.. po měsíci v čechách :)

už Vás zdravím z Francie, sedím v manželově pokoji z dětství (s výhledem na hřbitov, ale jinak krásné místo, fakt) a bavím se tím jak tady všechno najednou vypadá francouzsky - s levandulí pod okny, hortenziemi vyplňujícími místa kam levandule zatím nedosáhne, modrou oblohou, spoustou vína a celou širokou rodinou, která se proměnlivě schází a rozchází, aby nás co nejvíc viděla.

Cestu přes čtyři země (to už dělá dojem!) jsem zvládla za dvanáct hodin cesty, auto jsem naložila skoro až po střechu, také jsem kapitulovala a připoutala i tašky na místě spolujezdce, protože Toyotka nemohla pochopit, že tam nikdo nesedí, jen bordel, a pípala a pípala.

Děti taky občas pípaly, ale když to shrnu, byla to jedna z našich nejklidnějších cest, cestou jsem vyzvedla na benzínce v Plzni ještě tašku dobrot pro mou úžasnou českou kamarádku v Limoges a tím pádem poznala i její stejně úžasné rodiče; do Německa jsme tedy vjeli rozesmátí a tak nějak nám to vydrželo až do cílové destinace.

Nebyly ani žádné velké excesy, jen jsem polila juniorovi benzínem nožičky, bouchla jsem se do hlavy o značku, jednou přijela na benzínku protisměrem (jsem se divila že všichni tak zírají) a dvakrát jsem na sebe vylila pití (jednou díra v silnici a jednou nečekaná « stau »)

Kdo mě zná dobře ví, že to je luxusní bilance.

V Německu jsem také osvěžila své jazykové znalosti jako "danke, ja ja, sieben" (brali jsme na sedmičce) a s uspokojením jsem konstatovala, že jsem na tom tak jako před osmi lety, kdy jsme v Německu šest měsíců napůl bydleli.

Což znamená že chápu základní věty a odpovídám souborem svých několika základních frází a kraťounkých vět – jako « das stimmt », « alles gute », « naturlich », « wunderbar » a « wunderschon » (oboje od kolegy Viktora, který mi při památné cestě do Humpolce vyprávěl v detailech o prehistorickém německém péčku) « noch einmal (ze stejného zdroje), « ich komme, ich komme » (bez komentáře) a jedním z výchozích zdrojů je i básnička ze školy

Eins, zwei, Polizei
drei, vier, Offizier
fünf, sechs, alte Hex' (pro mladou generaci - stará čarodějnice)
sieben, acht, gute Nacht!
neun, zehn, auf Wiedersehen!

Básničku jsem až na oficíra zužitkovala do posledního slova.

Ze školy si pamatuju i větu « ..aber das Bauer jagte sie weg », což znamenalo tuším že « sedlák je ale vyhodil », která je mi až do dnešních dnů k ničemu.

Mým esem v rukávu bývala věta « du bist aber neugierig » - « ty jsi ale zvědavý/á », kterou jsem končívala konverzaci po vyčerpání mé slovní zásoby.

V Německu jsme tenkrát bydleli v Mannheimu, v maličké garsonce sto metrů od středu města, které má tvar podkovy a v níž jsou mřížkovitě rozmístěné ulice, krásně pravoúhelně, jedna jako druhá; identifikaci míst navíc znesnadňovalo označování ulic a domů – žádné názvy, jen čísla a písmena.

Manžel v té době žil v Německu už dva roky, takže ho sousedé znali; a mě jako novomanželku z východu s podezřele rostoucím břichem nemohli přehlédnout.

Byli moc milí a velmi nesprávně si mysleli, že rozumím a mluvím německy. Má ochota ke konverzaci byla totiž velká a zastřela i mou skoro nulovou slovní zásobu a fakt, že polovině vět vůbec nerozumím.

Vycházela jsem třeba z domu a přidala se ke mně sousedka, milá padesátiletá paní z patra pod námi, se kterou si dodnes vyměňujeme vánoční pohledy.

Přes úsměvy a « wie gehts » jsme se přenesly lehce, načež následoval dotaz jak se má dítě.
« Alles gute! » vytáhla jsem s úsměvem první frázi.

Sousedku to přimělo k vyprávění o svých, už dospělých dětech, nerozuměla jsem sice zdaleka všemu, ale mé « ja, ja, naturlich » ji potěšilo.

Po chvilce stočila hovor k paní na úklid, která udělala něco s tepichem, vypadala naštvaně a rysy jí ztvrdly.

« Sie ist eine alte Hex! » souhlasila jsem a sousedka se překvapeně zastavila a zeptala se mě, jak bych situaci řešila já.

Projela jsem své jazykové znalosti, pochopila že jednoslabičně už odpovědět nedokážu a že nastal čas se rozloučit.

« Du bist aber neugierig! » zahrozila jsem jí prstem a s « auf wiedersehen » odbočila rychle do první uličky.

Podobný problém jsem řešila i s manželem a jeho rodinou. Všichni získali nesprávný dojem že jim rozumím (ale to jsem nerozuměla vůbec, i přes čtyři roky « studia » francouzštiny) a ani jsem se většinou nesnažila mluvit, byla jsem ochromená svou špatnou výslovností a studem nad proflákanými čtyřmi roky na střední škole.

Pamatovala jsem si sice pár frází, ale byly ještě méně použitelné než ty německé – víceméně se omezovaly na « kde je tužka ? » « na stole, na židli » a pak na Michela.

Z první lekce mi navždy utkvělo že « Michel est a Paris » (Michel je v Paříži) a i když jsem ke své úlevě zjistila, že jednoho strýčka Michela skutečně máme, nebylo to k ničemu, protože do Paříže nikdy nejel.

Celá manželova rodina ale pevně věřila, že francouzsky rozumím, jen nechci mluvit; a když mi jednou tchýně hrdě a láskyplně říkala že ví, že jsem tak chytrá a všemu rozumím (což mi přeložil manžel) a já pak plakala na záchodě, že jsem úplně blbá a že mě určitě nebude mít ráda, až to zjistí, došlo mi že bych taky mohla přestat plakat a začít se francouzsky učit.

Což bych měla udělat asi i s němčinou, kde stagnuji na stále stejné úrovni.

A taky se španělštinou, protože moje švagrová právě tráví víkend u rodiny svého přítele někde na Kanárských ostrovech a zdá se, že můj budoucí švagr bude Španěl.

Škoda že to nedopadlo s původním přítelem, to byl totiž Rumun; a i když je celá moje francouzská rodina na mě hrozně pyšná, jezdí do Čech a dokonce se učí i česky, Rumun v rodině by mě rozhodně posunul na prestižnější pozici, alespoň v očích široké veřejnosti :)

Tak tolik mé lingvistické zamyšlení, zbytek zase příště, teď letím na apero... nejsou tady ty zvyky krásné?