neděle 15. prosince 2013

Zase po měsíci...

zdravíme z prosluněné Francie. Do předvánoční nálady se musíme trošku nutit; dny jsou voňavě a svěží a vlhké blátem; ale večer a v noci často mrzne a ve městě už jede výzdoba i nákupy ve velkém. Šli jsme se s dětmi po škole podívat, oba se okouzleně rozlíželi po světýlkách a výkladech a jen já jsem prohlížela v každém odrazu sama sebe a přemýšlela, koho si to jen připomínám. To obočí hodně natmavo... ten přísný výraz... ten baret na stranu... a pak se mi rozsvítilo.
"Děti, já vypadám jako Saddám!"
"Jako salám! Maminka vypadá jako salám!" poskakovaly příšerky nadšeně po Place de la Republique a mé chabé protesty vůbec nevzali potaz. Koupili jsme si tam čtyři kostičky čokolády za čtyři eura, zjistila jsem, že vánoční trhy ještě nezačaly (na ty se chystáme tenhle týden:) a vraceli jsme se domů, kde už máme taky nazdobeno.


Po stěhování se mi nedaří najít všechny vánoční nezbytnosti tak to bylo i s troškou improvizace. Adventní věnec ze smrkových větviček je tady nesehnatelné zboží (a smrčky taky nemám v dosahu), tak jsem nabodala svíčky a dekorace do bílého věnce, co byl původně na vchodových dveřích.


Po dostavění betléma jsem se marně dopočítávala Tří Králů; klaněli se dva a třetí byl nezvěstný. Princezna to rychle vyřešila improvizací; a Ježíškovi se tak půl dne klaněla i Hello Kitty, než byla nahrazena znovunalezeným panovníkem.
Okna jsme postříkali umělým sněhem (Junior dostal rozkaz stříkat hlavně přes všechny viditelné otisky malých prstíků), našli jsme svítící soby, děti díky adventním kalendářům každé ráno ochotně vstávají; a koledy je nadchly úplně. Nějaké cukroví máme napečené a do zbytku se pustíme tento týden; dárky už Ježíšek taky má (kromě normálních dárečků si Princezna přála mimo jiné "kytku do pokojíčku" a Junior agilně budík)


Také za sebou máme další várku dětských nemocí, první přišlo "gastro", jak říkají francouzi zažívacím problémům. Junior tenkrát vyšel z toalety a na můj dotaz jestli nemá průjem mi zamyšleně odpověděl "to nevím co je mami, ale šlo to rychle..."
Následoval dvojboj angína+bronchitida, což dostali svorně oba. Junior asi první, přišel za mnou v noci a na mou otázku "jsi v pořádku broučku?" reagoval slovy "no.. jsem tak na pětce až na šestce mami."
Nechápala jsem proč, tak mi mé lehce geniální dítě lehce podrážděně vysvětlilo, že přece na škále od jedné do deseti, kdy jedna je úplně zdravý a deset je úplně nemocný se cítí "na pětce až na šestce přece!!!"
U oběda pak litoval, že nemohl do školy, protože "včera jsme si hráli na Harryho Pottera a přehráli jsme si celý čtvrtý díl".
Za dva dny do školy šel a odpoledna volala učitelka, že si urazil třetinu předního zoubku. Ten šel naštěstí přilepit (podotýkám že to dělala zubařka, ne já sekundovým lepidlem, kterým dělám většinu nutných oprav) a Junior se tváří vcelku spokojeně a dá se říct, že se je na svůj školní úraz i hrdý.


V pátek přinesl domů vysvědčení za první trimestr; pořád exceluje v matematice, ve francouzštině jak v čem a v úpravě to stále lehce pokulhává, ale všeho všudy jsem strašně pyšná maminka. Princezna je čím dál hodnější, mazlivější, je to taková malá žena a často, přečasto mě chválí slovy "jsi moc hezká mami" a když vidím ten její modrooce rozesmátý pohled, jsem úplně dojatá.

No a já se snažím si to všechno užívat.. hlavně teď před Vánoci ale myslím hodně na Vás.
Francii miluju a už jsem tady doma, ale naše cukroví, salát, kádě s kapry, svařáky, vymrzlá náměstí a zasněžené uličky, ale hlavně rodina a přátelé.. nicméně do jara to uteče, a já se na Vás budu strašně moc těšit.

A závěrem bych se také ráda omluvila za svůj minulý příspěvek, kde jsem popisovala co se Tobík naučil při šachové stáži. Zřejmě jsem se toho moc nenaučila, protože jak mi napsal tatínek "u těch šachů jsi tahem na k2 zaznamenala po Járovi Cimrmanovi druhý aut v dějinách šachu :-)" 

A jedna vzpomínková fotka na konec.. říjen v Limoges :)


úterý 22. října 2013

Já vím, že to bylo dlouhé... ale jsem zpátky :)

Pro svou absenci mám ale fakt dobrý důvod. Dlouhý výkyv by se dal jednoduše shrnout do věty "rozvádíme se", což přineslo trochu stresu, o něco víc radosti a tisíce byrokratických procedur.

Naštěstí to probíhá v dobrém, v klidu a na všem jsme se dohodli, takže o mém skoroexmanželovi nemusím psát nic negativního (..i když pár témat by mě pravda napadlo..).

Jsme tedy přestěhovaní v kouzelném bytě, s výhledem na pole a krávy (v tomto směru se nic nemění) ale přesto v Limoges.


Abych nezapomněla na děti, tak ty začaly další rok školní docházky.
Princezna první týdny plakala, že do školky nechce, Junior také nebyl nejštastnější, hlavně kvůli přísné paní učitelce, jedno z dětí ji označilo za čarodějnici a jiné na ni dokonce hodilo papírovou kouli.
Junior šokovaně příhodu vyprávěl Exmanželovi; a vyprávění uzavřel slovy "... to já bych nikdy nemohl udělat."
Než se otec stihl dojmout nad jeho dobrou duší, doplnilo dítko upřímně... "... protože sedím moc daleko".


Děti tady mají zrovna podzimní prázdniny, stromy se nám teprve začínají barvit do podzimních barev, pořád je relativně teplo a také tady byla bouřka roku, po které nám venku zůstala závěj ledu. Bouřka mě vzbudila v jednu hodinu ráno. Já se bouřky bojím, takže jsem se třásla hrůzou v obyváku, venku létaly kusy ledu a kýble vody a blesky zvenku mi nahrazovaly stroboskop.

Auta naštěstí pomlácena nejsou, narozdíl od muškátů sousedky. Když se muž vracel z práce, referoval že sousedka už se rozloučila s muškáty (vyhodila je před závěj) a začala aspon s podzimní výzdobou.

Junior chodí ve škole na šachy a teď přes prázdniny si přál jít na třídenní šachovou stáž; celý den mi dnes (marně) vysvětluje, že když pojedu střelcem na k2 a dámou kamsi jinam, je to to nejlepší co můžu pro vývoj hry udělat. Ježíšek nám tedy asi donese nějaké hezké šachy a to by bylo abych to nakonec nepochopila.
Junior se z nových životních události těší,i když na něj přišla nějaká předpuberta kterou definoval tak že "má asi něco s mozkem".
V té souvislosti si uvědomil že pořád spí s medvídkem a asi to není cool, takže v rámci zachování image svého medvídka pojmenoval Armagedon a spí s ním už o dost klidněji dál.

Princezna začala chodit na gymnastiku a bere to vážně, doma se protahuje, učí se kotrmelce a trénuje na každém obrubníku chůzi po kladině a je strašně roztomilá a sladounká a o dost méně uječená než dřív.

A až zase jednou dodělám fotky... opravdu je sem dám. A protože už jste v obraze, nebude mi to doufám trvat dlouho :)

sobota 16. března 2013

Mont Dore, zase po roce..

