čtvrtek 26. července 2018

Rostlinky, květinky... a léto :)


Máš zelené ruce“, řekla mi láskyplně moje francouzská tchyně a sklonila se zpátky k dětem. Ruce jsem si šla umýt a moc moudrá jsem z ní nebyla.
Když mi to řekla podruhé, prohlédla jsem si tak zoufale dlaně že se tchyně dovtípila a vysvětlila mi, že to znamená, že se umím starat o květiny. „Všechno ti tu tak krásně roste“ dodala obdivně.
¨
Zapomněla na svou vlastní zahradu, kterou sice s chaotičtností sobě vlastní moc neudržovala, ale která se každé jaro a léto růžověla, červenala a žhnula ohňostrojem desítek druhů rostlin. Já jsem měla doma asi pět květin, které prošly přísnou selekcí druhů – při mých odjezdech se o ně staral manžel a tak přežily jen ty nejsilnější.
Její pochvalu jsem si ale vzala k srdci a letos v euforii z toho, že konečně můžu obdělávat kus země jsem k obligátním bylinkám a jahodám z loňska, které se o sebe staraly tak nějak samy, zasela prakticky všechno co jsem přes zimu nakoupila.
Největší uspokojení mi přinášela péče o rajčata, v rámci osvěty jsem zasadila semínka i s dětmi a k mé obrovské radosti vzešly všechny květináčky.
Pravidelně jsem je zalévala, čechrala jsem jim malé zelené hlavičky, přivolávala děti, aby sledovaly jak rostou,a radovala se ze svých úspěchů.
Když konečně povyrostly, přesadila jsem je nežně do země, k plotu; byla jich hezká řádka a překvapilo mě, jak jsou husté.
Houstly přímo neřestně, zato moc nerostly do výšky, ale brzo obrazily a slibovaly slušnou úrodu. Když přijela o víkendu tchýně, hrdě jsem ji přivedla před záhonek a s úsměvem jsem čekala.

Tchyně se neusmívala. Je z kategorie těch laskavých, hodných tchýní, které z většiny vyhynuly nebo se vyskytují v knihách; je to tchyně která se hlavně nechce nikomu plést do života, která by mě v životě nekritizovala, která nám při odjezdu domů naskládá hory domácích koláčů, naloženého I pečeného masa, čerstvého salátu, rajčat, paprik, bylinek, jablek, hroznů, citronů, a která je tak hodná, až nechápu jak s tím může žít. Teď tiše sledovala můj zeleninový záhonek a bylo na ni vidět, že je v úzkých.
Já vím, že do výšky moc nenarostly” přiznala jsem svůj neúspěch. “Ale zase kvetou” dodala jsem povzbudivě. Tchyně si rozpačitě posunula brýle a nadechla se konečně k větě.
.. To nejsou rajčata....” zašeptala tiše.
A co to je?” zeptala jsem napůl dotčeně.
Plevel” dodala omluvně a zadívala se na pole za domem.
Odmítla jsem svoje rajčata vytrhat s tím, že to je možná jenom jiná odrůda, a tchyně moje rozhodnutí nijak nerozporovala a prohlížela si dál s rozpačitým úsměvem pole, ale když jsem ani po týdnu nezaznamenala změnu, kapitulovala jsem, vytrhala jsem svůj plevel a přivezla jsem si sazeničky od tchyně. Ty vypadají jako rajčata, chovají se jako rajčata a rostou jako rajčata.

Jeden neúspěch mě ale nerozhodil, a dala jsem se do dalšího sázení.
Muž, který vyrostl na vesnici a vyzná se květinách, ovoci, zelenině, péči o ovocné stromky, chovu včel i lovu zvířat se už choval obezřetně a začal mě kontrolovat.

Co to je?” ukázal na půlmetrový čtverec, který se zelenal drobnými rostlinkami různých druhů.
To jsou květiny” vysvětlila jsem hrdě a po dotazu „proč tak hustě?“ jsem priznala skutečnost, že až po vysypání dvou sáčků jsem si všimla poznámky u obou že “jeden stačí na dva metry čtvereční”.
Bien.... A tohle?” ukázal na robustně vypadající sazeničky, které se tlačily v odstupech patnácti centimetrů na zbytku záhonu.
Těch je jenom dvacet....” uklidňovala jsem ho. Muž naopak při konkrétním čísle zbystřil.
Dvacet ČEHO??”
Dvacet melounů. Mně nenapadlo, že se to všechno ujme. “ dodala jsem omluvně.
Kristepane!!! Dvacet melounů!! Viděla jsi někdy jak vypadá meloun, když roste?” držel si hlavu muž.
Dotčeně jsem ho upozornila na svůj středoevropský původ, a že právě proto bych si ráda poprvé v životě vypěstouvala vlastní meloun.

Muž mi donesl sáček se zbytkem melounových semínek a ukázal mi informace, které jsem přeskočila jako nepodstatné, třeba jako “vysazujte půl metru od sebe” a “jedna rostlinka dává až tři melouny” a že “šlahouny dosahují několika metrů”.
Navrhla jsem, že je přesadíme, ale muž odmítl mít “melounovou farmu” s tím, že je to “absolutní šílenství” a že je ochoten mi nechat “maximálně tři rostlinky”.
Marně jsem namítala, že když je vypěstuju jsou trošku jako moje děti, nakonec jsem se je snažila aspon nenápadně přesadit na volná prostranství kolem domu. Byla jsem ale zachycená, prozrazená, a zesměšněná a tak jsem to vzdala a věnuju teď všechnu energii svým třem sazeničkám.

S takovou péčí a odhodláním to prostě musí dopadnout dobře, a navíc to opravdu NENI plevel – takže pokud pojedete kolem, zastavte se koncem srpna na domácí melouny, ať mám příští rok důvod zasadit regulérní melounové pole.


1 komentář:

  1. Ivuš, kéž bys psala častěji, vždycky mi ty tvé story zlepší náladu a zpříjemní den :-), mám tě ráda. D.

    OdpovědětVymazat