Limoges bude muset počkat...

protože zřejmě byly moje poznámky o zástupcích zvířecí říše šťouráním do vosího hnízda a přišel spravedlivý trest.

Začalo to tím že mě vzbudil závan větru a zašustění, chvíli jsem se dívala do tmy a když jsem se posadila, ucítila jsem jemný dotyk na tváři. Celá rozespalá jsem doufala že se ta můra unaví, ale jakmile jsem se probrala došlo mi že máme v pokoji asi nějakého malého ptáčka. To už jsem mírně panikařila, ale kdybych věděla že tam lítá neskutečně rychle a v malých kruzích netopýr, ječela bych jako Kevin když si naplácal kolínskou na tvářičky.

Manžel se po probuzení netvářil nějak zvlášť mile ani bystře, když jsem s ním po osmé třásla a prosila ho ať rozsvítí (světlo má na dosah on, já bych musela ujít čtyři kroky a protože jsem si omotala polštář kolem hlavy byl by to motoricky dost náročný úkol).

Za chilku jsem slyšela hluboký povzdech a konečně odešel na chodbu, kde rozsvítil aby se před ním zjevil netopýrek ala větroň. „No to je krása, netopýr! A já myslel že zase přeháníš!“

Po chvilce netopýr odletěl do obyváku, kde manžel otevřel oboje velká francouzská okna (.. jestli pak francouzi ví co znamenají francouzská okna? Aby to nebylo jako francouzské brambory.. ) a já jsem se připlížila chodbičkou, překonala svůj strach a netopýra jsem při jeho okruzích obyvákem vyfotila. Bohužel mě dvakrát prohnal až zpátky k ložnici, ale máme památku, pevně věřím že těch fotek nebude víc – už nikdy nezapomenu zavřít garáž a už nikdy v noci neotevřu okna!

Taky už máme doma skoro školáka; když jsem ho viděla v obchodě, jak stojí hrdě s tou velkou aktovkou na tom maličkém tělíčku a vybírá si penál, měla jsem najednou knedlík v krku který se rozpustil až u oběda.

Jak se první den blíží, juniorovo nadšení pro školu klesá a má potřeba zorganizovat se stoupá, zatím bezvýsledně.

Snažila jsem se z manžela vytáhnout jak probíhá první školní den („jak to mám vědět??“), jestli půjdou domů po dvou hodinách nebo kdy („to těžko, to se v čechách dělá? Přijeď pro něj normálně ve čtvrt na pět..“) jestli se do školy nosí kornouty, jak jsem to vídávala v Rakovníku („co to je??“) a co sebou má mít a kdy a kde tam vlastně máme být („vidíš, to je dobrá otázka, na to jsem se neptal!“)

Na francouzské vzdělávání drobotiny jsem žádnou chválu neslyšela; musí tam být každý den až do čtvrt na pět, některé kroužky jsou pak v sobotu, takže pohodová odpoledne s prvňáčkem a klidný, rodinný víkend tady asi nebudou.

Junior navíc nastupuje na katolickou soukromou základní školu; což už jako popis není příliš uklidňující, manžel se mě snažil uklidnit tím že se ptal jestli používají tělesné tresty a „představ si že už dlouho ne!“, ale to samozřejmě mělo efekt spíš opačný.

Na druhou stranu si asi tenhle typ školy lépe poradí s případnou šikanou; a také se mi moc líbí jejich složitý systém bodování kdy za drzost k rodičům jdou také body dolů, jen si nějak neumím představit že půjdu žalovat na vlastní dítě (ale to můj chlapeček neví...)

A docela se na začátek školy těším, protože jsme včera v Limoges potkaly milou starou paní - procházely jsme se s princeznou centrem, kluci byli mezitím v kině (pravda, procházka nebyla bezúčelná, chtěla jsem se hlavně podívat na jednu kouzelnou kabelčičku, skoro zadarmo) když jsme se náhodou třikrát sešly v těch starých uličkách; nakonec jsme společně prochodily skoro dvě hodiny a příští týden vyrazíme všechny tři do botanické zahrady, kterou jsem stihly s princeznou navštívit ve dvou už včera.. malá fotodokumentace bude následovat!