Konečně jsem se uklidnila a přestala vykupovat obchody. Nemohla jsem si zvyknout na přehršel nabídky a snažila jsem se vybudovat odpovídající poptávku, takže jsem doma hromadila a zpracovávala (a jedla..) obrovské množství čerstvé zeleniny a sýrů.
Ted, po třech týdnech už můžu s klidným svědomím říct že jsem nechala tvorbu
poptávky zase na ostatních a jezdíme nakupovat každý den nebo obden to co je zrovna potřeba. Tím se ale manžel zeleniny nezbaví, na dnešní večer chystám artyčoky (ale je pravda že v pohotovosti bude i pořádný flák hovězího)
Děti jsou klidné od začátku a nadšené také, užívají si hlavně zahradu, která se nám svažuje dolů a zároven naklání doleva; tím jak se majitelé snažili aspon místy vyrovnat sklon (aby vůbec mohli postavit dům) vzniklo pár prudkých svahů, kam nejenže nemůže traktůrek a trávu tam sekáme (..no spíš manžel seká..) klasickou sekačkou, ale hlavně tam moc nemůže naše princezna.
Po pár eskapádách kdy jsme zaslechli vzteklý jekot a nemohli chvíli najít aktérku, než jsme zjistili že leží rudá vzteky hlavou dolů v půlce svahu; se to naše slečna naučila a slézá svah obratně pozadu, stejně jako schody.
Máme tam taky trampolinu, na kterou když se odvážila i francouzská babička (zatímco junior z terasy volal „babi, je to jen do osmdesáti kilo!“ a kterou děti požívají denně.
Holčinka opakuje všechno česky i francouzsky, už dohnala čtyři měsíce kdy skoro neviděla tatínka a na francouzštinu nereagovala zdaleka tak jako na češtinu, teď už umí mečet, bučet, štěkat, mňoukat i bečet bilingvně.
Junior byl oproti tomu skoro nastejno v obou jazycích, občas se sice splete a volá na mě „Maman?“, ale doufám že i tím že doma pojedeme českou školu si udrží pořád stejnou, ne-li lepší úroveň.
Už se nám vzpamatovaly i květiny - byly po týdenním přejezdu v kamionu, kdy dorazily vyschlé, vystaveny podzimnímu počasí - bylo tady asi patnáct stupnů, foukalo tak že déšt pršel skoro vodorovně. a lilo, lilo a lilo, takže kytky zase málem zplesnivěly. Když jsem je se na ně ráno při otevírání okenic dívala (pokud přes tu deštovou mlhu byly vůbec vidět) říkala jsem jim jako Forrest Gump, "jo holky, život je jako bonboniera, nikdy nevíš co ochutnáš"
Ted už se ale otřášly, narovnaly a začaly kvést; navíc tady mám i nezbytnou levanduli, oleandr, olivovník a palmu, kterou jsem si vybrala hned pár dnů po příjezdu.
Čekala tam na mě, statná a vzpřímená a já jsem vždycky palmu na terasu chtěla, takže když jsme přijeli konečně někam kde mi místní stěhovák svěřil že „některý rok tady třeba i dva dny sněží!“ došlo mi že teď nebo nikdy.
Přivezli jsme palmu domů, málem si o ni oba dva několikrát vypíchli oko nebo poškrábali obličej a já jsem se hned zeptala googlu cože to za palmu máme. Google mi objasnil hned první větou že „ač vypadá jako palma a mnozí si ji s palmou pletou, palma to není“
Zařadila jsem ji tedy do kategorie „bizon“ a mám ji pořád za palmu.. však se přijeďte podívat sami.. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat