Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.

praví podivné přísloví, které juniora rozesmálo k slzám.

O krtkovi ani komárech zprávy nemám, zato se tady oteplilo tak, že rozmrzly mouchy a rozkvetlo několik posledních pampelišek. Nejkrásnější počasí bylo koncem října, překrásných dvacet stupňů a rozechvěle teplý vzduch co voněl jarem (přání je otcem myšlenky..), ovšem návštěva babičky s dědečkem z Čech vyšla na nejchladnější týden, co jsme tady zatím měli.

I tak to ale byl kouzelný týden; děti si užívaly prarodičů (byly zrovna podzimní prázdniny), prarodiče vnoučat (a dětí, že jo:), já jsem stihla onemocnět, vyléčit se a nemuset dělat skoro vůbec nic.
A protože jsem zjistila po nástupu princezny do školky jak krásně se dá strávit pár hodin bez dětí, s radostí jsem v tom během pobytu mých drahých rodičů pokračovala.

Podzimní prázdniny tady trvaly čtrnáct dnů (opravdu čtrnáct dnů, stejně jako budou zimní a jarní prádniny, plus Vánoce - tady jsou děti bud nonstop ve škole nebo doma, nic mezi tím) a od minulého pondělí se děti vrátily do školních lavic a můj život zase dostal pevnější obrysy.

Školka ve Francii je v porovnání s CR jiná v tom, že se tam děti nepřezouvají a ani nepřevlékají na poledni spaní; také jsou povinné "zástěrky", které nosí celý den, ale vypadají spíš jako krásné designové košilky, nemají nic společného s těmi hroznými, plastovými zástěrkami, které se nosily za mě, a do kterých jsem strkala malé kapustičky, abych je nemusela v polévce jíst.

Princezně se ve školce pořád líbí, ráno volá šťastně na paní učitelku přes celou chodbu  "Bonjour Madame Vaurette!" a při odchodu dává všem "bisous", pusinku na tvář (někdy i procházejícím cizím rodičům, moc se s tím nemaže).

Po prvním týdnu ve školce jsme spolu vařily večeři, Princezna seděla na lince, míchala těsto na koláč a vyprávěla mi jak se celý den měla (v rámci možností dvouletého dítěte).
Najednou zvedla důležitě vařečku a oznámila mi šťastně "Aaaa ve školce je noha!"
Přikyvovala jsem a snažila se jí pochopit. "Jasně.. máte všichni nožičky.. paní učitelka, ty, kamarádi..."
Princezna vztekle mávala vařečkou a vrtěla hlavou "Neee, noha! Ve školce je Princezna a paní učitelka a noha!"
Utírala jsem kusy těsta a snažila se jí uklidnit "Tak víš co... až budeme ve školce, tak mi tu nožičku ukážeš, ano?"
Večer skončil hysterickým záchvatem naší malé dorostenky a záhadou "nohy" ve výchovném zařízení.

Druhý den jsem ji vedla  - tedy nesla do školky, třásly jsme se v ranní mlze a chladu (já o něco méně, po osmi stech metrech stoupání v podpatcích a s dítětem v náručí) a u hlavního vchodu do mateřinky nám dveře podržel sympatický tatínek s okatým klučíkem v náručí.
Princezna v mém náručí ožila "To je noha!!!!"
Nechápala jsem už vůbec nic, dokud tatínek nepostavil chlapečka na zem u Princezniny třídy a nezačal ho převlékat.
U každého věšáčku je fotka a jméno malých školáčků; a pod fotkou rozesmátého nápadníka naší princezny bylo překrásné (a těžké) jméno - Noah.

Záhada nohy se vyřešila, Princezna se naučila říkat "Noa" a užívá si svou první lásku.

Junior má lásku stále stejnou, minule ho Lea požádala o fotku, aby měla "souvenir". Pečlivě jsme vybírali, ale Lea v den předpokládaného předání fotky onemocněla, a junior hnán touhou po dokonalosti a dostatkem času fotku obstříhal nůžkami, které dělají vlnovky.
Navíc jsou tupé, takže z fotky zůstala taková rozpačitá, zmačkaná hmota, ve které se uprostřed dá tušit junior s prostříhnutou hlavou. "Souvenir" to tedy rozhodně bude.

A také dorazilo Beaujolais nouveau, jako každý třetí čtvrtek v listopadu (už si to doufám všichni pamatujete!:) a přijde mi nějaké .. horší.
Tak snad to nebude špatný ročník..co bychom tady jinak dělali.. :)

Podzimní..

nálada už je i u nás.

Po prosluněném a voňavém září, plném milých návštěv a angín přišly první náznaky podzimu i k nám.
Nejdřv se říjen manifestoval jen lístky vistárie, padající nám při obědech venku do jídla (většinou mně, proč pořád já??); pak přišel nečekaný teplotní šok (kdy jsem poprvé a snad dlouho i naposledy škrábala auto, zatímco děti se třásly zimou ve vymrzlých sedačkách) a teď máme (snad krátkou) sezónu dešťů.

Podzim se ve Francii ohlásí i "Foire aux vins", milou akcí, kdy rodiče hroutící se nad prvními úkoly svých ratolestí mohou uniknout realitě a věnovat se chvilku vínu.
Ve všech obchodech se víno řeší v první i poslední řadě, katalogy přetékají nabídkami jako "tři lahve za cenu dvou" a je to nejlepší moment na nákup nějakého opravdu dobrého, plného vína, na speciální příležitosti.

