Hokej...kultura.. a fotoblog z podzimně-letního Limoges

Abych nezapomněla na další fakty kolem svátků, rychle do toho, půl je hotovo.

V předvánočním čase jsem chtěla stihnout i balet, v Limoges bude někdy na jaře Labutí jezero, tam musím vzít juniora; také se objevily upoutávky na záhadný balet "Casse-noisette", což je volně přeloženo něco jako "rozbíječka oříšků".
Myslela jsem že to bude nějaká agresivnější Popelka, než má jazykově vybavenější a tmavovlasá kamarádka Sandra správně identifikovala Louskáčka.

Toho jsme ale nestihli, tak jsem aspon Juniora, ke kterému se ochotně připojil Aleksi, kamarád ze školy, vzala na hokej.

Na  hokeji jsem byla párkrát s kamarády a většinou to nedopadlo dobře; jeden kamarád odmítal jít ke stánku s hotdogy během hry, protože "..se přece ted hraje!!!" a já zase nechápala, proč tam chce stát frontu o přestávce.
Poté co trefili pukem rozhodčího, který se sesunul a nereagoval a já jediná začala tleskat, mě pro hotdog kamarád rychle poslal a už jsme spolu na hokej nešli.

Jiný kamarád ignoroval mé dosavadní špatné zkušenosti a rozhodl se vzít mě na nějaký důležitý zápas playoff, a jeli jsme do Prahy podpořit jeho oblíbený tým při zápase venku.
Přijeli jsme pozdě (ne díky mně), přidali se k dalším opozdilcům a konec první třetiny jsme vydrželi na nějakých provizorních místech.
Jedna fanynka se zhrozila že nemáme vlaječky a namalovala mi něco na ruku; já jsem se snažila zorientovat kde se prodává něco na pití a najednou byla přestávka. Musela jsem na záchod a uklidnila nervozního kamaráda, že může jít kam chce, že se pak sejdeme.
"Sejdeme se v kotli, dobře?? Protlač se tam!" dal mi poslední instrukce a zmizel.

A já se tam protlačila, i když to bylo skoro nad moje síly; mezi vlnobitím dresů a alkoholu jsem se střídavě strkala a střídavě prosila, že tam musím. A nakonec se skoro znehybněná v davu fanatiků marně rozhlížela po nějaké známé tváří, aspoň té fanynce malující vlaječky; a pak se začalo hrát.
Dav kolem se nebezpečně rozhýbal a začal křičet "SPARTA" a ačkoliv jsem moc nevěděla jakému týmu jedeme fandit, co jsem věděla stoprocentně bylo, že Sparta to není.
Snažila jsem se o pána přede mnou, který byl stejně v transu, umýt vlaječku konkurečního týmu a usmívala jsem se mile na opilé i střízlivé Sparťany.
S tímhle klukem už jsem taky na hokej nikdy nešla.

Ale protože náš národní sport je hokej a protože v Limoges se hraje, bylo rozhodnuto.

Hned ve vchodu se navíc prodával svařák, chlapečci byli moc hodní a nadšení; nevěděli jestli sledovat dřív hru, bufet s hotdogy nebo maskota, o kterém jsme se dohadovali celé dvě hodiny jestli je to pes nebo kráva; nakonec jsem se dozvěděla že měl být býk.

Aleksi se ke mně obrátil hned po prvních pár minutách s rozzářenou tvářičku "...tady se může křičet??"
"Jasně.. klidně křič..." pobídla jsem ho.
A malý klučík z tenisové rodiny, který musí v klidu sledovat výměny na kurtech nadšeně křičel.
Zamyšlený Junior měl dotaz z jiného soudku.
"Maminko, je to mistrovství světa??"
"No skoro...." snažila jsem se ho potěšit.
"Oni se mlátí!!" upozorňoval nás Aleksi; a poté co hráč s jedenáctkou srazil jiného, který zůstal ležet za brankou, se ke mně Aleksi otočil s ohromeným výrazem "..ten pán umřel!!"
"Neumřel, ještě cuká nohou" uklidňoval ho junior.

A pak ač nevím s kým hráli, tak tým Limoges vyhrál (bravo chlapci.. :), hodila jsem Aleksiho domů, kde otevřel usměvavý tatínek. "Tatínku, oni tam pořád řvou a mlátí se a jeden pán skoro umřel...." popisoval chlapeček průběh posledních hodin a já se rychle s úsměvem rozloučila.


