Naše škola v centru Limoges je škola soukromá a církevní; děti ovšem neučí jeptišky, ale normálně vypadající a fungující školní sbor, včetně naprosto rozkošné Madame Rodin – zde při uvítání školáků a rodičů první školní den. Ten den jsme neznalí místních reálií podcenili ranní dopravní špičku a přišli jsme pozdě, ovšem Madame celá v růžovém byla impozantní a zanechala snad větší dojem než by zanechalo celé uvítání nových školáků.
Těžko věřít že její „bureau“, tedy kancelář, vyvolává v dětech tolik hrůzy a je předmětem těch nejčernějších fantazií (tato iluze je hojně podporována celým učitelským sborem i námi, rodiči)
Školu má junior od půl deváté do čtvrt na pět; ve středu má celý den volno. Školáci z „college“ mají školu i ve středu, ale jenom dopoledne.
Školní docházka je ve Francii povinná od šesti let, nastupují děti, které dosáhnout šesti let do 31.12. daného roku (tedy ne do konce prázdnin, jako u nás) a odklady jsou velmi vzácná věc; v juniorově třídě měl odklad jediný žák – kdo jiný než Agnan, do jehož sestry-dvojčete, která ale nastoupila normálně a chodí o rok výš, se nám junior zamiloval.
Děti se nepřezouvají, jsou celý den v botech, ve třídě i venku. Bundy si věší na věšáčky na chodbě, klasické šatny vůbec nemají. Pokud mají tělocvik (každé úterý), jdou rovnou ve sportovním oblečení i botech, ve kterém pak opět tráví celý den. Proto ta fotka z upršeného Limoges, kde má junior sportovní věci.
Nemají klasický tělocvik, mají ho vždy tématicky – junior momentálně absolvuje úvod do „hand ballu“. Ani jsem nezjišťovala co to je česky, asi házená? Podle popisu je to prostě nějaká hra s míčkem.
Pro cizince neznalého reálií, nedejbože pro pár, z něhož ani jeden není Francouz, je systém tříd, udávaný ve zkratkách, dost záhadný.
První stupeň začíná „CP – classe preparatoire, něco jako přípravná třída, kde se ovšem maká na úrovni druhé nebo třetí třídy v ČR.
Někde vídám místo „classe“ výraz „cours“, každopádně vzdělání pokračuje třídami CE1 a CE2 (cours elementaire 1 a 2), místo jednoduchých výrazů používaných u nás, tedy „čtvrtá třída“ a „pátá třída“ se pokračuje CM1 a CM2 (cours moeyn)
Druhému stupni už se říká collège a začíná ročníkem zvaným dost nečekaně – Sixième, tedy šestý. Člověk by se skoro zaradoval, že se jedná o šestou třídu a dál už bude vše jednodušší.
Nebude. Teď se začíná odpočítávat, takže místo do sedmé třídy se člověk propadne do «cinquième», následuje logicky (nebo nelogicky?) «quatrième» a konečně «troisième», místo naší deváté třídy. Stejně jako u nás v devítce se v «troisième» více hledí celý rok na známky a hlavně na konci roku žáčci obdrží diplom.
Dál se může pokračovat ve studiu na Lycée, střední škole, která trvá tři roky, končí maturitou, které se říká „baccalauréat“ (takže kdo má titul Bc. bude tady za chlubivého maturanta), případně výučními listy, které mají zase jiné, zajímavé zkratky.
Mě ale fascinuje že na lycée se dále odpočítává: nastupuje se do „seconde“, následuje samozřejmě „première » a protože už Francouzi všechny číslovky vyplácali, poslední rok Lycée je « Terminale »
Díky tomu, že tchýně je učitelka, švagrová je učitelka a manžel je Francouz (zní to trošku jako seznam diagnóz, ale opravdu to jsou všechno velmi milí lidé) jsem v kontaktu s pojmenováním tříd už více než sedm let, ale dodnes když mi někdo hrdě řekně že má jedno dítě v «cinquieme » a druhé v « ce1 », musím chvilku počítat.
Francouzi jsou vůbec mistři zkratek; snažím se rychle se učit to, co ještě neznám, takže už aspoń hladově nekroužím kolem značek «C.H.U. Dupuytren » v domnění, že je to čínská restaurace, protože dobře vím, že to je nemocnice v centru; SAMU není chlapec ze sousedství, ale záchranka, SARL není nemoc, ale společnost s ručením omezením, DOM-TOM není hudební styl, ale francouzská zámořská území a DSK není žádná deska ani politická strana, ale Dominique Strauss-Kahn.
