Nový rok jsme strávili s princeznou, která měla čtyřicítky horečky a vypadala dost hrozně, na pohotovosti, ta tady má trošku lidštějští formu v podobě civilně oblečené lékařky v klidné ordinaci. Ta prohlédla dítko, skásla nás o pár desítek euro, napsala nám antibiotika a jeli jsme hledat otevřenou lékárnu.
Naštěstí už je v pořádku a obě děti jsou (ač pekelně náročné) "adorables", princezna se byla podívat v jesličkách (málo dětí, spousta tet, krásný nový dům) kam by mohla na dvě hodinky jednou, dvakrát týdně zajít a já bych mohla aspoň sama v klidu nakoupit (k radosti celé komunity).
Princezna uz dlouho avizovala ze "nece deti" a opravdu nechtela, tiskla se mi k noze a podezrivave se divala na deti co si hraly v prostorné, světlé herně.
Při odchodu se radostně loučila s "tetou", posílala jí pusinky, způsobně volala "au revoir" a teta ji označila za "tres belle a tres mignone".
Už venku princezna odmítla jít k autu stojícímu na dohled a poté, co jsem řekla že ji neponesu se svalila na zem, hryzala trávu a hystericky ječela.
Celou scénku bohužel sledovaly za oknem tety (obávám se že teta A řekla tetě B ať se jde podívat na to roztomilé, hodné dítě) a tak jsem zvědavá jak nás budou vítat příště.
Junior mě pořád překvapuje svým myšlením a touhou se učit (v tom je velmi podporován školou, dnes se učili sluneční soustavu) a minule mě rozesmál svou poznámkou v koupelně "To je zajímavý, mami, jak rostu, tak se pořád měním. Ale je to dobře, protože kdybych byl starej, třeba by mi bylo dvacet a vypadal bych takhle tak by to bylo fakt strašný."
A princezna mě zaskočila svou žádostí o večerní písničku - většinou si přála hity jako "Já mám koně", "Holka modrooká" nebo odvážnější "Jede jede mašinka".
Dnes jsem jí nesla do postýlky (vždycky se na mě vážně dívá a říká že "nece") a já se jí snažila nadchnout večerní kulturní vložkou.
"Zazpívám Ti písničku, chceš?"
Princezna zakývala hlavičkou "dobze..waka waka eeee eeee!"
To dítě se shlédlo v Shakiře, "Waka waka" jí pouštím tak desetkrát denně (a kdybych se ji nesnažila odlákat na jinou aktivitu bylo by to mnohonásobně víckrát) a vždycky když se tam objeví Shakira poprvé, otočí se na mě jestli tu krásu taky vidím a pak mává ručičkama, tančí, zpívá a je prostě štastná. Píseň je to vcelku neškodná, tak to nějak nemoderuji; junior má teď zase oblíbenou "Kocábku" od Spiritual kvintetu, ani nevím jakou náhodou jsem jí pustila, ale od té doby ji chce denně a díky Kocábce jsme i prošli velkou část Starého zákona, junior zná Ararat, "bratry rodné" a je v této oblasti dokonce vzdělanější než manžel, křesťan
Což mi připomíná Štědrý Den, tak ještě zpátky k němu: původní plán zněl jasně: nesmí projet krocan; tedy že uděláme kapra a bramborový salát.
V Čechách bývaly Vánoce spíše ve francouzském stylu, tak proč si tady nepřipomenout domov jinak než pravými svíčkami, babiččiným porcelánem a cukrovím?
Postupně jsem ale od myšlenky upouštěla, bramborový salát nikomu kromě mě nechutná; kapra tady neseženu (a ani já ho moc nemusím), takže jsem manželovi referovala asi deset dnů před Vánoci že zůstaneme u našich zvyků a nic měnit nebudeme.
Manžel smlouval a prosil a pak byl upřímně zoufalý, protože to znamená také to, že vaří on.
Než se někdo dojme jak mám úžasného chotě, avizuji že vaří POUZE na Štědrý den, protože si přál francouzské Vánoce a ač já jsem neměla nic proti, rodinnému receptu napsanému francouzsky jsem tehdy prostě nerozuměla.