V posledních dnech se život vrátil do starých kolejí, Junior se od pondělí vrátil do školy a Princezna do školky, sice nás upozorňovala už týden předem že NECHCE, ale nakonec šla docela spokojeně a ráda, stejně jako junior. A já se těším na konec týdne, protože devátého všude začínají slevy a to bude krásné peklo.

A protože se nám tady začalo ochlazovat, po krásných dnech kdy bylo i deset stupňů je ted už jen šest, tak aspon vzpomínkový fotoblog z podzimní říjnové výchazky, která chutnala a voněla jako léto.

Jezdíme často s dětmi k řece krmit kačenky; Vienna je už spíš "tok" než řeka, i když vyvěrá vcelku nedaleko od nás, v Limoges už je široká, silná; o pár set kilometrů dál se vlévá do Loiry a cestou ještě chladí jadernou elektrárnu v Civaux, s největšími chladícími věžemi ve Francii.

Jako každá správná řeka má i ryby a kačenky; my zase máme doma přebytečný chleba a tak to často spojujeme dohromady.
Většinou mívám chleba už nadrobený, poté co jsem marně bojovala s celou tvrdou bagetou, zatímco Princezna trpělivě (kupodivu) čekala až bude moct něco hodit kačenkám.
Kačenky taky čekaly, spíše netrpělivě, připlouvalo jich víc a víc a důchodci už se začali předklánět na lavičkách.

Nakonec jsem si vzpomněla na pána, který kdysi přinesl celou bagetu, dal ji do tašky a rozšlapal na kousky, a zkusila jsem totéž, ale v podpatcích a bez tašky jsem jen zjistila, že když skočíte na bagetu, strašně klouže.
V závěru jsem bagetu vztekle popadla a hodila mezi kachny, jedné se to málem stalo osudným, ale ostatní klovaly sebe navzájem i plovoucí betonovou bagetu a celý ten chumel odplul po proudu.
Princezně jsem navíc nemohla vysvětlit, že jsme kačenky už nakrmily, takže teď se snažím jinak a lépe.

No a konec řečí, sem chodíme..

Tenhle most musíme přejít, jeden ze dvou starých mostů v Limoges, St. Etienne. Je ze třináctého století, a buď v té době byli všichni malí, nebo neměli závrať, protože to "zábradlí" je příšerně nízko. Dodnes přes něj chodí poutníci putující do Santiaga di Compostella.. a protože "dont speak without data", důkaz níže!

Takhle to vypadá z mostu.. já mám lehkou závrať jen to vídím, ale děti jsou nadšené a pozorují dole rybičky, řeka je celkem čistá (ta elektrárna je až výš po proudu..)

Pohled z mostu.. za mostem pak chodíme vpravo, kolem aut stále dozadu; a pod mostem zkoušíme ozvěnu :) 

A důkaz místo slibů, poutní "Svatojakubská cesta" - divize Limoges. Všechny poutní cesty jsou označené znakem mušle; a ta je v Limoges na spoustě míst. A klouže. 

Velmi oblíbená zkouška ozvěny..je tam stále

Hledáme rybičky.. 

Plavaly po řece rybičky.. :)) ale to už jsem tady psala..

A taky hledáme kačenky, ted marně a princezna začíná ztrácet trpělivost.

Ale dočkala se, děti se pohádaly kdo bude víc krmit kachny, házely rohlíky i po sobě, což působilo zmatky v kachních řadách a uklidnili se, až když junior šlápl do něčeho moc ošklivého. 

A tohle je druhý starý most, St Martial.. ještě o něco starší než ten "náš". 

Naše krásná katedrála, Princezna už dorostla do věku, kdy se nesnaží otrhat botanickou zahradu a také je u katedrála překrásná zimní výzdoba, velký Santa i se saněmi a umělým sněhem - momentálně nejoblíbenější křižovatka mých dětí. Vyfotím :) 

Francouzská pauza na oběd, savoir vivre

A cestou zpátky, kousek od parkoviště, květinová záplava.. chci jaro

..nenechte se mýlit romantikou, tohle je u čtyřproudé, frekventované silnice..

