Mini bilancování - a co děti? Mají si kde hrát?

 U nás mají, celý byt začíná vypadat jako gigantická herna, k radosti našich dvou pokladů. A co je tedy u nich nového:

Princezna nerada usíná a vůbec se nerada nechává jakkoliv manipulovat. V postýlce buď řve nebo si rozsvítí světlo, vytáhne si knížky, na které dosáhne z postýlky a čte si. Ukazovala jsem ji dnes mým „krásným sestrám“, jak se říká švagrovým ve Francii.

Nakukovaly jsme všechny tři za dveřmi a smály se „Já jí zhasnu!“ nadchla se ta mladší a v nastálé tmě jsme poslouchaly nadávky v dětské verzi.

Asi není náhodou, že zrovna tahle švagrová bude naší princezně kmotrou.

Moje holčička má už vlásky pod ramena, zvlněné hnědé pramínky voňavých heboučkých vlásků, které skoro denně pročesávám a dělám culíčky (na copánky to ještě úplně není, ale „ca pousse“ - rostou, rostou) a když ji netahám, ráda drží a těší se že bude „klásná“.

Často se na mě dívá s takovou láskou v očích že jí odpouštím noční vstávání na dva roky dopředu (i když by už mohla začít spát lépe) a nechce se mi věřit tomu, že to je to samé dítě, které se mě občas snaží pokousat.

Stejně tak ráda se obléká a pak jde k nám do ložnice, podívat se do velkého zrcadla. Často si k tomu vezme nějakou vkusnou (jedovatě růžovou) kabelku a je vidět že se jí až štěstím tají dech, jak je „kuásná“

Moc ráda maluje (to od technicky založeného juniora neznám), občas přijde s tím že si přeje "něčo namalovat", posadí se ke svému stolečku a způsobně čeká až jí donesu vše potřebné.

Rozmluvila se v krátkých větách, bohužel většinou s negativním významem.

 Je to pořád vizuelně krásné, sladké dítě, které denodenně – bez přehánění – sklízí od kolemjdoucích chválu. Má zvláštní dar uchvátit důchodce, prošedivělé padesátníky (tatínku, vždycky si na tebe vzpomenu!), desetileté děti jdoucí ze školy, maminky i mladé muže a ještě mladší slečny. Větu jak je princezna „mignone“ slýchám cestou ze školy i do školy; o něco méně na nákupech kde dítko bez skrupulí ukazuje svou negativní stránku a aspoň v polovině případů hystericky řve.

Při předvánočních nákupech ječela a tloukla do nákupního vozíku a snažila se vypadnout ven nebo se zahryznout do madla. Na dotaz co chce odpovídala stručně „Ven! Domů!“

Když jsme konečně vyjely za pokladny dítě se uklidnilo, začalo se usmívat a dokonce v klidu vystoupila a ťapala okouzlená po svých, podél vánoční výzdoby. Zastavila se u osvětleného stromečku „klásá.. klásný!“ spínala dojemně ručičky.

Výjev jako z jesliček přilákal i dvě krásné elfky, které se staršími dětmi kreslily obrázky. „Jak ta je „mignone“! volala blonďatá elfka na kolegyni a podávala naší příšerce sladkosti. Pustila jsem košík a otočila se k ní „Slyšela jste jak strašně tady řvalo to dítě?“ zeptala jsem se s úsměvem.

Elfka pohledem hladila mou princeznu. „Slyšely, to byla hrůza!“

„Tak to byla ona!“ oznámila jsem jim.

„Mais c´est pas possible!!“ volaly obě unisono ještě když jsme odcházely.

Ale bylo to possible. O tom se přesvědčil i GoSport, kde kvůli princezně otevřeli extra pokladnu. Obsluha přežila náš postup obchodem a dvě minuty čekání ve frontě, pak rezignovala, zavolala kolegu, pohybem hlavy ukázala na nás a do minuty jsme byly venku.

Manžel příhodu vyslechl s klidem. „To je tím, že není pokřtěná“ zhodnotil situaci.

Všech Pere-Noelů, které jsme potkávaly když byl junior ve škole se princezna bála. Křičela "bojí, bojí!" a tiskla se ke mně, otočená co nejdál od záhadného pána v červeném.

Pere-Noel je ale štědrý, tedy všech šest, které jsme potkaly bylo, a bonbonky krmili aspoň mě,

Jen na klín jsem si jim, pravda, nesedala.

Jednoho - a pravého! - Otce Vánoc jsme našli také v centru Limoges, kde se zdarma fotil s dětmi. Junior se ho trošku bál, tak na fotce má takový křečovitě-zoufalý výraz, ale i to se počítá.

Prošli jsme se zároveň po kouzelně osvíceném centru Limoges, děti zářily nadšením a všichni jsme se o to víc těšili na Vánoce, které byly krásné, tak akorát štědré, s pravým stromečkem a svíčkami (k hrůze všech návštěv); princezna u každého dárku běhala kolem stromečku a volala "peta peta petalda, dálek!" - brzy jsme si vzpomněli, že je to díl v Teletubbies kdy Dipsy (z nepochopitelného důvodu) volá "peta peta petarda, dipsy dostal dárek!!" a junior několikrát padl na kolena a děkoval, až jsem měla slzy v očích.

Junior dál prokazuje svou přirozenou inteligenci (dohady ze které je to strany jsou časté), a v pohodě čte ve dvou jazycích.

Neuměla jsem si představit jak to bude probíhat – my čteme všechno, zato Francouzi jsou národ který slovo „queue“ přečte jako „k“ a „avaient“ jako „ave“.

Junior už v pěti letech víceméně česky četl, ne plynule, ale přečetl si všechno co chtěl.

