Už druhý týden si užíváme domova. Užíváme by se hodilo spíš dát do uvozovek, princezně nezabraly antibiotika, takže ve středu dostala další a dost nervózně jsme čekali jestli tyhle zaberou; junior sice od pondělí chodí do školy, ale od včera má zase kašel a já i manžel se už deset dnů snažíme vyléčit samoléčbou.
Na druhou stranu, po prvním týdnu beznadějně zabraném léčbou marodů jsem se konečně dostala mezi lidi; tím luxusem pro mě byly běžné nákupy v Carrefouru a Intermarche, kde už začali s vánoční výzdobou. Carrefour ji servíruje ve stříbrné a červené variantě, s velkými saněmi, zářícími vířátky a barevnými, lesklými dárky kolem.
Intermarche asi šetří a požádal o výzdobu školní družinu, protože jinak si neumím vysvětlit výjev kolem kterého musíme pokaždé projít - Pere Noel sedí na židli a kolem něj se povalují dárky a předměty; bohužel je to laciná postavička, ačkoliv v životní velikosti, navíc se na židli sesunul a kápě mu spadla přes obličej, takže vypadá spíš jako člen Ku-klux-klanu, zastřelený v převlečení za Santu ve svém bytě při prohlížení lupu.
V centru Limoges jsem si výzdobu prohlížet nestihla, byla jsem si tam jen rychle koupit šaty na „Gala“, ples manželovy školy.
Výběr šatů měl být „dopoledne pro princeznu“, jak to formuloval manžel; iniciativně obešel asi deset obchodů a zhotovil mi plánek s top pěti, včetně referencí které šaty by byly ty nejvhodnější.
Měla jsem za úkol dát si někde kávu nebo sklenku vína, obejít všechny zmiňované obchody, užít si zkoušení a něco si vybrat. Realita vypadala jinak, z parkoviště jsem se vypotácela z horečkou, snažila se nezkolabovat ve dvou obchodech (do více jsem se ani nepokoušela jít) a místo kaváren a barů jsem jako záchytné body vyhledávala lékárny, v první jsem koupila Doliprane, bratrance našeho Paralenu, ve druhé něco na bolest v krku a ve třetí kapesníky. Šaty ale mám a i při pohledu nezkaleném horečkou bych řekla, že … jsou fakt, fakt dobrý.
A když jsme u nakupování, návrat do Francie mi zase připomněl to co se mi tady tak moc líbí, přístup k zákazníkovi, stejně jako přístup ostatních čekajících, kteří naprosto v klidu počkají až si všechno uklidíte a nikdo se kvůli tomu netváří dotčeně.
Kupodivu to stojí spoustu úsilí často mě, abych neťukala podpatkem a neprotáčela panenky, a to jen díky šekům.
Šeky často používá starší generace; nákup pak proběhne tak že staroušek doskládá poslední věci do tašky a pokladní mu s úsměvem oznámí částku.
Dědeček se také usměje a začne hledat v kabátu na jedné straně, na druhé straně, nakonec si vzpomene že šeková knížka bude ve vnitřní kapse, a ejhle, naštěstí tam je.
Přichází čištění brýlí, chvilka listování, vybrání vhodné stránky, dotaz na datum a pak pomalé a soustředěné vypisování. Absolutně nejdelší je pak zřejmě ověřování zda je šek krytý – pokladní ho pošle kamsi terminálem, načež šek vyjíždí a zajíždí a vyjíždí a zajíždí (oblíbená část našich dětí). Pak ho pokladní vyndá, znovu předloží důchodci s dotazem jestli to takhle „ca va“, dědeček znovu pomalu vše pročte, pokývá hlavou a usměje se. Pak stejně pomalu sundá a složí brýle, poskládá šekovou knížku, propisku, vše uloží kam to patří a rozloučí se.
Ale nikdy nervózně nepřešlapuju, protože když pak skládám já svůj obrovský nákup do košíku a princezna ječí, pokladní si s ní vypráví, fronta se na mě chápavě usmívá; jednou mi pár za mnou doběhl zvážit banány, na které jsem zapomněla, jindy zase za mnou stojící vypráví malé básničky; a co je nejlepší, nejúžasnější a stres snižující je kromě dobře naladěných pokladních, kteří se Vás zeptají jak se máte, pochválí dítě a proberou počasí, hlavně to, že čekají až si uložíte všechny věci kam potřebujete a připravíte se k odchodu, než se rozloučí a začnou se věnovat dalšímu v řadě.
Už jsem na to zapomněla, takže pokladní v Jihlavě, která mě chladně pozdravila a zírala mi u toho kamsi za hlavu; aby pak v momentě kdy mi podala hrst drobných začala do mého nákupu házet nákup dalšího člověka, byla jako studená sprcha.