Protože se nás nějaký příliš hodný Ježíšek (díky babičko a dědečku:) rozhodl poslat na hory, a protože jsem v geniálních slevách v Decathlonu koupila dětem dvě krásné zimní kobinézky, píšu právě z Mont Dore (ve Francouzském středohoří.. dodávám pro ty co snad nepamatují můj více než rok starý příspěvek..:)

Vychytali jsme jediné slunečné dny za poslední měsíc a na nic jsme nezapomněli, ani na juniorovy rukavice ne.

Koupila jsem mu krásné, červené ("to abys je neztratil!") a dala jsem mu je do školy poprvé až den před odjezdem na lyžařský víkend.
Dítě odešlo, poučené o tom že jiné rukavice nemá a NESMÍ je ztratit; a vrátil se domů jen s jednou.

Tvrdil, že ztracená rukavice je u křehké Shaimy a malého Salima, kam byl pozvaný ten den na oběd.
Zoufalá Shaima vzápětí volala, že půlhodinu po obědě prohledávali byt a že rukavička bude asi v autě jejího manžela, at přijedu večer, jinak že mi půjčí Salimovy.

Nevím jestli ta laskavá žena juniora ještě někdy pozve k nim, protože ani neocenil tradiční alžírskou kuchyni, tak mu udělala narychlo pizzu; a kromě toho mi junior popsal jak vlastně probíhalo hledání jeho rukavice.

Junior přišel po jídle k Salimově mamince s jednou rukavicí a smrtí v očích (asi si představil mě, až mi tu novinku v pět večer řekne) a ta svolala všechny své (čtyři) děti, rozdělila byt strategicky do míst, kde se junior pohyboval a malá alžírská armáda se vydala hledat. Situaci komplikoval opět junior, kterému neztracená rukavice vypadávala z kapsy nebo jí někde zapomínal, takže ačkoliv se rukavice čtyřikrát našla, pořád to nebyla ta správná. Až když Shaima rukavici juniorovi sebrala a napíchla ji na kliku od dveří, bylo po dalším hledání jasné, že ta pohřešovaná u nich není.

Večer jsem potřebovala dobalit věci, skočit na apero k našim nejlepším sousedům, zůstat střízlivá; a dokoupit spoustu věcí.
K Shaimě jsem doslova přiběhla, přebrala si rukavici, která opravdu skončila u tatínka v autě, strašně nerada jsem odmítla její pozvání na kafe, poobjímala všechny děti, některé i dvakrát - v tom zmatku se to těžko rozlišuje - skočila do auta, hodila rukavici na sedadlo spolujezdce a jela k sousedům.

Úžasná Brigitte nachystala kompletní večeři; koupila mi i bezlepkový chleba, udělala sendviče s lososem, sehnala sushi, krevetky, udělala salát a pro ostatní zapekla navíc spoustu mini pizz a jiných dobrot. Pili jsme domácí punč, obdivovali vitalitu babičky Marcelle, odháněli děti od krbu a kdybych nemusela balit, zůstala jsem tam až do rána.
Skoro střízlivá jsem šla domů dřív, uložila děti a zjistila, že nemůžu najít juniorovu rukavici.

Do odjezdu se naštěstí našla; a tak jsme vyrazili, bylo překrásně a za dvě hodinky už jsme vystupovali na horách.




 Junior měl za hodinku individuální kurz a podle oblečení malých účastníků bylo hned jasné, že slevy v Decathlonu nezaujaly jenom mě.

A pak už na svařák a sluníčko, je ho nějak málo..

Hlad.. v podání princezny.. hranolky jsme přihodili ke svařáku, nebylo zbytí

A takhle jsme se smáli, když řvoucí princezně vypadly hranolky z pusy.. a ona je zrecyklovala..



Z terasky bylo krásně vidět na sjezdovku - na kraji se hromadili  nešťastníci, kteří moc nevěděli jak dál ; připomínali mi časy kdy  jsem dvě černé sjezdovky sjela tak, že jsem se prostě jen sesouvala bokem ke svahu dolů.
 Jednu černou jsme kdysi v Itálii i potupně vyšlapaly s kamarádkou Vendulkou zpátky nahoru; když jsme přijely ke kolmé skále a zjistily, že to je ONO.. ani sesouvání nemělo smysl. Ale rozhodně je to takhle z apres ski pohledu zábavnější.