Naučil se číst tak, že sám začal rozkládat a pak skládat slova, a pak ke svému štěstí zjistil že korespondují s písmeny a že vše co vidí je vlastně také jen na písmena rozložené slovo. Což se malým Francouzům stát asi nemůže.

Nevěděla jsem ale jak přijme francouzský způsob čtení a vůbec celou, dost tvrdou výuku. A protože nám naše „miminko“ doneslo první vysvědčení (až jsem opět zamáčkla slzu v oku), zjistili jsme, že to naše dítě známe dobře a přesně splnilo očekávání.

Píše katastrofálně (ale je levák, kluk a věčně zamyšlený), málo se soustředí (ale vždycky splní co má, a dobře) a povídá ve třídě. Sice poté co skončí s prací, ale tuhle jedinou připomínku jsme vzali jako mírně negativní, ačkoliv před dítkem jsme brali vážně všechno, aby se nepřestal snažit hezky psát a soustředit se, že.

K vysvědčení více v tématu „škola“, které snad bude brzy.

Česky mluví pořád dobře, ale častěji teď překládá věty přímo z francouzštiny – místo „co je dnes za den“ říká „který jsme den?“ (on est quel jour), občas vytvoří novotvary jako zaplatíme u „kesky“ (a la caisse – tj. u pokladny) nebo si na pití bere „butejku“ - tj. Láhev, une bouteille.

Vždycky mu to rychle zopakuju správně a hned mu odpovím, moc se v tom nepitváme.

Stejně jako ve výrazu „pitchounette“ (čteme „pičunet“) kterým občas počastoval sestru (dodávám že je to něco jako „holčička“ v češtině).

Do vysvětlování proč se to slovo nehodí, se moc nepouštím, to jsem si mohla dovolit jen u manžela a jeho rodičů, když mi poprvé řekli že jsem „pičunet“ a já jsem se u nich (těhotná) málem rozplakala.

Má dost bojovné období, jako všichni kluci v jeho věku, běhá, střílí, nevnímá mě, padá pod postel, pere se sestrou (ale velmi ohleduplně), zapomíná krmit morče (péče o to chuďátko je plně na mě, jak jsem očekávala), a je s ním strašná legrace.

Když už se na něj náhodou zlobím (což moc často není), vždycky mu vysvětlím proč a pokud mi to přijde nepřiměřené, omluvím se mu. A on se zase omluví mě. Jen princezna se asi nikdy nikomu omlouvat nebude.. ale nepředbíhejme.

Při jedné cestě do školy, kdy jsem pěnila při odchodu z domu a pak jsem mu v autě vysvětlovala, že když zapomene obléct spodní prádlo, mikinu, vyčistit si zuby, při odchodu potom bundu, čepici, pak se vrátí pro aktovku a nechá tam zase tu čepici a pak nevezme klíče (já s princeznou už jsme v té době dávno v autě), a to co udělá, udělá jen proto že nad ním stojím a trpělivě opakuju duší nepřítomnému dítěti co má dělat, že to je prostě moc. A že mě mrzí že se na něj pak zlobím, ale že už fakt nevím co dělat víc.

„Víš mami“, podíval se na mě sladce junior, „můžeš si třeba jen myslet, že jsem strašnej, ale nebudeš mi to říkat. A až Tě to přejde, tak budeš vědět že vlastně nejsem strašnej, ale protože jsi mi to neřekla, budeme všichni pořád štastní!“

Byla jsem dojatá a těžko hledala slova „..ale broučku, já si přece nikdy nemyslím že jsi strašný, ani když se na tebe zlobím!!“ ujišťovala jsem ho.

„To je od tebe hezký, mami“, pohladil mě junior zamilovaně po rameni. „Já si teda občas myslím, že jsi strašná matka, ale neříkám Ti to.“

A ještě se občas vyplácí i finančně – vyskládávala jsem nedávno v obchodě věci na pás, princezna se snažila udusit rohlíkem nebo aspoň vypadnout z košíku a junior stál před pokladní a zaujatě ji sledoval. Paní před námi doskládala své věci a odešla.

Pokladní mě pozdravila, usmála se a dívala se s úsměvem na juniora. „Alors au revoir!“ řekla mu a to už jsem se zase na ni dívala zmateně já. Proč se s ním loučí? Šílená pokladní? Mám volat ochranku? Nemá ráda děti? To zešílí až se jí objeví princezna před očima!

Situace byla ještě záhadnější když se pokladní otočila ke mně a vyděšeně mi řekla „On je Váš?“

„Bah oui....“ řekla jsem opatrně a čekala co bude dál.

„Oh mon Dieu!“ bědovala pokladní a vysvětlila mi co se stalo – junior byl příliš blízko paní, která odešla, navíc věkově odhadovala že to musí být její dítě, ne moje; takže ho požádala jestli by jí mohl dát časopisy, které držel (spidermana, vaření, Le Monde) a namarkovala je nevinné paní.

Tu už jsme nepotkali, takže tímto děkujeme neznámému dárci za zhruba 15 ušetřených euro.

Merci, c´est tres gentil!

Dnes večer s námi bude (junior, ne paní) slavit Nový rok a moc se těší, bude ho slavit asi i princezna, která se sice nechá kolem deváté večer uložit do postele, ale do jedenácti má anarchii a čte si; možná odpadnu první já, doufám, že mě vzbudí aspoň na ohňostroj.

Takže Vám všem přejeme krásný Nový rok, zdraví, pohodu a úsměv..

i+m+m+t+t+m (poslední dvě jsou tekila+morče – už máme jen jedno – takový smutný příběh:)