.....co nového? :)

Skoro měsíc pryč...nějak nebyl čas se zastavit, upravit a stáhnout fotky, na což jsem se vymlouvala, ale teď už není zbytí.

Největší počet zážitků nám připravují samozřejmě děti, ale kromě nich to byly i moje třicetiny. Protože život začíná po třicítce, tak jsem se na ně těšila a byly krásné, letní, pohodové; a také Vám všem děkuju moc za přání, měla jsem z nich obrovskou radost. (Vy kteří jste moje narozeniny náhodou propásli mi klidně můžete popřát dodatečně, vůbec se nebudu zlobit!)

A teď ty naše dva poklady...vytáhli se oba, junior zmužněl, vyrostl a začíná z něj být klučina; princezna mluví ve větách a přemýšlí o světě. 

Vlásky už má pod ramínka a je čím dál ženštější, zdobí se, snaží se namalovat si nehty, krémuje se a vybírá si sama oblečení.Několikrát denně zmizí ve svém pokoji a vrátí se s důmyslně zvolenou kombinací čepice-šála, šál si ležérně přehazuje přes ramínka, mrká a prochází se po obyváku.

Až se jí dostane pochvaly, vrátí se do pokojíčku aby za chvilku přišla s jinou, podobně fascinující kombinací. Ráda si k tomu nazouvá moje boty, nejlépe s podpatkem a s každým šoupnutím boty je šťastnější a šťastnější.

Je to legrace do doby kdy musíme odejít a já ji nemůžu ve 35 stupních přesvědčit že jarní bunda, holínky, háčkovaná čepice a šála nebudou to pravé. A jak Vy všichni co ji znáte dobře víte, princezna se moc přesvědčit nedá.

Největší novinka je ovšem ta, že začala spát celou noc (ať to proboha zase nezakřiknu) a já se po třech letech zase můžu vyspat. Píšu « můžu », protože se zatím pravidelně ze zvyku kolem půl třetí budím. Snad to přejde.

Juniorovo přemýšlení o světě pokračuje a prohlubuje se. Fascinuje ho gravitace, lidské tělo, politika.

Ráda s ním mluvím, děti přemýšlí jinak, jednodušeji a zároveň hlouběji, často jdou až na dřeň a junior je i ve svých šesti letech důstojným společníkem na rozhovory i na blbosti.

Dívala jsem se na něj nedávno na školním dvoře, v obvyklé změti tašek a dětí a pulzujícím hluku běhal ten můj opálený blonďáček, smál se, líbal Tatianu, svůj nový objev, vysokou, okatou holčičku s hustými hnědými vlásky, chodící do stejné třídy a mající nesmírně milou, drobnou maminku. Tatiana i přes své jméno nemá s východem nic společného, ale posloužilo nám s její maminkou jako dobrá záminka pro začátek hovoru, schůzek a snad i přátelství.

Za chvilku se odpojil, přiběhl k nám, přivítal se se sestřičkou i se mnou a šli jsme domů. Cestou mě nečekaně chytil za ruku, říkala jsem si jak ta jeho ruka hrozně zmužněla a jak má dlouhé prsty po mně a mém tatínkovi; a celá dojatá jsem mu řekla « ..víš že jsi stejně nejhezčí dítě...? »

« To je normální mami » podíval se na mě zespoda a smál se. « To si myslí každá maminka, víš? Pro každou je to její dítě nejhezčí, takže všechny děti jsou vlastně krásný. »

« Jak to víš?? » ptala jsem se ho překvapeně.

« To je přece jasný » odpověděl v klidu. « A teď mi řekni jestli i v zimě když je mráz uschne prádlo! »

Osvojil si také krásné slovo « dáma ». Češtinu tady slyší jenom ode mě (pokud nepočítám občasné návštěvy úžasné Sandry, která jednak posloužila jako rodilý mluvčí a především nám děti pohlídala abychom mohli jít pařit, děkujeme!) a tak spoustu slov odvozuje, místo « paní » tedy říká « dáma », z francouzského « madame ». 

Zní to tak vznešeně, když říká « .. a ta dáma v obchodě mi řekla.... ».

S češtinou souvisí i jeho další nedorozumění, žehlila jsem a junior vzal svou košili, kterou jsem přehodila přes židli.

« Ta je ale fakt moc pěkná » koukal na ni se zalíbením. « Kam si jí mám dát? »

« Dej si ji přes ramínko » poradila jsem mu a žehlila dál.