Moje první paparazzi fotky! Dredatá slečna z restaruace (ve špinavé zástěrce) se rozplakala. Spolukouřící číšník byl sice chvilku v rozpacích..

Ale pak si zřejmě vzpomněl na Beverly Hills a po jednom pořádném objetí bylo po dramatu. 
Azuro :)
Junior a jeho první kurz po roce, strašně rychle si na všechno vzpomněl, bavilo ho to,  dělal pokroky a nakonec ztratil obligátně jednu rukavici, kterou jsme později našli u baru.




Vteřinka před pádem - bylo do měkkého, tak jsem mohla fotit a ne chytat.


Odpoledne jsme naházeli lyže i děti do auta, naposledy našli ztracenou rukavici, tentokrát u autobusové zastávky a vraceli se do hotelu. Cestou jsem aspoň spojila prokleté rukavice k sobě, protože mi přišlo lepší a méně frustrující ztratit obě, než jednu.
A to přesně se nám stalo před hotelem.

Manžel s juniorem odešli  hledat a já s princeznou jsme osaměly; byla moc hodná, pořád si hrála s telefonem a nechala mě vybalovat. Zvedala ho, vytáčela, vyprávěla do něj že byla lyžovat a že bude mít tři roky; byla jsem moc ráda že jí to tak baví.
"S kým si povídáš beruško?" sedla jsem si k ní na chvilku.
"S paní" otočila se ke mně tajuplně holčička.
"A co ti říká paní?" hladila jsem jí po vláskách
"Psestaň! Psestaň! žíká" svěřila se juniorka a já si s lehkým zamrazením přebrala telefon, kde unavená paní z recepce z posledních sil prosila, at už jí naše dítě nevolá. Telefon jsem radši vypojila, protože dítě hra s reálnou paní na druhém konci nadchla, na recepci se o něco víc usmívám a všechno snad dobře dopadlo.

A na závěr ještě naše statečná juniorka, která ve svých necelých třech letech (den D je zítra) poprvé obula lyže a zúčastnila se i výcviku.
Svůj obdiv zaměřte prosím na červenou holčičku pravo.. s červenou přilbou




Na fotce je sice i junior, měl tady rozřazovací minisjezd kvůli skupinovému kurzu; ale opravdový frajer je ten pán vzadu. Jako jediný nad devět let se zůčastnil grupen výcviku na cvičné loučce,neměl z toho žádný komplex a vesele padal do náruče instruktorce nebo se válel v riflích po sněhu.
A další pecka je ten umělý všeobjímající medvěd; který když přišla menší sněhová bouře se obrátil a odjel asi čtyřista metrů do skal. 
Jedno panorama ..a ta maličká červená holčička vedle instruktora je opět ta nejšikovnější a moje


A poslední ze "svahu" - i s tím božím neohroženým pánem. Asi deset minut jsem si myslela, že to je instruktor, než vyšlapal ten koberec a rozjel se poprvé dolů. Ale klobouk dolů.. jen ty rifle bych příště vyměnila.

A jedna z pokoje..v pozadí telefonující princezna. Mám mikinu "I love Prague",protože  I  love Czech  neměli; ale vězte že  se na Vás už strašně těším, ať jste kde jste... za měsíc jsme tam♥

pondělí 7. ledna 2013

Hokej...kultura.. a fotoblog z podzimně-letního Limoges


Abych nezapomněla na další fakty kolem svátků, rychle do toho, půl je hotovo.

V předvánočním čase jsem chtěla stihnout i balet, v Limoges bude někdy na jaře Labutí jezero, tam musím vzít juniora; také se objevily upoutávky na záhadný balet "Casse-noisette", což je volně přeloženo něco jako "rozbíječka oříšků".
Myslela jsem že to bude nějaká agresivnější Popelka, než má jazykově vybavenější a tmavovlasá kamarádka Sandra správně identifikovala Louskáčka.