Kromě skvělých supermarketů chodím moc ráda do naší „malé farmy“, La petite ferme; tak jak jsem se v čechách kromě masa názvu „bio“ vyhýbala, tady mi nevadí, saláty u nich kupuju moc ráda a to luxusní mléko, které prodávají v plastovém sáčku (vzpomínka na doby dávno minulé) to je delikatesa pro kterou si jezdím co tři dny.
Naposledy jsem hledala maso, chtěla jsem kuře, ale nikde jsem žádné neviděla, jen kohouty a kachny.
Slečna za pultem ale po dotazu „jestli náhodou ještě nemají někde kuře...“ vytáhla takovou menší kachnu, takže jsem domů dovezla dvoukilovou kuřecí příšeru. Chtěla jsem ho ukázat manželovi, který skloněný nad stolem studoval mapu; v momentě kdy jsem stála vedle něj se ale kuřeti uvolnila hlavička a svěsila se volně vedle manželovy hlavy, takže mapu studovali dva. Manžel dodnes nevěří že to byla náhoda a že jsem ho nechtěla vyděsit; ale přiznávám, že kdybych věděla jak nadskočí až se podívá zblízka na pankáčskou kuřecí hlavu, udělala bych to sama.
Hlavička pak ohromila i juniora, česal kuřeti „vlásky“, hledal mu uši a moc si přál si ji nechat nebo mi aspon pomoct uříznout mu ji. Děti jsou kruté.
No ale pak už jsme udělali jsme z křídel a krku polévku, zbytek upekli na tymiánu, prsíčka si dali s estragonovou omáčkou a týden jsme měli co jíst.
A abych byla férová, mám i dva nepříjemné zážitky z role zákazníka.
První je z Lidlu, v Rakovníku jsem do něj tak jednou za čtvrt roku zašla, byla tam navíc moc milá dredatá pokladní.
Ten francouzský byl na první pohled stejný jako český - prodávali tam namlich stejné věci jako v čechách, lidi uvnitř ale byli nějak šediví a smutní, žádné úsměvy na které jsem tady zvyklá, a pokladní prošla stejným školením „jak se neusmát ani kdyby mě lechtali“ (na které se rakovnická slečna díkybohu asi nedostala) a dokonce mi i stejným způsobem začala skládat nákup dalšího do zbytku mých věcí.
Takže tam už mě nikdo nikdy neuvidí.
No a za druhé, při výměně onoho záhadného panelu pod volantem politého Colou. Vezla jsem auto do servisu a manžel dorazil také, aby mě s princeznou hodil zase domů (což nás zřejmě uchránilo od větších problémů).
„Garage“, jak tady říkají, byla ohromná, celý Citroen servis je obrovská čtvercová hala kterou můžete projet autem skrz naskrz a všude po stranách obdivovat zavěšená, zvednutá nebo jen zaparkovaná auta a (u zavěšených aut dost nebojácně) pracující týmy.
Hned na osmou ráno jsme měli předat auto, jen jsem předtím potřebovala vyndat autosedačku, takže jsem auto zaparkovala za servisem.
Vzápětí dorazil skrček, (který kdyby se pořád netvářil jako diabetik před cukrárnou mohl být mile vypadajici člověk) s velkou jizvou přes levou tvář a bez pozdravu mi řekl že tam nemůžu stát. Zeptala jsem se ho jestli by to na tři minutky nešlo, že vyndám autosedačku a že kdyby někdo v mezičase přijel, tak uhnu.
Skrček krčil rameny a tvářil se důležitě, nakonec mi pokynul at si přeparkuju naproti a tvářil se u toho jakoby mi právě daroval polovinu státního pokladu.
Přeparkovala jsem a skrček zase přišel se zadumaným pohledem a navrhl mi ať možná zaparkuju ještě někde jinde. V tu chvíli dorazil manžel, který klidně - za neustálého remcání skrčka - přeparkoval už na třetí určené místo.
Skrček k nám mířil znovu a cukal hlavou.
Tiskla jsem zuby k sobě a manžel se ke mně naklonil.
„Uklidni se.. podívej se na něj, třeba má komplex z té jizvy na tváři.“
„Spíš mu tam předchozí zákazníci chrstli horký kafe..a já se jim nedivím„ procedila jsem vztekle.
Jako následek jsem v servisu nedostala kafe, přestože nám ho nabízeli, manžel tvrdil že strašně, strašně chvátá do práce a na horké nápoje není čas.
A protože za chvilku vyrážím na nákup, doufám že jsem to nezakřikla a už pro Vás opravdu chystám ty recepty.. začneme sýrovým souffle, uz mam i nafoceno.
Žádné komentáře:
Okomentovat