kdyby nepracoval, tak tam nejde, ale po deseti minutách psychického nátlaku jsem ho přesvědčila a jdeme na předávání všichni. Celou svou duší doufám, že nic nevyhrajeme a nebudeme muset přebírat nějakou cenu. Kdyžtak poděkuju mamince, celému světu a budu si přát světový mír....tak nějak se to dělá, ne?

V posledním článku jsem vychválila počasí; jak je krásně, letně, horko... tak to byl přesně poslední krásný den. Strašně se ochladilo, zatáhlo; a jedno ráno jsme měla lehce namrzlé sklo. Pomalu začínám vyndávat zimní věci z garáže... Tak ještě aspoň to babí léto, prosím....

neděle 21. září 2014

Po prázdninách..

Vás zase zdravím ze sluncem zalitého Limoges.
Počasí nám asi vynahrazuje to letošní nepovedené léto (temps de merde, kdyby to někoho zajímalo francouzsky a bez okolků) a je prostě perfektně, ani moc teplo, ani moc zima, krásných 25 stupňů a Princezna se ve svých punčocháčkách, které si prosadila včera na průlezky málem upekla zaživa.


Abych teda nekecala, pár horkých dnů bylo vlastně i koncem června; to si pamatuju dobře, protože  jsme jeli tenkrát pro děti do škol; inteligentně jsem zvolila kovové doplňky, které se rozžhavily zhruba na sto stupňů a díkybohu jsme cestou potkali auto, které mělo hadici a z té kapala voda. "Polej nás!!" volala jsem s nadějí. "To je hovnocuc...." otočil se ke mně překvapeně muž.

O Provence jsem Vám už psala; a pak mě s dětmi čekala ještě jedna krásná cesta, domů, do Čech. Počasí bylo taky trošku podzimní, ale bylo nám tam překrásně. Babička vařila a pečovala o nás, dědeček jezdil s Juniorem na kole, byli sbírat houby a řádili na chalupě; prostě si užili to krásné české léto se všemi vůněmi a chutěmi a já jsem za to strašně moc vděčná.

Já jsem stihla focení, vidět se skoro se všemi, které mám ráda a prostě zapadnout do toho jihlavského života, jako bych nikdy neodjela. Obdivovala jsem elán Aličky, která se stará o čtyři malé holčičky a je pořád krásná; vychutnala jsem si pohodu u Evči, kterou nerozhodí asi nic na světě, užila jsem si zoo a cukrárnu s rozesmátou Lenďou, probrala jsem život s éterickou Kamčou, a užila jsem si rozmazlování u neskutečně vtipné Libušky i naší statečné Martinku, která si udělala dva týdny volna, aby se mnou mohla být kdykoliv; a omlouvám se Vám všem, které tady nemůžu vyjmenovat jednotlivě, byla to paráda.
Děti se mnou byly i dvakrát u Libušky, sídliště Březinky mi dává zabrat, většinou parkuju u úplně jiného paneláku a pak běháme ke správnému přes trávník, naštěstí se děti tak těší, že nic nenamítají a pomáhají hledat správné číslo. Junior má rád jak dvanáctiletou Káťu, tak dvouletou Terezku, se kterou už na jaře zadumaně seděl na lavičce a povídali si. Junior říká, že jí rozumí. Princezna tam obdivovala hlavně želvičku; ta má privilegované místo a terárium velikosti menší šatny. Ven ji většinou nevyndávají, protože "Terezka by s ní jezdila jako s autíčkem", ale Princezně bohatě stačí i pohled přes sklo.

Když pak děti odjely na chalupu, prošla jsem si všechna stará místa; byla na Prázdninách v Telči, dala si Ježka, vdechovala ten chlad naší Vysočiny a snažila jsem se udržet si ty obrázky v hlavě, abych si je tady mohla kdykoliv vyvolat.
Abych se netvářila jako světice, když už mi začínaly děti chybět, sekla jsem s nostalgií a udělala jsem aspoň večer mini party pro holky. Vinou osudu jsem koupila Colu s nápisem "Dobrá máma", takže mi srdce kleslo ještě o něco hlouběji; ale holky mi to vynahradily (ač Libuška s poznámkou "Ty máš volnej barák a není tam žádnej chlap? To mě překvapuješ!")