Toho jsme ale nestihli, tak jsem aspon Juniora, ke kterému se ochotně připojil Aleksi, kamarád ze školy, vzala na hokej.

Na  hokeji jsem byla párkrát s kamarády a většinou to nedopadlo dobře; jeden kamarád odmítal jít ke stánku s hotdogy během hry, protože "..se přece ted hraje!!!" a já zase nechápala, proč tam chce stát frontu o přestávce.
Poté co trefili pukem rozhodčího, který se sesunul a nereagoval a já jediná začala tleskat, mě pro hotdog kamarád rychle poslal a už jsme spolu na hokej nešli.

Jiný kamarád ignoroval mé dosavadní špatné zkušenosti a rozhodl se vzít mě na nějaký důležitý zápas playoff, a jeli jsme do Prahy podpořit jeho oblíbený tým při zápase venku.
Přijeli jsme pozdě (ne díky mně), přidali se k dalším opozdilcům a konec první třetiny jsme vydrželi na nějakých provizorních místech.
Jedna fanynka se zhrozila že nemáme vlaječky a namalovala mi něco na ruku; já jsem se snažila zorientovat kde se prodává něco na pití a najednou byla přestávka. Musela jsem na záchod a uklidnila nervozního kamaráda, že může jít kam chce, že se pak sejdeme.
"Sejdeme se v kotli, dobře?? Protlač se tam!" dal mi poslední instrukce a zmizel.

A já se tam protlačila, i když to bylo skoro nad moje síly; mezi vlnobitím dresů a alkoholu jsem se střídavě strkala a střídavě prosila, že tam musím. A nakonec se skoro znehybněná v davu fanatiků marně rozhlížela po nějaké známé tváří, aspoň té fanynce malující vlaječky; a pak se začalo hrát.
Dav kolem se nebezpečně rozhýbal a začal křičet "SPARTA" a ačkoliv jsem moc nevěděla jakému týmu jedeme fandit, co jsem věděla stoprocentně bylo, že Sparta to není.
Snažila jsem se o pána přede mnou, který byl stejně v transu, umýt vlaječku konkurečního týmu a usmívala jsem se mile na opilé i střízlivé Sparťany.
S tímhle klukem už jsem taky na hokej nikdy nešla.

Ale protože náš národní sport je hokej a protože v Limoges se hraje, bylo rozhodnuto.

Hned ve vchodu se navíc prodával svařák, chlapečci byli moc hodní a nadšení; nevěděli jestli sledovat dřív hru, bufet s hotdogy nebo maskota, o kterém jsme se dohadovali celé dvě hodiny jestli je to pes nebo kráva; nakonec jsem se dozvěděla že měl být býk.

Aleksi se ke mně obrátil hned po prvních pár minutách s rozzářenou tvářičku "...tady se může křičet??"
"Jasně.. klidně křič..." pobídla jsem ho.
A malý klučík z tenisové rodiny, který musí v klidu sledovat výměny na kurtech nadšeně křičel.
Zamyšlený Junior měl dotaz z jiného soudku.
"Maminko, je to mistrovství světa??"
"No skoro...." snažila jsem se ho potěšit.
"Oni se mlátí!!" upozorňoval nás Aleksi; a poté co hráč s jedenáctkou srazil jiného, který zůstal ležet za brankou, se ke mně Aleksi otočil s ohromeným výrazem "..ten pán umřel!!"
"Neumřel, ještě cuká nohou" uklidňoval ho junior.

A pak ač nevím s kým hráli, tak tým Limoges vyhrál (bravo chlapci.. :), hodila jsem Aleksiho domů, kde otevřel usměvavý tatínek. "Tatínku, oni tam pořád řvou a mlátí se a jeden pán skoro umřel...." popisoval chlapeček průběh posledních hodin a já se rychle s úsměvem rozloučila.


V posledních dnech se život vrátil do starých kolejí, Junior se od pondělí vrátil do školy a Princezna do školky, sice nás upozorňovala už týden předem že NECHCE, ale nakonec šla docela spokojeně a ráda, stejně jako junior. A já se těším na konec týdne, protože devátého všude začínají slevy a to bude krásné peklo.

