..tož jak se žije ve Francii? ..: Výlet za všechny prachy.. a tak obecně, jako vždycky :)

Neděle byla vybrána jako vhodný den na cestu do Toulouse. Předpověď slibovala déšť v Limoges, ovšem « jen » zataženo a hezkých 16 stupňů v cíli výletu, takže 300km cesty sem nebo tam, bylo rozhodnuto.

Snažíme se objevovat okolí aspoň každý druhý týden; po čtyřech letech v Rakovníku se skoro stydím přiznat že na Křivoklátě jsem sice byla asi desetkrát, ovšem u Berounky jen třikrát, manžel jednou (omylem), Skryjská jezírka jsem viděla jen na fotce a jsem ráda že jsme se stihli vůbec jednou připít v Rakovnickém pivovaru, navíc náhodou.

Manžel se zhostil svého úkolu (obvolat známé v Toulouse) na jedničku; já se stejně tak dobře zhostila logistického pozadí celé akce – vodu, víno, sendviče, salátek, DVD do auta, dobrotky, dudlík, kočárek, navigace, průvodce po Toulouse a info o počasí. Meteo.fr mě ujistilo že pršet nebude, takže jsme v neděli v klidu (a s hodinovým zpožděním oproti plánu – ještě že to nebereme moc vážně) vyjeli ze zapršeného Limoges.

« Poplatek. » ozval se po hodině jízdy úderný mužský hlas a manžel nadskočil. « Co to bylo??? »

« C´est Miloš » ozvala se zezadu nečekaně princezna.

« Miloš quoi?? » nechápal manžel.

« Miloš je navigace, jsem ho teď zapla.. « vysvětlovala jsem manželovi.

Poté co děti šláply na původní navigaci a přestala fungovat obrazovka (dotyková, což je dost zásadní vada), koupili jsme ve Francii novou, kde k mému překvapení byla i čeština.

V češtině se nám hlásí Miloš, má dost zvučný hlas a asi neměl nejlepší náladu, když dostal zakázku na namluvení Tom-Toma, ale my pro něj máme všichni slabost. Obzvlášť junior, často zapínám navigaci jen pro jeho radost, protože jakmile se do ticha ozve nečekaně Miloš, junior se směje jako blázen, volá « Miloš, Miloš! » a pak už brečíme smíchy všichni tři.

Manžel s námi slabost pri Miloše nesdílí a byl asi rád že spolu vydrželi cestu do Toulouse.

Projeli jsme Brive a blížili se k Montaubanu, cesta nepřipomínala ani trošku tu poetickou cestu na jih, kterou jsme si užili v září, navíc pršelo víc a víc a manžel se na mě po očku díval a občas si pro sebe zamumlal « deštníky.. »

Při odjezdu pro ně totiž chtěl na poslední chvíli vyběhnout z nastartovaného auta, já mu ale s převahou blahosklonně položila ruku na rameno a klidně ho ujistila, že rozhodně pršet nebude, takže žádné deštníky nepotřebujeme.

Přísahám, že jsem s meteo.fr nadobro skončila a přecházím na wunderground.

Jednou už mě chlapci z metea ujsitili že spadne « quelques flocons, pár vloček » a napadlo třicet čísel, což v kraji kde nikdo nemá zimní pneumatiky funguje jako paralyzér.

A definitivně s nimi končím teď, protože lilo a lilo celé čtyři hodiny, které jsme v Toulouse strávili.

Nakonec to bylo i dobře, zůstali jsme u známých doma a smáli jsme se od začátku až do konce, ale je mi jasné že tenhle výlet budu mít na talíři ještě pár let, stejně jako když jsem našla zkratku (je to dál, ale zato horší cesta) v Provence.

Jeli jsme tenkrát z Vacqueyras (vínem požehnaná vesnička, stejně jako všechny okolo) do Sault, vesnice obklopené levandulovými poli; navigaci jsme v té době neměli, ale já naviguju opravdu dobře (vážně ano, nemusím si otáčet mapu abych věděla jestli budeme zatáčet doprava nebo doleva, říkám i čísla silnic, jsem prostě "impecable"!), takže jsem zvolila nejkratší trasu, sice se trošku vlnila, ale to i ty delší, tak proč ne.

Zde foto z googlemaps pro názornost:

Kdybych ale jako malá (i větší) sledovala Tour de France nebo aspoň poslouchala tatínka, který mi několikrát vyprávěl o vrstevnicích, nepřehlédla bych že zkratka vede právě přes Mont Ventoux. Měří neuvěřitelných 1912m., má spoustu různých přezdívek, většinou s přízviskem "obr"; převýšení je průměrně neskutečných 1500m na zhruba 22km jízdy, cesta se kroutí, zužuje, dere do kopce, pod Vámi jsou sice lesy, ale něco jako obrubník není skoro nikde (já bych potřebovala tak půlmetrový a prášek na uklidnění k tomu, nesnáším výšky).

Mou chybu jsme si uvědomili asi v půlce trasy, ale manžel se v té chvíli už tak nadchl výletem na vrchol že jsme museli pokračovat. Úplného vrcholu dosáhnete po pár serpentinách, kolem Vás vše padá dolů a všechny svahy jsou zasypané štěrkem a sutí, obrubníček tam není vůbec žádný, takže pokud máte velkou představivost, dokážete si dost živě představit jak se řítíte sutinami dolů.

foto z wikipedie - http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mont_ventoux_summit.jpg

Ale všechno dobře dopadlo a zážitek jsme měli silný, tak jak to má být.

Ale zpátky k Toulouse - fotky tedy žádné nemám, proto aspoň příště pár z výletu s babičkou a dědečkem, kteří s námi zůstali pár krátkých dní.... do Saint Yrieux La Perche.

A co jinak.. junior odletěl na Kanárské ostrovy, kde pracuje moje krásná švagrová (ve francouzštině se švagrová řekne belle-soeur, tedy krásná sestra, což na obě mé « krásné sestry » sedí) a kromě pár fotek kde drží papouška, koupe se v moři a řádí s dětmi se po něm slehla zem.

Zato princezna o sobě dává vědět; ječí pořád stejně často a pořád se v noci budí, ale je to mazlíček, mluví krásně v obou jazycích, dělá kouzelné větičky a jazyky vůbec nemíchá, s tatínkem mluví francouzsky, se mnou česky a k ostatním si rychle přiřadí jazyk a drží se ho.

Docela po sobě uklízí a moc ráda, kéž by jí to vydrželo.

Má teď období kdy skoro nic nejí, ve všem se rýpe, snad to brzy přejde. Nijak ji nenutím, jen nabízím a zase sklízím a odmítám jí dávát « kokolátku » a « bobonky ».

Krásně si hraje, nedávno jsem ji pozorovala v postýlce – po probuzení si srovnala zvířátka a panenky a zpívala jim « halí belí » a « holka modrooká ». Potom zvířátka volala vysokým hláskem « jetě plincezno, jetě! » a princezna jim odpověděla svým hlubokým hláskem « dobže, dobže » a zařadila přídávek.

Kamarádka nám ukázala park kde jsou volně zvířátka – slepice, kozy, ovce – a jezdíme tam tak dvakrát týdně, princezna je nadšená, hladí všechny ochotné čtyřnohé kolemjdoucí a ani moc neječí, když se « její » zvířátko snaží pohladit i někdo jiný.

Manžela, který strávil šest let v Čechách a česky mluví skvěle, překvapila moje věta směrem k princezně « oblečeme se, pojedeme ven a ukážeme tatínkovi kozy! » ale brzy se vše vyjasnilo a tak máme i fotky z « kozího parku ».