sobota 24. září 2011

Co nového..

začneme u zvířátek - morče překonává samo sebe a když si myslí že se nedíváme, vylézá odvážně ven z plastového domečku.
Pokud se ovšem náhodou pohneme žene se zpátky až podestýlka létá metr kolem klece, ale když uvážíme manželovu příhodu z dětství (ač ji beru s rezervou), že jeho kamarád tak strašlivě bafl venku na králíka který vylezl z nory až ten na místě zemřel na srdeční zástavu, buďme rádi že je pořád po kom zametat.

Školní docházka úspěšně pokračuje, až na první den kdy jsme ostudně přijeli pozdě jezdíme včas.
Junior ve škole zatím exceluje, díkybohu; jediný problém je s psaním, ale to se dalo od leváka, který skoro nikdy nemaluje a v životě nic nevybarvil, očekávat. Na druhou stranu mu to nechci říkat, aby se nepřestal snažit; jen zatím utěšuju s tím že TAK hezké jako ostatní to asi prostě mít nebude.

Školou nás provází skřítek Kimamila; nevím proč tvůrci učebnice zvolili tak šíleně dlouhé jméno, tím spíš že ho děti od prvního dne čtou a píší (psacím!). Stejně jako musí psát psacím od prvního dne svoje jméno, junior je na tom celkem dobře, ale taková Marie-Charlotte asi musela rodiče proklínat.

Zpátky ke Kimamile (on je to asi ten Kimamila, ale čert to vem): je to skřítek náročný, skončil třetí týden školy a junior čte věty jako „Toto je Manu. Manu je chlapec, je to přítel Kimamily“ V matematice sčítají a odečítají do desíti, vlastně tento týden už začali dvacítku.

Na to jak mě zaskočilo tempo výuky mě mile překvapila angažovanost naší krásné paní učitelky Sandrine; nejen co se doučování týká - těm se věnují volné středy.
Junior byl tento týden poprvé na hodinu, kvůli psaní, měla jich asi tříčlennou skupinku a věnovala se jim opravdu intenzivně.
Každé ráno hlídá školní dvůr, kde se schází dítka od osmi až do půl deváté, kdy začíná škola, rozložitý Rumun. Jde z něj trošku hrůza, ale zase je jasné že si nikdo kolem jeho dveří cizí dítko neodvede.
Odpoledne se střídají jednotliví vyučující malých francouzských nadějí, včetně paní ředitelky. Nenechají proklouznout ani myšku, zároveň se s každým rodičem přivítají, rozloučí a dozvíte se horké novinky o prospěchu i kázni.
Vídáme se spolu se Sandrine tedy minimálně jednou týdně, pokaždé mi krátce řekne co a jak, jednou mě překvapila i tím že jí junior přišel smutný a strávila s ním ten den spoustu času, aby se lépe adaptoval, jak říkala.

Nedostali jsme zatím žádný rozvrh, ani nevím jestli ho mají nebo jestli se rodičům dává – žáčci si beztak nechávají ve škole všechno, učebnice, sešity, penál; a domů nosí jen to co je potřeba. Většina holčiček (i pár kluků) tady má aktovky na kolečkách, nevím jak dalece už tahle móda dorazila do čech; junior má naštěstí baťoh – byl lehký, s reflexními pruhy, skvěle anatomicky tvarovaný.
A byla to dobrá volna, protože se chlapci ve chvílích volna na školním tvoře mlátí právě aktovkami a baťohy („jen si hrajeme na želvy ninja, Madame!“ objasnil mi juniorův udýchaný spolužák když jsem ho sbírala ze země po zákeřném úderu malého Salima) a co by s nimi udělala případná kolečka si ani nechci představovat.