Junior začal úspěšně chodit do druhé třídy, stále má oficiální přítelkyni Leu, sestru Agnana ("já to nerad měním mami, jednou jsme si řekli že jsme milenci tak to tak prostě je") a momentálně u nich ve škole letí kuličky.
Ve škole teď frčí jak hraní kuliček (bez důlku - on se pravda v tom betonu na školním dvoře špatně dělá) tak jejich výměny.
Junior maximálně úspěšně směnil všechny své kuličky z Billy nebo odkud (Doba Ledová, pokud si dobře vzpomínám) za kuličky všech barev a velikostí, ale dlouho se ze sáčku plného barevných kuliček neradoval, protože mu je už zabavila paní učitelka.
Ve směně vyniká jeho spolužák Hugo, který ke každé své obyčejné kuličce připojí historku o tom z jaké vzdálené země pochází, která celebrita si s ní hrála a dosahuje úspěšnosti pět cizích kuliček vůči své jedné. Jestli tohle dítě neudělá kariéru, tak už nikdo.

Naše malá princezna několikrát v pohodě navštívila jesličky; bez slziček a ráda.
V jesličkách se toho ale moc neděje a bylo mi té mé modrooké holčičky líto, takže jsem jí našla školičku.
Takže chodí (na dopoledne) do soukromé a katolické, ale jiné než junior, díky čemuž začínám dosahovat vrcholu sebeorganizace, protože už ráno nemůžu jezdit v pyžamu, ba naopak, čeká mě dvacet minut ostré chůze v ranní špičce v centru Limoges.

Dětem začalo období kdy se víc perou; princezna je zákeřnější a junior logičtější (na "nemlať sestru!" často reaguje "...já ji mlátim jen trochu...") a já se potácím mezi lehkým zoufalstvím a absolutním štěstím.
Taky mi teď občas říkají "opičí královna", můžu si za to trochu sama, protože po několika hodinách jejich běhání a ječení jsem jim (se smíchem,podotýkám:) řekla že jsou uřvaní jak paviáni a horší než stádo opic a zhroutila jsem se dramaticky na sedačku.
Děti odhodily motorky, přiběhly ke mně, objaly mě a junior mi zařval do ucha "A ty jsi naše opičí královna!"

A tak Vám opičí královna přeje hezký večer a brzy se přihlásí zase s fotoblogem.

Zatím jen jedna podzimní fotka: najdete krávu, která na obrázek nepatří?

Pro lepší pochopení upřesňuji, že tady jsou všechny krávy hnědé. Prostě všechny. Tahle kráva se aspon dobře integrovala, záhadně-se-objevená husa v Rakovnickém potoce se mezi kachny integrovala o dost hůř. 

Junior měl narozeniny...

my měli přání jediný .... :)  štěstí, zdraví, samozřejmě. Zato junior měl jiné přání: první narozeninovou oslavu s kamarády, ve velkém centru pro děti.

Já jsem  nikdy svoje narozeniny neslavila (a hlavně po tom netoužila), takže mě svou prosbou trošku překvapil, ale kdo jsem já abych mu říkala co má a nemá chtít.. a tak jsme hned první týden školy vyrazili do Royal Kids na jihu Limoges, abychom zjistili podmínky, ceny a zamluvili datum.

Před Royal Kids stálo auto Google Maps: (které jsem už dvakrát potkala v Limoges, oni to asi myslí vážně.. ) takže jsem se několikrát rozhlédla, než jsme vyrazili diskrétně z auta ven. Oslavu jsme domluvili na další neděli (není to výhra být narozený na začátku září, těžko se distribuují pozvánky spolužákům před začátkem školního roku), dostali jsme pozvánky, zaplatili zálohu a večer jsem je na terase pod vistárií všechny vypsala.

Několik jsem jich nechala volných, kdyby náhodou junior na někoho zapomněl.
Když jsem pak ráno viděla, jak běhá šťastně za dětmi po školním dvoře, v obvyklé vřavě a změti dětí, bundiček, tašek, ztracených kusů oblečení, míčů a jakýchsi papírových bumerangů, neměla jsem dobrý pocit.
Pozvánky mu při běhu létaly z rukou ven a slétaly ve spirálách na zem, kde tvořily takovou zajímavou stopovanou; té se ujala starší sestřička Salima a poctivě je všechny za juniorem vysbírávala a nosila mu je do aktovky.

Ten den odpoledne mi rodiče, se kterými se známe, potvrzovali účast svých ratolestí a svorně se těšili na volné nedělní dopoledne.
Večer jsem měla dva telefonáty od rodičů, o kterých vím, že existují, ale neznáme se osobně; a nakonec jsem měla ještě jeden hovor.
Zrovna jsme večeřeli na terase a mobil byl uvnitř, nestihla jsem ho vzít, takže mi po chvilce volal záznamník a tam byla velmi milá zpráva
"Dobrý den, já jsem maminka od Agnes. Chci Vám potvrdit, že Agnes přijde na Juniorovy narozeniny, moc Vám za ni děkuji a těšíme se."

Vyšla jsem ven a mrkala spiklenecky na juniora "Kdopak je Agnes?"
"Já žádnou Agnes neznám" opovědělo lakonicky dítě a dojídalo dezert.
"..ale ona přijde na tvoje narozeniny...!" naklonila jsem se k němu důrazně.
Junior zvedl rozzářenou tvářičku od dezertu a zasněně se umíval
"To je dobře, to je moc hodná. Aspoň se poznáme!"

Manžel se díval střídavě na mě, na juniora, pak si vyžádal doplňující informace a nakonec junior dostal pětiminutové kázání o věnování dostatečné pozornosti seznamu pozvaných hostů.
Junior se celou dobu usmíval, točil lžičkou v jogurtu a na konci se jen usmál a povzdechl si "..já se tak strašně těším!"
A tak jsme to vzdali a těšili jsme se také.