A protože se nám tady začalo ochlazovat, po krásných dnech kdy bylo i deset stupňů je ted už jen šest, tak aspon vzpomínkový fotoblog z podzimní říjnové výchazky, která chutnala a voněla jako léto.

Jezdíme často s dětmi k řece krmit kačenky; Vienna je už spíš "tok" než řeka, i když vyvěrá vcelku nedaleko od nás, v Limoges už je široká, silná; o pár set kilometrů dál se vlévá do Loiry a cestou ještě chladí jadernou elektrárnu v Civaux, s největšími chladícími věžemi ve Francii.

Jako každá správná řeka má i ryby a kačenky; my zase máme doma přebytečný chleba a tak to často spojujeme dohromady.
Většinou mívám chleba už nadrobený, poté co jsem marně bojovala s celou tvrdou bagetou, zatímco Princezna trpělivě (kupodivu) čekala až bude moct něco hodit kačenkám.
Kačenky taky čekaly, spíše netrpělivě, připlouvalo jich víc a víc a důchodci už se začali předklánět na lavičkách.

Nakonec jsem si vzpomněla na pána, který kdysi přinesl celou bagetu, dal ji do tašky a rozšlapal na kousky, a zkusila jsem totéž, ale v podpatcích a bez tašky jsem jen zjistila, že když skočíte na bagetu, strašně klouže.
V závěru jsem bagetu vztekle popadla a hodila mezi kachny, jedné se to málem stalo osudným, ale ostatní klovaly sebe navzájem i plovoucí betonovou bagetu a celý ten chumel odplul po proudu.
Princezně jsem navíc nemohla vysvětlit, že jsme kačenky už nakrmily, takže teď se snažím jinak a lépe.

No a konec řečí, sem chodíme..

Tenhle most musíme přejít, jeden ze dvou starých mostů v Limoges, St. Etienne. Je ze třináctého století, a buď v té době byli všichni malí, nebo neměli závrať, protože to "zábradlí" je příšerně nízko. Dodnes přes něj chodí poutníci putující do Santiaga di Compostella.. a protože "dont speak without data", důkaz níže!





Takhle to vypadá z mostu.. já mám lehkou závrať jen to vídím, ale děti jsou nadšené a pozorují dole rybičky, řeka je celkem čistá (ta elektrárna je až výš po proudu..)


Pohled z mostu.. za mostem pak chodíme vpravo, kolem aut stále dozadu; a pod mostem zkoušíme ozvěnu :) 

A důkaz místo slibů, poutní "Svatojakubská cesta" - divize Limoges. Všechny poutní cesty jsou označené znakem mušle; a ta je v Limoges na spoustě míst. A klouže. 



Velmi oblíbená zkouška ozvěny..je tam stále

Hledáme rybičky.. 



Plavaly po řece rybičky.. :)) ale to už jsem tady psala..

A taky hledáme kačenky, ted marně a princezna začíná ztrácet trpělivost.
Ale dočkala se, děti se pohádaly kdo bude víc krmit kachny, házely rohlíky i po sobě, což působilo zmatky v kachních řadách a uklidnili se, až když junior šlápl do něčeho moc ošklivého. 
A tohle je druhý starý most, St Martial.. ještě o něco starší než ten "náš". 



Naše krásná katedrála, Princezna už dorostla do věku, kdy se nesnaží otrhat botanickou zahradu a také je u katedrála překrásná zimní výzdoba, velký Santa i se saněmi a umělým sněhem - momentálně nejoblíbenější křižovatka mých dětí. Vyfotím :) 
Francouzská pauza na oběd, savoir vivre
A cestou zpátky, kousek od parkoviště, květinová záplava.. chci jaro
..nenechte se mýlit romantikou, tohle je u čtyřproudé, frekventované silnice..
A poslední pohled z mostu.. a domů! A protože je čtvrt na jednu (ráno), tak i dobrou, bonne nuit a vous tous ♥

čtvrtek 3. ledna 2013

Vše krásné a spoustu zdraví přejeme do Nového Roku..

chtělo se mi napsat že "přejí příšerky", ale náhodný návštěvník, neznalý mých dětí, by to nemusel pochopit.

