Přejezd...

 

.. do Francie!

...jak jsme se dozvěděli někdy v zimě. Pak jsem strávila spoustu času v blaženém nicnedělání, které bylo vystřídáno zoufalstvím a vyčerpáním (taková parafráze na „moment očekávání je vystřídán momentem zklamání“).

Nicméně nastal den D, kdy bylo vše připraveno, Míňa v blaženém očekávání krátké cesty autem seděla způsobně a s úsměvem, Tekila se krčila pod sedačkou a zbytek auta byl neprůstřelně zastavěn oblečením, doklady, šperky a především, jak se záhy ukázalo, kravinami. Zpočátku šlo všechno dobře, kočička usnula, pes usnul, já jsem naštěstí neusnula, takže jsem před hranicí snědla cheeseburger, zamáčkla slzu a vyrazila odvážně dál..

Zádrhel nastal až 20 kilometrů před cílovou destinací - Mannheimem, kdy auto zdechlo a já se ocitla s plačícím dítětem v náručí na krajnici. Už přelézt (přelez-přeskoč-nepodlez!) metrovou zídku (jak se tomu sakra říká?) bylo náročné, nemluvě o minisukni, podpatcích a batoleti; podpatky se mi poté zabodly do načechrané zemin, bodláky se mi zabodly do nohou, sukně se vyhrnula, dítě řvalo a mobil mi padal z ruky. Pod námi byl dvoumetrový příkrý svah, který končil lesem, pro více vzrušení oploceným lesem, takže nebylo kam utéct.

Hovor s odtahovkou a posléze s manželem jsem skončila v slzách, odtah byl slíben nejdřív za dvě hodiny, dítě se přehřívalo, klobouček byl „někde“, vzít si taxi a nechat tam auto nešlo, protože v tom autě bylo fakt všechno. Jednu ruku blokovanou dítkem, nedokázala jsem ani vytáhnout z auta trojuhelník, nemluvě o přelezní bariéry tam a zpět a dále hledání pití, jídla, dokladů a dalších věcí.

A za celých dvacet minut co jsme tam stály (my, ženy) nikdo nezastavil, takže tímto bych Vás všechny ráda požádala o laskavost: až uvidíte ženu s plačícím dítětem (eventulně i plačící ženu s plačícím dítětem..) jak se potácí u dálnice, zastavte. A všem těm kreténům, kteří jeli dál, vzkazuji něco telepaticky, protože i kdybych to jen napsala, tak bych se musela červenat.

Celá příhoda nakonec skončila relativním happyendem – když mi došlo že plakat nemá smysl, a že mi nikdo nepomůže, vzpomněla jsem si že podobné příhody s nestartujícícm autem, nejedoucím autem, zpomalenými stěrači a signály že nefunguje airbag a ABS, začaly až po vylití litru Coca Coly na palubní desku (aneb ano, McDrive je nebezpečná věc!)

A také že všechny příhody skončily tak že auto zapomnělo na své problémy a jelo zase dál. Takže jsem skočila do auta, nastartovala, přivázala dítě a odjela. Cestou jsem zavolala odtahovce že zatím jedu a dám vědět.. no a jedeme doted.

V Mannheimu jsem chvíli hledala hotel v centru, nakonec jsem ho našla (hned u Wasserturm) a po pár vteřinách jsem našla i hotelové parkoviště.

Nejvíc mě zaujalo hned místo u vchodu do hotelu, kde všechna auta byla zaparkovaná čumákem dopředu.

„Já Vám ukážu jak parkují blondýny z Východu!“ usoudila jsem a na jeden pokus jsem zacouvala na místo. Pak už jsem slyšela jen podivné křupnutí a hned jsem si uvědomila, proč všichni parkují tak jak parkují – vepředu byla klasicky snížená zed, takže jen málo aut by mohlo stát kufrem vzda, rozhodně pak ne naše Picasso. Po revizi škod jsem našla jen pár škrábanců, takže jsem vzala dítě a šla se naprosto unavená, hladová, vysílená a zoufalá ubytovat.

A protože jak říkají frantíci „jamais deux sans trois“, po chvilce dorazil do Mannheimu i manžel, který nás objal a zeptal se mě „Jsi připravená na špatné zprávy?“
Zatmělo se mi před očima, ale možná za to mohla i půlka baru který už jsem stihla vypít. „Whatever...“ řekla jsem a dozvěděla se, že manžel sice zamluvila pokoj na daný večer, 17.7.. ovšem z hotelu mu přišla odpověd že potvrzují rezervaci na 18.7, čehož si nevšiml. A protože v Mannheimu ten den koncertoval „nějaký BonJovi“, všechny pokoje byly plně obsazené. Shoda našeho příjmení s příjmením někoho jiného přispěla k tomu že jsem dokázala dostat pokoj a kartičky na velmi podobné jméno.

Všechno dopadlo dobře, manžel našel svůj email se správným datem, hotel zvládl ubytovat všechny a mohli jsme zůstat. K přiznání že jsem nabourala zadek auta mi řekl odezvdaně „Už jsi zničila kompletně elektroniku, škrábanců můžeš dělat kolik chceš“ (ale možná k tomu přispěla ta druhá půlka baru, kterou zatím vypil on)

A pak už šlo ale všechno skvěle – kouzelný večer u přátel, luxusní večeře u nich doma (on, francouz, je navíc kuchař – neskutečná kombinace) děti, které řádily a smály se jak to jen děti umí, noční gyros v turecké čtvrti a vcelku klidná noc v hotelu, následovaná opulentní snídaní v pokoji (naprostá nutnost, s naší malou vzteklou příšerkou, pokud mají mít ostatní hoteloví hosté krásné ráno) a přejezd do Francie.

Francie, na rozdíl od Německa, nabídla daleko víc pohledů do krajiny než německá dálnice, lemovaná stromy a křovím a plakáty; u Dijonu krásná heboučká údolí, Jura zase hory v dálce.

Okolí se zvlnilo a bylo osázeno lyricky vypadajícími vesničkami, domy byly bud z kamene, nebo se tak aspon snažily vypadat; a po polích byly esteticky roztroušené krávy, především bílé. Pár jich bylo i hnědých a jak nadšeně poznamenal po pár kilometrech manžel „Hele, máme tady i bizony!“ Rozhlížela jsem se po krajině, ale viděla jsem pouze stádo krav, rozmístěných po louce před vesnicí. Jedna z nich stála tak, že měla hlavu ve stínu, a právě jejím směrem se manžel díval. „To je kráva s hlavou ve stínu!“ řekla jsem mu klidně. „To je BIZON!“ opáčil naštvaně manžel.

Kráva se líně pohnula a poodešla na slunce.

„Podívej se ted, žádnej bizon tam není!“ nutila jsem ho. „No jo, už asi odešel.. „ skončil manžel debatu.

Benzínka o pár kilometrů dál nabízela ovoce, zeleninu i čerstvé saláty; a to bylo hned po „bizonech“ definitivní potvrzení toho, že už nejsme v čechách.

A protože Vám nestíhám napsat a povědět všem zvlášť to co bych ráda, tak vznikl o Limoges a o nás blog.

.. to be continued, dear all... :)