A oslava byla nakonec přesně taková jak si ji junior přál, měl tam deset kamarádů, fakt byla legrace, spousta dobrot, všichni byli moc milí, včetně rodičů, kteří si děti přiváželi a odváželi hezky načas a já jsem po čtvrtém latté zapomněla i na to, že jsme se dva dny pořádně nevyspali, protože Princezna dostala horečky a angínu.

Náš blonďáček v obležení... myslím že malého draka Salima všichni identifikujete.
Tajemná Agnes je  ta, kterou si junior drží kolem ramen.. nakonec moc milá holčička se stejně příjemnými rodiči. A za ní vykukuje Tatiana :) 

Tak ještě jednou vše nej, ty náš malý-velký muži!

Nexon

Nexon je od nás asi 15 kilometrů, je to malé a šarmantní městečko s všudypřítomným zámkem, kde je dnes sídlo radnice; a se spoustou koní - Nexon je chovem koní vyhlášený už pár set let; a je to stále významné jezdecké a chovatelské místo.
Má i smutnější historii, byl místem, kam se sváželi Židé pochytaní za druhé světové války; z táboru v Nexonu pak pokračovali do dalších internačních nebo koncentračních táborů.

Ale my jsme tam přišli kvůli slunci a pohodě a procházce, je tam kromě jiného také "Jardin des sens", zahrada smyslů, která je hned mezi domovem důchodců a školou, zároveň na kraji obrovského zámeckého parku.

A omlouvám se za ten vodoznak všude, ale čert nikdy nespí..

Moji Beatles :) ..aspoň skoro...

Zahradu jsme našli, je to pravda spíše zahrádečka, ale plynule na ni navazuje obrovský zámecký park

Domov důchodců, hned naproti malému lanovému bludišti a v sousedství školy. Zahrada má být místo, kde se generace setkávají, a zřejmě to tak funguje - důchodci občas spokojeně vykoukli, usmáli se na děti a zase se vrátili k pastisu. 

Co důležitějšího děti učit než rozeznávat révu.. vinice zabírá tak třetinu zahrádky

A nahoře je kouzelná lavička s kouzelným výhledem a naprostým klidem..

A takhle koukáte do vsi a předstíráte, že nevidíte, jak se děti kloužou vinicí po zadku dolů..

"a pak tam na koníčky mami, jo"

Pohoda jazz.. příště si vezmu knížku nebo se přidám k důchodcům, i když pastis pravda nemusím

"Já tě taky vyfotím, mami, ty fotíš pořád jenom nás a nemáš žádnou fotku. Ale černobílé, jako kdyby to fotil pes" ..pravil junior.. a tak se taky stalo :) 

..a já ani nevěděla, že psi vidí černobíle.. ale líbí se mi, jak svět vidí ten můj malý velký muž.

Ta fotka vypadá zbytečná a zmatená, ale nenechte se mýlit, je to moment kdy junior vyhodil nad hlavu z přemíry štěstí listí (to je nad ním i vidět) a neuvědomil si, že má bundu v mikině a to celé kolem krku, takže se do toho šíleným způsobem zamotal :) 

♥

Popadané zelené kaštany. Jak k této ekologické katastrofě došlo, nevíme, možná srážka s koněm..?

Zámek v Nexonu a všudypřítomní koně

A hned u zámku je dětské hřiště, kde nikdo nebyl..

Houpačka, která nám dcerenku málem katapultovala (ta hrůza v obličejíku je mírně patrná)

Bývalá konírna.. a především kašna, junior ke mně běží a chce mince, že prý si "budeme něco přát, jo?"

A přál si koně. 

Zátiší se schránku (schovaná za vodoznakem, tak si ji aspon představte)

A zpátky jsme šli centrem (maličkatým), za zatáčkou máme auto

Pekařství :) 

Veterina..

To chtěl hrozně vyfotit tobík, stál tam v tichém obdivu dokud neodjeli. Ale než motorku, to mu radši koupím toho koně..

A domů :)

Zlaté slunce září..malátně a s únavou...

jak zpívá Zdeněk Svěrák.

Stáří přišlo i na naše léto, po tropických dnech (které byly i v CR, já vím, já vím) se tady ochladilo (jako v CR, já vím, já vím!) a tak jsem vynosila ze sklepa polovinu zimních věcí.

Přišla jsem si jako nesmírně výkonná a tak jsem se rozhodla mimo jiné přerovnat kompletně juniorovi pokoj, náš snílek stále uklízí ve stylu "někam to schovám".
A tím začal chaos, který stále ještě neskončil, není v mých silách to nějak dát aspoň do původního stavu, princezna mi moc nepomáhá, spíš se snaží schovat věci, které jsem konečně nějak logicky přiřadila k sobě; junior se také snaží, abych misi nedokončila, protože může spát se mnou v posteli.

Manžel odletěl do Indie a vrátil se včera, smsky fungovaly jen první den a pak už se mu nešlo ani dovolat. Vždycky to zvedla to nějaká slečna a něžnou tamilštinou mi cosi vysvětlovala. Chvíli jsem jí říkala at zmlkne, a dá mi manžela, než jsem to položila a zavolala za chvilku znovu.
Slečna to vzala zase, ale to už mi došlo že bude asi jen virtuální, protože říkala namlich to samé.

Když jsme se pak konečně spojili aspon mailem, poslala jsem manželovi vtip:
"Manžel se vrátí po týdnu ze služební cesty, hned na to s manželkou vletí a vůbec nejsou potichu. Po chvilce začne bušit na zeď souseď a volá "to toho nemáte pořád dost, po tom týdnu??"

a on se pak dva dny vůbec neozval. .

