..tož jak se žije ve Francii? ..: Konečně zpátky!

Přátelé, kamarádi

doufám, že jsem Vám chyběla jako mně chybělo blogování a potažmo Vy a Vaše komentáře.
Má dlouhá absence zapřičiněná pobytem v CR, drobnými nemocemi a leností se už nebude v takové míře opakovat, to Vám slibuji jako jiskra jasná.

A teď tedy pár novinek.. užili jsme si tři krásné týdny v Čechách, kdy já jsem stihla dvakrát onemocnět, takže jsem toho moc nestihla, junior stihl pár dnů ve škole a především princezna se ze dne na den uklidnila a vzteká se teď už jenom jako normální dítě, jinak je prostě k zulíbání.

Po návratu jsme se rozhodli vzepřít se osudu a pořídit dalšího králíčka, snad nerozšíří řadu tří hrobečků v rohu zahrady.
Junior v Jardilandu sehrál neskutečnou etudu "měl jsem dárek a ten mi chcípl, takže jsem vlastně ani žádný dárek nedostal" a závěrem si schoval tvářičku do dlaní. Lide procházeli a soucitně se dívali na to drobné tělíčko vzlykající u orchidejí, a pak už jsem se jen slyšela jak ho chlácholím, že králíčka určitě koupíme a u pokladny přemýšlela, jak to citlivě řeknu manželovi, který mě při kopáni posledního hrobečku zabíjel pohledem.
To vyřešil junior, který při příchodu manžela přiběhl a skočil mu kolem krku se slovy "Papa, měl bys radost kdybychom měli dalšího králíčka?"
Manžel s tupým pohledem přisvědčil, že nic lepšího by nás nemohlo potkat, a tak je nás zase o jednoho více.

Shledali jsme se taky konečně se sousedy, nejdřív tam šel manžel na konzultaci ohledně traktůrku, pak volal přes plot že zůstane na pivo, nakonec jsem se přidala i já s dětmi a závěrem jsme tam zůstali i na večeři.
Foukal teplý vítr, seděli jsme na jejich obrovské terase s petuniemi, ibišky a bylinkami, stále usměvavá Brigitte krájela domáci šunku, já jsem pomáhala nosit na stůl chleba, okurky, nakládané cibulky, studené kuře, víno, salát a ratatouille; junior s princeznou objevovali jejich velkou zahradu, muži pili pivo a řešili motorky a babička chystala stůl.

Babička, maminka našeho souseda Pierra, která k nim občas přijíždí, je krásná a skoro devadesátiletá dáma. Má opravdu "la classe" a šmrnc, vždycky je upravená, moc hezky oblečená, nalíčená a decentně voní.
Sousedé o ní s láskou tvrdí, že se cpe jako husa a to můžu potvrdit. Spokojeně a s grácií zvládá plné talíře, sousta si vychutnává, pak si přikrojí ještě kus másla, ještě kus bagetky, popíjí k tomu pivo (a zvládne jich i víc) a přitom se na nás všechny usmívá. Fascinuje mě.

A pak tady byl Marcel. Marcel byl někdo, koho jsem nikdy nepotkala, přitom byl stále přítomen.
"Nikdy jsem neměla ráda rugby, to až s Marcelem..." vzpomínala u večeře Brigitte.
"Marcel dnes odjel do Paříže, podívat se na tenis" vyprávěla mi jindy Brigitte a podávala mi další dávku domácích vajec přes plot.

Marcel nejenže měl rád sport a vytrvale za ním cestoval po celé Paříži, ale byl to i gastronomický mág. "Copak tyhle rilletes, ale jak je umí Marcel...." zasnili se jednou u večeře sousedé. Byla to záhada.
Vždycky jsme to zamluvili a já se nikdy nezeptala, takže když u této večeře sousedka pronesla že "nejlépe nachystat stůl umí Marcel", okamžitě jsem reagovala. "Marcel musí být fajn chlap!"
Brigitte se překvapeně otočila "Marcelle je přece babička...."

Jako v Cimrmanech "Vlasto, ty nejsi Vlasta, ty jsi ... Vlasta", stejně tak jsem prozřela já.
Zázračný Marcel se proměnil v Marcelle a všechno dostalo smysl.
Marcelle naposledy bodovala minulý týden, kdy jsme s Brigitte povídaly přes plot a na terasce spokojeně vykukovala babičky hlava. Zamávala jsem jí a ona mně s úsměvem také a Brigitte si povzdechla. "Už stárne, potřebovala by hůl. Chtěli jsme jí nějakou koupit, ale tvrdila že by s ní vypadala moc stará. Tak jsme jí nakonec koupili hole na Nordic walking, tak je spokojená."

A ještě pár fotek... jedna ze skoro letního Limoges

pravidelné očuchávání cestou ze školy - pokud tedy neprší, to pak jdeme s deštníky, princezna má svůj s Hello Kitty a každou chvíli se zastaví a kontroluje jestli ještě leje, takže má nakonec úplně mokré vlásky, ťape důležitě v holínkách (nebo sandálkách.. ) skáče do všech louží a je šťastná.

Aká matka, taká Katka.. všimněte si packy nezbytného pejska, který ale nemá nalakovaného nic

Pomalé ráno na terase.. to bude práce než to bude vypadat zase k světu

Můj velký, šikovný, vtipný a hodný a úžasný chlapeček, co mi před chvílí dal nejkrásnější přání ke dni Matek :) (nevydržel:))
A ad černobílá fotografie - musela jsem mu jednu udělat, protožež nedávno se díval se mnou na fotky z mého dětství, listoval zamyšleně albem z roku 1982 a pak říkal "maminko, ty už jsi fakt asi moc stará, když Ti ty fotky úplně zčernaly.."

A ještě pár fotek z čech... z cesty teprve budou (já vím, já vím...)