Na chalupu jsme s "babičkou prababičkou" pak přijely také; děti už byly na pohádkách na Červené Lhotě a já je vzala ještě do Jindřichova Hradce na noční prohlídku s Bílou Paní. Původně měl jet jenom Junior, ale pak se mi zželelo té mojí sladké uřvané holčičky, která tak miluje princezny, a vzala jsem ji sebou.
Po vyzvednutí lístků jsme šli do cukrárny, kde na sebe a na mě Princezna převrhla horké maliny ještě než je ochutnala. Seděla tam v záplavě šlehačky a zmrzliny, v ruce lžičku, na stole převrácenou prázdnou sklenku a hystericky ječela. Já měla na hoze horké maliny (a popáleninu třetího stupně, díkybohu že já) a Junior mi skepticky šeptal, že říkal že jí nemáme brát.
Prohlídka to dětem ale vynahradila, já jsem až tak okouzlená nebyla, jak množstvím lidí tak organizací, ale šlo o děti a ty byly štastné. Juniorovi to přišlo "hrozně vtipný" a když jsme byli v Rondelu, kde tančily "princezny a princové", jak to ta moje Princezna nazvala, tak jen spráskla ručičky, nemluvila a když to skončilo tak vydechla "to bylo překrásné maminko". A já ji jen držela v náručí a když jsme vyšli před Rondel, pod hvězdy, tak jsem děkovala všemu a všem, že je oba mám.

Po návratu jsme stihli ještě rockový festival na Letňáku a oslavu Juniorových narozenin.
Na festival jsem vzala jsem sebou i Juniora a domluvila fotku s naprosto úžasnou, vstřícnou a prostě nejlepší skupinou Horkýže Slíže, kterou zbožńuje. Dítě tomu nemohlo ani uvěřit; řval nadšením už když jsme přišli a zpěvák skupiny, která zrovna hrála uvedl další píseň slovy "Co je s Váma?? Začne chcát a jste nějaký chcíplý!" a pak dorazila i Libuška s Lukym, snědla jsem asi půl kilové vepřové koleno, Junior si dal Kofolu a krkovičku, nevěřícně sledoval kapelu Dymytry, která hrála v nějakých šílených maskách a pak na závěr si koupil triko Neser!. Seděl vedle mě, kolem spousta rockových fanoušků, hluk a chaos a občas se na mě podíval s tak absolutním štěstím v očích, že jsem si musela dát pozor, abych se moc nedojala, protože to by žádnej rock nebyl.

A na závěr jsme oslavili u babičky a dědečka i jeho narozeniny. Dostal kolo a nemohl tomu ani uvěřit, dopoledne ho šel vybírat s tím že je "pro nějakého chlapečka co je podobně velkej" a to dítě s dobrým srdcem opravdu trávilo dopoledne v obchodě výběrem pro cizí dítě.
Pro dort jsem mu skočila s Princeznou; zaparkovaly jsme kousek od centra a pán na nás mávnul, že když jdeme jen pro dort, ať neplatíme nic. V cukrárně jsme mu za to vybraly pořádný kus Schwarzwaldského dortíku a Princezna mu ho celá šťastná donesla; ten hodný starší pán si zrovna udělal kafe, tak snad nemá cukrovku a dortík mu fakt udělal takovou radost jakou se zdál mít.
Největší radost měl ale Junior, který nemohl uvěřit tomu že kolo není "pro chlapečka" ale pro něj; marně ho chtěl naskládat do Tomášova Focuse, kterým jste tam přijeli, bude muset počkat na babičku a dědečka, kteří dorazí už za měsíc.

A příště už zase z Francie... :)

A pár fotek.. sorry za vodoznak.. ale člověk nikdy neví....

Kolo! :) i s novou přilbou... a ted dokonce i s novými pneumatikami :) 

Princezna v cukrárně vybrala marcipánovou žabičku a motýlka; k moje mu dojetí svého motýlka věnovala Juniorovi k narozeninám

Jindřichův Hradec ♥

Jdeme se jen podívat a projít a poslat pohled; žiju v tom jak dobře jsem zaparkovala, ale za chvilku dostanu botičku (naštěstí jen za 200:)

Prohlídka na Červené Lhotě...

A pak projížďka na koních

Dost.. zvláštní... náplast.....

Babička mi dala peníze k Vánocům, tak jsem se obdarovala.. novým oblečením i botami. Ach :) Děkuju!!


Přivítání našich dvou slečen.. Terezka a Manonka .. v pozadí kráásná Libuška



Na rockovém festivalu s kamarádem, co seděl opodál (je o deset let mladší...fakt jsem tak stará? :) Jak vidíte, vhodné oblečení jsem nezvolila, ale po tom co jsem snědla to půlkilové koleno jsem tam celkem zapadla. 

Nácvik pogování :) 

Skupinka co to vychytala: u piva byly příšerné fronty, takže si udělali improvizovaný bar na popelnici a vždycky jeden si šel stoupnout do fronty, přinesl osm piva a rovnou šel čekat další. 

A Juniorovo tričko. Jestli bude mít tak strašnou učitelku jako loni, má slíbeno že si ho může brát do školy.