Co už zkrátil někdo jiný si moji milí nacionalisté aspoň otočí nebo přeháží, takže NATO je OTAN, SARS je SRAS, AIDS je SIDA. A všichni tvrdí že FAQ (frequently asked question), což se používá i ve Francii, je francouzsky a znamená « foire aux questions ».
To, že to opravdu přehání je vidět i na příkladu záhadné cedule, které už nerozumí ani manžel.
To jsem trošku odbočila, takže zpátky k vysvědčení: byl to několikastránkový elaborát, kde u každého bodu byla bud zelená tečka (75% a víc), případně modrá (50% -75%) nebo žlutá (25-50%). Na první stránce je zhodnocení jak od žáka, tak od učitelky; sám žáček si zvolí barvičku u každého bodu podle toho, jak si myslí že pracuje, že je pozorný, že povídá, poslouchá, plní úkoly; vedle napíše své hodnocení paní učitelka.
Náš žáček je velmi neskromný a vše si statečně vybarvil zeleně, paní učitelka jeho pozornost vidí maličko jinak:
A dál to vypadá třeba takhle - to je první stránka, dál jich pokračuje ještě spousta - tady už se junior drží většinou zelené. Bravo broučku!
Spolu s vysvědčením jsme dostali také všechny testy, které kdy junior psal, přijdou mi - tři měsíce po zahájení školní docházky - dost těžké.
 |
Test z listopadu, teď už jsou zase o velký kus dá.
A tu šestku mu uznat mohla, jen jí napsal na druhou stranu! :) |
Zatím se ale nemusíme doma nijak učit, úkoly si dělá sám.
Musíme jen dát pozor aby měl spodní prádlo (dnes zapomněl), vyčištěné zuby (dnes zapomněl), aktovku (tu mu připomínám automaticky už ve dveřích, vzpomínám jak můj tatínek schválně vracel bratříčka do druhého patra až ve chvíli, kdy seděl v autě, aby viděl jestli si na aktovku přeci jen sám nevzpomene – nevzpomněl, takže to asi nemá ani smysl zkoušet, co Libčo?:) a aby si do té aktovky dal po dodělání úkolů všechny věci.
A česká škola - zapsali jsme juniora i do české školy, kde jednou za dva roky musí udělat testy z češtiny, dějepisu, vlastivědy, prostě předmětů týkajících se českého jazyka a českých reálií, zbytek mu uznají z Francie. Uvidíme kam dojdeme, záleží i na ochotě našeho prvorozeného – nemůžu nutit třínactiletého puberťáka aby se ve svém volném čase učil větné rozbory a dějiny, musí chtít sám. Snad chtít bude, zatím chce.
Zkoušky doufám budeme dělat jednou ročně a hlavně má v Čechách svou třídu, do které může kdykoliv přijít; a tím pádem i dvacítku kamarádů.
Děti ho (díky úžasné paní učitelce, která je na příchod našeho malého cizince připravila) krásně přijaly, strávil s nimi čtrnáct dnů teď na podzim a dalších čtrnáct dnů stráví na jaře. Česká škola byla daleko hravější a pohodovější, junior na ni často večer, když padá vyčerpáním, vzpomíná.
Když jsem ho poslední den vyzvedávala, dostala jsem od paní učitelky jak flashku s fotkami, tak i obálku plnou obrázků.
Tu obálku jsme otevřeli cestou domů, v hotelu v Německu, a ten závan citů a dětské náklonnosti v těch neumělých i velmi povedených kresbičkách s jednoduchými nápisy jako « To bylo hezké Tobi », « Budeš mi chybět Tobi » « přijed brzo! », « nezapomen na me », « stastnou cestu » nebo « mej se moc hezky » mi vždycky nějak stáhne krk a juniorovi už je ani neukazuju, protože musí vydržet ještě dlouhé skoro čtyři měsíce, než se za dětmi zase podívá.
Já aspoň vzpomínám s vděkem jak na paní učitelku, tak i na všechny ostatní ze ZS Otokara Březiny v Jihlavě, kteří nám vyšli vstříc úplně se vším a díky kterým se junior o to víc těší do Čech a chce se učit.
Díky.
