Je prosinec..

a nějak nerozumím tomu, že to opravdu tak rychle uteklo. Žádné Vánoční šílenství se u nás doma nekoná, jako vždycky mám většinu dárků už mnoho měsíců pohromadě (protože dárky se nenakupují na poslední chvíli "abych něco měla" ale "abych udělala fakt radost"!),s cukrovím to nijak nehrotíme, co stihneme, to bude, a Vánoční úklid jsem naprosto vyškrtla ze života, a jsem šťastná.
Cukroví peču většinou za asistence dětí, Princeznu to baví o dost víc, asistuje mi v červené zástěrce se sobem, odhrnuje si důležitě vlásky z tváře a je pak celá od mouky; a chce dělat prostě VŠECHNO sama, takže cukroví je nepravidelných tvarů i velikostí, ale dělané opravdu s láskou. Juniora to bere už o něco méně, většinou se brzo pohádají a dítě odchází zpět k mobilu, legu nebo svým vlastním, hlubokým myšlenkám.

Učí se pořád tak bezproblémově a stejně tak bezproblémově začal sám hrát na klavír. Vytáhli jsme klávesy, ukázala jsem mu tři písničky - dvě jednoduché a finální "Pro Elišku" .. a on se ten den naučil ty dvě jednoduché a do tří dnů i tu Elišku. Slyší rytmus, melodii, tóny.. tak se ted pokoušíme najít učitele na klavír (kteří jsou soukromě pekelně drazí) a příští rok se ho pokusíme dostat na konverzatoř. Funguje to tady jinak než v Čechách, dostat se na klavír je prakticky nemožné - je potřeba přijít v jediný den někdy v červnu s kompletní složkou (pokud zapomenete jediný papír o národnosti, škole, bezinfekčnosti, způsobilosti...tak jste skončili) a vystát frontu. Otevírá se v devět, pokud přijdete v sedm ráno, místa na klavír na Vás asi už nezbydou. Už teď s exmanželem chystáme strategii, jak zařídit, aby naše dítě přijali.

Přítelkyni má stále stejnou - brýlatou, kudrnatou a miloučkou Leu - chodí s ní už čtvrtý rok, baví ho věda a matematika a má úžasnou, úžasnou paní učitelku.
Loni měl paní učitelku, která prošla tréninkem gestapa - děti tloukla, tahala za vlasy, občas museli ležet hlavami dolů na lavicích a nemluvit. Ve Francii se bohužel nedá jen tak někdo vyhodit, takže ředitelka to pojala tak že "komu se to nelíbí, může si hledat jinou školu". Na paní učitelku pak podali i trestní oznámení, čtyři žáci opravdu odešli a v této atmosféře si učitelka zvýšila dávky léků a my jsme se modlili, aby ty děti v návalu vzteku nepodřízla. Což se nestalo. Juniorovi spadl kámen ze srdce a jen jsme doufali, že letos to bude o dost lepší. A to se stalo.

Když ta dobrá žena na můj dotaz "Co Tobík...?" překvapeně vykulila oči a řekla že je zlatý, začala jsem zase volně dýchat, a když mi pak položila ruku kolem ramen a dodala "je to chytrej, skvělej kluk, ale upřímně Vám řeknu, že píše jako prase!" .. chtěla jsem ji obejmout. Takže máme upřímnou, spravedlivou a laskavou paní učitelku, která s dětmi navíc chodí do domova důchodců - do stejného, kde my máme "babičku". Ale o tom zase někdy jindy.

