Červnový update....

Jak vidíte, jdu do sebe a začínám zase psát častěji. Díky moc za všechny maily a vzkazy, jak od Vás se kterými se znám, tak i ty anonymní. Začínají většinou "milá paní Ivo" a všechny jsou tak krásné a milé a já absolutně nechápu, že i někoho zvenku baví číst si, jak se nám tady bydlí, ale strašně mě to těší. Děkuju.

Užíváme si konečně letního počasí, Slunce hřeje naplno, ale pořád příjemně, žáby v noci řvou tak, že bez zavřených oken se nedá usnout, jen ty kytky v oknech rostou nějak pomalu. Přihlásili jsme se agilně do soutěže o nejhezčí květinovou výzdobu (vím co si o tom všichni myslíte, a věřte že si to myslím taky) ale naši barevní favoriti nechtějí příliš spolupracovat. Vytáhli se do jakési dorostenecké velikosti, ale odmítají mi vytvořit barevné květinové převisy, na které jsem byla zvyklá. Ale protože mám "zelené ruce", jak se ve Francii říká lidem, kterým všechno roste, to by bylo abychom nakonec neuspěli a nemuseli brzo řešit "jak se vyhnout oficiálnímu předávání cen"

Princezna konečně provětrala svou zásobu šatečků, já jsem dostala příležitost konečně vyndat (a vyprat a vyžehlit) všechny letní věci, schované v garáži a Junior tráví spoustu času hraním venku.
Někdy jezdí na kole (které mu opět začíná být malé) a někdy si kope s balónem (což vyžaduje mou účast v okně a časté pokřikování aby nekopal balon lidem do garáže, do výšky nebo do sestry.

Zintenzivnily se mu i tréninky rugby. Děti už se učí shazovat na zem, jít po sobě; ale zároveň to dělat korektně a chovat se k sobě navzájem hezky. Junior chodí pravidelně domů se sedřenou rukou, rozkoplou bradou; ale baví ho to a chce hrát i poté, co jsme byli na dvou opravdových zápasech.
Jeden hrálo Limoges, což je tým o ligu výš. Zápas byl tvrdý, ale korektní, bylo pár zranění, ale větší pozornost jsme věnovali stánku s pivem a pánovi, který vytrvale křičel "allez les jaunes!!!", tedy "do toho žlutí!" což by nebylo nijak zvláštní, kdyby teda na hřišti nehráli modří proti červeným.
Princezna taky fandila, většinou zády k hřišti; a Junior tam pobíhal po tribuně a vypadal šťastně.

Druhý zápas už byl zápas přímo Juniorova klubu. Na tribuně se sešli zřejmě všichni příbuzní a známí hráčů; a že to byla pěkně krvelačná sebranka. Každých pět minut začal někdo na hřišti krvácet, v lepším případě bez  hnutí ležet.
Hra klidně pokračovala dál.
Pokud se postavička nehýbala, po pár minutách tam neochotně přiklusal nějaký asistent s lahví vody. Hráče, ať ležícího nebo stojícího polil, načež se ten vymrštil a vrátil se do hry. Živá voda existuje, přátelé.
Krvácející hráči byli také polévání, jen ti co krváceli víc byli zalepeni nebo sešiti, ale opět se vraceli.
Pocit že jsme ve špatném filmu se vystupňoval, když jeden z nejagresivnějších hráčů konkurenčního týmu si šel podruhé nechat zalepit příšerně krvácející obočí.
"Jste nějací citliví!" řvala na něj tribuna; a první rvačka na sebe nenechala dlouho čekat. První reálná rvačka v mém životě. Mlátili se pěstmi, kopali se, řvali na sebe a tribuna řvala nadšením s nimi. Každá bitka byla vítaná, očekávaná a okomentovaná, zatímco já pozorovala blonďáčka před sebou a srdce mi těžklo.
"Nechceš dělat jiný sport miláčku? Já to pochopím, klidně můžeš!"
Dítě se na mě nechápavě dívalo a vysvětlil mi, že ho to baví a že dnes je to super.

