Mám francouzskou značku a zítra přijede nové služební auto!

Naše auto má konečně francouzské pojištění a francouzskou značku, a kdybych se zmenšila asi o hlavu a nabyla běžně hnědou barvu vlasů a přestala se trošku malovat, zapadla bych mezi místní jako hrozinka do těsta.

Na značce hrdě září Limousin a 87, číslo našeho regionu Haute Vienne; pak má spoustu písmen a málo čísel a moc se mi líbí, ale díky ní jsem dnes několikrát s počínající panickou hrůzou přehlédla vlastní auto a chvějící se rukou jsem hledala mobil abych nahlásila krádež.

Všechno papírování vyřídil manžel, která zatím postavil mezi mě a proslavenou francouzskou papírovací mašinerii nepropustnou zeď. Francouzi berou sňatek očividně dost vážně; kromě toho že často formulují oslovení jako „pán nebo paní xyz“, takže člověk může s klidem otevírat dost osobní dopisy toho druhého, manželovi stačilo ofotit si mou občanku a řidičák a bez jediného podpisu předem jsem dostala platební kartu, šekovou knížku, práva v bance, 100 euro měsíčně od štědrého francouzského státu, auto napsané na sebe a kreditní kartu do Galerie Lafayette. Doufám že stejně tak lehce se ovšem nedají na manželku přehodit nějaké ošklivé závazky, ale proč si kazit den takovými nesmysly!

Zítra se také manžel dočká nového služebního auta; původní auto mu zůstalo po kolegovi který odešel a který měl pět dětí – to -Vám ted asi připadá jako nepodstatná záležitost, ale je to záležitost dost podstatná.

Poprvé se o autě zmínil už cestou z Německa, v červenci - cestou si povzdechl, že už se na to „svoje“ auto, které zdrželo zemětřesení v Japonsku fakt těší, že momentálně má velké, černé auto které „není vůbec sexy“

A skutečně, když jsme přijeli před nádraží (a v Limoges je prý nejkrásnější...) stál mezi drobnými Citroenky a Renaultky truchlivě velký pohřební vůz.

Poprvé v životě jsem litovala že mám „gramlavé ruky“ a neumím šít, spíchla bych mu dozadu nějakou stylovou záclonku.

Od té doby jsem začala nevhodně žertovat že „bud nám vezou tatínka nebo sám jede domů“ a jeho příjezdy jsem hlásila slovy „už jede pohřebák“, ted po čtvrt roce můžu jen doufat že to děti nepochytily a nezůstane nám to i s novým, čerstvým a voňavým (a konečně SEXY) vozem.

Autu jsem se ale smála zbytečně, abych byla férová, protože ač máme úžasný dům, máme málo úložného prostoru a pokojíčky jako dlaň; vestavnou skříň jsme nechali v Rakovníku a vůz se ukázal jako ochotný spolknout cokoliv a v jakékoliv velikosti.
Vešlo se do něj všechno, skříně, stoly, úložné boxy a ještě my všichni, ačkoliv – viz fotka kdesi dole - jsme občas museli nastupovat a vystupovat kufrem. Oceňujeme ho když manžel pravidelně po vyhraném boji s přírodou (já jsem velkou zahradu nechtěla..jak mu s chutí připomínám..) nebo kartony jezdí do „dechetrie“ a zbavuje se listí, větví, trávy i papíru.

Nakonec nám bude náš Expert bude chybět, ale marná sláva.. „sexy“ auto to tedy určitě není.

Vzhledem k brzké cestě do čech jsem také nechala u mého Citroenka vyměnit cosi pod volantem, chlapec ze servisu to tuším označoval jako VFM nebo VMF, já jsem si to pracovně překřtila na WTF, protože jsem musela znovu přiznat že jsem polila palubní desku litrem Coly (můžu za to že mi to v McDrivu nějak blbě podali?) a také nahlásit všechny škrábance na autě; u toho se pán velmi bavil - „tady jste najela na sloupek, aha... a tady? Jo to jste nacouvala do snížené střechy, jistě, c´est evident!“ - a bylo vidět že je rád, že mě nemá doma.

Chtěla jsem taky vyměnit pneumatiky za zimní (které mám v celém širokém okolí zřejmě jenom já) ale klasicky jsme zapomněli přezout na letní, jak mi technik s úsměvem připomněl, takže zimní jsou připravené.

Teď už jen začít balit...!