Fotoblog z Provence...sorry za filigrane ale clovek nikdy nevi..

Když mi odjely děťátka na prázdniny, nastal čas udělat to samé.

V pondělí jsme to pojali zase dost ležérně, odevzdali jsme zlatým  přátelům zo Slovenska našeho psa, byt s ptáky a rybičkami a květinovými favority jsme svěřili zlaté francouzce Lydce a začátkem odpoledne jsme se konečně vykopali směrem na jih.

Doufali jsme že do kempu dorazíme dost brzo na to, abychom si mohli postavit stan; ale někdy kolem osmé večer nám bylo jasné, že to neklapne. Pán co byl původně na telefonu nám nechal vzkaz, ze kterého jsem pochopila jenom jméno vesnice (a to tady fakt tlumočím za peníze), takže bylo evidentní že přespíme v autě a čas příchodu tím pozbyl na důležitosti.

Zastavili jsme se tedy poblíž městečka Agde... nedaleko Montpellier a Narbonne. Na pláži už nikdo nebyl; jen jedna paní, pár racků (muž přísahal že slyší plakat novorozeně; a kdyby nezačali ti ptáci znovu řvát, hledáme tam to dítě doteď) a zapadalo slunce.

Prošli jsme se samozřejmě at k majáku, kde seděl stylový, životem znavený chlapec se sluchátky v uších, co bohužel všem kazil fotku protože byl vidět ze všech úhlů.

A pak už bylo načase odjet od moře a ponořit se do noční Provence
A tahle dramatická obloha nás vítala a slibovala mistral... místní vítr, ze kterého prý lidé i zešílí...

A málem jsem zešílela já. Vítr prvních pět dnů hučel, řval, třásl vším co nebylo přivázané a uchycené a měl skoro  90km/h.
Spali jsme přímo pod alejí topolů, a když vítr lomcoval stanem a stíny topolů se mi ohýbaly nad hlavou, přemýšlela jsem, který se zlomí první. Muž mi řekl že "topoly mají hluboké kořeny" a v klidu usnul a já se ho aspoň pevně držela a představovala jsem si, jak se budu snažit zavalená stromem vypustit matraci, na které jsme leželi, a že tak snad získám aspoň nějaký prostor. 

Přes den bylo všechno růžovější. Provence voněla, hřála a chutnala tak jak má, mistral nám připomínal kdo tady má doopravdy moc a navíc jsme byli v kempu přímo u vinice, v maličké vesničce, kde se o nás místní starali jako o vlastní.. Starý pár důchodců se nás ujal jako první; dostali jsme od nich fíky čerstvé i vařené, meruňky a také tohle:

Pán mi to ale podal se slovy "Voici, mademoiselle, divoký tymián přímo z hor!", zatímco muž tenkrát právě rozehříval místní gril a vypadal nadšeně, že dostal něco na podpal.

I dřevo na grilování bylo stylové - ze starých vinic...vzadu vidíte topoly, které mě děsily skoro týden

Mistral v akci. Takhle vypadaly stromečky u obchodu skoro celý první týden. 

Objeli jsme si Mont Ventoux, kde já už jsem jednou byla (když jsem na mapě našla "zkratku"). Mont Ventoux měří přes 1900 metrů a vede sem jedna z nejznámějších etap Tour de France. Cestou jsme fotili vesničky, vinice a obdivovali skupinku důchodkyň, která se (ač zčásti na elektrických kolech) dostala až na vyhlídkové místo v podhůří, kde teda jedna paní spadla, ale zase se zvedla a jela dál.

Vyjeli jsme si druhý den i na vrchol. Nahoře bylo deset stupnů, mlha a vichřice. Muže to ale celé uchvátilo, druhý den si půjčil kolo a vyjel to nahoru za dvě hodiny. Kam se hrabe házení kroužků na lahve vína, ve kterém jsem excelovala já..

Stoupání z vesničky Malaucene, jedné ze tří cest na vrchol. 

cestou...

A na vrcholu. Nevím jak umíte číst řeč těla, ale je mi zima a chci dolů!

Při sjezdu.. kolem nás stoupali do mraků omrzlí cyklisté, kteří netušili o kolik to ještě bude horší. 

Třešně.. nejsladší, nejvoňavější, největší, které jsem kdy viděla. 