My jsme to bez něj zvládli v klidu; byla jsem i ráda, že mám děti sama pro sebe; hned v pátek nás navíc sousedé pozvali na večeři.
Všechno u nich vonělo, krásně vypadalo, všichni se usmívali; babička Marcelle měla od rána nové "chodítko", říkala mi že hůlky na Nordic walking byly teda víc sexy, ale že se nedá nic dělat. Choditko nadchlo juniora a hned s ním odjel, zatímco princezna dostala první Coca Colu v životě a z přemíry štěstí do ní začala brčkem bublat.
"Hned toho nechej, to se nedělá" usměrnila jsem jí.
"Já ti nelozumím, já sem tygl" odpověděla holčička a bublala dál.

K večeři se nakonec dostavili jejich další známí, byly kulaťoučcí a růžolící a při chuti; a byla s nimi legrace. Pili jsme pastis a různá vína, jedli jsme domácí paštiky a salát a červenou řepu s česnekem a olivovým olejem; a pak domácí kuře a domácí hranolky; a pak už děti začínaly usínat, tak jsem všechny olíbala a šla domů.
A když jsem tak koukala na tu noční oblohu a hladila polospící princeznu po vláskách (nečekejte romantický závěr), došlo mi, že to je poprvé, co jdu od nich večer střízlivá.

Junior pak v úterý začal chodit do školy, do CE1 (prostě něco jako druhá třída). Má novou paní učitelku, v lavici sedí se svým malým arabským kamarádem, a nakonec se tam těšil.
Proč škola začala v úterý, místo v pondělí, a proč hned první den jeli až do půl páté večer, to už jde mimo moje chápání.
Učebnice z české školy by nám měly dorazit během pár týdnů (děkujeme, babičko a ZS Březinova:), snad juniorovi vydrží i láska ke svém druhému (původně prvnímu) jazyku.

A v neposlední řadě junior začal chodit na rugby a to jednou velkou náhodou - hledala jsem akce na víkend a nejvíc mě zaujal "Svátek piva" ve vesnici vedle nás, Isle.
Při pročítání jsem zjistila, že tam bude i zápas v rugby; a při rozkliknutí tam byla zmínka o tom, že kurzy pro děti 7-9 let začínají ve středu od 14 hodin.
Byla středa 9 hodin ráno, juniorovi bylo skoro sedm let a říkal že by na rugby jít chtěl; a tak jsme šli.

Je to krásné, nové centrum, trénuje tam snad 200 dětí, učitelé jsou úžasní a sport je to geniální - dokonce i malé děti už dodržují tu "třetí polovinu" zápasu, kdy se po každém tréninku společně osprchují, převlečou a pak se všichni nasvačí; a hlavně je to tvrdé, ale zároveň gentlemanské, junior byl v sedmém nebi a tak zítra pojedeme koupit boty a vzhůru do nového dobrodružství...

Hlavně pro ty (ne)šťastné, kteří nemají facebook

malá story ze života.

Před čtyřmi dny, v manželově starém dětském pokoji jsem se snažila dosta z pokoje maximum hmyzu, který se během odpoledne v podkrovní místnosti usadil.

Po chvilce byli všichni záškodníci venku, kromě berušky, která vždycky kousek popoletěla a sedla si, chytit se nedala, zabíjet jsem jí už vůbec nechtěla a už jsem nevěděla co s ní.

Nakonec si sedla na manželův polštář, který jsem opatrně vzala a snažila se berušku vyhodit z okna.

Nějak jsem ale vyhodila celý polštář, což mě zaskočilo.

Ztuhla jsem v pozici a čekala na "aaaaaaa", které by se mohlo ozvat pokud by to zaskočilo i někoho dole, ale bylo ticho, běžné povídání a cinkání sklenic, takže jsem pojala plán A, tedy vyplížit se ven, nenápadně vzít polštář a zase se vplížit zpátky, protože vysvětlovat, že jsem vyhodila polštář z okna a proč, mi přišlo zbytečné.

Podívala jsem se ven, abych byla perfektně připravená a věděla, kam polštář přesně dopadl, ale to jsem ztuhla podruhé, protože dopadl na střechu a zachytil se u okapu.

Zkoušela jsem na něj dosáhnout, ale byl ale moc daleko a okno je dost vysoko, takže jsem toho nechala a musela jsem se jít dolů přiznat.

Dole jak jsem předpokládala, situaci nikdo nechápal.
 "Proč jsi vyhodila polštář z okna??" divila se tchýně. "Nesedí Ti? Chceš jiný?"
"To je Manželův... a byla tam ta beruška, přece!"
Manžel se tvářil dotčeně "A proč jsi vyhodila zrovna můj??"

Tchán naštěstí nic neřešil, donesl hrábě a po chvilce spadl polštář do hortenzií, manžel ho s ublíženým výrazem sebral a šli jsme spát. A když jsme si lehli, na tom střešním okně seděla ta mrcha beruška. Přísahám.

Hrábě nechal tchán u terasy demonstrativně až do našeho odjezdu, že prý se mnou nikdy neví. Tak já nevím.


No a malé shrnutí, jsme zpátky v Limoges - strašně jsem se těšila, asi už budu navždycky rozpolcená mezi více domovy, vždycky se budu cítit jako doma v Čechách, ale doma je hlavně tam, kde mám rodinu a svoje věci a to už v Čechách není, takže odjezdy i příjezdy jsou takové hořkosladké.

Baví mě ta vůně u nás doma, vůni jiných domovů cítím, ale svého ne, tedy pokud se nevracím po delší době, a tak si to užívám a očuchávám tu naši vůni domova, vůni pracího prášku, levandule, pačule a bůhví čeho ještě.

Dala jsem první pomoc kytkám - kupodivu většina přežila bez úhony, asi je to tím, že po sedmi letech, kdy občas stráví víkend, týden nebo víc jen s manželem, prošly květiny tvrdou selekcí a přežily jen nejsilnější druhy.
Beznadějně zašel asi jen citroník, ale zase se manželovi podařilo místo něj vypěstovat v hlíně houby.