Děti jsou zase o měsíc starší a o vánoční zkušenost bohatší; hlavně Princezna poprvé pochopila, že půjde o nějakou velkou událost a že bude obdarovaná a těšila se celým svým dětským srdcem. U každého náznaku vánoční výzdoby volala "Vánoce!!!" a spínala ručičky; a všem vyprávěla že "přijde ježešek a donese sněhuláka a koníčka a tygra a kuchynku a talířek a stromeček a kittynku".

Seznam věcí se pravidelně obměňoval a jediná stálá konstanta byla "koníšek", tak ze svého seznamu dostala jen plyšového koníčka, který rozšířil sbírku tří psů a ježka, se kterými momentálně spává. (Jinak Ježíšek volil dárky podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, samozřejmě)

Uložit Princeznu bývá díky zvířecí smečce náročné, vyžaduje totiž přítomnost všech zvířátek a není vždycky evidentní je rychle najít.
Ježek rozšířil psí řady poměrně nedávno a dlouho jsem nevěděla proč, dokud pár dnů před Vánoci Princezna láskyplně neobjala ježka a nepošeptala mi tajemně "Ježešek mi donese dálečky!"
Marně jsem vysvětlovala rozdíl mezi ježkem a Ježíškem, Princezna si stála za svým.

Junior pár dnů před Vánoci přinesl domů nečekaně vysvědčení za první trimestr. Vysvědčení, nebo spíš "report" přichází kdykoliv se učitelka rozhodně ho poslat, není žádný speciální den ani těšení, prostě najednou vytáhnete z tašky nedojezenou svačinu, rozsypané kuličky (pořád letí) a "vysvědčení".

Už jsem to myslím psala, je to spíš dlouhý report - krátké slovní zhodnocení ve třech větách a pak asi dvacet stran, kde jsou rozepsané předměty a dovednosti, a u každé je jednotlivě známka. Junior kromě psaní a úpravy a hlídání si pomůcek stále exceluje, a mě to nějak dojalo - když si uvědomím jaká jsem chaotická matka, jak úkoly někdy píše ráno a srká u toho rychle kakao, jak se s ním skoro nikdy nemusíme učit a jak moc žije ve svém světě.. prostě je to moje šikovné děťátko a já jsem byla sakra pyšná maminka.

Popotahovala jsem u každého zeleného puntíku (ten znamená "výborně") a definitivně mě dorazilo až slovní hodnocení, kde paní učitelka třemi větami vychválila naše věčně zamyšlené dítě a které končily "bravo!". Junior vůbec nechápal proč mě jeho vysvědčení tak vzalo a sám se mi snažil ukázat modré tečky (chvalitebně:) za úpravu a psaní, aby mě uklidnil.

S Princeznou jsem naopak často měla pocit že mě svou dětskou upřímnosti ničí.

Jednou přišla a něžně mi říkala že "Princezna má malý zadeček", čímž mě dojala, než se nadechla a zlověstně pokračovala "....a maminka.. má veeeeliký zadek!"

Podruhé to bylo když mi seděla na klíně, hladila jsem jí vlásky a vyprávěly jsme si; najednou začala hladit ona mě a povídala mi "maminka má tady bradičku.. tady pusinku.. tady oči.. tady řasy.. tady nos... a tady pupínek, pupínek, pupínek, pupínek..pupínek....."

A pak na Štědrý Den si to všechno vyžehlila - když vybalila pod stromečkem židličku s Kittynkou a kosmetický stoleček se zrcátkem a hřebínkem a sponečkami a očními stíny, leskem na rty a rtěnkou a dokonce i lakem na nehty a spoustou štětečků.. a štěstím bez sebe tam seděla, prohlížela se, upravovala a nanášela další a další vrstvy rtěnek a očních stínů a pak se na sebe šťastně podívala a jen tak něžně vydechla "...ted jsem krásná.. jako maminka"

Může ty děti někdo nemilovat.. ?