I cesta může být cíl.. aneb ani další cesta nebyla bez špetky vzrušení

K úžasu všech i svému jsem opravdu vyrazila s dětmi na cestu domů sama.

V pátek šel junior ještě na dvě hodiny do české školy (detailněji příště.. ale bylo to úžasný!) od čtvrtka byl jinak doma, kašlal totiž hůř a hůř, a pak jsme vyrazili; z chladné Vysočiny, která nasládle voněla podzimem, přes zamlženou Prahu až do Německa, kde se na chviličku oteplilo, ale po hodině se začalo ochlazovat a stmívat, my sjeli před Norimberkem z dálnice, vzali to směrem na Regensburg a začali se proplétat silničkami k našemu hotelu.

Cesta začala připomínat horskou silnici; kolem byly neprostupné lesy, mlha, teplota klesla na dva stupně a začala výhrůžně blikat. Snažila jsem se najít vhodnou odpověd na to jak tady proboha budu kdyžtak hledat pohotovost; když se konečně silnice rozevřela a my po chvilce vjeli do upravené a čisté vesničky.

Zeptala jsem se v prvním domě na cestu; paní uměla jen německy, ale zvládly jsme to obě, jen mi pořád opakovala něco co znělo jako „pissen strassen“ a když jsem juniorovi v autě vysvětlila že tam asi bude počuraná silnice nebo tomu nerozumím, naprosto ho to nadchlo.

Druhá část podstatné informace kterou jsem z její němčiny pochytila byla že noch čtyři kilometry. Nebylo mi jasné jak by ta malá vesnička mohla mít čtyři kilometry, takže když jsme po kilometru a půl uviděli značku oznamující že tam víska končí, zastavila jsem bezradně v křižovatce před posledním domem a začala couvat abych cestou zpět našla nějakou živou bytost která by mi poradila.

V tu chvíli tam dorazilo terénní auto, pán stáhl okénko a jadrnou němčinu mi začal nadávat; což mi bylo úplně jedno; vytáhla jsem mapu, otevřela dveře, vyběhla ven a strčila mu hlavu do auta.

Pán byl konsternován, stejně jako další dva pasažéři, ale pak pochopil že se nechci rvát, ale chci pomoct a najednou z něj byl milý venkovský strýc.

Průchod emocím opět dal až když dorazilo další auto a troubením chtělo uvolnit ucpanou křižovatku. „Fucken!“ zařval pán v autě až jsem málem ohluchla a s úsměvem mi vysvětlil at jedu za ním, že mě tam dovedou.

Cesta se opravdu kroutila další dva kilometry ve kterých jsem juniorovi vysvětlovala co znamená zkomolenina „fucken“; penzion jsem pak uviděla u silnice, ale náš vůdce mě zavedl až na parkoviště z druhé strany, které bych těžko hledala.

Děkovala jsem ve třech jazycích, děti mávaly a rozsypaly u toho dvě balení velkých lentilek, které velikostí připomínají spíš mentosky; a které jsem posbírala a hodila bez přemýšlení na palubní desku.

V pokoji jsem posádce pustila pohádky, dotáhla jsem tam tašky nezbytné pro přežití jediné noci; a že jich bylo, a pak jsem si vychutnávala ten zvláštní pocit, „na cestě“, kdy se čas na chvilku zastaví.

K tomu bych ráda dodala že strach z cesty se dvěmi dětmi a 1600km byl zbytečný.. nejhorší strach byl strach ze strachu, doufám že mi rozumíte, jinak to byla nádherná cesta evropou s malou milovanou posádkou, naprostým chaosem v autě a obrovským množstvím namazaných chlebů, bezlepkových i normálních, jablek, hrušek, banánů, sušenek, čokolád, brumíků, lodiček, coly, džusů, minerálek, mlíček s kaší i obyčejných vod.. prostě díky babi nejen za dokonalé zásobování!