Polouschlé kytky venku, které manžel nechal svému osudu a přírodě napospas, jsem vcelku vzkřísila, už zase natahují malé zelené ručičky, jak prosí o víc vody, a taky k nám přišel ježek, který mi buď zadupal nebo sežral petržel, chodí pořád na to samé místo a to přesně tam, kde jsem se dvakrát pokusila petrželku vysadit. Manžel se bál, že ho zase budu chtít vážit a krmit, ale vysvětlila jsem mu, že to až na podzim, kdyby nevyrostl.

Krmit jsem tento týden chtěla jenom nás, úžasná Brigitte nám poslala salát ze zahrady a brambory, úžasné červené brambory, které chutnají tak jako žádné jiné. A to já nejsem ani "bio", ani milovník brambor, ale tyhle jsou...!

Upekla jsem je najednou s kuřetem na tymiánu (ten mi tady krásně roste) a s tím domácím salátkem to byla božská mana. A jak si pak vzpomněl u plného talíře manžel ".. chyběla jsi mi"

Takže jsem asi zase doma.. :)

.. po měsíci v čechách :)

už Vás zdravím z Francie, sedím v manželově pokoji z dětství (s výhledem na hřbitov, ale jinak krásné místo, fakt) a bavím se tím jak tady všechno najednou vypadá francouzsky - s levandulí pod okny, hortenziemi vyplňujícími místa kam levandule zatím nedosáhne, modrou oblohou, spoustou vína a celou širokou rodinou, která se proměnlivě schází a rozchází, aby nás co nejvíc viděla.

Cestu přes čtyři země (to už dělá dojem!) jsem zvládla za dvanáct hodin cesty, auto jsem naložila skoro až po střechu, také jsem kapitulovala a připoutala i tašky na místě spolujezdce, protože Toyotka nemohla pochopit, že tam nikdo nesedí, jen bordel, a pípala a pípala.

Děti taky občas pípaly, ale když to shrnu, byla to jedna z našich nejklidnějších cest, cestou jsem vyzvedla na benzínce v Plzni ještě tašku dobrot pro mou úžasnou českou kamarádku v Limoges a tím pádem poznala i její stejně úžasné rodiče; do Německa jsme tedy vjeli rozesmátí a tak nějak nám to vydrželo až do cílové destinace.

Nebyly ani žádné velké excesy, jen jsem polila juniorovi benzínem nožičky, bouchla jsem se do hlavy o značku, jednou přijela na benzínku protisměrem (jsem se divila že všichni tak zírají) a dvakrát jsem na sebe vylila pití (jednou díra v silnici a jednou nečekaná « stau »)

Kdo mě zná dobře ví, že to je luxusní bilance.

V Německu jsem také osvěžila své jazykové znalosti jako "danke, ja ja, sieben" (brali jsme na sedmičce) a s uspokojením jsem konstatovala, že jsem na tom tak jako před osmi lety, kdy jsme v Německu šest měsíců napůl bydleli.

Což znamená že chápu základní věty a odpovídám souborem svých několika základních frází a kraťounkých vět – jako « das stimmt », « alles gute », « naturlich », « wunderbar » a « wunderschon » (oboje od kolegy Viktora, který mi při památné cestě do Humpolce vyprávěl v detailech o prehistorickém německém péčku) « noch einmal (ze stejného zdroje), « ich komme, ich komme » (bez komentáře) a jedním z výchozích zdrojů je i básnička ze školy

Eins, zwei, Polizei
drei, vier, Offizier
fünf, sechs, alte Hex' (pro mladou generaci - stará čarodějnice)
sieben, acht, gute Nacht!
neun, zehn, auf Wiedersehen!

Básničku jsem až na oficíra zužitkovala do posledního slova.

Ze školy si pamatuju i větu « ..aber das Bauer jagte sie weg », což znamenalo tuším že « sedlák je ale vyhodil », která je mi až do dnešních dnů k ničemu.

Mým esem v rukávu bývala věta « du bist aber neugierig » - « ty jsi ale zvědavý/á », kterou jsem končívala konverzaci po vyčerpání mé slovní zásoby.

V Německu jsme tenkrát bydleli v Mannheimu, v maličké garsonce sto metrů od středu města, které má tvar podkovy a v níž jsou mřížkovitě rozmístěné ulice, krásně pravoúhelně, jedna jako druhá; identifikaci míst navíc znesnadňovalo označování ulic a domů – žádné názvy, jen čísla a písmena.

Manžel v té době žil v Německu už dva roky, takže ho sousedé znali; a mě jako novomanželku z východu s podezřele rostoucím břichem nemohli přehlédnout.

Byli moc milí a velmi nesprávně si mysleli, že rozumím a mluvím německy. Má ochota ke konverzaci byla totiž velká a zastřela i mou skoro nulovou slovní zásobu a fakt, že polovině vět vůbec nerozumím.

Vycházela jsem třeba z domu a přidala se ke mně sousedka, milá padesátiletá paní z patra pod námi, se kterou si dodnes vyměňujeme vánoční pohledy.

Přes úsměvy a « wie gehts » jsme se přenesly lehce, načež následoval dotaz jak se má dítě.
« Alles gute! » vytáhla jsem s úsměvem první frázi.

Sousedku to přimělo k vyprávění o svých, už dospělých dětech, nerozuměla jsem sice zdaleka všemu, ale mé « ja, ja, naturlich » ji potěšilo.

Po chvilce stočila hovor k paní na úklid, která udělala něco s tepichem, vypadala naštvaně a rysy jí ztvrdly.

« Sie ist eine alte Hex! » souhlasila jsem a sousedka se překvapeně zastavila a zeptala se mě, jak bych situaci řešila já.

