Podzimní..

nálada už je i u nás.

Po prosluněném a voňavém září, plném milých návštěv a angín přišly první náznaky podzimu i k nám.
Nejdřv se říjen manifestoval jen lístky vistárie, padající nám při obědech venku do jídla (většinou mně, proč pořád já??); pak přišel nečekaný teplotní šok (kdy jsem poprvé a snad dlouho i naposledy škrábala auto, zatímco děti se třásly zimou ve vymrzlých sedačkách) a teď máme (snad krátkou) sezónu dešťů.

Podzim se ve Francii ohlásí i "Foire aux vins", milou akcí, kdy rodiče hroutící se nad prvními úkoly svých ratolestí mohou uniknout realitě a věnovat se chvilku vínu.
Ve všech obchodech se víno řeší v první i poslední řadě, katalogy přetékají nabídkami jako "tři lahve za cenu dvou" a je to nejlepší moment na nákup nějakého opravdu dobrého, plného vína, na speciální příležitosti.

Junior začal úspěšně chodit do druhé třídy, stále má oficiální přítelkyni Leu, sestru Agnana ("já to nerad měním mami, jednou jsme si řekli že jsme milenci tak to tak prostě je") a momentálně u nich ve škole letí kuličky.
Ve škole teď frčí jak hraní kuliček (bez důlku - on se pravda v tom betonu na školním dvoře špatně dělá) tak jejich výměny.
Junior maximálně úspěšně směnil všechny své kuličky z Billy nebo odkud (Doba Ledová, pokud si dobře vzpomínám) za kuličky všech barev a velikostí, ale dlouho se ze sáčku plného barevných kuliček neradoval, protože mu je už zabavila paní učitelka.
Ve směně vyniká jeho spolužák Hugo, který ke každé své obyčejné kuličce připojí historku o tom z jaké vzdálené země pochází, která celebrita si s ní hrála a dosahuje úspěšnosti pět cizích kuliček vůči své jedné. Jestli tohle dítě neudělá kariéru, tak už nikdo.

Naše malá princezna několikrát v pohodě navštívila jesličky; bez slziček a ráda.
V jesličkách se toho ale moc neděje a bylo mi té mé modrooké holčičky líto, takže jsem jí našla školičku.
Takže chodí (na dopoledne) do soukromé a katolické, ale jiné než junior, díky čemuž začínám dosahovat vrcholu sebeorganizace, protože už ráno nemůžu jezdit v pyžamu, ba naopak, čeká mě dvacet minut ostré chůze v ranní špičce v centru Limoges.

Dětem začalo období kdy se víc perou; princezna je zákeřnější a junior logičtější (na "nemlať sestru!" často reaguje "...já ji mlátim jen trochu...") a já se potácím mezi lehkým zoufalstvím a absolutním štěstím.
Taky mi teď občas říkají "opičí královna", můžu si za to trochu sama, protože po několika hodinách jejich běhání a ječení jsem jim (se smíchem,podotýkám:) řekla že jsou uřvaní jak paviáni a horší než stádo opic a zhroutila jsem se dramaticky na sedačku.
Děti odhodily motorky, přiběhly ke mně, objaly mě a junior mi zařval do ucha "A ty jsi naše opičí královna!"

A tak Vám opičí královna přeje hezký večer a brzy se přihlásí zase s fotoblogem.

Zatím jen jedna podzimní fotka: najdete krávu, která na obrázek nepatří?

Pro lepší pochopení upřesňuji, že tady jsou všechny krávy hnědé. Prostě všechny. Tahle kráva se aspon dobře integrovala, záhadně-se-objevená husa v Rakovnickém potoce se mezi kachny integrovala o dost hůř.