Až po půl hodině mi došlo proč tam junior pobíhá s košilí ležérně přehozeno přes ramena a vysvětlili jsme si, co to to « ramínko » také znamená.

Tomu jsme se smáli moc, ale nedorozumění se světelným mečem o něco méně.

Junior dostal světelný meč, dva plastové jsou na odpis, tak i v rámci bezpečí dostal nový, kromě toho že je vypolstrovaný a stál pár euro i barevně bliká (já vím, přísahala jsem že děti nebudou mít kýče, ale když ony by se těmi dřevěnými meči pozabíjely..).

Děti byly nadšením bez sebe, běhaly, výskaly a nakonec se rozhodly obdivovat meč někde, kde je tma. Za chvilku mě zavolaly také. Vmáčkla jsem se k nim na záchod a začala přivírat dveře.

« Pořádně zařvi » pobídl mě junior. Dovřela jsem a zařvala; světelný meč padl na zem a princezna, která se mě držela za nohu se roztřásla.

Rychle jsem otevřela dveře, vzala holčičku do náruče a pohladila juniora, který pobledlý v kleku sbíral meč ze země.

« Já chtěl říct zavři, mami... »

Princezna zase po jarním pobytu chytila od babičky kromě spousty písniček i moravské nářečí a mluví teď jako děvčica z Moravy. Na nabídku zeleniny, spánku a jiných, pro ni nevýhodných věcí odpovídá « nechcu! » a kdykoliv vidí mouchy, kterých se bojí volá « mucha, nechcu muchu! ».

Ve stejné logice pak pochopila (zrovna při hlídání tetou Sandruškou) že « pizza », čteno samozřejmě « pica » (se omlouvám, jestli v tom taky vidíte to co já, čtěte prosím dle instrukcí) musí být « opica » a na dotazy co chce k oběd nadšeně volá « Opicu, budeme jíst opicu, ano? ».

Také v noci mluví ze spaní, jednou mě volala a informovala, že « má hlad a chtěla by papat jablíčko » a když jsem se ptala jestli má velký hlad, zjistila jsem že tvrdě spí.

Pár nocí poté se z pokojíku ozvala opět táhlé « mamiiinkoooo » a když jsem přeběhla chodbu a pohladila jí, oblažila mě zprávou « ..já mám malý ručičky... ».

Mluví perfektně oběma jazyky, chápe rozdíl mezi nimi a bezpečně je odděluje. Tím mě fascinuje, je to hrozně brzy, asi bude (po mamince:) na jazyky šikovná.

Roztomilá je i když nám překládá, když vidí něco legračního otočí se na tatínka s mrknutím a slovy « c´est rigolo ca! » a na mě s lakonickým « ...sranda... »

Její oblíbené je i « já jsem tady », druhým dechem dodává « je suis la papa – česky - jsem tady tatínku ». Opravdu si jí všímáme, ale často má potřebu nás na svou existenci upozornit. 

Jinak jsme tady měli na pár dnů moc milou návštěvu (pro znalé: Kájušku s přítelem!) a kdyby jim předtím neukradli auto a princezna by nedostala angínu, nemělo by to chybu.

Hodila jsem je dnes na autobus zpátky do Čech a vracela se do Limoges, cestou jsem zastavila ve vesničce kdesi u Chatouroux, kde byl náhodou v neděli otevřený obchod.

Byl na krásném čtvercovém náměstí, se spoustou květin, úzkými uličkami, malými kamennými domy a plnou terasou před oprýskaným « cafe » hned vedle minimarketu, kam jsem zaběhla já.

Pan majitel byl moc milý a když jsem mu pochválila náměstí, ožil a podotkl « to jsem rád, že se Vám tady líbí, že jste tady v okolí na prázdninách. Nebo snad přímo tady u nás? »

« Ježiš to ne » rozesmála jsem se  « já bydlím o sto kilometrů jinde, jen projíždím. Ani nevím kde přesně jsem, to ty navigace... »

A aby se na mě pán začal zase usmívat, musela jsem z něj vytáhnout jak se vesnička jmenuje, pochválit ji od náměstí, přes cafe a květinovou výzdobu až po okolí, navrhla jsem že si koupím i pohled, ale pán i když žádné neměl, přeci jen roztál a dal mi několik tipů na výlety do okolí, až se « určitě vrátím s celou rodinou », jak jsem slibovala. A asi se opravdu vrátím, protože velmi nerada lžu.

A to se mi na těch Francouzích líbí, to jejich vlastenectví.

A zbytek zase příště ...