Už i v Limoges začalo mrznout!

Začalo mrznout i v Limoges, městě, které nás jako zázrakem až doposud hýčkalo necelými dvaceti stupni přes den. Ráno bylo mínus jedna a auto do kterého jsem naháněla vesele štěbetající drobotinu bylo neprůstřelně obemknuté ledovou krustou.

Úpěla jsem při pohledu na hodinky a na pomalu rozmrzající přední sklo, ale jak jsem nepublikovatelně úpěla když jsem po půl kilometru ujetém poslepu před sebou najednou uviděla neosvětlené auto ani nemůžu popisovat.

Slunce se marně snažilo prorazit cestu ranní ledovou mlhou a krčilo se na obzoru, občas jsme ale vjeli do teple prosvíceného místa, abychom se o chvilku později zase zabořili do mlhové tmy. 

A ve vší té kráse za mnou tiše seděly dvě nadšené a okouzelné děti a já viděla tak na dva metry dopředu a proklínala všechny francouze kteří s úsměvem a cigaretou projížděli rozostřenou krajinou a nejenže nezapli mlhovky, ale ani normální světla.

Do školy jsme dorazili tentokrát se čtyřmi minutami k dobru, junior jako vždy v pohodě popadl aktovku, zamával mi, políbil sestru a vběhl na školní dvůr; statný rumun zase jako vždy zamával mně a vyrazily jsme s princeznou zpátky.

Dřív jsem ráno přijížděla ke křižovatce přes Viennu místo povolené padesátky rychlostí o něco větší (leč bezpečnou), než jsem zjistila proč všichni asi dvěstě metrů před křižovatkou brzdí – je tam připevněný obrovský radar i s kamerou. Poučila jsem se a stejně jako ostatní (navíc už mám tu značku, tak abych zapadla..) před kamerou zpomalila, abych pak všechny ty zbabělce za kamerou bleskově předjela.

Konečně po třech měsících mě osvítilo a já se na radar podívala i z druhé strany – ano, i z té strany měří a fotí.

Takže pokud nám přijde tučná pokuta, asi už za mnou nepřijde Ježíšek – jen registrace auta stála už 700 euro.

Spoustu peněz jsem totiž také utratila ze oblečení. Tentokrát kupodivu ani ne za oblečení pro mě, ale pro juniora; svetříků, mikinek i bundiček bylo nějak málo a jakkoliv jsem si myslela že možná zmizely při stěhování, situace se stávala záhadnou. Moje auto bylo navíc minulý víkend vydrhnuto k nepoznání (poté co jsem rafinovaně navrhla manželovi že bychom mohli koupit auto nové, abych si užila zase jízdu v čistém) a manžel dostal služební auto nové; takže případné ztráty a nálezy, které jsem očekávala, by byly bývaly odhaleny.

Rozuzlení přišlo při nákupu nových svetříků, kdy mi dítě bezelstně sdělilo že „to je dobře, protože zrovna dnes mu někdo mikinu ukradl.“

Po telefonátu do školy jsem čekala především dopadení viníka, ale ne naši krásnou paní učitelku Sandrine, která přes přetékající náruč dětského oblečení skoro nebyla vidět. Dala mi dvě bundy, dva svetříky, dvě mikiny a přidala jednu navíc, kterou zrovna ten den „junior opět zapomněl u oběda.“ Já jsem dostala kázání, že mu mám věci popsat a junior dostal kázaní od samotné Madame Rodin že si má na své věci dávat pozor.

Škola je tedy opět bezpečné místo!

Na co si junior ale opravdu dává pozor jsou věci na karate, karate ho strašně moc baví, má úžasného učitele a krásné nové kimono, na kterém si (od doby kdy jsem mu uvázala na boku slušivou mašličku a on před vstupem do tělocvičny málem omdlel hrůzou že ho tak někdo uvidí) i pásek umí zavázat sám.

Manžel se ke karate asi vrátí od nového roku, zatím se věnuje veslování. Nevím jak ho vůbec napadlo s veslováním začít, když se mi ho za šest let nepodařilo ani dostat na vodu, ale už je jisté že kariéru zřejmě neudělá.

Při prvních lekcích jezdil sám „od kraje ke kraji“, a vzhledem k tomu že naše říčka je asi tak široká jako Labe v Pardubicích to není velký úspěch. Při poslední lekci už k sobě dostal parťáka, zřejmě stejně nadaného jako je on, protože se mi svěřil že jim dalo dost práci trefit se pod most.

A abych nezapomněla na naši malou, sladkou princeznu, která už má lokýnky až na ramínka; krásně povídá, spojuje slova a už začíná oddělovat jazyky, na mně opravdu mluví z osmdesáti procent česky, na manžela francouzsky.

Jedeme zase podle osvědčeného systému „každý svůj jazyk a přes to vlak nejede“ a přináší to ovoce; je pak potřeba vydržet krátké období „vzdoru“, kdy se dětem moc nechce – junior to obcházel tím že chodil za mnou s prosbou „řekni prosím tě tatínkovi že...“ nebo na něj zkoušel mluvit česky; tak uvidíme co beruška.

Ale tam ještě nejsme.. takže teď říká mimo jiných užitečných slov neskutečně roztomilé „aHOJ“, s tím že krásně stoupne hlasem, říká to hlasitě, hláskem celkem hlubokým, s velkým úsměvem a často u toho bohužel hajluje, to ještě musíme nějak doladit.

Je u toho tak roztomilá že dokonce i juniora který ze školy chodí většinou zamračený (protože jsem zapomněla vzít jídlo, protože si už nemůže hrát na školním dvoře, protože se ptám jestli ho paní učitelka pochválila a „kdyby mě pochválila tak bych ti to snad hned řekl, ne?“) dokáže rozesmát. Většinou si svou chvíli schová do auta, kdy jí přivážu, junior hodí aktovku dovnitř, sedne si, připoutá se a zamračeně zírá dopředu.

V tu chvílí se holčinka vykloní ze své sedačky a pronese s neodolatelným úsměvem „aaahOOJ!“ když se jí nedostane odpovědi pokusí se o ještě veselejší „aaHOOOJJ“, to už junior nevydrží a řekne jí aspon ironické „nazdar...“, na což princezna reaguje nadšeným „nazdar AHOJ!“ (a hajluje, bohužel...) .. a s takovou veselou posádkou pak jedu domů.. a je nám krásně..!