Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.

praví podivné přísloví, které juniora rozesmálo k slzám.

O krtkovi ani komárech zprávy nemám, zato se tady oteplilo tak, že rozmrzly mouchy a rozkvetlo několik posledních pampelišek. Nejkrásnější počasí bylo koncem října, překrásných dvacet stupňů a rozechvěle teplý vzduch co voněl jarem (přání je otcem myšlenky..), ovšem návštěva babičky s dědečkem z Čech vyšla na nejchladnější týden, co jsme tady zatím měli.

I tak to ale byl kouzelný týden; děti si užívaly prarodičů (byly zrovna podzimní prázdniny), prarodiče vnoučat (a dětí, že jo:), já jsem stihla onemocnět, vyléčit se a nemuset dělat skoro vůbec nic.
A protože jsem zjistila po nástupu princezny do školky jak krásně se dá strávit pár hodin bez dětí, s radostí jsem v tom během pobytu mých drahých rodičů pokračovala.

Podzimní prázdniny tady trvaly čtrnáct dnů (opravdu čtrnáct dnů, stejně jako budou zimní a jarní prádniny, plus Vánoce - tady jsou děti bud nonstop ve škole nebo doma, nic mezi tím) a od minulého pondělí se děti vrátily do školních lavic a můj život zase dostal pevnější obrysy.

Školka ve Francii je v porovnání s CR jiná v tom, že se tam děti nepřezouvají a ani nepřevlékají na poledni spaní; také jsou povinné "zástěrky", které nosí celý den, ale vypadají spíš jako krásné designové košilky, nemají nic společného s těmi hroznými, plastovými zástěrkami, které se nosily za mě, a do kterých jsem strkala malé kapustičky, abych je nemusela v polévce jíst.

Princezně se ve školce pořád líbí, ráno volá šťastně na paní učitelku přes celou chodbu  "Bonjour Madame Vaurette!" a při odchodu dává všem "bisous", pusinku na tvář (někdy i procházejícím cizím rodičům, moc se s tím nemaže).

Po prvním týdnu ve školce jsme spolu vařily večeři, Princezna seděla na lince, míchala těsto na koláč a vyprávěla mi jak se celý den měla (v rámci možností dvouletého dítěte).
Najednou zvedla důležitě vařečku a oznámila mi šťastně "Aaaa ve školce je noha!"
Přikyvovala jsem a snažila se jí pochopit. "Jasně.. máte všichni nožičky.. paní učitelka, ty, kamarádi..."
Princezna vztekle mávala vařečkou a vrtěla hlavou "Neee, noha! Ve školce je Princezna a paní učitelka a noha!"
Utírala jsem kusy těsta a snažila se jí uklidnit "Tak víš co... až budeme ve školce, tak mi tu nožičku ukážeš, ano?"
Večer skončil hysterickým záchvatem naší malé dorostenky a záhadou "nohy" ve výchovném zařízení.

Druhý den jsem ji vedla  - tedy nesla do školky, třásly jsme se v ranní mlze a chladu (já o něco méně, po osmi stech metrech stoupání v podpatcích a s dítětem v náručí) a u hlavního vchodu do mateřinky nám dveře podržel sympatický tatínek s okatým klučíkem v náručí.
Princezna v mém náručí ožila "To je noha!!!!"
Nechápala jsem už vůbec nic, dokud tatínek nepostavil chlapečka na zem u Princezniny třídy a nezačal ho převlékat.
U každého věšáčku je fotka a jméno malých školáčků; a pod fotkou rozesmátého nápadníka naší princezny bylo překrásné (a těžké) jméno - Noah.

Záhada nohy se vyřešila, Princezna se naučila říkat "Noa" a užívá si svou první lásku.

Junior má lásku stále stejnou, minule ho Lea požádala o fotku, aby měla "souvenir". Pečlivě jsme vybírali, ale Lea v den předpokládaného předání fotky onemocněla, a junior hnán touhou po dokonalosti a dostatkem času fotku obstříhal nůžkami, které dělají vlnovky.
Navíc jsou tupé, takže z fotky zůstala taková rozpačitá, zmačkaná hmota, ve které se uprostřed dá tušit junior s prostříhnutou hlavou. "Souvenir" to tedy rozhodně bude.

A také dorazilo Beaujolais nouveau, jako každý třetí čtvrtek v listopadu (už si to doufám všichni pamatujete!:) a přijde mi nějaké .. horší.
Tak snad to nebude špatný ročník..co bychom tady jinak dělali.. :)