Malý Salim je nástupce Agnana. .
Když jsem se s ním seznámila bylo obzvlášt krásně a tak se školní dvůr změnil ve změť tašek, bund, svetříků a pobíhajících a ječících dětí, mezi kterými postávali rodiče, nervózně se rozhlíželi a hledali to svoje.
Já jsem tenkrát hledat nemusela, ti dva ječeli nejvíc ze všech; běhali, křičeli a objímali se. „My jsme kamarádi!“ volal Salim už z dálky a škrtil mi prvorozeného „Musíte přijít k nám domů, ano?“
Ten den mi přišel moc roztomilý, tím spíš když pak dorazila jeho krásná a jemná maminka Shaima, opravdová pouštní růže, ověšená hroznem svých dalších dětí a tak drobounká že vypadala jako jejich starší sestra.
„Shalim trošku zlobí“, řekl mi o něm tenkrát junior. „Ale mám ho moc rád a jemu se líbí když šíleně křičím a taky mu moc chutnají banány a sušenky co mi dáváš na svačinu.“
Po pár dnech už bylo jasné že Salim nebude žádný andílek. „Dnes Salim dostal poznámku do carnet jaune!!“ informoval mě junior jakmile naskočil do auta. „Musí ji doma ukázat a pak bude zle, říkala paní učitelka!“
„Dnes šel Salim k Madame Rodin!“ hnal se ke mně o den později junior s vytřeštěnýma očima. „To je paní ředitelka! Dějou se tam strašný věci, ale nikdo nevíme jaké a Salim nechce nic říct, ale asi tam plakal!“

Ten imaginární výjev ho tak drásal, že ho přiměl (kupodivu) k namalování obrázku. Je to opět víceméně technický výkres - mapa školy, školní budovy a třídy, kde je pak ale v detailu vidět kancelář Madame Rodin a naproti sedící zhroucený žák, kterému stříkají slzičky na metry daleko. Na obrázku není úplně jasné jak se Madame tváří, ale k dokreslení hrůzy má nad sebou velkou bublinku s velkým direktivním „TAK!“
.. a tak nevím, jestli to není zase z bláta do louže, uvidíme kdo přijde příště.

 
Ale abychom náhodou nezapomněli že jsme ve Francii, v úterý máme stávku!
V „cahier de correspondance“ byl vložený červený papírek se stručnou zprávou že se bude stávkovat, že je zajištěno hlídání dětí, pokud ho potřebujeme a že celý učitelský tým věří, že jejich rozhodnutí chápeme.
A my ho chápeme, konečně vyrazíme sbírat kaštany.
Toto v čechách vcelku nedostatkové a rychle rozebírané zboží se tady proměnilo v obyčejný odpad a když jsem v centru města ve dřepu s princeznou sbírala jeden po druhém a objevovala v nich k jejímu nadšení stále a stále hnědá tělíčka kaštánků, stala jsem se nečekaným centrem zájmu já.
„Co s tím budete dělat?“ usmála se na nás paní kterou semafor přinutil zastavit těsně vedle nás. „Zvířátka!“ odpověděla jsem nadšeně a paní vytřeštila oči. Bohužel ji zelená přinutila odjet dřív než jsem ji mohla vysvětlit krásu zvířátek z kaštanů a jako bonus Rychlonožkova „Otce trestajícího nezdárného syna“.

… pokračování příště, ted se chystáme na večeři do centra. Je tady krásné, teplé, babí léto, do toho určitě výborná večeře a procházka po staré části Limoges... dolce vita.

A bientot, alors :-)

pondělí 12. září 2011

Narozeniny..zvířátka... Nutella! (žádný skrytý význam v tom nehledejte, mám spánkový deficit a nemyslí mi to..)

Před víkendem jsme si užili oslavu narozenin; zvládla jsem dort i uplácat marcipánové růžičky, vyzdobit byt, zabalit dárečky, připravit sváteční atmosféru, nachladit dva šampusy a šlo se na věc – junior zářil, a nejen proto že se mu splnilo přání a rozrostli jsme se mimo jiné o králíka a morče.
Králík je od přírody zvědavý a zvykl si rychle; morče propadlo depresi a za tři dny jsme z něj viděli dvakrát kus čumáčku. Trošku to vypadá že jsem koupila jenom tu hlavu, ale opravdu je tam někde celé morče.

