Hlavně pro ty (ne)šťastné, kteří nemají facebook

malá story ze života.

Před čtyřmi dny, v manželově starém dětském pokoji jsem se snažila dosta z pokoje maximum hmyzu, který se během odpoledne v podkrovní místnosti usadil.

Po chvilce byli všichni záškodníci venku, kromě berušky, která vždycky kousek popoletěla a sedla si, chytit se nedala, zabíjet jsem jí už vůbec nechtěla a už jsem nevěděla co s ní.

Nakonec si sedla na manželův polštář, který jsem opatrně vzala a snažila se berušku vyhodit z okna.

Nějak jsem ale vyhodila celý polštář, což mě zaskočilo.

Ztuhla jsem v pozici a čekala na "aaaaaaa", které by se mohlo ozvat pokud by to zaskočilo i někoho dole, ale bylo ticho, běžné povídání a cinkání sklenic, takže jsem pojala plán A, tedy vyplížit se ven, nenápadně vzít polštář a zase se vplížit zpátky, protože vysvětlovat, že jsem vyhodila polštář z okna a proč, mi přišlo zbytečné.

Podívala jsem se ven, abych byla perfektně připravená a věděla, kam polštář přesně dopadl, ale to jsem ztuhla podruhé, protože dopadl na střechu a zachytil se u okapu.

Zkoušela jsem na něj dosáhnout, ale byl ale moc daleko a okno je dost vysoko, takže jsem toho nechala a musela jsem se jít dolů přiznat.

Dole jak jsem předpokládala, situaci nikdo nechápal.
 "Proč jsi vyhodila polštář z okna??" divila se tchýně. "Nesedí Ti? Chceš jiný?"
"To je Manželův... a byla tam ta beruška, přece!"
Manžel se tvářil dotčeně "A proč jsi vyhodila zrovna můj??"

Tchán naštěstí nic neřešil, donesl hrábě a po chvilce spadl polštář do hortenzií, manžel ho s ublíženým výrazem sebral a šli jsme spát. A když jsme si lehli, na tom střešním okně seděla ta mrcha beruška. Přísahám.

Hrábě nechal tchán u terasy demonstrativně až do našeho odjezdu, že prý se mnou nikdy neví. Tak já nevím.


No a malé shrnutí, jsme zpátky v Limoges - strašně jsem se těšila, asi už budu navždycky rozpolcená mezi více domovy, vždycky se budu cítit jako doma v Čechách, ale doma je hlavně tam, kde mám rodinu a svoje věci a to už v Čechách není, takže odjezdy i příjezdy jsou takové hořkosladké.

Baví mě ta vůně u nás doma, vůni jiných domovů cítím, ale svého ne, tedy pokud se nevracím po delší době, a tak si to užívám a očuchávám tu naši vůni domova, vůni pracího prášku, levandule, pačule a bůhví čeho ještě.

Dala jsem první pomoc kytkám - kupodivu většina přežila bez úhony, asi je to tím, že po sedmi letech, kdy občas stráví víkend, týden nebo víc jen s manželem, prošly květiny tvrdou selekcí a přežily jen nejsilnější druhy.
Beznadějně zašel asi jen citroník, ale zase se manželovi podařilo místo něj vypěstovat v hlíně houby.

Polouschlé kytky venku, které manžel nechal svému osudu a přírodě napospas, jsem vcelku vzkřísila, už zase natahují malé zelené ručičky, jak prosí o víc vody, a taky k nám přišel ježek, který mi buď zadupal nebo sežral petržel, chodí pořád na to samé místo a to přesně tam, kde jsem se dvakrát pokusila petrželku vysadit. Manžel se bál, že ho zase budu chtít vážit a krmit, ale vysvětlila jsem mu, že to až na podzim, kdyby nevyrostl.

Krmit jsem tento týden chtěla jenom nás, úžasná Brigitte nám poslala salát ze zahrady a brambory, úžasné červené brambory, které chutnají tak jako žádné jiné. A to já nejsem ani "bio", ani milovník brambor, ale tyhle jsou...!

Upekla jsem je najednou s kuřetem na tymiánu (ten mi tady krásně roste) a s tím domácím salátkem to byla božská mana. A jak si pak vzpomněl u plného talíře manžel ".. chyběla jsi mi"

Takže jsem asi zase doma.. :)