A poslední pohled z mostu.. a domů! A protože je čtvrt na jednu (ráno), tak i dobrou, bonne nuit a vous tous ♥

Vše krásné a spoustu zdraví přejeme do Nového Roku..

chtělo se mi napsat že "přejí příšerky", ale náhodný návštěvník, neznalý mých dětí, by to nemusel pochopit.

Děti jsou zase o měsíc starší a o vánoční zkušenost bohatší; hlavně Princezna poprvé pochopila, že půjde o nějakou velkou událost a že bude obdarovaná a těšila se celým svým dětským srdcem. U každého náznaku vánoční výzdoby volala "Vánoce!!!" a spínala ručičky; a všem vyprávěla že "přijde ježešek a donese sněhuláka a koníčka a tygra a kuchynku a talířek a stromeček a kittynku".

Seznam věcí se pravidelně obměňoval a jediná stálá konstanta byla "koníšek", tak ze svého seznamu dostala jen plyšového koníčka, který rozšířil sbírku tří psů a ježka, se kterými momentálně spává. (Jinak Ježíšek volil dárky podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, samozřejmě)

Uložit Princeznu bývá díky zvířecí smečce náročné, vyžaduje totiž přítomnost všech zvířátek a není vždycky evidentní je rychle najít.
Ježek rozšířil psí řady poměrně nedávno a dlouho jsem nevěděla proč, dokud pár dnů před Vánoci Princezna láskyplně neobjala ježka a nepošeptala mi tajemně "Ježešek mi donese dálečky!"
Marně jsem vysvětlovala rozdíl mezi ježkem a Ježíškem, Princezna si stála za svým.

Junior pár dnů před Vánoci přinesl domů nečekaně vysvědčení za první trimestr. Vysvědčení, nebo spíš "report" přichází kdykoliv se učitelka rozhodně ho poslat, není žádný speciální den ani těšení, prostě najednou vytáhnete z tašky nedojezenou svačinu, rozsypané kuličky (pořád letí) a "vysvědčení".

Už jsem to myslím psala, je to spíš dlouhý report - krátké slovní zhodnocení ve třech větách a pak asi dvacet stran, kde jsou rozepsané předměty a dovednosti, a u každé je jednotlivě známka. Junior kromě psaní a úpravy a hlídání si pomůcek stále exceluje, a mě to nějak dojalo - když si uvědomím jaká jsem chaotická matka, jak úkoly někdy píše ráno a srká u toho rychle kakao, jak se s ním skoro nikdy nemusíme učit a jak moc žije ve svém světě.. prostě je to moje šikovné děťátko a já jsem byla sakra pyšná maminka.

Popotahovala jsem u každého zeleného puntíku (ten znamená "výborně") a definitivně mě dorazilo až slovní hodnocení, kde paní učitelka třemi větami vychválila naše věčně zamyšlené dítě a které končily "bravo!". Junior vůbec nechápal proč mě jeho vysvědčení tak vzalo a sám se mi snažil ukázat modré tečky (chvalitebně:) za úpravu a psaní, aby mě uklidnil.

S Princeznou jsem naopak často měla pocit že mě svou dětskou upřímnosti ničí.

Jednou přišla a něžně mi říkala že "Princezna má malý zadeček", čímž mě dojala, než se nadechla a zlověstně pokračovala "....a maminka.. má veeeeliký zadek!"

Podruhé to bylo když mi seděla na klíně, hladila jsem jí vlásky a vyprávěly jsme si; najednou začala hladit ona mě a povídala mi "maminka má tady bradičku.. tady pusinku.. tady oči.. tady řasy.. tady nos... a tady pupínek, pupínek, pupínek, pupínek..pupínek....."

A pak na Štědrý Den si to všechno vyžehlila - když vybalila pod stromečkem židličku s Kittynkou a kosmetický stoleček se zrcátkem a hřebínkem a sponečkami a očními stíny, leskem na rty a rtěnkou a dokonce i lakem na nehty a spoustou štětečků.. a štěstím bez sebe tam seděla, prohlížela se, upravovala a nanášela další a další vrstvy rtěnek a očních stínů a pak se na sebe šťastně podívala a jen tak něžně vydechla "...ted jsem krásná.. jako maminka"

Může ty děti někdo nemilovat.. ?