Takže jsme si nejdřív užili česko-slovensko-francouzské Vánoce, československou oslavu Nového Roku, a zimu, která nevypadala vůbec jako zima. Žádné námrazy, žádné nestartující peugotky a citroeny; bylo tady prostě období deštů pravidelně proložené voňavým sluncem a lákavou teplotou.
Po půl roce jsme někdy začátkem února zprovoznili televizi a naskočili tak přímo do olympiády v Soči. Princezně byla srdečně ukradená, mě to docela bavilo a Juniora to kupodivu nadchlo.
Shlédli jsme spolu kromě sportovních klasik i curling, dvojbob a snowbordovou urampu a Junior se nakonec dostal do sportovní nálady natolik, že nám doma obden rozdával medaile.
Zajímal nás hlavně hokej, francouzské televizní stanice hokej ale bohužel moc nebavil. Celou tu slávu pojali dost nonšalantně; buď hokej nevysílali vůbec; nebo se v průběhu zápasu přepojili jinam, kde se vlastně nic nedělo, v klidu si popovídali s kolegou komentátorem a zasmáli se, zatímco my šíleli,
Vrchol přišel jednou na konci třetí třetiny jakéhosi důležitého zápasu, kdy se přepojili do nedaleké Zoo, kde rozzářená komentátorka oznámila, že se právě narodilo medvídě
Děti byly konečně bruslit, Junior stále před sebou strká takovou tu branku, ale strká ji s chutí. Princezna to také zkusila, sice se nejdřív zhrozila, že jí po bruslení bude "smrdět hlava", ale vysvětlili jsme jí, že to smrdí jen hokejistům, kterým neteče v šatně teplá.
Po prvním pádu už bruslit nechtěla; snažila jsem se jí motivovat, ale Princezna má svou hlavu, takže výcvik je odložen.
Na konci zimy jsme také vyrazili na víkend do Bordeaux (já i ten fotoblog zase někdy udělám.. fakt.. ) ochutnali jsme vína, prošli si Saint Emilion (a bez lahvinky neodešli) a zajeli i do Ikei.
V únoru byl i Valentýn a Junior prinesl ze školy dopis od své dva roky trvající lásky.
Strašně hrdě mi ho ukázal a já byla tak pyšná maminka, když jsem četla "...jsi hezky a hodny. Miluju te, Lea".
"To je tak krásný miláčku, to si musíš schovat. A co jsi dal Ty jí?" ptala jsem se ho s hrdlem sevřeným dojetím.
"No nic, ne?" podivil se Junior a dojetí mě přešlo. ¨
Muže zaujala jiná věc "To je tvůj první dopis?"
"Ne, já už jich dostal víc" pochlubil se Junior.
"A to od té holčičky co máš fotku na nástěnce?"
"Ještě od jiný...." odmávlo to dítě.
"No, vidím že jablko nepadlo daleko od stromu" podíval se na mě vyčítavě muž a já mezitím Juniora přesvědčila, že by bylo opravdu vhodné na ten dopis aspoň zareagovat, ač opožděně, což se dosud nestalo.
Princezna má také svou lásku, přišla za mnou někdy na podzim s tím, že by potřebovala sehnat "nějakýho chlapa v její velikosti". Požadavek mě trošku vyděsil, a když jsem si to prakticky představila tak to taky nebylo bohviečo.
Navrhla jsem jí, jestli by nebylo jednodušší se spíš poohlédnout rovnou v její velikosti, třeba ve školce; a Princezna se rozzářila tajuplným úsměvem "... Maxence..".
Když pak oslavila svoje narozeniny, Maxence nemohl na seznamu hostů chybět. Princezna každý den měnila seznam hostů podle toho s kým se zrovna ve školce "ka" nebo "neka"; ovšem stálicí byla kromě Maxence už jen "paní učitelka". Marně jsem jí vysvětlovala, že paní učitelka po tom asi zrovna netouží, Princezna si stála za tím že "ona si s námi ráda hraje!!"..
Pozvala nakonec čtyři holčičky a dva kluky; se kterými, jak mi tajuplně prozradila, si "budeme hrát na svatbu!". Nic netušící chlapečci pozvání přijali.
Paní učitelku jsme nakonec za využítí maximální diplomacie vynechali a děti byly hodné, dorty chutnaly a Princezna se už zase ptá, kdy že to bude mít ty další narozeniny.
Překvapit ale může i čeština, byli jsme na jarní prázdniny v "československu" a v radiu navrhl komentátor "dejte si kvalitního vínka!"
"Kvalitní hovínka??" otočil se na mě vyděšeně Junior; a teď kdykoliv piju víno, nemůžu se té myšlenky zbavit.
A to bude asi vhodný závěr pro dnešní krátký vstup :) Tak zbytek zase příště... a nezapomente si dát kvalitního vínka, moji milí...
Žádné komentáře:
Okomentovat