Mikuláš...

Dnešní plán byl jednoduchý: přežít. A taky uklidit byt, nachystat nějaké jídlo tetě Zuzce, která hlídá zítra smráďátka, vydrhnout koupelnu, záchod, párkrát naplnit pračku, udělat si oběd. Zároveň koupit náplň do vaku na polohování novorozenců, vyzvednout stromeček a nákup v Chronu, zajet s odpadky do dechetrie, odpoledne vyzvednout děti, poslat balík do Čech, a protože zítra fotím v Bordeaux, tak nabít foťák, vyprázdnit karty, nachystat všechny norovozenecké sračičky, od deček, wrapů, háčkovaných kalhot, pletených čepiček, až po proutěné hnízdečko a estetický koš na prádlo. Kdybych si to takhle napsala už včera, dost možná bych to nenechala všechno na jeden den. Ale včera je včera a dnes je dnes, že.

Ráno jsme vyhodili děti ve školách a vyrazili s odpadky. Cestou jsme minuli překrásný zámeček, seděl za krásnou příjezdovou cestou lemovanou platany , taková větší, luxusnější vilka.
"Nekoupíš mi ho??" škemrala jsem, "Nekoupím, ale můžeme ho obsadit" navrhl mi

Se stromeček v kufru jsme zastavili o pár kilometrů dál, v obchodě s koberci, látkami a doplňky. Prodavačka se zády průměrného černého vzpěrače odložila čtyřtunový koberec a neochotně nás přivedla na místo, kde po zemi vesele poskakovalo pár bílých kuliček a v dřevěné ohrádce čekaly pytle s polystyrenem. Podívala jsem se na ně a nervozita opět vzrostla. Čtyřicet litrů obsah. Dobře, ale pán co mi prodal polohovací vak hovořil v jakýchsi úplně jiných jednotkách!

"Tatínku? Neruším??" vytočila jsem bleskově číslo do Čech. Kdo jiný než muž který ví co znamená 3/8 litru mléka by mě mohl zachránit, že. A navíc, každý tatínek je přece hrdina.
Nerušila jsem. Stručně jsem nastínila, že na naplnění pytle o obsahu 0,2 metru krychlových potřebuji koupit blíže neurčitý počet pytlů s polystyrenem o obsahu 40 litrů. Tatínek mi řekl, že pět. "A to je nějaká soutěž??" dodal se zaujetím.

Nebyla. Jeden pytel se sypal. Prodavačka ho vyměnila a s úšklebkem sledovala poskakující kuličky po zemi. "Tak si to zameť, ne..." poradila jsem jí v duchu a vyběhli jsme ven, do chladného prosincového vzduchu.

Doma jsem vynesla tři pytle polystyrenu nahoru. Teď ještě béžový, zatím beztvarý vak...a začala jsem přesypávat.

Dostavil se hluboký pocit klidu. Proč si to neužít? Kuličky na zemi vypadaly jaké malé sněhové závěje, stromeček čekal v garáži, Mikuláše pro děti jsem nachystala...dala jsem si vodu na čaj a sypala dál.
Kuliček na zemi přibývalo a pocit romantiky vzrůstal. Spousta jich zůstala roztomile uchycená statickou elektřinou na průhledných sáčcích, a tak jsem je roztrhala, vytřásala ven co šlo a fascinovaně sledovala jak se pořád drží při sobě a pohybují se společně směrem dolů. U čtvrtého pytle už jsem sypala dovnitř i vedle, však čert to vem, pak to zametu!

Před otevřením pátého jsem se rozhodla dostat dovnitř závěje.
Byl to i strategický tah, když se vrátí muž, uvidí to čisté, pracovní prostředí, po obědě uklizeno, na zítra uvařeno, hotová Rettigová, a navíc jsem tu práci zvládla sama, s úsměvem, s čajem u ruky a s dokonalým make upem. Všechno bylo skvělé až na jednu věc. Ty kuličky z pekla.

Pokoušela jsem se je zametat. Obalily smeták bílým závojem a stejně tak lopatku. Místo aby vytvářely hromádky, lepily se mi na ruce, při každém pokusu o nametení na lopatku odskakovaly i třicet centimetrů daleko. Zpočátku mi to přišlo fascinující, ale když jsem se podívala po obyváku, zaplaveném tou bílou katastrofou, měla jsem dost nepříjemný pocit v žaludku.
Diskrétně jsem si došla pro vysavač. Pekelné kuličky se nalepily po celém vnitřku vysavače, kolem filtru, ale na vysypání skoro žádné nebyly. Ty co v plastové nádobce byly, zase vysypat nešly. Držely uvnitř tou milou, statickou elektřinou a se slzami s očích jsem je aspon vypláchla.

Třicet kuliček plavalo v umyvadle, tři sta se vysypalo z hubice vysavače a další tisíce tiše ležely v našem pocukrovaném obyváku. Díky vzduchu z vysavače se dostaly i na původně odlehlá místa, a moje pokusy o samosběr, zametání i další vysávání je jen rozesílaly dál a dál.

Nakonec jsem je v jakémsi záblesku inteligenci pokropila vodou. Kropila jsem jako kdysi dávno venkovské dívky prádlo, velké kapky, a všude, pokropila jsem většinu obyváku, opláchla jsem smeták i lopatku a po hodině snažení se kuličky konečně daly dát zamést. Připadala jsem si jako naprostý genius. Zbavila jsem se většiny pohromy, zbytek navlhlých kuliček už se dal vysát.


Děti měly z Mikuláše tu pravou, dětskou, nefalšovanou radost. Junior se sice nejdřív politoval, protože " jsem spadl na beton a rozbil si koleno a roztrhl kalhoty. Nejdřív jsem neplakal moc, ale když jsem viděl ty kalhoty tak trochu a když jsem viděl tu krev, tak to už jsem brečel fakt dost mami!", ale čokoládka a mandarinky ho nakonec rozveselily. Princezna vesele prskala čokoládu do balonků a volala děkuji Mikuláši