Únorový update!

Omlouvám se za dlouhou absenci, ale někdy člověk míní a život mění, takže teprve ted dokončuji chaoticky rozepsané shluky myšlenek.

Asi největší novinka je SNÍH.

V Limoges nasněžilo, nejdřív asi dva centimetry, které přiměly celé město k jízdě maximálně čtyřicítkou; a jako trest za to že jsem si z nich dělala legraci napadlo přes noc dalších asi dvacet čísel.

To už zparalyzovalo i mě, ale mezi slepými jednooký králem – v uličkách kde se auta posouvala rychlostí asi patnáct kilometrů v hodině jsem jela občas i dvacet.

Jako jedna z mála rodičů jsem totiž dopravila dítě do školy, ačkoliv jsem dlouho bojovala s myšlenkou prohlásit ho za nemocného a zůstat v klidu týden doma; manžel zrovna odletěl do Indie a tím jsme osiřeli zrovna v období extrémních mrazů (no nesmějte se, po ránu tady bylo i -18!) a extrémního sněhu (dvacet čísel!)

Nejdřív jsme zaspali; potom se proklouzali zasněženou terasou; děti konečně seděly v sedačkách a já jsem zjistila že nejde otevřít brána.

Dlouho jsem mačkala tlačítka a brána popojížděla, otevírala se a zavírala, bohužel jen do půlky.

Junior na mě sice volal, že se tam vejdu, ale já bych se tam určitě nevešla a můj malý muž ještě nedosáhne na pedály.

Po chvilce jsem si uvědomila že to možná není elektronikou, ale zmrzlým sněhem, takže jsem odkopala sníh pod branou a ta se ladně otevřela. Pak jsme startovali asi natřikrát, a dalších znamení že jsme měli zůstat doma bylo víc než dost.

Především to, že jsme byli sami – at už jsme bolestně mrkali u nás před domem, oslepení tou bílou záplavou a sluncem, a překvapeni tichem kolem; místo ranního startování a ležerních « Bonjour, ca va? » stály všechny domy tiše kolem nás a nic se nehýbalo, krávy vypadaly jako obrovské zmrzlé steaky a vůbec to celé připomínalo ráno po apokalypse.

Stejně jako při příjezdu do Limoges, kde místo dvou pruhů u mostu přes Viennu byl prohrnutý jeden, ale žádná ranní špička se nekonala. Sešlo se nás tam jen pár statečných a podle sněhových čepic se dalo rychle poznat kdo vlastní garáž.

U radaru jsme všichni ze zvyku přibrzdili z třicítky na pětadvacet, junior přišel do školy jen s půlhodinovým zpoždění a my jsme se princeznou vrátily domů, zasypávaly jsme schody sněhem, aby se na nich dalo bobovat a krmily jsme ptáčky; ty rozežrané bestie sní velký pytel krmení během týdne a když nedejbože v krmítku dojde, běhají nám drze před francouzskými okny (ani tenhle výraz Francouzi neznají) a klovou vztekle do sněhu.

Já je krmím ráda, ale díky laxnosti sousedů k osudu opeřenců tady máme ptactvo z půlky regionu, včetně asi osmi obrovských strak; a i když vím že « Ptáci » jsou jen film, tak jsem z nich občas trošku nervozní.

Prostě nesmí dojít zrní.

Kvůli zimě a sněhu jsme také posunuli návštěvu malého Salima u nás. Stále je mezi juniorovými oblíbenci; chlapečci škemrali že se chtějí navštívit až jsem se ujala iniciativy a odchytila na školním dvoře krásnou a křehkou Shaimu.

Vrhla jsem se na ni s klasickým « bisous », polibky na tvář, vypadala dost šokovaně, ale ona je tak milá a hodná že by mi asi neřekla že jsem spáchala nějaký smrtelný hřích. Navíc to nikdo neviděl, tak ji snad žádný trest nečeká.