Aby rugby nebylo málo,odjel druhý červnový týden na tři dny do "pays basque", baskicka, kde měli "šampionát"
Už jen myšlenka na cestu ho nadchla, tři dny bez rodičů, baskicko, ubytování v rodinách konkurenčního týmu a kapesné na cestu. Já jsem řešila spíš praktickou stránku, jaké oblečení mu dát, aby vypadal dobře, ale aby mi nevadilo, že ho zřejmě ztratí. Co mu nachystat na cestu do autobusu (bylo to asi sedm hodin), aby mu to chutnalo, ale nepodlehlo to rychle zkaze/nerozkydalo se to na male kousky/bylo to výživné. Nakonec jsem podlehla svému slovanskému původu a udělala řízky, přidala mu "kompoty", to jsou takové malé sáčky s ovocem na vypití, colu, vodu (nechci machrovat, ale Evian...dodávám ale, že je tady fakt levnej:), obložené chlebíčky, jablíčka a sušenky. Juniora pohled do baťůžku nadchl, jeden obložený chleba mi vrátil s tím, že to nikdy nesní, a pak jsem se zeptala na to, co mě trápilo nejvíc.
"A nebude ti tam smutno broučku?"
"Neboj mami, já si vezmu tvojí fotku" usmál se na mě ten můj opálený blonďáček a já už ho jen objala a užívala si, že ještě můžu.
Ještě zbývalo poslat dárek pro hostitelskou rodinu. Junior navrhl poslat flašku; kterou jsem opravdu koupili, ex přihodil čokolády, dali jsme mu patnáct euro kapesné a poslala jsem dítě do světa.

Druhý den pobytu jsem měla telefon. Francouzská pevná linka.
"Mami, já už jsem tady! Je to tady úplně super. Ty lidi jsou hrozně hodní, mluví ale úplně zvláštně. Jsou tady bílé domy a strašný teplo. Vidím hory. Dali mi hranolky a kuře a žlutej meloun, co mám úplně nejradši. A mami, já jsem si radši zapamatoval číslo tvojeho telefonu. Proto ti taky volám, jestli to funguje a taky, abych tě slyšel. Hlavně nos telefon pořád sebou, protože já kdybych se ztratil, tak zastavím nějakou paní a zavolám ti, jo?"

Nutno říct, že Juniorovi nakonec smutno nebylo vůbe Poprvé byl tři dny u cizích lidí, ale tomu dítěti je to úplně jedno. Nadchlo ho baskicko, bílé domy, Pyreneje, rodina; a navíc celý šampionát vyhráli a starý Gilles, který se o ně stará jako o vlastní vnoučata, plakal a strašně šťastné děti s medailemi na krku pak přijely autobusem zpátky do Limoges. Jen Junior medaili v autobuse ztratil; ale zase jsme ji našli; a když jsem mu vybalovala věci, místo patnácti eur přivezl domů 25.


Abych se dostala k Princezně, roste každým dnem a je taková hezoučká a voňavá; a moc šikovná, jen pořád chce abych jí "utírala zadešek". Zkoušela jsem se bránit, že je velká, ale tvrdí, že ve školce i u tatínka to dělá sama, ale u mě doma MŮŽU já, a koulí u toho očima tak, že nemám to srdce jí odmítnout. Na záchodě se zamkne, pak mě zavolá a když přijdu ke dveřím, je vždycky zamčeno. Musím zaklepat, Princezna se zeptá jestli se usmívám a pokud řeknu že ano, pustí mě dál. Je fakt, že tímhle přístupem dosáhla toho, že mám opravdu pocit jakési privilegovanosti. A taky se vždycky usmívám, když jdu na záchod.

Večer se se mnou mazlí a říká mi "nejhodnější maminko"; zbožňuju její ouška, říkáme jim "uši dědy Vilímka", protože je máme všichni trošku od hlavičky; a ona občas říká že "vypadá jako netopýrek". Je to ten nejkrásnější netopýrek na světě! Chodí ráda do školky, ale na oběd je beru oba domů, takže pani nemusí ani spinkat. Má moc ráda svoje paní učitelky i Valerii, takovou starší laskavou paní která paní učitelce pomáhá. Pořád má nejradši Maxence, z holčiček Clemence a Adele; i když se spolu občas "neka". Byla pozvaná už na tři narozeniny, což je známka oblíbenosti a Princezna z toho dlouho žila.

Máme taky dva ptáčky, Zoluxe a Beneluxe. Jména jim přinesla krabička, ve které byli; původní plán byl ochočit je, ale zatím selháváme. Princezna Beneluxe ráda chytá (Zolux trošku klove), hladí, prohlíží; i po nich občas ráda sbírá peříčka do sáčku

A ještě dvě fotky na závěr.. a příště opravdu fotoblog :)