Princezna se v Německu v noci vzbudila asi osmkrát, takže jsem vycházela z hotelu unavená, děti se vedly za ruce, já vlekla tašky, ale scenérie venku nás všechny ohromila a mě probrala; byli jsme uprostřed listnatých lesů, jemně zvlněných a kromě pár vzácných žlutavých vyjímek byly všechny listy jasně rudé a v ranním slunci opravdově hořely.

Cesta se okamžitě začala opět vlnit, při každé zatáčce se objevila nová nachová zákoutí, ale hlavní pozornost na sebe poutaly lentilky, které při každém otočení volantu s rachotem létaly jak barevný vodotrysk po palubní desce sem a tam a děti řvaly nadšením.

Zastavit jsem v těch kopcích nemohla, takže trvalo dlouhých pár minut než jsem konečně mohla přibrzdit a rozdat zbytky potlučených barevných koleček pasažérům.

Pár jich juniorovi spadlo, což okomentoval hlasitým „Fucken!“ a sám sebe pochválil že se učí další jazyk.

Cesta do Francie byla snad ještě klidnější než těch pár hodin jízdy k Norimberku; ale junior byl na tom hůř a hůř. Zrudly mu oči, začal pospávat; navíc opět padla mlha a mně začal asi šedesát kilometrů před cílem docházet benzín. Po těžkém rozhodování a pohledu na dítě s tuberáckým kašlem jsem se rozhodla benzínku nehledat a dostat ho do postele co nejdříve´.

Po příjezdu do hotelu mi milý pan recepční na můj pozdrav a větu že tady máme rezervovaný pokoj odpověděl „..ale to bylo včera!“ a vytáhl papír s červeně podtrženou rezervací na pátek, ne na sobotu.

Naštěstí v pokoji s dětskou postýlkou nikdo nebyl, takže nás ubytoval, já si hned objednala pivo a poté co jsem dostala sklenku kde bylo kápnuto 0,2 mi bylo jasné že už jsme fakt ve Francii.

Kéž by tady někdo založil Octoberfest s jejich litrovými sklenicemi..

Usínání bylo horší, ale nakonec se mi povedlo uspat oba dva i sebe. Někdy po půlnoci junior začal kňourat a jakmile jsem se ho dotkla, bylo mi jasné že má pořádnou horečku.

Léky jsem zapomněla v autě, ale při druhém zakňourání jsem v kraťounkém tričku na spaní vylezla z postele, obula si boty, vzala klíče od pokoje, od auta a láhev mattonky na zablokování dveří do hotelu – nechtělo se mi vyťukávat kód – což se ukázalo jako obrovská prozřetelnost.

Na parkovišti po otevření dveří jsem uviděla skupinku asi dvaceti tmavých výrostků (to je čistě v rámci popisu, z dvaceti bílých bych měla stejnou hrůzu..) kteří byli asi padesát metrů ode mě.

Auto jsem měla asi deset metrů od hotelu a nikdo z nich si mě nevšiml, tak jsem k němu potichu doběhla a pak už s cvaknutím musela odemknout a otevřít dveře. Léky jsem našla celkem rychle, ale to už mě zahlédli a začali mi věnovat přílišnou pozornost. Dva se svižně rozešli směrem ke mně, takže jsem sebrala léky, ve dveřích vykopla láhev mattonky a zabouchla za sebou dveře hotelu.

V pokoji jsem se vrátila do reality, změřila toho mého krásného chlapečka, který měl opravdu čtyřicítku horečku, dala mu léky na teplotu, na kašel a držela ho v náručí aby usnul. Po půlhodině jsme na tom byli bohužel o něco hůř, junior se kroutil, vzdychal stěžoval si že ho bolí břicho, záda a pak mě vyděsil tím že ho to bolí když dýchá, načež usnul.

A mně došlo že kabel od notebooku je v autě, stejně jako navigace která by mi také ukázala kde je nejbližší nemocnice, telefony se mi k netu nechtěly připojit a pán z recepce byl už dávno pryč, ani jsem netušila jestli jsou v hotelu nějací další hosté.