Napsala mi na papírek svoje telefonní číslo, dohodly jsme se že jí o víkendu zavolám kdy bych si Salima po škole vyzvedla. Junior byl nadšený, tak bez řečí akceptoval i výběr z bankomatu a návštěvu řeznictví hned vedle.

Řeznictví je samozřejmě plné masa, zelí (to kupuju asi jenom já, podle překvapených reakcí), šunky, nejlepší jakou jsem kdy jedla, sýrů a vín. A také ochotných prodavačů, kteří mi radí kdykoliv si nejsem jistá jaký kus masa vzít, co s ním dělat, co s ním určitě nedělat, někdy o tom diskutujeme i s celou frontou za mnou.

Také na mě hromadně mrkají a více nebo méně okatě se mnou flirtují. Je jim všem asi kolem dvaceti, tak je to takové milé, tentokrát tam byl můj oblíbenec, vysoký blonďáček, který agilně přiběhl z hlubin prodejny jen aby mě mohl obsloužit on a ne kolega.

U pokladny jsem dlouho lovila peníze z kapsy; strčila jsem tam předtím také princezny « kolálky », které se zasekly do zipu a vytvořily asi centimetrový průchod.

Začala jsem opatrně tahat ven všechny papírky, které jsem v kapse měla, abych se propracovala k dvacetieurové bankovce, která byla podle všech Murphyho zákonů úplně poslední.

Pokládala jsem na pult doklad o výběru peněz, parkovací lístek, nákupní seznamy a blonďáček se mile usmíval.

Najednou nesměle natáhl ruku k jednomu z papírků.

« Můžete to vzít, děkuju » usmála jsem se na klučinu a snažila se nacpat do kapsy víc než jeden prst.

« Nebo je vyhoďte všechny, budete moc hodný » povzbudila jsem ho.

To ho překvapilo, chvíli jsme se na sebe dívali a když jsem sjela očima k jeho ruce, uviděla jsem jak drží papírek se jménem Shaimy a jejím telefonním číslem.

Vysvětlila jsem mu že to je kamarádky číslo, klučina chudák celý hořel a doted vypadá tak smutně, že mu snad budu muset dát svoje číslo. (Pokud to čteš, cheri, tak to je samozřejmě vtip!).

Chlapcovo zlomené srdce je ale ještě málo v porovnání se štěstím jedné velké, arabské rodiny.

Kdyby krásné muslimce Shaimě zazvonil večer telefon a před manželem by poslouchala rozpačité pozvání na kávu; manžel by se mohl zajet podívat na dotyčný papírek, kde by opravdu našel jejím rukopisem napsané číslo.

Jsou fakt věci, které nevysvětlíš.

Po půlroce v Limoges jsme o něco moudřejší co tady dělat a co nedělat; už vím že nádraží v Limoges je jedno ze známých míst kde se pohybuje spousta prostitutek, takže až příště budu čekat na švagrovou, nebudu se procházet u auta sem a tam (defacto jsem prostě šlapala chodník), a taky se nebudu divit že se na mě všichni tak dívají.

Manžela nejvíc překvapilo, že mi bylo líto, že jsem nedostala žádnou nabídku.

« To se nemůžeš divit, štětku si přece nekupuješ ve čtyři odpoledne. Asi mysleli, že čekáš na někoho konkrétního » vysvětloval mi klidně.

« Jak ty to můžeš vědět?? » otočila jsem se k němu od žehlení.

« To se obecně ví » usadil mě drahý a šel koupat děti.

Tahle součást obecného vzdělání se mi nějak vyhla.

Manžel má ale svůj vlastní příběh s ponaučením, co už příště nedělat, a je o dost zajímavější než mé nevinné popocházení v podpatcích u nádraží.

Vydal se na podzim, v podvečer, zaběhat si k Lac Uzurat na severovýchodě Limoges. O víkendu a odpoledne tam potkáte spoustu rodinek, dětí a sportovců, po setmění se z parku stává taková vesnická odnož Boulonského lesíku, což netušil.

