Máme doma školáka!

A ze školy je zatím nadšený. Hlavně paní učitelka je dokonalá – po sérii pár nevkusných, spoustě vulgárních a povětšinou zakouřených Francouzek je jako zázrak – je krásná, usměvavá, štíhlá, sluší jí to a navíc je hodná. O juniorovi řekla že je „tres mignon“, čímž si mě samozřejmě získala, a že by ani nepoznala že je z dvoujazyčné rodiny a že strávil šest let v čechách, čímž si získala manžela, takže obavy jsou zažehnány a teď jen můžeme doufat že se mu ve škole bude líbit.

První den jsem hned nahlásila manželovi jakou máme krásnou učitelku a hned druhý den odpoledne mě překvapila, když mi s úsměvem říkala kdy si s ní chceme domluvit schůzku.

„Něco provedl?“ divila jsem se

„Ne, vůbec ne, jen mi dnes říkal že prý tatínek za mnou přijde do školy...“

Naštěstí jen junior špatně pochopil tatínkovu poznámku že se přijde do školy někdy podívat; ale na druhou stranu bych se nedivila kdyby byla na rodičáku třída plná okouzlených tatínků. Poreferuji - za naši rodinu půjdu samozřejmě já!

Se školou se moc nepářou, ve středu jsou sice doma, mají volno (ale to nás čeká česká škola) jinak mají každý den až do čtvrt na pět vyučování; navíc hned jako první úkol máme napsat (psacím) jeho jméno.

Na to bude potřeba spousta mateřské lásky a troška alkoholu, tak si to necháme k nějaké příjemné večeři.

Seznamuje se také s novými spolužáky, až na něj a dalšího nového chlapečka se všichni znají, juniora paní učitelka posadila vedle druhého přistěhovalce, takže jsem si myslela že budou rádi že se mají a znají a první kamarád bude v rukávu.

Viděla jsem ho hned první den, nikdo na něj nečekal a tak seděl vedle nás na lavičce a ďábelsky se usmíval. Má brýlečky jako popelníky, jasně žlutou bundičku, je drobnější,s kulatým obličejem a aktovkou jako z druhé světové války (ale bude to módní záležitost, vypadá nově).

„Tak ty jsi Agnan?“ usmála jsem se na něj. „A sedíš s juniorem v lavici, viď?“ Agnan se ďábelsky zachechtal a odběhl.

Za chviličku se vrátil, sedl si vedle nás a díval se někam k nebi. „Tak ty ses přestěhoval z Perpignanu?“ dorážela jsem dál.

Agnan se šíleným způsobem zachechtal, spadl pod lavičku a začal ji olizovat.

„On nikdy nemluví, mami“ objal mě junior .“Já jsem se snažil celej den, ale nic mi neřekl“

A tak je to i teď, po druhém školním dnu. Agnan se jen ďábelsky chechtá a s nikým nemluví, kromě paní učitelky – a to ještě občas. Kamarádství se tedy zatím i přes juniorovu touhu nenavázalo, ale naštěstí se celkem chytil a do školy zatím chodí rád a na ostatní kamarády se těší. A třeba se časem rozmluví i Agnan.

Zvládli jsme také hromadnou vakcinaci; princezna něco povinného, my dva proti tetanu (ano, už nezapomenu) a junior ke své úlevě jen vstupní prohlídku.

Při našem příchodu paní doktorka zbledla.

„Vy jdete všichni?? .. ale.. ale Vy jste řekl jen jedno „randez-vous“..“

A to ještě nevěděla že nemáme založenou jedinou kartu, princezna je pokakaná, přebalovací taška je doma a manžel se - ač v osm večer - musí vrátit do práce, takže je lehce mimo a pod tlakem.

To bylo vidět při očkování samém, kdy mu doktorka zabodla injekci do paže a s pohledem na juniora řekla „tak, ty malé kuřátko, ty si zatím sundej kalhoty“ a manžel si začal s nepřítomným výrazem rozepínat zip.

Naštěstí jsme ho obě zarazily, všichni jsme všechno zvládli, zapsali, přežili a s nenávistným pohledem plné čekárny jsme po skoro čtyřiceti minutách zase odešli středem.. klasika..quoi!