Konec víkendu byl náročnější, začalo mrholit, měli jsme zase uvnitř netopýra (tentokrát jsem s ním vyfotila i manžela! Fotka je to mizerná, fotila jsem to poslepu, zpoza polozavřených dveří, jen ruku s fotákem vystrčenou v obyváku, ale momentka kouzelná) pořád tady skáčou ne luční koníci ale malí koně a mám je dokonce až v kuchyni; byl tady velký pavouk co taky skáče (nebo se nějak spářili koníci a pavouci? sama tomu nerozumím) a hlavně junior začal chraptět a dostal rýmu, a to v horší verzi chytla i princezna.
Do půl třetí jsme dnes byly vzhůru, dávala jsem jí léky, hladila ji a dojímala se nad tím maličkým horkým tělíčkem co se ke mně s takovou důvěrou tiskne. Pak jsme s přestávkami pospávaly do pěti a vstaly jsme.
Ráno nezačalo moc slavně ani pro manžela, který byl v pracovním presu i stresu a z domu odcházel už po šesté ráno. Děti snídaly, manžel nestíhal tak jsem mu iniciativně popadla kafe v termosce a jeho oblíbený chleba s Nutellou a nesla jsem to za ním k autu. Nemohla jsem tušit že neví že jsem tak blízko a v půlce cesty se zarazí a otočí, takže jsem do něj narazila a pak už jen s hrůzou sledovala jak jde k auto, Nutellu obtisklou přes půlku zad.
Přiznávám že jsem se smála až mi tekly slzy, manžel se nesmál vůbec a snažil se v šeru a mrholení vyčistit kabát ubrouskem.
„Takhle to nevyčistíš“ upozornila jsem ho vesele. „Jen to roztíráš..“
„Máš lepší nápad???“ probodl mě pohledem.
„No já bych to zkusila olízat.. to by šlo asi líp..“
Manžel si mě chvíli prohlížel, pak pochopil že jsem to myslela vážně, hluboce si povzdechl a zkusil to.
Šlo to určitě líp než ubrouskem, ale bohužel se sousedce která naproti vyšla ze dveří a chtěla nasednout do auta naskytl těžko uvěřitelný pohled na manžela jak dlouhými rychlými pohyby olizuje kabát přehozený přes zídku.
Fakt jsou věci které nevysvětlíš..

čtvrtek 8. září 2011

Máme doma školáka!


A ze školy je zatím nadšený. Hlavně paní učitelka je dokonalá – po sérii pár nevkusných, spoustě vulgárních a povětšinou zakouřených Francouzek je jako zázrak – je krásná, usměvavá, štíhlá, sluší jí to a navíc je hodná. O juniorovi řekla že je „tres mignon“, čímž si mě samozřejmě získala, a že by ani nepoznala že je z dvoujazyčné rodiny a že strávil šest let v čechách, čímž si získala manžela, takže obavy jsou zažehnány a teď jen můžeme doufat že se mu ve škole bude líbit.

První den jsem hned nahlásila manželovi jakou máme krásnou učitelku a hned druhý den odpoledne mě překvapila, když mi s úsměvem říkala kdy si s ní chceme domluvit schůzku.
„Něco provedl?“ divila jsem se
„Ne, vůbec ne, jen mi dnes říkal že prý tatínek za mnou přijde do školy...“
Naštěstí jen junior špatně pochopil tatínkovu poznámku že se přijde do školy někdy podívat; ale na druhou stranu bych se nedivila kdyby byla na rodičáku třída plná okouzlených tatínků. Poreferuji - za naši rodinu půjdu samozřejmě já!

Se školou se moc nepářou, ve středu jsou sice doma, mají volno (ale to nás čeká česká škola) jinak mají každý den až do čtvrt na pět vyučování; navíc hned jako první úkol máme napsat (psacím) jeho jméno.
Na to bude potřeba spousta mateřské lásky a troška alkoholu, tak si to necháme k nějaké příjemné večeři.