Vyběhl za šera, před sebou měl asi sedmikilometrovou trať. V půlce už jeho delší dobu netrénované tělo protestovalo, ale v té chvíli před sebou uviděl dvě mužské postavy, které, jak se mu zdálo, provozovaly dost jednoznačnou činnost.

Moc si ho nevšímali, takže zrychlil, aby o kus dál uviděl jak přímo u cesty čeká další muž, který se oddával v podstatě tomu samému jako ti dva, ale sám, s pohledem upřeným na manžela.

Cesta zpět nebyla, tedy byla, ale šestikilometrová, navíc kolem těch dvou a bůhví kdo další už se mohl do lesíku infiltrovat, takže manžel proběhl kolem onanisty a na posledních dvou kilometrech málem trhl světový rekord i svou aortu.

Ted už jsme ale poučenější.

Abych nezapomněla na to hlavní – děti. Děti jsou spokojené, hlučné a milované. Princezna mluví čím dál lépe, obzvlášt mě dojímá věta « tátá pšíde », se kterou postává od setmění u dveří, někdy marně.

Už je přes den bez plenek, přišlo to úplně samo, jako u juniora – bez vysazování, stresů, prosení a problémů; je na sebe strašně pyšná a my na ni také.

Chová se hrozně žensky, sedává s nožkou přes nožku, ráda se obléká a prohlíží se, nechává se česat, a i když někdy pípá jako ptáček, často mluví na holčičku dost hlubokým hláskem a je u toho prostě kouzelná.

Zpívá sama písničky - « prší prší », z básniček umí sama celé « kolo kolo mlýnský » a u všech ostatních aspon doříkává slova nebo věty.

Junior se dále zabývá místo úklidu, oblékání a dalších přízemních věcí vědou a řeší závažné problémy lidstva. Včera jsme řešili právní aspekty adopce, dnes jaktože když mrzne, tak ledu ubývá (a protože vím že v mrazu uschne prádlo a proč, vysvětlila jsem to snad správně), zemskou přitažlivost, viděl také dokument o vesmíru a od té doby zasvěceně řeší s ochotnými posluchači problematiku kosmického odpadu.

Nedávno u snídaně odmítl dojíst croissant po sestře s tím že se « bojí bakterií ».

« Jakých bakterií? » podívala jsem se na něj překvapeně.

« Mami, přece víš co to jsou bakterie, ne? » obrátil se ke mně přísně junior.

« No to vím...samozřejmě že vím! » zachraňovala jsem reputaci.

« Tak vidíš. » zakončil můj chlapeček diskuzi a já kapitulovala a šla jsem mu do kuchyně máznout Nutellu na nový croissant. Samozřejmě že jsem si s tím za dveřmi kuchyně hlavu nedělala a dostal croissant po sestře. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ani když to jsou bakterie.

A už se tady cítíme doma.

Ulice, ve kterých jsem dřív bloudila jsou mi známé; popeláři, učitelé, paní na poště i doručovatel nás znají a zdraví (jen mi všichni předhazují že na mrazy musím být zvyklá – pořád slyším Svěráka v Koljovi jak říká u výslechu « ..taky pořád větrala, jak byla zvyklá ze Sibiře...:)

S rodiči, kteří vozí děti na karate se při hodince čekání výborně povídá; se sousedy pravidelně obědváme, večeříme a popíjíme; je tady jedna úžasná češka, a také dvě skvělé francouzky a jedna bulharka, které vždycky moc ráda vidím.

V Limoges už nepotřebuji navigaci, když se ztratím, vím, že dřív nebo později se najdu. Mám v mobilu několik čísel na místní (pro úplnost dodávám, že chlapce z řeznictví tam nemám) které mi dodávají klid v duši když je manžel mimo město. Mám ráda náš dům, i když je celkem maličký, cítím se v něm dobře.

Takže tady, ve Francii, jsme už doma.

Ale na Vás v čechách přesto myslím denodenně.