Kromě Limoges a okolí objevujeme i místní faunu a floru (abych hned na začátek vypadala chytře)

Flora je naprosto vyhovující – v rohu zahrady nám divoce rostou ostružiny; je tady tepleji než v čechách, ale zároveň nám docela slušně prší, takže celá terasa kvete a roste dost šíleným tempem, dokonce i verbena poté co opět zabila vše živé kolem (že já blbec vždycky naletím katalogovým obrázkům a neudělám z ní solitéra!) přestala vypadat jako kopřiva a doslova vybuchla; ted je nádherně obsypaná a zajistila si tím čestné místo i příští rok – ještě před týdnem jsem přísahala že jestli nezačne kvést, poletí k ostružinám i s květináčem.

S faunou je to horší. To že hned za naší zahradou je pastvina se spoustou krav (a jedním býkem který zosobňuje všechno co slovo „býk“ evokuje), které se tam navíc moc nezdržují, protože mají výběh až do dáli, že všechna pole kolem jsou krávami doslova obsypaná, že sousedé mají slepičky, ovečky, králíčky, kočky a psi a že slyšíme skoro neustále hýkat oslíka, to všechno je roztomilé.

Ale když se při návštěvě rodičů se na terase k mojí hrůze (a radosti ostatních) objevila kudlanka nábožná, už mi to nijak roztomilé nepřipadalo.

Vůbec mě nenapadlo že bych někdy něco takového mohla potkat mimo terárium. Manžel se přiznal že se mu taky hnusí, ale čistě kvůli tomu že při páření sežere samečka, divoška jedna.

Obrovské žáby zase vadí víc manželovi než mně; pár jsme jich u nás na zahradě viděli už předtím, jedné se stala osudnou strunová sekačka, ale ta největší a nejrozkydlejší ropucha přiskákala na terasu k bazénku včera večer. Málem špatně skončila, protože si ji manžel v šeru a při jejích rozměrech spletl s neuklizenou hračkou a chtěl ji nabrat botou směr trávník, ale všechno dobře dopadlo a dokonce spolu po chvilce donucování zapozovali pro foťák. Žába s tupým výrazem.. manžel v podstatě také.

Pavouků je tady spousta a jsou nějak větší než jsem byla zvyklá; pomalu upouštím od svého zvyku běhat bosá na terase a po zahradě a teď našlapuju jak při chůzi po minovém poli.

A ačkoliv táta říká že jednou budeme jíst hmyz všichni, zatím mu teda na chuť nepřicházím.

A zítra nebo pozítří něco o Limoges, konečně!