Seznamuje se také s novými spolužáky, až na něj a dalšího nového chlapečka se všichni znají, juniora paní učitelka posadila vedle druhého přistěhovalce, takže jsem si myslela že budou rádi že se mají a znají a první kamarád bude v rukávu.
Viděla jsem ho hned první den, nikdo na něj nečekal a tak seděl vedle nás na lavičce a ďábelsky se usmíval. Má brýlečky jako popelníky, jasně žlutou bundičku, je drobnější,s kulatým obličejem a aktovkou jako z druhé světové války (ale bude to módní záležitost, vypadá nově).
„Tak ty jsi Agnan?“ usmála jsem se na něj. „A sedíš s juniorem v lavici, viď?“ Agnan se ďábelsky zachechtal a odběhl.
Za chviličku se vrátil, sedl si vedle nás a díval se někam k nebi. „Tak ty ses přestěhoval z Perpignanu?“ dorážela jsem dál.
Agnan se šíleným způsobem zachechtal, spadl pod lavičku a začal ji olizovat.
„On nikdy nemluví, mami“ objal mě junior .“Já jsem se snažil celej den, ale nic mi neřekl“

A tak je to i teď, po druhém školním dnu. Agnan se jen ďábelsky chechtá a s nikým nemluví, kromě paní učitelky – a to ještě občas. Kamarádství se tedy zatím i přes juniorovu touhu nenavázalo, ale naštěstí se celkem chytil a do školy zatím chodí rád a na ostatní kamarády se těší. A třeba se časem rozmluví i Agnan.

Zvládli jsme také hromadnou vakcinaci; princezna něco povinného, my dva proti tetanu (ano, už nezapomenu) a junior ke své úlevě jen vstupní prohlídku.
Při našem příchodu paní doktorka zbledla.
„Vy jdete všichni?? .. ale.. ale Vy jste řekl jen jedno „randez-vous“..“
A to ještě nevěděla že nemáme založenou jedinou kartu, princezna je pokakaná, přebalovací taška je doma a manžel se - ač v osm večer - musí vrátit do práce, takže je lehce mimo a pod tlakem.
To bylo vidět při očkování samém, kdy mu doktorka zabodla injekci do paže a s pohledem na juniora řekla „tak, ty malé kuřátko, ty si zatím sundej kalhoty“ a manžel si začal s nepřítomným výrazem rozepínat zip.
Naštěstí jsme ho obě zarazily, všichni jsme všechno zvládli, zapsali, přežili a s nenávistným pohledem plné čekárny jsme po skoro čtyřiceti minutách zase odešli středem.. klasika..quoi!

úterý 6. září 2011

Retrospektivně.. co jsem nestihla zveřejnit v neděli dopoledne z dovolené..


Díky geniálnímu zákonu má manžel od dubna do konce roku jen šest dnů dovolené, ze kterých jsme ale dva ukousli a vyrazili se ohřát na jih. Měli jsme drobné spory jestli Atlantik nebo Středozemní moře, ale vyhrála jsem já (čistě díky logice a síle argumentů) a jsme právě teď kousek pod Narbonne, v zemi zaslíbené. Junior i já bychom tady nejraději zůstali; ale tatínek se nám už stihl spálit a nějak na to teplé klima není stavěný (a to máme jen 26-28 stupnů, občas i mraky), takže zítra se vrátíme zase zpátky.
Cesta bude asi pekelná, na to jak byl syn zlaté dítě při cestování je teď každá jízda autem delší než deset minut bobříkem trpělivosti. Kdysi jsem se smála jak šílená u všech filmů kde se děti nonstop ptaly „už tam budeme?“; ted už přesně vím co scénárista při psaní cítil.
Junior se začal ptát už při vjezdu na dálnici; pokračoval v párminutových intervalech celou cestu do Toulouse, i potom, když už husté lesy které obklopují Limoges ze všech stran skončily a vystřídali je poslové jihu -  deštníkovité pinie, malé pichlavé postříbřené keříky i šedomodré olivovníky (jednoho zástupce mám na terase a má se velmi k světu); nejroztomilejší ale byly drobné jabloně; stály tam poslušně v řadách, ověšené obrovskými jablky, nad sebou bílé závoje které byly neustále zavlažovány; vypadaly jak osamělé nevěsty na nějaké hromadné svatbě.
Juniora svatba za oknem potěšila, ale neumlčela; naštěstí pak nějakým zázrakem usnul skoro ve stejnou chvíli jako princezna a poslední hodinu a půl jsme jeli v naprostém tichu, dívali se z oken a těšili se na pivo a na pláž.