Projela jsem své jazykové znalosti, pochopila že jednoslabičně už odpovědět nedokážu a že nastal čas se rozloučit.

« Du bist aber neugierig! » zahrozila jsem jí prstem a s « auf wiedersehen » odbočila rychle do první uličky.

Podobný problém jsem řešila i s manželem a jeho rodinou. Všichni získali nesprávný dojem že jim rozumím (ale to jsem nerozuměla vůbec, i přes čtyři roky « studia » francouzštiny) a ani jsem se většinou nesnažila mluvit, byla jsem ochromená svou špatnou výslovností a studem nad proflákanými čtyřmi roky na střední škole.

Pamatovala jsem si sice pár frází, ale byly ještě méně použitelné než ty německé – víceméně se omezovaly na « kde je tužka ? » « na stole, na židli » a pak na Michela.

Z první lekce mi navždy utkvělo že « Michel est a Paris » (Michel je v Paříži) a i když jsem ke své úlevě zjistila, že jednoho strýčka Michela skutečně máme, nebylo to k ničemu, protože do Paříže nikdy nejel.

Celá manželova rodina ale pevně věřila, že francouzsky rozumím, jen nechci mluvit; a když mi jednou tchýně hrdě a láskyplně říkala že ví, že jsem tak chytrá a všemu rozumím (což mi přeložil manžel) a já pak plakala na záchodě, že jsem úplně blbá a že mě určitě nebude mít ráda, až to zjistí, došlo mi že bych taky mohla přestat plakat a začít se francouzsky učit.

Což bych měla udělat asi i s němčinou, kde stagnuji na stále stejné úrovni.

A taky se španělštinou, protože moje švagrová právě tráví víkend u rodiny svého přítele někde na Kanárských ostrovech a zdá se, že můj budoucí švagr bude Španěl.

Škoda že to nedopadlo s původním přítelem, to byl totiž Rumun; a i když je celá moje francouzská rodina na mě hrozně pyšná, jezdí do Čech a dokonce se učí i česky, Rumun v rodině by mě rozhodně posunul na prestižnější pozici, alespoň v očích široké veřejnosti :)

Tak tolik mé lingvistické zamyšlení, zbytek zase příště, teď letím na apero... nejsou tady ty zvyky krásné? 

.....co nového? :)

Skoro měsíc pryč...nějak nebyl čas se zastavit, upravit a stáhnout fotky, na což jsem se vymlouvala, ale teď už není zbytí.

Největší počet zážitků nám připravují samozřejmě děti, ale kromě nich to byly i moje třicetiny. Protože život začíná po třicítce, tak jsem se na ně těšila a byly krásné, letní, pohodové; a také Vám všem děkuju moc za přání, měla jsem z nich obrovskou radost. (Vy kteří jste moje narozeniny náhodou propásli mi klidně můžete popřát dodatečně, vůbec se nebudu zlobit!)

A teď ty naše dva poklady...vytáhli se oba, junior zmužněl, vyrostl a začíná z něj být klučina; princezna mluví ve větách a přemýšlí o světě. 

Vlásky už má pod ramínka a je čím dál ženštější, zdobí se, snaží se namalovat si nehty, krémuje se a vybírá si sama oblečení.Několikrát denně zmizí ve svém pokoji a vrátí se s důmyslně zvolenou kombinací čepice-šála, šál si ležérně přehazuje přes ramínka, mrká a prochází se po obyváku.

Až se jí dostane pochvaly, vrátí se do pokojíčku aby za chvilku přišla s jinou, podobně fascinující kombinací. Ráda si k tomu nazouvá moje boty, nejlépe s podpatkem a s každým šoupnutím boty je šťastnější a šťastnější.

Je to legrace do doby kdy musíme odejít a já ji nemůžu ve 35 stupních přesvědčit že jarní bunda, holínky, háčkovaná čepice a šála nebudou to pravé. A jak Vy všichni co ji znáte dobře víte, princezna se moc přesvědčit nedá.

Největší novinka je ovšem ta, že začala spát celou noc (ať to proboha zase nezakřiknu) a já se po třech letech zase můžu vyspat. Píšu « můžu », protože se zatím pravidelně ze zvyku kolem půl třetí budím. Snad to přejde.

Juniorovo přemýšlení o světě pokračuje a prohlubuje se. Fascinuje ho gravitace, lidské tělo, politika.

Ráda s ním mluvím, děti přemýšlí jinak, jednodušeji a zároveň hlouběji, často jdou až na dřeň a junior je i ve svých šesti letech důstojným společníkem na rozhovory i na blbosti.

Dívala jsem se na něj nedávno na školním dvoře, v obvyklé změti tašek a dětí a pulzujícím hluku běhal ten můj opálený blonďáček, smál se, líbal Tatianu, svůj nový objev, vysokou, okatou holčičku s hustými hnědými vlásky, chodící do stejné třídy a mající nesmírně milou, drobnou maminku. Tatiana i přes své jméno nemá s východem nic společného, ale posloužilo nám s její maminkou jako dobrá záminka pro začátek hovoru, schůzek a snad i přátelství.

Za chvilku se odpojil, přiběhl k nám, přivítal se se sestřičkou i se mnou a šli jsme domů. Cestou mě nečekaně chytil za ruku, říkala jsem si jak ta jeho ruka hrozně zmužněla a jak má dlouhé prsty po mně a mém tatínkovi; a celá dojatá jsem mu řekla « ..víš že jsi stejně nejhezčí dítě...? »

« To je normální mami » podíval se na mě zespoda a smál se. « To si myslí každá maminka, víš? Pro každou je to její dítě nejhezčí, takže všechny děti jsou vlastně krásný. »

« Jak to víš?? » ptala jsem se ho překvapeně.

« To je přece jasný » odpověděl v klidu. « A teď mi řekni jestli i v zimě když je mráz uschne prádlo! »

Osvojil si také krásné slovo « dáma ». Češtinu tady slyší jenom ode mě (pokud nepočítám občasné návštěvy úžasné Sandry, která jednak posloužila jako rodilý mluvčí a především nám děti pohlídala abychom mohli jít pařit, děkujeme!) a tak spoustu slov odvozuje, místo « paní » tedy říká « dáma », z francouzského « madame ». 

Zní to tak vznešeně, když říká « .. a ta dáma v obchodě mi řekla.... ».

S češtinou souvisí i jeho další nedorozumění, žehlila jsem a junior vzal svou košili, kterou jsem přehodila přes židli.

« Ta je ale fakt moc pěkná » koukal na ni se zalíbením. « Kam si jí mám dát? »

« Dej si ji přes ramínko » poradila jsem mu a žehlila dál.

Až po půl hodině mi došlo proč tam junior pobíhá s košilí ležérně přehozeno přes ramena a vysvětlili jsme si, co to to « ramínko » také znamená.

Tomu jsme se smáli moc, ale nedorozumění se světelným mečem o něco méně.

Junior dostal světelný meč, dva plastové jsou na odpis, tak i v rámci bezpečí dostal nový, kromě toho že je vypolstrovaný a stál pár euro i barevně bliká (já vím, přísahala jsem že děti nebudou mít kýče, ale když ony by se těmi dřevěnými meči pozabíjely..).

Děti byly nadšením bez sebe, běhaly, výskaly a nakonec se rozhodly obdivovat meč někde, kde je tma. Za chvilku mě zavolaly také. Vmáčkla jsem se k nim na záchod a začala přivírat dveře.

« Pořádně zařvi » pobídl mě junior. Dovřela jsem a zařvala; světelný meč padl na zem a princezna, která se mě držela za nohu se roztřásla.

Rychle jsem otevřela dveře, vzala holčičku do náruče a pohladila juniora, který pobledlý v kleku sbíral meč ze země.

« Já chtěl říct zavři, mami... »

Princezna zase po jarním pobytu chytila od babičky kromě spousty písniček i moravské nářečí a mluví teď jako děvčica z Moravy. Na nabídku zeleniny, spánku a jiných, pro ni nevýhodných věcí odpovídá « nechcu! » a kdykoliv vidí mouchy, kterých se bojí volá « mucha, nechcu muchu! ».

Ve stejné logice pak pochopila (zrovna při hlídání tetou Sandruškou) že « pizza », čteno samozřejmě « pica » (se omlouvám, jestli v tom taky vidíte to co já, čtěte prosím dle instrukcí) musí být « opica » a na dotazy co chce k oběd nadšeně volá « Opicu, budeme jíst opicu, ano? ».

Také v noci mluví ze spaní, jednou mě volala a informovala, že « má hlad a chtěla by papat jablíčko » a když jsem se ptala jestli má velký hlad, zjistila jsem že tvrdě spí.

Pár nocí poté se z pokojíku ozvala opět táhlé « mamiiinkoooo » a když jsem přeběhla chodbu a pohladila jí, oblažila mě zprávou « ..já mám malý ručičky... ».

Mluví perfektně oběma jazyky, chápe rozdíl mezi nimi a bezpečně je odděluje. Tím mě fascinuje, je to hrozně brzy, asi bude (po mamince:) na jazyky šikovná.

Roztomilá je i když nám překládá, když vidí něco legračního otočí se na tatínka s mrknutím a slovy « c´est rigolo ca! » a na mě s lakonickým « ...sranda... »

Její oblíbené je i « já jsem tady », druhým dechem dodává « je suis la papa – česky - jsem tady tatínku ». Opravdu si jí všímáme, ale často má potřebu nás na svou existenci upozornit. 

Jinak jsme tady měli na pár dnů moc milou návštěvu (pro znalé: Kájušku s přítelem!) a kdyby jim předtím neukradli auto a princezna by nedostala angínu, nemělo by to chybu.

Hodila jsem je dnes na autobus zpátky do Čech a vracela se do Limoges, cestou jsem zastavila ve vesničce kdesi u Chatouroux, kde byl náhodou v neděli otevřený obchod.

Byl na krásném čtvercovém náměstí, se spoustou květin, úzkými uličkami, malými kamennými domy a plnou terasou před oprýskaným « cafe » hned vedle minimarketu, kam jsem zaběhla já.

Pan majitel byl moc milý a když jsem mu pochválila náměstí, ožil a podotkl « to jsem rád, že se Vám tady líbí, že jste tady v okolí na prázdninách. Nebo snad přímo tady u nás? »

« Ježiš to ne » rozesmála jsem se  « já bydlím o sto kilometrů jinde, jen projíždím. Ani nevím kde přesně jsem, to ty navigace... »

A aby se na mě pán začal zase usmívat, musela jsem z něj vytáhnout jak se vesnička jmenuje, pochválit ji od náměstí, přes cafe a květinovou výzdobu až po okolí, navrhla jsem že si koupím i pohled, ale pán i když žádné neměl, přeci jen roztál a dal mi několik tipů na výlety do okolí, až se « určitě vrátím s celou rodinou », jak jsem slibovala. A asi se opravdu vrátím, protože velmi nerada lžu.

A to se mi na těch Francouzích líbí, to jejich vlastenectví.

A zbytek zase příště ...

Konečně zpátky!

Přátelé, kamarádi

doufám, že jsem Vám chyběla jako mně chybělo blogování a potažmo Vy a Vaše komentáře.
Má dlouhá absence zapřičiněná pobytem v CR, drobnými nemocemi a leností se už nebude v takové míře opakovat, to Vám slibuji jako jiskra jasná.