Měla jsem špatný pocit že další výlet do auta na odlehlém parkovišti by nemusel dopadnout dobře, ale zároveň jsem zoufale potřebovala vědět jestli je ve městě Dole, kde jsme spali, nemocnice, v opačném případě přicházel v úvahu Dijon nebo Besancon, oba asi 40-60km daleko; to bych vyjela raději hned a kdyžtak zbytečně, než riskovat že se junior začne horšit a nemocnice bude hodinu cesty autem.

Výrostky by určitě dvě spící nebo plačící děti v náručí zaskočily a nechali by mě nasednout a odjet; pokud ale je nemocnice v Dole, můžu si dovolit počkat jestli léky zaberou.

V této chvíli jsem byla osudu vděčná za mého drahého bratra, s láskou bych ho označila jako opravdového nerda; napsala jsem širší skupince lidí, kteří by mohli být vzhůru a navíc u internetu, zkusila jsem i mou úžasnou Martinku, a jiné.. ale Libča ve kterého jsem vkládala největší naděje opravdu zareagoval bleskově a hlavně s tím že v Dole nemocnice je, napsal mi i adresu a telefon. Takže když po hodině junior začal klidně oddechovat, usnula jsem taky, bohužel jen na hodinu a půl, protože pak začala kńourat princezna.

Poslední den byl pro mě nejnáročnější, byla jsem zoufale nevyspaná a čekalo mě sedm hodin s jedním nemocným a jedním skoro nemocným dítkem; ranní telefonát s manželem, kdy jsem líčila noční drama a svou únavu skončil jeho překvapující větou „ale zase bude dnes krásné počasí!“ a když jsem ohromeně ztichla a pak se zeptala kde se v něm ten nečekaný optimismus bere, pyšně dodal „..tos mě naučila ty...“

Na to už se nedalo říct nic a navíc měl pravdu, asi za hodinu se roztrhala mlha a krajina kolem byla úžasná, nějakou dobu úhledná jako Kraj v Pánovi Prstenů, všude kolem byly mléčně zbarvené krávy a když je konečně vystřídala jejich hnědá, steakově vypadající verze, byli jsme už skoro doma.

Poslední dvě hodiny jsme jeli překrásnou krajinou plnou viaduktů, vysokých mostů a především vulkánů, nevím jak jsem mohla ignorovat že ta úžasná Volcania je od nás jen hodinu a půl cesty.

Ale tak to máme vždycky, když jsme někde na dovolené chceme vidět, poznávat; když někde žijete tak žijete normálně, normálně nakupujete, vaříte, bydlíte.. a když se přiblíží další stěhování, jen si uvědomuju co jsme zase nestihli.

Takže předsevzetí..  budeme objevovat!

A jak to všechno dopadlo - doma si manžel hned převzal juniora a odvezl ho na pohotovost, kde nafásli antitiobitika s tím že má zánět průdušek, horních cest dýchacích, dutin a středního ucha a já naprosto vyčerpaná před devátou večer usnula a spala jsem v tahu do sedmi do rána, což se mi už šest let nestalo.

Má radost z toho že princezna se drží trvala pouhé dva dny, před hodinou jsme se vrátili od doktora také s antibiotiky, pro změnu má zánět horních cest dýchacích a středního ucha, plus jí hnisají i očička, dnes v noci měla přes 39, spala jsem s ní v posteli a když ráno kňourala u mě v náručí a neotvírala oči, myslela jsem že pořád ještě spinká; po hodině už kňourání přešlo v zoufalý pláč a já konečně zjistila že má úplně zalepené oči které nedokáže otevřít, chuďátko moje.. no, ale taky mi to moho trvat o pár hodin déle.

Takže až je oba zaléčím, snad sthnu pokrýt i třítýdenní výpadek způsobený krásným týdnem v Provence a dvěmi týdny v Čechách; do té doby nezapomeňte že mladé víno est arrivé!