Neskromně dodávám, že jsem našla úžasné místo – Leucate zní sice jako nemoc, ale je to hezoučké malé městečko, obklopené skoro ze všech strach mořem; má krásný přístav se stovkami malých lodí (manžel by tvrdil že s desítkami, dodávám pro přesnost) a obrovské písečné pláže, které ale nevypadají ani z mála děsivě jako pláže v Itálii nebo u Nice; slunečníky žádné, lidí málo; velké vlny, které každou chvíli smetou nějakého nerozhodného rozehřátého postavače, a kvůli kterým (asi?) odmítá naše přincezna do nohy strčit byť jen prstíky u nohou. Maximum kterého jsem s vynaložením veškeré empatie a přesvědčování dosáhla je sednout si asi metr a půl od dosahu nejdelších vln a dívat se jak si bratr a jeden s rodičů hrají ve vodě.
Junior má moc rád hru na mořskou příšeru, kdy se na něj vrháme z moře společně s vlnami; já jsem bohužel zapomněla plavky ve kterých můžu plavat; mám tady jen náhradní, u kterých se mi při každém nárazu vlny svlékne vršek. Což mi připomíná že včera si ale vedle nás lehly tři Francouzky, sundaly si vršky od plavek, a pak začaly s důležitým výrazem kouřit jednu za druhou.
Pořídila jsem ale fotokumentaci, takže se můžete těšit – manžel taky od té doby nějak podezřele dlouho prohlíží fotky.
Zpátky k juniorovi - taky jsme mu koupili brýle a šnorchl, ale podíval se pod vodu jen jednou, zpanikařil, řekl že viděl „kamínky a špinavou vodu“ a že mu to „úplně úplně stačí“

Jeden den jsme se na pláži na sebe usmívaly se sympatickou paní a její šikmoocí krásní klučíci se snažili seznámit s princeznou.
"Podívej" říkala jsem vážně manželovi "není to krásný že se někomu jen tak narodí vietnamské dítě? A hned dvojčata? Prostě zázrak.. představ si že by se nám jen tak narodilo tak cizokrajně vypadající dítě!"
Manžel zvedl hlavu od knížky a chvilku se na spokojenou rodinku díval. "No, jestli se to stalo takhle, tak se nedivím že je na dovolené sama."
A tak jsem se za chvilku seznámila s Nathalie, je milá, usměvavá, pihatá a na čtyřicet nevypadá ani omylem; a můj špatný vtip ze začátku samozřejmě není pravda; chlapečci jsou adoptovaní. Dlužím ji ještě email a nebydlí daleko od nás, takže se těšíme na slíbenou návštěvu.

Na jednu z večeří jsem si dala salát s „gesier“; byly to kachní žaludky, tuším, moc dobré – ale manželovi to ale nebudeme říkat, protože o mé poznámce že to jsou určitě vnitřnosti řekl že to není možné, protože ten salát má rád a vnitřnosti přece nejí..

A jinak pijeme spousty vína, má být "rond et fruité", kulaté a ovocné, což opravdu je; snídáme venku, neobědváme, večeříme u moře, děti běhají a tancují a všichni máme písek úplně všude, dětem ho z uší budeme dostávat ještě asi na vánoce. Prostě.. krása..

A příště o škole! :)