Také jeho neznalost pracovního procesu i surovin byla dost zřejmá, první Vánoce se stále snažil osmahnout kaštany na pánvi a po chvilce boje s vlastní hrdostí přišel za mnou "Mně připadá že se to nemění, nemám zavolat babičce? Říkala že se rozvoní, změní barvu a změknou.."
Dívala jsem se na hnědé skořápky v másle a navrhla mu, že babička asi myslela že to pozná až je oloupe.
"Jo to se loupe!" rozzářil se manžel. "Já jsem si říkal když jsem ochutnával že je to furt nějaký tvrdý.."
Od té doby ale ušel už cesty, už vařil asi sedmkrát. Ale tentokrát jsem na Štědrý den - jak jsem avizovala - zařadila do menu ústřice.
Měla jsem špatné tušení že rodina nebude nadšená, tak byly vyloučeny ze slavnostní večeře a měly ozvláštnit večer jen coby předkrm před lehkým obědem.
Manžel to nijak nekomentoval až do chvíle kdy jsem rozzářená (já jsem na Štědrý den vždycky rozzářená, nejen proto že nevařím) vběhla do koupelny.
"Otevřeš mi ty ústřice, cheri?" požádala jsem ho.
Manžel položil pastu a otočil se konsternovaně ke mně.
"Otvírat ústřice??? Já?? Proč JÁ?"
"No jsi muž a Francouz, to tě kvalifikuje dost.." sečetla jsem jeho momentální kvality.
Manžel zaúpěl a přemístil se do kuchyně, kde jsem už já i děti čekala na zahájení obřadu.
Nad mísou s ústřicemi si znovu povzdechl a otočil se k nadšenému publiku.
"..tak jo, jen mi řekni jak se to dělá.."
Díky čemuž jsme strávili půl hodiny s youtube a shlédli spoustu videí na téma "první pojídání ústřic" (junior byl v extázi) "jaké existují druhy ústřic" a konečně i "jak otevřít ústřice"
Všechny bohužel začínaly tím že "vezmeme speciální nůž na ústřice" a manžel vypadal čím dál bezradněji. Nakonec se zavřel v kuchyni se třemi ostrými noži, dvěmi příborovými noži, dal mi školení, že až budu příště chtít ústřice tak mám sakra koupit nůž a rukavice, a zmizel.
Dlouho se ozývalo jen klení, rachot a nadávky; po dvaceti minutách se objevil sám hlavní hrdina. Bohužel ne vítězně, probodl si nožem dlaň, celkem hluboko, takže jen dokrvácel do koupelny kde vymýval ránu, která krvácela stále dál.
Na šití jet nechtěl, tak jsem mu to stáhla mašličkami k sobě, zavázala a manžel se vrátil do kuchyně. Za pět minut byl zpátky, zdálo se mi, že mu mé laické ošetření sjelo z ruky, protože z něj opět kapala krev, ale to si jen tentokrát probodl palec.
Přísahám že jsem se snažila nesmát, když jsem ho ošetřovala a stejně tak asi může přísahat on, že se mě snažil neumlátit ústřicemi - hlavně když jsem se ho po zavázání (ač co nejsladším hláskem) zeptala jestli to "může ještě dodělat"
Motivační "...vždyť ti to tak jde!" jsem si ale raději odpustila, manžel se vrátil, dootevíral ústřice, zdůraznil mi několikrát že to bylo "naposledy, la dernière fois"
a já si jich mohla dát pár čerstvých, což sice nikdo z rodiny nepochopil, ale jak říkával francouzský básník Leon-Paul Fargue
"J'adore les huitres : on a l'impression d'embrasser la mer sur la bouche" - tedy "Zbožňuji ústřice - je to jako když políbíte moře na ústa".
Já s tou láskou ještě tak daleko nejsem, ale myslím, že se k ní pomalu projídám, jako jsem se musela projíst k olivám, rybí polévce a provonět k těžším parfémům.
A zbytek v gratinované verzi nadchl celou rodinu, včetně dětí a dokonce se s nimi smířil i polovykrvácený manžel.
Žádné komentáře:
Okomentovat