Škola jde juniorovi nad očekávání dobře. Středy má volné, jinak ho vozím na půl devátou a chodím pro něj ve čtvrt na pět. Škola je skoro v centru, zaparkovat u ní je technicky nemožné (aspon pro mě, dodávám pro objektivitu – občas se někde místo uvolní, ale já bych se tam dostala pouze za pomoci čtyř svalnatých černých obrů, kteří by mi auto nadzvedli a prostě odnesli do vzniklé mezery) takže parkujeme v jedné z uliček poblíž.
Ulička má svoje kouzlo, všechny domy jsou starší, všechna okna mají pečlivě upravené závěsy, stažené stranou asi v polovině, většina domů má okenice, kovová kování před okny i velkými francouzskými okny (..a když jsme u toho francouzská okna francouzi opravdu neznají, už jsem se ptala) a veliké dřevěné dveře s klepadly.
Když přijedeme včas, potkáme v ulici pošťáka, v typicky žlutém autě, už mě zdraví a vždycky na mě mrkne, ale já se snažím načasovat náš příchod na vteřiny kvůli staré paní v obrovském upraveném domě, které podává poštu oknem. Probíhá to vždycky stejně – pošťák přibrzdí na opačné straně ulice; paní ho zřejmě vyhlíží oknem, protože pak se zachvěje závěs, otevře se okno, objeví se upravená ruka se spoustou zlatých prstenů a natáhne se pro dopisy, prohodí roztřeseným hlasem pár slov s dobře naladěným pošťákem a ulice se na chvilku zalije vůní Chanelu 5 (a Vy co mě znáte víte že parfémy opravdu poznám!), ale nikdy, NIKDY se mi nepodařilo být v dostatečně dobrém úhlu abych z babičky zahlédla víc než upravený bílý drdůlek. Kdybych ovšem ve správnou vteřinu byla asi jen pět metrů nad ní, viděla bych ji celou; takže to je taková moje ranní radůstka, vždycky je na co se těšit.
Když nestíháme, což se nám poslední dobou stává často, dovezu juniora do uzoučké jednosměrky kterou na chvilku ucpu, nechám ho vystoupit přímo před vchodem, kde na mě statný Rumun u vchodu kývne že je junior opravdu uvnitř a že můžu jet.
Auta za mnou krátká přestávka většinou netrápí, protože vysazují své děti stejným způsobem a těch pár řidičů kteří do uličky vjedou omylem a pak bubnují na volant, spínají ruce, prohrabují si vlasy a roztřeseně kouří, podobnou chybu před půl devátou už nikdy znovu neudělá.
Naposledy jsme přijeli dokonce o dvě minuty později tohle úterý, když jsem konečně měla po náročném ránu (většinou jsou pohodová) obě děti v autě, naskakovala jsem do auta a snažila se věřit že to ještě stihneme, povzdechl si vzadu
„Nějak mi nejdou zavázat tenisky mami!“
Začala jsem couvat k bráně a snažila se mluvit klidně „Miláčku, nemůžeš si brát do školy tyhle tenisky, ty jsou na sport... já Ti je teda zavážu u školy, jen nesmíme zapomenout, ano?“
Začala jsem zavírat bránu, couvala na hlavní a junior se sladce usmál
„Neboj mami, já ti to připomenu. Jinak by se mi dnes na olympiádě špatně běhalo!“
Dupla jsem na brzdy s dost jadrným českým výrazem.
Celá akce lovení „cahier de correspondance“, takového franco notýsku, čtení a hlavně hledání toho co má mít na sobě (sportovní oblečení) a sebou (pití, kšiltovku, sportovní boty) mi zabrala asi deset minut a přijeli jsme poprvé pozdě do školy.
Ten den mi ale osud nadělil milé překvapení – jela jsem pak nakoupit s princeznou do Carrefouru a s lehkostí sobě vlastní jsem usoudila že nepotřebuju ani kočárek, ani vozík; po chvíli jsem kromě princezny, kterou jsem přidržovala levou rukou držela tou samou rukou ještě mléko a džus, v pravé ruce jsem měla vše co je potřeba na výrobu sushi doma a na prostředníček jsem si zavěsila rajčata. Podlamovaly se mi nohy, tedy spíš ruce, když mě zastavila usměvavá paní s mikrofonem v ruce „Nechcete si zkusit zasoutěžit? Jen zkuste uhodnout kolik váží ryba...“
Svěřila jsem se jí že nemám odhad na vzdálenost, míry, váhy, prostě na nic; ale ona trvala na svém – ujistila mě že do mikrofonu mluvit nemusím, jen řeknu svůj tip jejímu kolegovi, který stál s fixou u velké tabule. Kolega se mě hned ujal, slavnostně mě otočil směrem k vystaveným rybám a dva pomocníci vytáhli z ledu obrovskou rybu, měla takovou vyváženou pěknou hlavičku, dvě řady zoubků jako perliček a naprosto nasraný výraz. „Tak kolik myslíte že váží, Madame?“ usmíval se pán.
Dívala jsem se na rybu a říkala jsem si kde už jsem tenhle výraz viděla... po chvilce se mi rozsvítilo. Junior při ranním vstávání!
„21 kilo“ usmála jsem se na něj, nadiktovala mu svoje jméno a vyběhla s cácorkou k pokladnám.
Už po dvou minutách jsem slyšela v rozhlasu své jméno (hrozný pocit, málem jsem pustila nákup) a že se mám vrátit k oddělení, protože jsem vyhrála KILO KREVET!
Celá červená jsem zkontrolovala lidi kolem, nikdo se na mě nedíval a diskrétně jsem běžela zase zpátky k rybám.
Tam, bohužel, čekal nastoupený manažerský tým i s foťáky; fotku jsem jim zřejmě zkazila, protože jsem krevety přebírala jedinou volnou rukou – pravou, kde mi na zvednutém prostředníčku visel sáček s rajčaty – a jak je mým dobrým zvykem překvapila jsem i pána, který si prohlížel tabuli s odhady o deset i více kilo různými a ptal se mě „Jak jste to mohla vědět tak přesně? Podívejte, na kilo správný odhad“
„Tváří se jako můj syn při vstávání“ vysvětlila jsem mu, zvedla ruku se zvednutým prostředníčkem, foťáky zacvakaly a krevety změnily majitele.
Junior měl z krevet velkou radost, má je moc rád, ale je fakt že jak jsem přišla ke správnému odhadu váhy, netuší.
krásný příspěvek :-) Píšeš to tak, že mi při čtení probíhá hlavou film. Tvoje příběhy jsou tak barvité, že je vidím v obrazech. Moc, moc mě to baví. Škoda, že máš tak málo času a určitě nestíháš dát do blogu vše, co by za to stálo. (Vytiskla jsem příspěvek a dala ho přečíst babičce. Smála se tak nahlas, že jsem měla trochu obavy, aby si nevyvolala astmatický záchvat...) Matička
OdpovědětVymazat