Co nového..

začneme u zvířátek - morče překonává samo sebe a když si myslí že se nedíváme, vylézá odvážně ven z plastového domečku.

Pokud se ovšem náhodou pohneme žene se zpátky až podestýlka létá metr kolem klece, ale když uvážíme manželovu příhodu z dětství (ač ji beru s rezervou), že jeho kamarád tak strašlivě bafl venku na králíka který vylezl z nory až ten na místě zemřel na srdeční zástavu, buďme rádi že je pořád po kom zametat.

Školní docházka úspěšně pokračuje, až na první den kdy jsme ostudně přijeli pozdě jezdíme včas.

Junior ve škole zatím exceluje, díkybohu; jediný problém je s psaním, ale to se dalo od leváka, který skoro nikdy nemaluje a v životě nic nevybarvil, očekávat. Na druhou stranu mu to nechci říkat, aby se nepřestal snažit; jen zatím utěšuju s tím že TAK hezké jako ostatní to asi prostě mít nebude.

Školou nás provází skřítek Kimamila; nevím proč tvůrci učebnice zvolili tak šíleně dlouhé jméno, tím spíš že ho děti od prvního dne čtou a píší (psacím!). Stejně jako musí psát psacím od prvního dne svoje jméno, junior je na tom celkem dobře, ale taková Marie-Charlotte asi musela rodiče proklínat.

Zpátky ke Kimamile (on je to asi ten Kimamila, ale čert to vem): je to skřítek náročný, skončil třetí týden školy a junior čte věty jako „Toto je Manu. Manu je chlapec, je to přítel Kimamily“ V matematice sčítají a odečítají do desíti, vlastně tento týden už začali dvacítku.

Na to jak mě zaskočilo tempo výuky mě mile překvapila angažovanost naší krásné paní učitelky Sandrine; nejen co se doučování týká - těm se věnují volné středy.

Junior byl tento týden poprvé na hodinu, kvůli psaní, měla jich asi tříčlennou skupinku a věnovala se jim opravdu intenzivně.

Každé ráno hlídá školní dvůr, kde se schází dítka od osmi až do půl deváté, kdy začíná škola, rozložitý Rumun. Jde z něj trošku hrůza, ale zase je jasné že si nikdo kolem jeho dveří cizí dítko neodvede.

Odpoledne se střídají jednotliví vyučující malých francouzských nadějí, včetně paní ředitelky. Nenechají proklouznout ani myšku, zároveň se s každým rodičem přivítají, rozloučí a dozvíte se horké novinky o prospěchu i kázni.

Vídáme se spolu se Sandrine tedy minimálně jednou týdně, pokaždé mi krátce řekne co a jak, jednou mě překvapila i tím že jí junior přišel smutný a strávila s ním ten den spoustu času, aby se lépe adaptoval, jak říkala.

Nedostali jsme zatím žádný rozvrh, ani nevím jestli ho mají nebo jestli se rodičům dává – žáčci si beztak nechávají ve škole všechno, učebnice, sešity, penál; a domů nosí jen to co je potřeba. Většina holčiček (i pár kluků) tady má aktovky na kolečkách, nevím jak dalece už tahle móda dorazila do čech; junior má naštěstí baťoh – byl lehký, s reflexními pruhy, skvěle anatomicky tvarovaný.

A byla to dobrá volna, protože se chlapci ve chvílích volna na školním tvoře mlátí právě aktovkami a baťohy („jen si hrajeme na želvy ninja, Madame!“ objasnil mi juniorův udýchaný spolužák když jsem ho sbírala ze země po zákeřném úderu malého Salima) a co by s nimi udělala případná kolečka si ani nechci představovat.

Malý Salim je nástupce Agnana. .

Když jsem se s ním seznámila bylo obzvlášt krásně a tak se školní dvůr změnil ve změť tašek, bund, svetříků a pobíhajících a ječících dětí, mezi kterými postávali rodiče, nervózně se rozhlíželi a hledali to svoje.

Já jsem tenkrát hledat nemusela, ti dva ječeli nejvíc ze všech; běhali, křičeli a objímali se. „My jsme kamarádi!“ volal Salim už z dálky a škrtil mi prvorozeného „Musíte přijít k nám domů, ano?“

Ten den mi přišel moc roztomilý, tím spíš když pak dorazila jeho krásná a jemná maminka Shaima, opravdová pouštní růže, ověšená hroznem svých dalších dětí a tak drobounká že vypadala jako jejich starší sestra.

„Shalim trošku zlobí“, řekl mi o něm tenkrát junior. „Ale mám ho moc rád a jemu se líbí když šíleně křičím a taky mu moc chutnají banány a sušenky co mi dáváš na svačinu.“

Po pár dnech už bylo jasné že Salim nebude žádný andílek. „Dnes Salim dostal poznámku do carnet jaune!!“ informoval mě junior jakmile naskočil do auta. „Musí ji doma ukázat a pak bude zle, říkala paní učitelka!“

„Dnes šel Salim k Madame Rodin!“ hnal se ke mně o den později junior s vytřeštěnýma očima. „To je paní ředitelka! Dějou se tam strašný věci, ale nikdo nevíme jaké a Salim nechce nic říct, ale asi tam plakal!“

Ten imaginární výjev ho tak drásal, že ho přiměl (kupodivu) k namalování obrázku. Je to opět víceméně technický výkres - mapa školy, školní budovy a třídy, kde je pak ale v detailu vidět kancelář Madame Rodin a naproti sedící zhroucený žák, kterému stříkají slzičky na metry daleko. Na obrázku není úplně jasné jak se Madame tváří, ale k dokreslení hrůzy má nad sebou velkou bublinku s velkým direktivním „TAK!“

.. a tak nevím, jestli to není zase z bláta do louže, uvidíme kdo přijde příště.

 

Ale abychom náhodou nezapomněli že jsme ve Francii, v úterý máme stávku!

V „cahier de correspondance“ byl vložený červený papírek se stručnou zprávou že se bude stávkovat, že je zajištěno hlídání dětí, pokud ho potřebujeme a že celý učitelský tým věří, že jejich rozhodnutí chápeme.

A my ho chápeme, konečně vyrazíme sbírat kaštany.

Toto v čechách vcelku nedostatkové a rychle rozebírané zboží se tady proměnilo v obyčejný odpad a když jsem v centru města ve dřepu s princeznou sbírala jeden po druhém a objevovala v nich k jejímu nadšení stále a stále hnědá tělíčka kaštánků, stala jsem se nečekaným centrem zájmu já.

„Co s tím budete dělat?“ usmála se na nás paní kterou semafor přinutil zastavit těsně vedle nás. „Zvířátka!“ odpověděla jsem nadšeně a paní vytřeštila oči. Bohužel ji zelená přinutila odjet dřív než jsem ji mohla vysvětlit krásu zvířátek z kaštanů a jako bonus Rychlonožkova „Otce trestajícího nezdárného syna“.

… pokračování příště, ted se chystáme na večeři do centra. Je tady krásné, teplé, babí léto, do toho určitě výborná večeře a procházka po staré části Limoges... dolce vita.

A bientot, alors :-)