Chlapec který nám vozí klasickým žlutým autem poštu je jako většina francouzů drobnější postavy (tedy aspon vůči mým 175cm znásobených často podpatky), má rošťácký sestřih, vypadá stále jako lehce zkouřen a je neskutečně milej.
Trošku se přede mnou stydí a ztrácí řeč, ale jinak bych – jak podotýká jeden nejmenovaný milý člověk - neskromně řekla bych že budu jednou z hlavních postav jeho masturbačních fantazií, vybičovaných jeho příchody v pro mě naprosto nevhodnou dobu a tím pádem mými župánky, krátkými tričky nošenými naopak, kratásečky ke kterým si obouvám manželovy boty, abych doběhla k brance co nejdříve; nebo zapnutou bundou v kombinaci s holýma nohama, kdy to vypadá že pod ní nic nemám (a nemám!)
Ve čtvrtek ráno, když mi dovezl balíček, mě překvapil tím že by se odpoledne zastavil, po chvilce naštěstí rychle dodal, že s kalendářem.
Což je taková milá tradice kterou znám už od manželových rodičů a která se naštěstí drží i u nás v Limoges, kdy se Váš pošťák kromě běžných zdvořilostních frází usadí jednou ročně u Vás doma na sklenku něčeho dobrého a můžete společně probrat život, stávky, poštu a tak vůbec všechno a především si zakoupit za libovolný příspěvek kalendář.
Kolem šesté večer jsem akci „kalendář“ pustila z hlavy; takže když se v sedm večer ozval zvonek lekla jsem co se děje.
„To jsem já, Váš „facteur“!“ hihňal se do interkomu mladík.
Když jsem otevírala bránu cítila jsem příjemnou vůni tabáku a alkoholu, což pokud podstoupil koňakovou inaugaraci u sousedů by nebylo překvapující. O to víc mě dojímalo jak se náš doručovatel snažil odmítat alkohol a navozovat dojem že toho moc nevypil. Usadil se u stolu a hodinu si se mnou s chutí vyprávěl; bohužel se mu pletly nohy, myšlenky a s postupujícími minutami i slova; asi k tomu přispělo i teplo a jeho huňatá firemní mikina, kterou si nechával jako záchranný kruh; nevěděla jsem totiž rychle jak říct „odložte si..“ tak jsem to nahradila improvizovaným „nechcete se svléknout?“, po čemž mu naskákaly fleky na oblečeji a zapl si zip mikiny víc ke krku.
Dál už jsem nanaléhala, naštěstí z chlapce se vyklubal příjemný společník - mluvili jsme o životě, dětech, čechách, jeho přítelkyni; děti se mlátily kalendáři a já se nemohla dočkat momentu kdy manžel vstoupí do dveří a najde tady naprosto ožralého, veselého a cizího chlapa, sedícího na jeho místě.
Bohužel měl manžel zpoždění a na podobný zážitek si budu muset počkat, což ale asi nebude trvat dlouho – s kalendáři ještě dorazí popeláři a hasiči; a obzvlášt na ty druhé se těším, ačkoliv s popeláři bude možná větší legrace.
A představa toho jak u jídelního stolu sedí několik svalnatých opilých chlapů a manžel vůbec nechápe co se děje je ještě lepší než náš mladinký doručovatel.
Který se, mimochodem, od osudného dne neukázal...
Žádné komentáře:
Okomentovat