Ve Francii se všechno chystá na Vánoce. Nemyslím teď dárky a hračky, ale především potraviny. Vánoce, to je gastronomická oslava, slavnost všech chuťových buněk, a ochody se předhání v nabídce šampaňských, foie gras, krůt, perliček, humrů, mořských plodů, sorbetů, "kanapek", což jsou takové malé jednohubky; a exotických druhů ovoce.
Francouzi berou jídlo vážně; to jsem zjistila už před léty v Provence. Rodiče odjeli s Juniorem na výšlap do kopců a já vzala Princeznu a namířily jsme spolu na trh. Holčice byl rok a půl, vcelku způsobně hačala, na podzim bylo krásných asi dvacet stupňů a já nakoupila pár sýrů, ovoce a pak jsem se zastavila před pánem, který prodával malé salámky. Jsou tady na každém rohu, doplněné o kousky pepře, kousky hřibů, v některých můžete cítit i fíky, divočáka nebo třeba oříšky. Pán byl mistrem svého řemesla, nabízel kolemjdoucím kousky na ochutnání, vychvaloval svoje zboží a špičkoval se s kulatou paní vedle, která prodávala nugáty a makronky.
Rozhodla jsem se vzít pár na ochutnání; a přišla jsem blíž. Pán zazářil, obdaroval mě prkýnkem s kousky na ochutnání a já poprvé zaváhala. "Není tam mouka, prosím Vás?"
Pán svraštil tvář a naklonil se blíž: "Co prosím?"
Zkontrolovala jsem pohledem dítě v kočárku a nahnula se přes pult "Jestli tam není náhodou mouka!"
"Mouka??" zarazil se pán a váhavě přejížděl pohledem po mně i Princezně.
Nechápala jsem čemu nerozumí, ale řekla jsem si, že třeba není místní.. třeba používají pro mouku jiné slovo.
"Víte", nabrala jsem dech "když chcete upéct třeba chleba...potřebujete vodu, kvásek, sůl..." vypočítávala jsem, a pán zamyšleně přikyvoval... "a mouku!"
"To ano", souhlasil se mnou pán a k davu rozesmátých vesničanů rozšafně dodal "ale tohle není chleba, to jsou salámky!"
"No právě!" rozzářila jsem se. "Tak jestli v nich není taky mouka!"
Pán zbledl.
"V mojich.. salámcích???? MOUKA????? Kdo Vám to řekl? Ona?" - ukázala ostrým nožem na trhovkyni, která si utírala slzy smíchu.
"Jak si to vůbec můžete myslet! To je čisté vepřové! Ochutnala jste to někdy vůbec?"
Nezmohla jsem se na žádnou odpověď. Pán do mě před vesnicí natlačil ochutnávku snad všech salámků, a abych ho uklidnila, koupila jsem aspoň osm malých domů.

A abych se dostala také k Princezně: je teď tak roztomiloučká. Každý večer se dlouho loučíme, a když pak odcházím volá na mě "Dobrou mami! A paaaapaaaa!". Ze školy občas nosí dárečky od kluků, co jsou do ní zamilovaní. Když jí Nathan věnoval krásnou sponku a já jsem se divila, vysvětlila mi že "kluci by se měli snažit a nosit dárky mami!".
Svému harému také dává pravidelně pusinky, a říkala že paní učitelka "se tomu jen směje" (což chápu).
Nathánek ji ve sfředu pozval na oslavu narozenin, tak se moc těší. Chtěla mu namalovat dopis, stejně jako Willovi, který narozeniny už oslavil, a přála si tam napsat "joyeux anniversaire nathan". Napsala jsem to na čistou čtvrtku, princezně to přepsala, pak mi to donesla a strašně se rozplakala.
"Co je koťátko", uklidňovala jsem jí, "máš to moc krásný!"
"Já jsem to spletla" hořekovala holčička "to mělo být pro Willa!"
"Vždyt to máš jedno... Willovi uděláš jiný!"
"Ale Will je černej mami" rozplakala se ještě víc a já rozbalila obrázek. A opravdu, vedle "joyeux anniversaire Nathan!" byl krásný chlapeček, černý jako bota.

"To by se ti v Čechách nestalo..." vrtěl přemýšlivě hlavou Junior z postele.
A má pravdu, ten chlapec :)