A další idylka.. levandule, vinice, zámeček v Suze la Rousse.. ale není to jen tak ledajaký zámeček, je tam Univerzita Vín. Můžete se stát someliérem, specialistou nebo si udělat Master II, což je magisterský diplom. Nebo se zapsat na víkendový kurz čistě pro radost. 

A... tohle jsou Les Dentelles. Les dents jsou francouzsky zuby, takže jsme jim říkali familiérně "zoubky" a byl to náš orientační bod při výletech po tom čarokrásném jihu. Pod nimi jsou samozřejmě vinice, byli jsme v kraji kde jsou jedny z nejlepších vín - u vesniček Vacqueyras, Gigondas, Sablet a Seguret. Náhodou byl zrovna ten víkend ve Vacqueyras "Fete de vin", tedy svátek vín; a paní v kempu, Nathalie, se kterou jsme si už na konci tykali, mi položila ruku na rameno a řekla "Bylo by opravdu dobré abyste tu zůstali".. a tak jsme tam zůstali.

V kempu se pak organizoval i společný aperitif se starostou vesnice, který nám vysvětlil jak je rád, že jsme všichni přijeli a pak vytáhli tři pizzy, tři quiche (takové slané koláče), vše o velikosti jídelního stolu, a asi čtyřicet litrů vína. Slunce pálilo, begonie rostly, topoly šuměly a jazykové bariéry mizely. Muž se tam spřátelil s Holanďanem, já si zase oblíbila dva Nizozemce. O pánovi jsem si myslela že je nonstop v lihu, než jsem poslední den pobytu zjistila, že má vadu řeči.
Bohužel tam chyběl náš nejoblíbenější párek důchodců. Pán se mi později svěřil že "víno není z nejlepších", takže tam nechodí. Na svátek vín ve Vacqueyras s ohromnou ochutnávkou zdarma ale dorazil. Jako my všichni.

Koupili jsme si skleničky za čtyři eura, políbili se se starostou jako staří známí a vtrhli do historické části městečka. Ochutnávalo a hodnotilo se všude; všichni kroužili sklenkami, voněli k vínům, srkali, chválili....a často i nakupovali, jako tahle rodinka, která odjela s pár kartony Chateuneuf du Pape

Na náměstíčku se jedlo a tančilo na "Elvise". Důchodci rozjeli rokenrol a kraloval jim dědeček v červených teniskách, který musí vymetat všechny party v okolí. 

Já jsem si zkusila házení kroužků na vystavené lahve vína. Princip je jednoduchý, na kterou láhev kroužek spadne, je Vaše. Vyhrála jsem dvě výborné lahve ve třech hrách a muže jsem ohromila tak, jako bych vyhrála etapu Tour de France. 

Večer bylo společné jídlo; vesnička se vyzdobila do svých nejhezčích podob; celé náměstíčko pod platany obsadily stoly, židle, velká obrazovka a podium. Se starostou jsme si na dálku jen mávli a snažili jsme se zorientovat v tom množství lidí, stolů a jídla. Na jedné straně kralovaly lanýže; dali se jíst se zapečeným sýrem nebo smaženicí; na druhé straně vládly mušle, připravované na ohni; a hned vedle kachní prsíčka, foie gras a pravá domácí šunka. Domácí i turisté seděli svorně bok po boku; menu samozřejmě doplňovalo místní víno; a přitom sledovali další francouzský paradox - hned vedle podia se skupinou byla obrazovka, na které šlo finále mistrovství světa. Bez zvuku. To dokáží jen Francouzi.

Půlka zaplněného náměstíčka..

a francouzský paradox. Basák stíhal sledoval jak vlastní hru, tak i tu na obrazovce.

My jsme nejdřív stáli pod platanem; ale pak se pro nás natáhli místní, že mají dvě volné židle. Byla jsem úplně okouzlená  jejich ochotou a pohostiností; jen muž  poznamenal že "nám mohli i nalít". A protože měl pravdu a protože to je fakt kouzelná vesnička, za chvilku se natáhli sousedi z druhé strany a podali nám dva pohárky plné nejlepšího červeného. Celý stůl sledoval jestli dobře kroužíme a ochutnáváme, a když jsme víno pochválili, napětí povolilo a začali se zase bavit.

Očarovaní francouzskou přívětivostí ale brzy pominulo, protože začalo pršet a když se náměstíčko trošku vyprázdnilo, sbalili Francouzi při začátku penalt i obrazovku a odjeli.

A ještě pár klasických obrázků na závěr... když jsme byli v té Provence!

A to nejlepší na konec! :)