Mont Dore, zase po roce..

Protože se nás nějaký příliš hodný Ježíšek (díky babičko a dědečku:) rozhodl poslat na hory, a protože jsem v geniálních slevách v Decathlonu koupila dětem dvě krásné zimní kobinézky, píšu právě z Mont Dore (ve Francouzském středohoří.. dodávám pro ty co snad nepamatují můj více než rok starý příspěvek..:)

Vychytali jsme jediné slunečné dny za poslední měsíc a na nic jsme nezapomněli, ani na juniorovy rukavice ne.

Koupila jsem mu krásné, červené ("to abys je neztratil!") a dala jsem mu je do školy poprvé až den před odjezdem na lyžařský víkend.
Dítě odešlo, poučené o tom že jiné rukavice nemá a NESMÍ je ztratit; a vrátil se domů jen s jednou.

Tvrdil, že ztracená rukavice je u křehké Shaimy a malého Salima, kam byl pozvaný ten den na oběd.
Zoufalá Shaima vzápětí volala, že půlhodinu po obědě prohledávali byt a že rukavička bude asi v autě jejího manžela, at přijedu večer, jinak že mi půjčí Salimovy.

Nevím jestli ta laskavá žena juniora ještě někdy pozve k nim, protože ani neocenil tradiční alžírskou kuchyni, tak mu udělala narychlo pizzu; a kromě toho mi junior popsal jak vlastně probíhalo hledání jeho rukavice.

Junior přišel po jídle k Salimově mamince s jednou rukavicí a smrtí v očích (asi si představil mě, až mi tu novinku v pět večer řekne) a ta svolala všechny své (čtyři) děti, rozdělila byt strategicky do míst, kde se junior pohyboval a malá alžírská armáda se vydala hledat. Situaci komplikoval opět junior, kterému neztracená rukavice vypadávala z kapsy nebo jí někde zapomínal, takže ačkoliv se rukavice čtyřikrát našla, pořád to nebyla ta správná. Až když Shaima rukavici juniorovi sebrala a napíchla ji na kliku od dveří, bylo po dalším hledání jasné, že ta pohřešovaná u nich není.

Večer jsem potřebovala dobalit věci, skočit na apero k našim nejlepším sousedům, zůstat střízlivá; a dokoupit spoustu věcí.
K Shaimě jsem doslova přiběhla, přebrala si rukavici, která opravdu skončila u tatínka v autě, strašně nerada jsem odmítla její pozvání na kafe, poobjímala všechny děti, některé i dvakrát - v tom zmatku se to těžko rozlišuje - skočila do auta, hodila rukavici na sedadlo spolujezdce a jela k sousedům.

Úžasná Brigitte nachystala kompletní večeři; koupila mi i bezlepkový chleba, udělala sendviče s lososem, sehnala sushi, krevetky, udělala salát a pro ostatní zapekla navíc spoustu mini pizz a jiných dobrot. Pili jsme domácí punč, obdivovali vitalitu babičky Marcelle, odháněli děti od krbu a kdybych nemusela balit, zůstala jsem tam až do rána.
Skoro střízlivá jsem šla domů dřív, uložila děti a zjistila, že nemůžu najít juniorovu rukavici.

Do odjezdu se naštěstí našla; a tak jsme vyrazili, bylo překrásně a za dvě hodinky už jsme vystupovali na horách.

 Junior měl za hodinku individuální kurz a podle oblečení malých účastníků bylo hned jasné, že slevy v Decathlonu nezaujaly jenom mě.

A pak už na svařák a sluníčko, je ho nějak málo..

Hlad.. v podání princezny.. hranolky jsme přihodili ke svařáku, nebylo zbytí

A takhle jsme se smáli, když řvoucí princezně vypadly hranolky z pusy.. a ona je zrecyklovala..

Z terasky bylo krásně vidět na sjezdovku - na kraji se hromadili  nešťastníci, kteří moc nevěděli jak dál ; připomínali mi časy kdy  jsem dvě černé sjezdovky sjela tak, že jsem se prostě jen sesouvala bokem ke svahu dolů.
 Jednu černou jsme kdysi v Itálii i potupně vyšlapaly s kamarádkou Vendulkou zpátky nahoru; když jsme přijely ke kolmé skále a zjistily, že to je ONO.. ani sesouvání nemělo smysl. Ale rozhodně je to takhle z apres ski pohledu zábavnější.

Moje první paparazzi fotky! Dredatá slečna z restaruace (ve špinavé zástěrce) se rozplakala. Spolukouřící číšník byl sice chvilku v rozpacích..

Ale pak si zřejmě vzpomněl na Beverly Hills a po jednom pořádném objetí bylo po dramatu. 

Azuro :)

Junior a jeho první kurz po roce, strašně rychle si na všechno vzpomněl, bavilo ho to,  dělal pokroky a nakonec ztratil obligátně jednu rukavici, kterou jsme později našli u baru.

Vteřinka před pádem - bylo do měkkého, tak jsem mohla fotit a ne chytat.

Odpoledne jsme naházeli lyže i děti do auta, naposledy našli ztracenou rukavici, tentokrát u autobusové zastávky a vraceli se do hotelu. Cestou jsem aspoň spojila prokleté rukavice k sobě, protože mi přišlo lepší a méně frustrující ztratit obě, než jednu.
A to přesně se nám stalo před hotelem.

Manžel s juniorem odešli  hledat a já s princeznou jsme osaměly; byla moc hodná, pořád si hrála s telefonem a nechala mě vybalovat. Zvedala ho, vytáčela, vyprávěla do něj že byla lyžovat a že bude mít tři roky; byla jsem moc ráda že jí to tak baví.
"S kým si povídáš beruško?" sedla jsem si k ní na chvilku.
"S paní" otočila se ke mně tajuplně holčička.
"A co ti říká paní?" hladila jsem jí po vláskách
"Psestaň! Psestaň! žíká" svěřila se juniorka a já si s lehkým zamrazením přebrala telefon, kde unavená paní z recepce z posledních sil prosila, at už jí naše dítě nevolá. Telefon jsem radši vypojila, protože dítě hra s reálnou paní na druhém konci nadchla, na recepci se o něco víc usmívám a všechno snad dobře dopadlo.

A na závěr ještě naše statečná juniorka, která ve svých necelých třech letech (den D je zítra) poprvé obula lyže a zúčastnila se i výcviku.

Svůj obdiv zaměřte prosím na červenou holčičku pravo.. s červenou přilbou

Na fotce je sice i junior, měl tady rozřazovací minisjezd kvůli skupinovému kurzu; ale opravdový frajer je ten pán vzadu. Jako jediný nad devět let se zůčastnil grupen výcviku na cvičné loučce,neměl z toho žádný komplex a vesele padal do náruče instruktorce nebo se válel v riflích po sněhu.
A další pecka je ten umělý všeobjímající medvěd; který když přišla menší sněhová bouře se obrátil a odjel asi čtyřista metrů do skal. 

Jedno panorama ..a ta maličká červená holčička vedle instruktora je opět ta nejšikovnější a moje

A poslední ze "svahu" - i s tím božím neohroženým pánem. Asi deset minut jsem si myslela, že to je instruktor, než vyšlapal ten koberec a rozjel se poprvé dolů. Ale klobouk dolů.. jen ty rifle bych příště vyměnila.

A jedna z pokoje..v pozadí telefonující princezna. Mám mikinu "I love Prague",protože  I  love Czech  neměli; ale vězte že  se na Vás už strašně těším, ať jste kde jste... za měsíc jsme tam♥