Jak nás bylo chvilku o jednoho až dva méně..

Tatínka děti velmi letmo zahlédly v pondělí a pak až do konce týdne odjel.

Já jsem tím pádem konečně stihla napéct, zjistit spoustu věcí o podnikání a zároveň tajně napéct; peču samozřejmě s dětmi nebo po večerech jen s juniorem, ale děti mi aspoň polovinu čerstvého cukroví sežerou rychlostí kobylek; takže pokud nechci dětem zkazit radost a zakazovat jim ujídat a zároveň chci udělat radost všem Francouzům kolem (kteří nepečou a ani cukroví moc neznají) musím upéct dvě třetiny v utajení a okamžitě je schovávat do našeho obrovského sklepa.

Kam se občas bojím chodit, je obrovský, rozlehlý, tmavý, pod celým domem; když jsem se manželovi poprvé svěřila po telefonu, očekávajíc útěchu a uklidnění, odpověděl mi můj muž, vlastnící černý pásek v karate, šeptem „Já vím! Já se taky bojím, nejhorší je jak se za tebou samy zabouchnou dveře..“

Ve středu děti snídaly, já jsem otevřela klec a balancovala jsem denní příděl jídla pro naše svěřence, morče se na chvilku schovalo, králík v klidu ležel v kleci.

Posunula jsem ho rukou a ke své hrůzě jsem posunula velké, nehybné, ztuhlé tělo. „On chcípnul!“ vytřeštila jsem oči a junior se s třesoucí bradou rozběhl ke kleci.

Snažila jsem se jak to jen šlo zmírnit dopad svých slov a vymyslet jak dostat bez záchvatu paniky to velké tělíčko někam pryč; velký problém bylo už jen vyndat morče, na králíka jsem se nemohla ani podívat a přikryla jsem ho taškou; ovšem morče se neustále tisklo k jeho bezvládnému tělu a já nemohla ani ječet, abych nerozdmýchávala smutek v už tak smutném dítku.

Nakonec se vše podařilo, klec jsem vydrhla, vydenzifikovala, sebe také; a vyrazili jsme do Jardilandu pro nového člena rodiny, jak kvůli morčeti, tak kvůli juniorovi. V Jardilandu se jako zásadní ukázala má nevědomost ohledně pohlaví prvního morčete (junior ho pojmenoval Sára, ovšem to ještě nic neznamená) a tak v rámci zachování klidu v kleci a s tím že je to padesát na padesát jsme vybrali malou, bílou, morčecí holčičku, tentokrát Kláru.

Odpoledne volala prababička, po chvilce povídání jsem jí předala princeznu.

„Není“ opakovala princezna do telefonu, „není, nemá“ zvyšovala hlas a mávala ručičkami. Naklonila jsem se k telefonu.

„Tak si hraješ s králíčkem?“ ptala se něžně babička.

„Není! Kálík není!“ rozhazovala rukama holčička.

„Má dlouhá ouška, viď?“

„Nemá.. není...“ vysvětlovala malá slečna dál. Doběhla jsem přivřít dveře k juniorovi do pokoje a vrátila se k telefonu.

„Králík dnes chcípl, babi“ vysvětlovala jsem babičce celé ranní drama a princezna pak plynule pokračovala ve vyprávění o „močeti“.

Co babičce nevyprávěla byl úžas dětí před Santou, kterého nám vystrojil GamnVert, do kterého jsme se také zajeli podívat když jsme hledali nové cochon d´inde, tedy morče.

Pokud mi ten z Intermarche připadal jako člen Ku-klux-klanu, za čímž si stojím, i když ho už Intermarche narovnal, vytáhl mu kapuci z hlavy a trošku urovnal dárky, což si na fotce musíte odmyslet, pak Pere-Noel v GamnVertu je senilní alkoholik, který ztratil dárky i sám sebe a teď vyspává kocovinu.

Santa z Intermarche, uz upraveny, narovnany, bez cepice narazene pres pul obliceje. Ale to nejlepsi teprve prijde!

Vesele Vanoce přejí Anonymní Akoholici!

 

Aby problémů nebylo dost, ve středu v osm večer zazvonil zvonek.

„Salut Iva, c´est Pierre“ ozval se v interkomu naléhavý hlas souseda. „Spadla k Vám na zahradu helikoptéra, můžeš otevřít?“

„Co se děje mami?“ přišel junior s rukama v kapsách.

„Spadla nám na zahradu helikoptéra“ vydechla jsem

„Hustý!!“ zaradoval se junior a běžel otevírat dveře a okenice na terasu.

V předtuše epické katastrofy jsem našla klíče, naše kovaná vstupní brána se otevřela a já čekala vjezd zásahových jednotek a rychlou evakuaci mě a dětí.

Za dveřmi stál jen rozesmátý soused s vysílačkou v ruce.

„Promiň že tě ruším takhle pozdě, ale vyletěla mi tamhle nad stromy, pak se roztočila.....“

Sousedovi s hledáním pomohl i tak nadšený junior, helikoptéra byla nakonec až u dalších sousedů, a já mu s úlevou donesla misku cukroví pro něj i pro jeho zlatou Brigitte, které jsme už měsíc kvůli našim nemocem pořádně neviděli.

Koňak jim ale nedošel, jak jsme byli ujištěni, tak snad příští víkend opět zapadneme do soudského koloritu.