A teď tedy pár novinek.. užili jsme si tři krásné týdny v Čechách, kdy já jsem stihla dvakrát onemocnět, takže jsem toho moc nestihla, junior stihl pár dnů ve škole a především princezna se ze dne na den uklidnila a vzteká se teď už jenom jako normální dítě, jinak je prostě k zulíbání.

Po návratu jsme se rozhodli vzepřít se osudu a pořídit dalšího králíčka, snad nerozšíří řadu tří hrobečků v rohu zahrady.
Junior v Jardilandu sehrál neskutečnou etudu "měl jsem dárek a ten mi chcípl, takže jsem vlastně ani žádný dárek nedostal" a závěrem si schoval tvářičku do dlaní. Lide procházeli a soucitně se dívali na to drobné tělíčko vzlykající u orchidejí, a pak už jsem se jen slyšela jak ho chlácholím, že králíčka určitě koupíme a u pokladny přemýšlela, jak to citlivě řeknu manželovi, který mě při kopáni posledního hrobečku zabíjel pohledem.
To vyřešil junior, který při příchodu manžela přiběhl a skočil mu kolem krku se slovy "Papa, měl bys radost kdybychom měli dalšího králíčka?"
Manžel s tupým pohledem přisvědčil, že nic lepšího by nás nemohlo potkat, a  tak je nás zase o jednoho více.

Shledali jsme se taky konečně se sousedy, nejdřív tam šel manžel na konzultaci ohledně traktůrku, pak volal přes plot že zůstane na pivo, nakonec jsem se přidala i já s dětmi a závěrem jsme tam zůstali i na večeři.
Foukal teplý vítr, seděli jsme na jejich obrovské terase s petuniemi, ibišky a bylinkami, stále usměvavá Brigitte krájela domáci šunku, já jsem pomáhala nosit na stůl chleba, okurky, nakládané cibulky, studené kuře, víno, salát a ratatouille; junior s princeznou objevovali jejich velkou zahradu, muži pili pivo a řešili motorky a babička chystala stůl.

Babička, maminka našeho souseda Pierra, která k nim občas přijíždí, je krásná a skoro devadesátiletá dáma. Má opravdu "la classe" a šmrnc, vždycky je upravená, moc hezky oblečená, nalíčená a decentně voní.
Sousedé o ní s láskou tvrdí, že se cpe jako husa a to můžu potvrdit. Spokojeně a s grácií zvládá plné talíře, sousta si vychutnává, pak si přikrojí ještě kus másla, ještě kus bagetky, popíjí k tomu pivo (a zvládne jich i víc) a přitom se na nás všechny usmívá. Fascinuje mě.

A pak tady byl Marcel. Marcel byl někdo, koho jsem nikdy nepotkala, přitom byl stále přítomen.
"Nikdy jsem neměla ráda rugby, to až s Marcelem..." vzpomínala u večeře Brigitte.
"Marcel dnes odjel do Paříže, podívat se na tenis" vyprávěla mi jindy Brigitte a podávala mi další dávku domácích vajec přes plot.

Marcel nejenže měl rád sport a vytrvale za ním cestoval po celé Paříži, ale byl to i gastronomický mág. "Copak tyhle rilletes, ale jak je umí Marcel...." zasnili se jednou u večeře sousedé. Byla to záhada.
Vždycky jsme to zamluvili a já se nikdy nezeptala, takže když u této večeře sousedka pronesla že "nejlépe nachystat stůl umí Marcel", okamžitě jsem reagovala. "Marcel musí být fajn chlap!"
Brigitte se překvapeně otočila "Marcelle je přece babička...."

Jako v Cimrmanech "Vlasto, ty nejsi Vlasta, ty jsi ... Vlasta", stejně tak jsem prozřela já.
Zázračný Marcel se proměnil v Marcelle a všechno dostalo smysl.
Marcelle naposledy bodovala minulý týden, kdy jsme s Brigitte povídaly přes plot a na terasce spokojeně vykukovala babičky hlava. Zamávala jsem jí a ona mně s úsměvem také a Brigitte si povzdechla. "Už stárne, potřebovala by hůl. Chtěli jsme jí nějakou koupit, ale tvrdila že by s ní vypadala moc stará. Tak jsme jí nakonec koupili hole na Nordic walking, tak je spokojená."


A ještě pár fotek... jedna ze skoro letního Limoges

pravidelné očuchávání cestou ze školy  - pokud tedy neprší, to pak jdeme s deštníky, princezna má svůj s Hello Kitty a každou chvíli se zastaví a kontroluje jestli ještě leje, takže má nakonec úplně mokré vlásky,  ťape důležitě v holínkách (nebo sandálkách.. ) skáče do všech louží a je šťastná.

Aká matka, taká Katka.. všimněte si packy nezbytného pejska, který ale nemá nalakovaného nic

Pomalé ráno na terase.. to bude práce než to bude vypadat zase k světu

Můj velký, šikovný, vtipný a hodný a úžasný chlapeček, co mi před chvílí dal nejkrásnější přání ke dni Matek :) (nevydržel:))
A ad černobílá fotografie - musela jsem mu jednu udělat, protožež nedávno se díval se mnou na fotky z mého dětství, listoval zamyšleně albem z roku 1982 a pak říkal "maminko, ty už jsi fakt asi moc stará, když Ti ty fotky úplně zčernaly.." 

A ještě pár fotek z čech... z cesty teprve budou (já vím, já vím...)

Letní kino v Jihlavě..

nejen s juniorem..

Ale také s Libuškou :) 

chlapec vpravo na fotografii byt nemel, ale nepodarilo se ho odehnat... 

..a dávku z Prahy raději příště, at nezavařím server!