Retrospektivně.. co jsem nestihla zveřejnit v neděli dopoledne z dovolené..

Díky geniálnímu zákonu má manžel od dubna do konce roku jen šest dnů dovolené, ze kterých jsme ale dva ukousli a vyrazili se ohřát na jih. Měli jsme drobné spory jestli Atlantik nebo Středozemní moře, ale vyhrála jsem já (čistě díky logice a síle argumentů) a jsme právě teď kousek pod Narbonne, v zemi zaslíbené. Junior i já bychom tady nejraději zůstali; ale tatínek se nám už stihl spálit a nějak na to teplé klima není stavěný (a to máme jen 26-28 stupnů, občas i mraky), takže zítra se vrátíme zase zpátky.

Cesta bude asi pekelná, na to jak byl syn zlaté dítě při cestování je teď každá jízda autem delší než deset minut bobříkem trpělivosti. Kdysi jsem se smála jak šílená u všech filmů kde se děti nonstop ptaly „už tam budeme?“; ted už přesně vím co scénárista při psaní cítil.

Junior se začal ptát už při vjezdu na dálnici; pokračoval v párminutových intervalech celou cestu do Toulouse, i potom, když už husté lesy které obklopují Limoges ze všech stran skončily a vystřídali je poslové jihu -  deštníkovité pinie, malé pichlavé postříbřené keříky i šedomodré olivovníky (jednoho zástupce mám na terase a má se velmi k světu); nejroztomilejší ale byly drobné jabloně; stály tam poslušně v řadách, ověšené obrovskými jablky, nad sebou bílé závoje které byly neustále zavlažovány; vypadaly jak osamělé nevěsty na nějaké hromadné svatbě.

Juniora svatba za oknem potěšila, ale neumlčela; naštěstí pak nějakým zázrakem usnul skoro ve stejnou chvíli jako princezna a poslední hodinu a půl jsme jeli v naprostém tichu, dívali se z oken a těšili se na pivo a na pláž.

Neskromně dodávám, že jsem našla úžasné místo – Leucate zní sice jako nemoc, ale je to hezoučké malé městečko, obklopené skoro ze všech strach mořem; má krásný přístav se stovkami malých lodí (manžel by tvrdil že s desítkami, dodávám pro přesnost) a obrovské písečné pláže, které ale nevypadají ani z mála děsivě jako pláže v Itálii nebo u Nice; slunečníky žádné, lidí málo; velké vlny, které každou chvíli smetou nějakého nerozhodného rozehřátého postavače, a kvůli kterým (asi?) odmítá naše přincezna do nohy strčit byť jen prstíky u nohou. Maximum kterého jsem s vynaložením veškeré empatie a přesvědčování dosáhla je sednout si asi metr a půl od dosahu nejdelších vln a dívat se jak si bratr a jeden s rodičů hrají ve vodě.

Junior má moc rád hru na mořskou příšeru, kdy se na něj vrháme z moře společně s vlnami; já jsem bohužel zapomněla plavky ve kterých můžu plavat; mám tady jen náhradní, u kterých se mi při každém nárazu vlny svlékne vršek. Což mi připomíná že včera si ale vedle nás lehly tři Francouzky, sundaly si vršky od plavek, a pak začaly s důležitým výrazem kouřit jednu za druhou.

Pořídila jsem ale fotokumentaci, takže se můžete těšit – manžel taky od té doby nějak podezřele dlouho prohlíží fotky.

Zpátky k juniorovi - taky jsme mu koupili brýle a šnorchl, ale podíval se pod vodu jen jednou, zpanikařil, řekl že viděl „kamínky a špinavou vodu“ a že mu to „úplně úplně stačí“

Jeden den jsme se na pláži na sebe usmívaly se sympatickou paní a její šikmoocí krásní klučíci se snažili seznámit s princeznou.
"Podívej" říkala jsem vážně manželovi "není to krásný že se někomu jen tak narodí vietnamské dítě? A hned dvojčata? Prostě zázrak.. představ si že by se nám jen tak narodilo tak cizokrajně vypadající dítě!"
Manžel zvedl hlavu od knížky a chvilku se na spokojenou rodinku díval. "No, jestli se to stalo takhle, tak se nedivím že je na dovolené sama."
A tak jsem se za chvilku seznámila s Nathalie, je milá, usměvavá, pihatá a na čtyřicet nevypadá ani omylem; a můj špatný vtip ze začátku samozřejmě není pravda; chlapečci jsou adoptovaní. Dlužím ji ještě email a nebydlí daleko od nás, takže se těšíme na slíbenou návštěvu.

Na jednu z večeří jsem si dala salát s „gesier“; byly to kachní žaludky, tuším, moc dobré – ale manželovi to ale nebudeme říkat, protože o mé poznámce že to jsou určitě vnitřnosti řekl že to není možné, protože ten salát má rád a vnitřnosti přece nejí..

A jinak pijeme spousty vína, má být "rond et fruité", kulaté a ovocné, což opravdu je; snídáme venku, neobědváme, večeříme u moře, děti běhají a tancují a všichni máme písek úplně všude, dětem ho z uší budeme dostávat ještě asi na vánoce. Prostě.. krása..

A příště o škole! :)